Souzvuky teologie stvoření K. Heima s katolickou teologickou reflexí

Autor: Ctirad Václav Pospíšil - Číslo: 2015/2 (Ekumena)

Souzvuky teologie stvoření K. Heima s katolickou teologickou reflexí

Podnětem ke vzniku této recenzní studie se stala monografie z pera současného předního představitele teologické školy Církve československé husitské: Jiří Vogel, Karl Heim v diskusi teologie a přírodních věd a jeho pokus o mnohodimenzionální pochopení skutečnosti, L. Marek, Chomutov 2013. Díky této práci jsem se mohl detailněji seznámit s životními osudy a zejména s myšlenkovým odkazem významného evangelického teologa K. Heima. Zároveň jsem si při analyzování daného textu jasně uvědomil, že mezi teologií stvoření zmíněného myslitele a zejména současnou katolickou teologií existuje řada styčných bodů, na něž kolega Vogel ve své knize, která je pochopitelně zaměřena přednostně na teologickou školu CČs(H),¹ neupozorňuje. Následující stránky se proto výrazně liší od recenze v obvyklém slova smyslu. Vedle kritické prezentace a představení díla totiž vystupuje výrazně do popředí moje snaha o určité doplnění Vogelovy monografie, kterou v prvním bodu této recenzní studie zařadím do širšího kontextu současné české teologie. Následně připomenu základní linie Heimova životního osudu, jak je předkládá kolega J. Vogel. Ve třetím bodu se chci věnovat nejen prezentaci Heimova myšlenkového odkazu, ale především upozorněním na jeho souznění s katolickou teologií zabývající se přírodními vědami. V závěru vyhodnotím zmíněnou monografii a poukáži na zjištěné shody, případně odlišnosti mezi teologií stvoření K. Heima a současnou katolickou teologickou reflexí.

1. Teologie a stvoření – teologie a ateismus jako tematický rámec, do něhož patří Vogelova monografie

Když jsem před několika lety dostal do rukou jeden ne právě zdařilý pokus o apologii křesťanství proti ateismu, přeložený z angličtiny, vyslovil jsem se k němu poměrně kriticky.² Jednou z řady nepřesností, na něž jsem k nelibosti několika přátel, kteří za danou edicí stáli, upozorňoval, bylo hodnocení, podle něhož to mají ateisté snadné, neboť křesťané se konfrontaci s nimi raději vyhnou.³ S tím souviselo také tvrzení, že teologové se tématu přírodních věd vyhýbají a víru v Boha nebrání. Nelze popřít, že současné schéma fundamentální teologie neobsahuje pojednání o problematice poměru mezi vírou a přírodními vědami, což je důsledek pokoncilního odklonu od klasické apologetiky. Nejenom recenzovaná monografie kolegy Vogela, ale celá řada dalších publikací⁴ ovšem dokládá, že teologové v naší zemi tváří v tvář vzrůstající agresivitě ateismu, obrazně řečeno, určitě neschovávají hlavu do písku a že hájí nejenom čest víry, ale také čistotu přírodních věd, v jejichž kompetenci není, aby samy vstupovaly do světonázorové diskuse mezi teismem a ateismem.

Doufejme, že ti, kdo přednášejí fundamentální teologii na našich teologických fakultách, najdou odvahu vytvořit z metodologického hlediska nové pojednání, které v programu výuky zařadí mezi ta již existující. Možná by se tematika poměru teologie a přírodních věd spolu s analýzou ateismu dala začlenit do rozšířeného rozboru přirozeného zjevení. Určitě by prospělo, kdyby se problematika teologie stvoření přednášela jak na rovině fundamentální teologie, kde by byly v popředí právě otázky poměru teologie k přínosům přírodních věd, tak na rovině dogmatické teologie, kde by pak přednášející mohl věnovat pozornost přednostně takzvané „teologické teologii“, tedy hlubšímu pronikání do tajemství stvoření z hlediska biblických věd, patrologie, dějin teologie, trojičního mystéria, vtělení, teologické antropologie, soteriologie, eschatologie, etiky a spirituality. Neradno opomíjet, že tematika stvoření nás v mnoha bodech spojuje s judaisty a muslimy a že toto tajemství navíc oslovuje i mnohé lidi mimo církev. To jsou opravdu závažné důvody, proč teologii stvoření věnovat zvýšenou pozornost.

