Několik zkušeností z práce s mládeží

Autor: Marek Dunda - Číslo: 2015/2 (Praxe)

Někteří s kyselým úsměvem říkají: „Dobře už bylo.“ Já si to nemyslím. Je sice pravda, že účast mladých na bohoslužbách není taková jako před několika desítkami let, že mladí často nejsou ochotni přebírat různé služby, a to nejen v církvi, že chybí vytrvalost (ale jak ji mohou mít oni, když ji nebudeme mít my?), ale zdaleka ne vše je černobílé. I dnes je mnoho mladých, kteří s církví žijí, v církvi se angažují a jsou ochotni přinášet i poměrně velké oběti.

Chci se podělit o některé zkušenosti z práce s mládeží, které by mohly někoho možná i inspirovat. Netvrdím, že to, co se nám osvědčilo, musí být jediné správné a že právě tudy se musí jít. Nicméně náš „fatym” (farní tým) již téměř dvacet let hledá cesty k nové evangelizaci a mladí právě v tomto hledání sehrávají důležitou roli. Za podstatné považuji, že vždy jsme se jednak snažili využít staré a dobré a převést to do současné použitelné podoby, ale zároveň hledáme i zcela nové, aktuální odpovědi na situaci, která před společností a církvi stojí (i když většinou, třeba i dodatečně, zjišťujeme, že se to již v nějaké podobě dříve osvědčilo). Tak trochu to vystihuje heslo, které náš fatym má: Omnia ad Bonum adhibere – Všechno využít k Dobrému – s velkým D, tedy pro Boha. Nabízím zde devět „kamínků“ do velké mozaiky hledání cest ve prospěch dnešní mládeže.

1. Práce v týmu

Fatym Vranov nad Dyjí vznikl v roce 1996. Postupně jsme dostali na starost velké území s dvanácti farnostmi. Přebírali jsme je od kněží, kteří byli zcela vyčerpaní a často doslova zničení. Náročné pohraniční podmínky se s příchodem fatymu ani později příliš nezměnily. Tou podstatnou změnou, která v tomto kraji nastala a kterou vnímají jak věřící, tak i nevěřící, je, že kněz tu již není osamělý „sám voják v poli“.

Začátky fatymu byly spojeny s mládeží hned dvojím způsobem: Tehdy ještě fungovala tzv. náhradní civilní služba. První roky jsme měli na faře ve Vranově většinou čtyři a někdy i více „civilkářů“. Mimoto na několika dalších farách byly malé skupinky dospělých děvčat, které se rozhodly po nějakou dobu nám v pohraničí pomáhat. Kromě drobných výjimek byli všichni tito mladí ze zcela jiných míst naší země a sem do pohraničí se vypravili „na misie“. Každému z mladých byla předána přiměřená kompetence a možnost podle svých schopností plnit poměrně důležité úkoly: „ředitel tiskárny“, „majordomus“, „kancléř fatymu“, „slečny katechetky“, a každá fara, na které byla skupina děvčat, měla svou představenou, „prefektku“. Jeden příklad za všechny: Civilkář Josef Čubík, který dostal funkci s honosným titulem „majordomus“ – správce domu, k nám dodnes vodí svoji dnes již početnou rodinu a ukazuje jim, co vše se zde pod jeho vedením za relativně krátkou dobu podařilo vybudovat. Když je někomu svěřen důležitý úkol a pomůže se mu, aby jej úspěšně zvládl, tzn. že se předejde případným krachům, problémům a neúspěchům a poradí se ve chvílích nejistot, pak tento člověk zažije radost z dobře vykonaného díla, posílí to jeho sebevědomí a dodá odvahy pro budoucí úkoly. Není třeba zdůrazňovat, že kromě toho je nutná také společná modlitba a setkávání. Za ty roky prošlo fatymem více než pět desítek takovýchto mladých spolupracovníků. S většinou z nich máme doposud kontakt a vnímám, že na dobu svého působení v pohraničí ve fatymu vzpomínají vesměs s vděčností. Jsou vděčni právě za to, že rozpoznali, co vše je možné s pomocí Boží a dokonce i s minimálními finančními prostředky podniknout, když se spojí síly a pracuje se naplno pro dobro (více na www.fatym.com).

Poučení, které z toho pro mě vyplývá, je, že by se církev neměla bát svěřovat mladým i poměrně důležité úkoly, samozřejmě přiměřeně jejich možnostem, a pomoci jim, aby na nich dozrávali jak po stránce lidské, tak po stránce duchovní v křesťany, kteří milují církev. Důležité je neopustit je ve chvílích, kdy zažívají zklamání, kdy dělají chyby a kdy přicházejí pokušení různého typu. A druhé poučení: Čas věnovaný týmu mladých spolupracovníků se postupně mnohonásobně vrátí. Což platí i naopak: Kde není čas na tým, tam se to mnohonásobně vymstí...

