Odpovědnost mladých

Autor: Miroslav Machálek - Číslo: 2015/2 (Dialog)

Zkráceno. Titulek redakční.

Koncem devadesátých let šel jeden známý kněz pomalým krokem ze zpovědnice a proti němu šel s hůlkou starší pán. Ve stejné době adorovalo v presbytáři asi dvacet mladých dívek a kluků. Pán se zastavil u kněze a překvapil jej rázným způsobem vysloveným prohlášením: „Nemohu být katolíkem, katolická církev je krutá.“ „Jak to můžete tak říct,“ otázal se pána kněz. „Kdyby tomu tak nebylo, nenechali by ti mladí lidé nosit ty starší paní kýble s vodou, potřebnou pro mytí kostela.“ Jsem přesvědčen, že právě podobné zkušenosti způsobily odcizení milionů věřících a sympatizantů po roce 1990 od církve. Přes důrazně sv. Tomášem Akvinským vyslovenou zásadu, že „milost předpokládá přirozenost a zdokonaluje ji“, je i mezi katolíky těch Veronik a Šimonů málo, spíše čím dál méně. Mnohdy je zahanbují nevěřící, podobně jako v dobách Kristových mnohé z Izraele zahanbovali někteří z pohanů.

Asi ve stejnou dobu, kdy se uskutečnilo setkání kněze se starším pánem, se sešlo asi 5000 mladých lidí na Svaté Hoře spolu se svými kněžími a biskupy. Očekával jsem, že v závěrečném hodnocení Setkání mládeže zazní: „Mnoho jste toho v těchto dnech od Pána dostali, nyní je na vás, abyste to ve službě Bohu a bližním vraceli.“ Nic takového však mladí lidé neslyšeli, hodnocení bylo stručné: „Udělali jste radost sobě a otcům biskupům.“ Dělat radost je jistě chvályhodné, ale není to hubený a ne příliš slibný výsledek pro církev, která se v té době připravovala na svůj Plenární sněm, tedy na významné jednání o uvedení zásad Druhého vatikánského koncilu do života církve? Mělo se jednat o budoucnosti – takže právě mladí lidé mohli využít této příležitosti a přispět k budování moderní církve, která by hlásala evangelium jazykem srozumitelným jejich generaci. V té době bylo navíc ještě dost nadšených a vzdělaných starších katolických křesťanů, kteří by jim byli rádi pomohli.

Bohužel, ani v současné době, po celé řadě promarněných příležitostí, nedošlo těm, kteří se věnují mládeži, že chtějí-li zajistit pro budoucnost církve dostatek spolupracovníků, musí mladé lidi vést k tomu, aby v duchu evangelia ne pouze brali a přijímali, ale aby si zvykli také něco společnosti a církvi vracet. Uplynulo mnoho let, během nichž jsme svědky velkého úbytku členů církve i jejích sympatizantů, ale nic se nezměnilo. Pracovníky s mládeží toto znamení doby většinou neoslovilo. Nabídka pro mladé lidi je velká, ale ani zmínka o tom, co od nich společnost i církev potřebují. Možná právě proto mladých lidí ubývá i ve společenstvích: existuje jen nabídka a nikdo po nich nic nechce. K srdci nám přiroste jen dílo, pro které jsme něco obětovali.

Už v sedmdesátých letech bylo mnoho skupin, v nichž se mládež učila převzít část odpovědnosti za svou farnost. Samozřejmě, tento způsob výchovy měl své ovoce a má ho i ten dnešní. Například se to projevuje nyní i v nedostatku kněžských a řeholních povolání.