Vogelova monografie je z uvedeného hlediska velmi podnětná, neboť představuje významnou postavu dějin protestantské teologie, která se věnovala problematice poměru mezi teologií a přírodními vědami a na jejíž myšlenkový odkaz u nás navazovala teologická škola CČs(H). Je totiž všeobecně známo, že evangeličtí teologové kvůli ne právě pozitivnímu vztahu k takzvané přirozené teologii nevěnují dané tematice obvykle větší prostor. K. Heim tudíž představuje jednu z čestných výjimek. Jeho nepopiratelný vliv na teologickou školu CČs(H) navíc znamená, že zmíněný autor se významně zapsal do dějin české křesťanské teologie 20. století, neboť jeho vliv můžeme hodnotit jako bližší kontext tvorby mnoha českých teologů.

2. Základní rysy životního příběhu K. Heima a hlavní tematické okruhy jeho teologie

Kolega Vogel rozčlenil svou knihu do předmluvy, v níž nás seznamuje s motivy volby daného tématu, aplikovanou metodou a rozdělením monografie do jednotlivých oddílů. V první kapitole jsme seznámeni s životními osudy K. Heima (20. 1. 1874 – 30. 8. 1958). Heim inklinoval k propojování teologie a přírodních věd, zejména fyziky a astrofyziky (dlužno podotknout, že biologie a paleoantropologie se v jeho zorném poli v zásadě neobjevují) již od počátku své vědecké dráhy. Zároveň inklinoval k dialogickému personalismu. Pro katolického teologa je inspirující, že tento originální evangelický teolog byl osloven mimo jiné rovněž vrcholnou scholastikou, a proto věnoval svou pozornost dílu Alexandra Haleského.⁵ Heim se zabýval také otázkou mimokřesťanských náboženství, k čemuž mu napomohla jeho cesta do Asie na celosvětový kongres křesťanského studentského hnutí, který se konal v Pekingu roku 1922. Navzdory obdivu k určitým prvkům duchovnosti se Heim vůči dálněvýchodním náboženstvím vyslovoval také oprávněně kriticky, což jako by předjímalo postoj II. vatikánského koncilu k mimokřesťanským náboženstvím, vyjádřený zejména v Nostra aetate. Je pochopitelné i potěšitelné, že jeho postoj vůči marxistickému materialismu byl jednoznačně odmítavý. Po návratu z Asie do Německa působil náš myslitel jako profesor v Tübingen. Následovala cesta do Egypta a setkání s islámem.

Již v roce 1933 v jedné své brožuře Heim jednoznačně odmítl nacistický rasismus. Ukazuje se, že odpor ke komunismu a strach z této hrozby nemusely automaticky vést k přilnutí k nacionálnímu socialismu. V druhé polovině třicátých let se německý teolog věnoval christologii a ve svých monografiích razil pravidlo, podle něhož titul „vůdce“ přísluší výhradně Kristu, a nikomu jinému.⁶ Těsně před válkou byl Heim pozván do USA, aby zde přednášel. Nakonec se rozhodl zůstat, neboť se mu příčilo opustit svou církev v těžkých dobách. Po válce se ještě načas vrátil na fakultu v Tübingen jako emeritní profesor, aby se zde věnoval svému oblíbenému tématu, tedy vztahu mezi teologií a přírodními vědami. Poslední léta prožil v ústraní.

3. Heimův myšlenkový odkaz zejména v oblasti teologického promýšlení přínosů fyziky a kosmologie

Následující kapitoly Vogelovy monografie pojednávají o Heimově teologii zejména v souvislosti s problematikou přírodních věd. Německý teolog vnímal, že v jeho době mnozí lidé ztráceli důvěru vůči křesťanství, protože dobová teologie nebyla s to uspokojivě a přesvědčivě sladit svůj způsob vypovídání s novým obrazem světa. Proto se snažil vytvořit novou terminologii, jejíž pomocí by se dalo věrohodněji vypovídat o Bohu.⁷ U Heima tudíž nejde tolik o apologetiku, o vyrovnávání se s přínosy přírodních věd, nýbrž spíše o zapracovávání přínosů moderní přírodovědy, zejména fyzikální kosmologie a astrofyziky, do porozumění věroučným výpovědím o Bohu a spáse, tedy z katolického hlediska do dogmatické teologie. V souladu s nejlepší katolickou tradicí⁸ tudíž Heim vnímá prohloubené poznání kosmu jako určitý prostředek k našemu pravdivějšímu a zejména přesvědčivějšímu vypovídání o Bohu. Navíc je zřejmé, že v pozadí Heimova úsilí se nachází klasická teze o neoddělitelnosti pravdy poznané na rovině přírodní vědy a pravdy v oblasti filosofického a teologického myšlení. I v tomto ohledu tudíž mezi Heimovým myšlením a katolickou teologií stvoření panuje plný soulad.

