Skutečný život

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2015/2 (Punctum saliens)

Pokud se před Bohem neukrýváme do svých představ o něm, necháváme-li stranou nejrůznější náhražky, které katolík a filosof Ferdinand Ebner charakterizoval bez rozpaků jako pouhou „komedii s lidmi před Bohem a komedii s Bohem před lidmi“, zazáří životodárná Boží nabídka ve své plné chuti čistého vína.

Já

Je přirozené, že v uchvácení Bohem zapomínáme na sebe. Láska k němu vede k bezvýhradně tvárné pokoře: „Jsem prach a popel,“ sděluje v Božím světle provedenou sebereflexi Abrahám (Gn 18,27).

Svatá Terezie z Avily jednoho dne uviděla samu sebe jako „nejhříšnější ze všech lidí“. Toto její sebehodnocení samozřejmě není výsledkem nějakého vnějšího srovnávání (které nás naopak často vede k falešnému sebeuspokojení – srov. farizeus v Lk 18,11), nýbrž je to pokus o vyjádření nezávislého vnitřního prožitku nepřikrašlované lidské pozice před fascinující svatostí Boha.

I v našem století píše profesor Mikuláš Lobkowicz o vztahem k Bohu aktivované blahodárné lidské schopnosti „zděšení nad sebou“. Zázraky, jimiž nás Bůh milosrdně vyplétá z problematických závislostí a uschopňuje k tomu, abychom jednali jednoznačně podle jeho vůle, se prokazatelně mohou darovat naplno jenom těm, kteří si realisticky uvědomují, čím jsou bez nich.

Druzí

Pokora jako proniknutí k pravdě o mně, ke skutečnosti mého onticky a eticky nejistého bytí před Bohem (srov. už mnohé biblické Žalmy), mne – právě tím, že je to pravda – od Boha nevzdaluje, nýbrž (zdánlivě paradoxně) k němu přibližuje.

Teprve v blízkém vztahu k němu se pak může měnit také můj zásadní vztah ke všemu ostatnímu, především k druhým lidem. Ukazuje se absurdita a omezenost sebestředně instrumentálních vztahů mezi lidmi, otvírá se možnost milovat druhé stejně nepodmíněnou láskou, jakou mne i je miluje Bůh. K druhým jako ke svým Bohem mi přiřčeným „bližním“, které mám všechny, nejen ty nejbližší, z jeho vůle milovat ne méně než sám sebe (což je patrně neopomenutelný stavební princip společenství zvaného „Boží království“), dokážu totiž s takovouto milující svobodou přistupovat právě jen v celým srdcem přijaté Boží blízkosti a spolu s čistou Boží láskyplností. Jinak je pro mne neúnosně náročná, a tedy beznadějně nedostupná nejen láska k lidem pro mne takříkajíc nepotřebným, nevýznamným či nepřitažlivým, ale zejména láska k „nepřátelům“ (Mt 5,44), která sice nijak nezapovídá nazývat věci pravými jmény (srov. Ježíšovo „Běda vám…“ – Mt 23) a neruší spravedlivou obranu, ale přese všechno se snaží to obojí konstruktivně začlenit do hlubšího vcítění, pochopení a pomoci (srov. např. evangelizační působení pronásledovaných křesťanů na jejich nepřátele), neboli do zásadně pozitivního lidského vztahu. (Konečný soud ponechává tato Bohem vedená láska jemu.)

Toto křesťanské „rozšíření srdce“ – zřetelně nemožné mimo vztah k Bohu, a tím také svědčící o živé přítomnosti nebo nepřítomnosti tohoto vztahu v našem životě – směřuje bytostně a zásadně ke všem, a všem přitom dává svobodu k jakékoli odpovědi.

Bůh

Tajemství této pokorné a milující tvůrčí síly křesťanského postoje spočívá v tom, že „víra je“ – několika jasnými slovy Oto Mádra – „živá pravda o tom, že Bůh chce spojit náš život se svým životem“ (Slovo o této době, s. 149). Služba Božímu království, realizovatelná ve všech oblastech lidské činnosti jako následování Krista – jako naše dorůstání do jeho životní pravdy a jako naše přijetí jeho životní cesty – je v kontextu nabídky této spásné součinnosti naší jedinou vztahově smysluplnou odpovědí, a proto i zdrojem jinak nedosažitelného štěstí z Boží podpory.

Silná a trpělivá křesťanská výzva ke skutečnému, s Bohem žitému životu trvá pro kohokoli až do konce světa. Nebe otvírající síla Vzkříšení vrhá už teď své nepřemožitelné světlo na všechny temnoty a inspiruje život nás všech, kteří chceme – navzdory situačním svodům, vlastním nedostatkům i nepřízni okolností – opravdově, naplno a do všech důsledků být a spolupracovat s jeho Dárcem.