Příběh dvou křesťanek uvězněných v Íránu

Autor: Marek Říčan - Číslo: 2015/2 (Kultura)

Čte se to tak snadno, člověk hltá stránku za stránkou, jelikož text je napínavý, ale onen příběh a jeho sekvence bych prožívat nechtěl, navíc by se mi nepříjemně táhly. Jak byste si počínali v teheránském vězení vy?

V březnu 2009 zatkla v Teheránu policie zcela nečekaně dvě křesťanské kamarádky. Neměla dostatek důkazů, ale k uvěznění to stačilo. Dva týdny strávily ve vazbě, bez předvolání k soudu, bez písemného vyrozumění o svém provinění. Následně je převezli do nechvalně proslulé věznice v Evin v Teheránu.

Jak se Maryam Rostampour (1982) a Marzieh Amirizadeh (1979) s touto situací vyrovnaly? Jejich živá víra, živý vztah s Kristem byly zdrojem jejich síly. Obě dívky milovaly Krista z celého srdce, jeho lásky a odpuštění si cenily nade vše. V tomto duchu přistupovaly ke svým spoluvězeňkyním. Díky své víře neupadly do rezignace, neuchýlily se k hrubosti a hněvu, ač hygienické a stravovací podmínky byly otřesné, ač se po celou dobu potýkaly s těžkými zdravotními problémy: bolestmi hlavy, ucha, ledvinovými potížemi apod. Přesto dokázaly kolem sebe šířit pozitivní vliv. Povzbuzovaly své spoluvězeňkyně, modlily se za ně, někdy i za bachařky. Ve vězení se jim naskytl bezpočet možností vydat svědectví o Pánu Ježíši, mnohem víc než na svobodě. Tyto příležitosti se nabízely při prostém sdílení o tom, zač byl kdo zatčen. Jejich spoluvězeňkyně jevily zpravidla o jejich víru zájem a prosily, aby se za ně modlily, za jejich případ, za jejich propuštění, za jejich rodiny. Nejedna se otevřela křesťanské víře.

Jejich přímluvné modlitby jsou pro nás příkladem. Jak často je ve svém duchovním životě vynecháváme! Jak plnější by byly naše modlitby, kdyby se více týkaly našich bližních.

Za pozornost stojí četné příběhy, o které se uvězněné ženy rozdělily, co vedlo k jejich zatčení, v jakém prostředí vyrostly a v jakém se později ocitly. Na konci knihy se nachází seznam více než šedesáti žen s krátkým popisem jejich situace. Z důvodů jejich uvěznění lze vyčíst, jaký justiční systém v Íránu panuje. Za mříže se dostala i jistá Korejka kvůli prošlému vízu. Nic nepomohlo, že nedlouho před zatčením porodila a na svobodě ji čekalo dítě. Ale byly tam i politické aktivistky. Například Šírín Alam Hooli, členka opoziční skupiny prosazující práva kurdské menšiny (PJAK), již podrobili ukrutnému a všemožnému týrání (121–122). Jména svých spolupracovníků však neprozradila. Maryam a Marzieh obdivovaly její statečnost, její charakter. Uvědomily si, že jestliže byla připravena podstoupit pro své politické přesvědčení tak brutální mučení, jakou odhodlaností se měly vyznačovat ony samy, jestliže je uvěznili kvůli víře v Ježíše Krista, Dárce věčné spásy (122)! Šírín byla nakonec popravena provazem v květnu 2010.

Maryam a Marzieh byly na určitou dobu přeloženy do traktu 209, kde každá obývala maličkou celu, a kdykoli z ní vycházely, dozorkyně jim zavázaly oči.

Prvního setkání s advokátem se obě dívky dočkaly až po šesti měsících a po necelých osmi stanuly poprvé před soudem. Na prostudování jejich spisu dopřáli jejich právnímu zástupci pouhých 15 minut. Vyšetřovatelé a další představitelé justice jim přitom hrozili trestem smrti. Soud je uznal vinnými z odpadlictví, za které zmíněný trest skutečně padá.

O případu obou dívek se dověděly západní sdělovací prostředky, a tak byl medializován v podstatě po celém světě. To vyvíjelo tlak na íránské úřady, které dostávaly spoustu dopisů na obhajobu uvězněných dívek. Jim samým byly zasílány stovky povzbuzujících listů. V jejich kauze nastal obrat. Vyslýchající úředníci se k nim začali chovat ohleduplněji, přitom někteří z nich patřili k osobám velmi významným. O jejich propuštění usiloval člověk, kterého k tomu vyzval ve snu sám Ježíš (313). Maryam a Marzieh viděly, jak Pán Bůh při nich stojí.

Dne 18. 11. 2009 byly propuštěny, po 259 dnech věznění, poté, co jejich rodiny zaplatily vysokou kauci. Jejich soudní proces měl pokračovat na svobodě. Obě dívky byly štěstím bez sebe. Mohly se setkat se svými blízkými a mohly se volně pohybovat. Avšak bylo to zkalené štěstí a divná svoboda, doprovázená pocitem odcizenosti. Věci už nebyly jako dřív, dávný klid byl tentam. Maryam a Marzieh se musely vzdát svých dřívějších přátel, aby je nevystavily podezření nebo nebezpečí zatčení. Samy věděly, že jsou sledovány, lidé je znali z médií. Už nemohly zvěstovat evangelium jako prve, v jejich bytě se už nemohla konat tajná shromáždění. Z vězení byly sice venku, ale vězeňkyněmi systému zůstaly. Soud je obvinění nakonec zprostil, ovšem s upozorněním, že kdyby se vyskytla jakákoliv maličkost, za kterou by musely opět k soudu, znamenalo by to jejich jistou smrt.

Sedm měsíců po svém propuštění se Maryam a Marzieh rozhodly opustit zemi. Necelý rok strávily v Turecku, kde pracovaly v kanceláři OSN. Po obdržení víz vycestovaly do USA. Jejich příběh skončil zdánlivě šťastně, jenže co všechno tomu konci předcházelo… Maryam a Marzieh si odnesly v srdci vzpomínky na všechny spoluvězeňkyně, touhu, aby se pro ně našla pomoc, hlubokou bolest nad krutostí režimu panujícího v jejich vlasti i naději, že v ní dojde ke změnám. Díky své knize a svému příběhu přiblížily celému světu, jak to v Íránu funguje a jak na to krutě doplácejí nevinní lidé. Čtenáře a čtenářky nepřímo vybídly, aby věnovali pozornost postavení žen a jiným problémům. Třeba postavení Kurdů. Na druhé straně vydaly svědectví o tom, jak Pán Bůh působí i v těch nejhorších podmínkách. Obdivujeme statečnost jejich víry.

Kniha vyšla v roce 2013 v němčině ve vydavatelství Hänssler pod názvem Verurteilt im Iran.