Klíčové jsou Heimovy úvahy o prostoru, v němž existuje naše já, které vytváří zcela novou a přírodní vědy překračující dimenzi osobní vztahovosti.⁹ Je evidentní, že v pozadí Heimových úvah o subjektu se nacházejí kantovské inspirace. Následně náš myslitel rozvíjí svou dialogicko-personalistickou koncepci vztahu já a ty, vztahu člověka k Bohu. Zdá se, že právě uvedená filosofická a antropologická orientace je rovněž platformou bližšího souznění teologické školy CČs(H) s myšlenkovým odkazem tohoto mistra.

Na tomto základě se pak hovoří o Bohu, jenž je přítomen v takzvaném nadpolárním prostoru, který překračuje náš multipolární svět vztahů mezi lidskými osobami a stvořenými jsoucny. Heim se tímto způsobem distancuje od analogie entis.¹⁰ To je zřejmě jediný prvek, v němž by se katolický teolog s Heimem plně neshodl. Zároveň je nutno si uvědomit, že Heimův kritický postoj k právě zmíněnému způsobu uvažování je vázán na dobové nadhodnocování přirozeného poznání Boha a s tím spjatý způsob používání analogie entis zejména v rámci určitého typu dobové katolické teologie. V následujících desetiletích se ovšem situace výrazně proměnila. Uvědomíme-li si, že krok relativního popření v našem vypovídání o Bohu zrcadlí jednoznačně zjevenou pravdu ohledně transcendence Boha vůči světu a že předchozí krok tvrzení souvisí se zjeveným charakterem Boží imanence vzhledem ke světu jako paradoxního projevu zmíněné transcendence, pak není obtížné uzavřít, že takto koncipovaná analogie entis je vlastně jen specifickým případem analogie víry.¹¹ Nejde tu tedy o teologii, která by předstírala, že nevychází ze zjevení, nýbrž o plnoprávnou inteligenci víry aplikovanou na oblast světa. Jinými slovy, při takto pojímané analogii entis jednak plně respektujeme zjevení, v němž se dané myšlenkové postupy zřetelně odrážejí, jednak vnímáme Boha a svět ve vzájemném vztahu smlouvy stvoření s Bohem, kde jeden i druhý termín vztahu na sebe recipročně vrhají světlo. Nelze tudíž vyloučit, že v souvislosti s právě nastíněným myšlenkovým posunem by Heim mohl k dnešnímu způsobu aplikování principů analogie entis v rámci katolické teologie zaujmout poněkud méně vyhraněný postoj, podobně jako K. Barth v posledních letech svého pozemského putování.

Následující partie Vogelovy knihy jsou věnovány Heimově christologii, která je zaměřena misijně a eschatologicky, tedy k naplnění stvoření. Heimovou vlastní teologií přírodních věd se docent Vogel zabývá jako dominantním tématem v celé své monografii, nicméně v její celkové páté kapitole jsme svědky specifického ponoru do Heimovy interpretace tohoto tajemství.¹² Nejen pro katolického teologa, ale bezesporu pro každého odpovědného a soudně uvažujícího člověka je velmi potěšitelné to, co kolega Vogel vyjadřuje v následujících slovech, jimiž před námi zároveň odkrývá aktuální smysl své nynější na první pohled pouze do dějin teologie obrácené analytické monografie:

„Vůči postmoderní dekonstrukci univerzálních modelů skutečnosti existuje už delší dobu i opačná tendence, která odkrývá krizová pole postmoderního partikularismu a která si uvědomuje, že k napravení škod způsobených moderní společnosti je třeba globálního jednání, ve kterém opět nabývá na významu systematické celostní myšlení (…) Současné,celostní myšleníʻ postupuje u vědomí selhání velkých univerzálních modelů s mnohem větší opatrností. Nevrací se k totalitární metafyzice, ale je si vědomo, že myšlení, které vyzdvihuje fragmenty, přichází bez vize celku zkrátka.“¹³

Jestliže představitel současné teologie CČsH ve své práci, která je převážně zaměřena do minulosti a k interpretaci textů, neváhá přejít na systematickoteologickou rovinu, když hledá východiska ze současného neutěšeného stavu, je to jistě potěšitelné a zároveň to odpovídá požadavkům, s nimiž jsou konfrontováni i současní katoličtí teologové, kteří chtějí sloužit životu podle víry i životu obecně, a proto odmítají nechat se limitovat na čistě heuristické a interpretační vypracovávání předpokladů k předpokladům možného pochopení cizího myšlení, přičemž by se jejich vlastní myšlení podle jakýchsi iluzorních pravidel vědeckosti nesmělo reálných problémů alibisticky ani dotknout.

Není pochyb o tom, že teologie nejen recipuje přínosy přírodních věd, ale svou demytologizační a deideologizační funkcí může přispívat i k určitému odabsolutňování samotné přírodovědy, na což ve své době úspěšně poukazoval i K. Heim.¹⁴ Jistě není bez zajímavosti, že cosi obdobného vyjadřuje i Mezinárodní teologická komise ve svém dokumentu Teologie dnes.¹⁵

Osobně bych si dovolil podotknout, že teologie stvoření, která vychází z biblického základu, se stala předpokladem moderní přírodovědy v Evropě a následně v USA a Kanadě, protože ospravedlňuje základní předpoklad, na němž staví přírodověda, když hledá inteligibilní zákonitosti ve světě. Nestál-li by totiž za světem Boží intelekt, pak vyvstává otázka, proč tyto projevy inteligence v kosmu hledat.¹⁶ Domnívám se, že dokonce i v pozadí evoluční koncepce rozvoje života nacházíme biblické pojetí lineárního směřování času k budoucnosti podle vzorce příslib-naplnění.

Vraťme se ale k Vogelově analytické prezentaci Heimovy teologie přírodních věd, kde se jasně praví, že podle Heima je teologii nejbližší fyzikální kosmologie.¹⁷ Historie teologie i astronomie to potvrzují, protože mezi těmito oblastmi myšlení a bádání od 19. století po současnost neexistovaly a ani neexistují žádné větší problémy.¹⁸ Heim si jasně uvědomoval, že pád představy nekonečného a časově věčného materiálního kosmu spolu s nástupem Einsteinovy teorie relativity znamenal velkou ránu pro materialismus, který byl vypracován zejména v druhé polovině 19. století.¹⁹ Důvod řečeného je nabíledni, protože tím padala představa absolutního a ničím neomezeného času, absolutnosti hypoteticky nekonečného prostoru, neměnnosti a věčnosti atomů atd.

Následně Heim tematizuje pád představy, podle níž by světové dění bylo plně determinováno.²⁰ Netřeba zastírat, že určitý typ přirozené teologie, který Stvořitele představoval jako hvězdného „Hodináře“, deterministické koncepci stvoření vyloženě nahrával.²¹ V pozadí tohoto nového pohledu na realitu, s nímž se setkáváme u Heima, stojí v mnohém fyzika mikrosvěta, fyzika pohybující se v planckovských a subplanckovských dimenzích. Je třeba si uvědomit, že odbourání přemrštěného determinismu již na rovině fyzikálních zákonitostí připravuje půdu pro uspokojivější řešení nesmírně svízelné a v mnohém klíčové otázky, před níž se dříve či později octne každý člověk a s níž se pochopitelně musí poměřovat každý odpovědný teolog. Jedná se o problematiku zla ve světě a odpovědnosti Stvořitele za toto pohoršení. Je-li Stvořitel nejenom pořadatelem a dárcem inteligentních zákonitostí, ale rovněž původcem určité míry nahodilosti na rovině rozumem neobdařeného stvoření, což je předehra k zázraku naší participace na Stvořitelově svobodě a odpovědnosti, pak je zřejmé, že zejména za mravní zlo nelze Boha činit odpovědným. Lze tudíž opět konstatovat, že současný katolický teolog může nalézat v Heimových dílech podněty, které jsou velmi blízké jeho vlastnímu myšlenkovému směřování. Vogel vyvozuje z Heimových úvah o stvoření jako směřování k daru svobody následující myšlenku:

„Víra není alternativou v tom smyslu, že by nám poskytovala nějaký alternativní scénář budoucích událostí, nýbrž nám umožňuje vyrovnat se s nejistou budoucností, aniž by bylo nutné hledat či vytvářet jakékoli scénáře. Strach z neznámého a starost o budoucnost byly vždy nejsilnějšími podněty pro budování falešných lidských absoluten.“²²

Poslední kapitola Vogelovy monografie hovoří o ohlasech Heimovy teologie ve světě, zejména v naší vlasti. Kolega Vogel jasně dokládá, že recepce myšlenkového výkonu tohoto originálního evangelického myslitele ze strany teologů prvních generací CČs(H) byla převážně zprostředkovaná interpretacemi jiných, a proto neuchopovala některé heimovské inspirace v jejich nejpůvodnější formě. Můžeme tudíž konstatovat, že díky prezentované monografii kolegy Vogela se proces recepce Heimova odkazu v jistém ohledu v českém prostředí dovršuje.

Na tomto místě si dovolím drobnou poznámku. Již řadu let jsem osobně svědkem toho, jak kolegové z Husitské teologické fakulty velmi pečlivě zkoumají odkaz předchozích generací vlastní teologické školy, což by pro českou katolickou teologii mohlo a mělo být inspirativní. Současné počátky hlubšího bádání v oboru dějin české katolické teologie v posledních dvou staletích totiž jasně prokazují, že naší vleklou chorobou je neznalost dějin české teologie a s tím spjatá malá úcta k dílu a odkazu našich předchůdců. Ono totiž i kvalitní přebírání toho pozitivního a nosného ze zahraniční tvorby nevyhnutelně předpokládá, abychom si byli velmi dobře vědomi své vlastní identity. A právě tento dluh je třeba do budoucna pokud možno co nejrychleji splácet.

4. Závěr

Prvním krokem, který bychom měli v tomto vyústění naší dosavadní snahy udělat, je hodnocení monografie, jejíž obsah analyticky prezentujeme a v jistém ohledu doplňujeme o další rozměr. Po tom, co jsme měli až doposud možnost vidět, nikoho nemůže překvapit, že celkové vyznění díla autor této recenzní studie vnímá velmi pozitivně. Kniha je jednoznačně tematickým obohacením nejen pro teologii CČsH, ale i pro českou katolickou teologii, a zařazuje se do širšího proudu teologických prací, které se věnují problematice poměru teologie k přírodním vědám. Dílo je přehledně uspořádáno a napsáno velmi čtivě a srozumitelně.

Druhým krokem je konstatování, že Heimova teologie stvoření je pro katolickou teologii plně přijatelná. Kromě určitého rozdílu v hodnocení analogie entis, který je ovšem dobově podmíněný, a tudíž relativní, zde shledáváme řadu souzvuků s magisteriálními texty, s dokumenty MTK, s klasiky katolického myšlení. Další souzvuky by bylo možno nacházet v oblasti teologie mimokřesťanských náboženství, christologie a soteriologie a zejména v oblasti praxe sociálního učení, když vezmeme v potaz Heimův striktně odmítavý postoj k nacismu. Zpracování právě zmíněných tematik by si vyžadovalo mnohem více prostoru, než jaký máme nyní k dispozici, a proto se spokojujeme s tím, že právě konstatované může sloužit kolegům jako podnět k četbě Vogelovy knihy a k následnému zpracování uvedených záležitostí z hlediska katolické teologie. V každém případě se potvrzuje, že spolupráce mezi katolickou teologií a teologickou školou CČsH je možná a žádoucí nejenom na poli trinitologie, ale rovněž v oblasti teologie stvoření.

Znamení doby navíc důrazně nabádají, aby všichni věřící v Krista začali vnímat svou existenci v tomto světě mnohem důsledněji na základě polarity věřící-nevěřící než na základě v mnohém přežilých mezikonfesních polarit, jejichž význam ustupuje stále více do pozadí, byť rozdíly v identitě jednotlivých společenství a teologických škol nutně přetrvávají. Teologie stvoření a společné čelení nové vlně často militantního ateismu jsou platformy, na nichž se ono hluboké pouto víry, která nás spojuje, může projevovat velmi účinně.