2. Evangelizační aktivita Antiochia

Zkušenost s tím, co mladí dokáží, když se jim dá důvěra (a když se jim někdo věnuje), jsem udělal už v době studií na bohosloví. V roce 1991 dozrál mezi bohoslovci nápad uspořádat evangelizační aktivitu pro mládež „Antiochia“. Po modlitbách a přípravě se Antiochia poprvé konala ve Vysokých Žibřidovicích. O prázdninách se na faře střídaly skupinky někdy až čtyřiceti mladých vedené bohoslovci. Úkolem bylo modlit se za farnost, kde už víra téměř pohasla, a nenásilným způsobem navázat kontakt s co největším počtem lidí. Byla to zcela nová zkušenost. Mladí, kteří do Žibřidovic přijeli, mohli zakusit, že není třeba se vůbec bát. Když člověk poznává svou víru jako velký poklad, je možno se o něj i dělit. Denně konali různé aktivity ve prospěch zdejších obyvatel. Běžná pomoc těm, kterým třeba přivezli uhlí, nebo starým lidem na zahrádce, nebo program pro děti a mládež, se stane nástrojem k prvnímu sblížení, a netrvá to často dlouho a lidé se začínají ptát: „Proč jste zde na faře? Jak je možné, že nám takto nezištně pomáháte? Můžeme i my přijít?“

Antiochia pokračuje i nadále vždy o prázdninách na různých místech Čech a Moravy. Zúčastnilo se jí již několik set mladých, kteří udělali silnou zkušenost s nenásilným předáváním příkladu života podle víry. Vzniklo mnoho přátelství, nechyběly ani křty místních a probuzení zájmu o víru. Více si však z Antiochie odnášejí ti, kteří se jí účastní jako misionáři. Kdo předává víru, sám se v ní upevňuje. Též platí: Když si něco zkusím v neznámém prostředí, snadněji se mi to podaří žít doma. Za víc než dvě desetiletí už má Antiochia tolik zkušeností, že se stala jakousi školou pro evangelizaci mladých v našem prostředí (viz www.antiochia.cz).

3.Společenství čistých srdcí

Mladí jsou ochotni přijmout vyšší nároky a ideály, pokud správně pochopí jejich hodnotu a smysl. V roce 2005 jsme, inspirováni zahraničím, založili Společenství čistých srdcí. Vstupují do něj mladí od patnácti let. Rozhodují se, že budou usilovat o růst k ideálu čistého srdce. K tomu patří snaha o čistotu vztahů před uzavřením manželství a také ochota žít čistě, bez hříchu, tzn. chodit ke svátosti smíření a posilovat se z Eucharistie, pohlížet čistě na druhé a jednat s nimi upřímně, snažit se mít čisté, ryzí úmysly, nesené nezištnou láskou atd. Do SČS vstupují jak ti, kteří by o tyto ideály usilovali i bez SČS, tak i ti, kteří už mají za sebou mnoho záporného. A naše zkušenost? Ne všichni sice plně dodrží, pro co se takto rozhodli, ale valná většina se o to poctivě snaží. Ideál čistoty je i dnes pro mladé nosný a oslovující. SČS má nyní 1550 členů. Vzájemně se za sebe modlí „Pod ochranu tvou” a nestydí se k SČS přiznat.

Existence SČS je přínosná i pro ostatní, pro které se stává tichou výzvou. Mají důvod zamyslet se nad sebou a nad mladými, kteří jdou takto proti proudu.

Není bez zajímavosti, že prvních patnáct členů, kteří vstoupili do SČS v Hlubokých Mašůvkách 6. srpna 2005, si začalo vydávat pro své povzbuzení obyčejný zpravodaj. Otec Tomáš Vyhnálek OMI po jeho přečtení naznal, že by se měl takovýto časopis dostat k mladým v celé zemi. Spojil se s polskou redakcí mezinárodního časopisu Milujte se! a začal vydávat časopis v české verzi. Od třetího čísla předal tento rozjetý projekt k pokračování. Časopis Milujte se! v české verzi tedy vznikl jako volné pokračování zpravodaje členů SČS, který je povzbuzoval k vytrvalosti pro rozhodnutí růst k ideálu čistého srdce. Dnes vychází v nákladu 55 000 výtisků a je financován pouze z dobrovolných darů. Nese podtitul Časopis pro novou evangelizaci. Podstatně se liší od mezinárodní verze polského časopisu, protože je z něho přebírána jen poměrně malá část, většina článků je zaměřena na domácí problematiku a svědectví. Časopis dnes už čtou nejen mladí, kteří patří do SČS, ale i mnozí další – charakterizujeme ho slovy „časopis nejen pro mladé“. Mladí jsou i jeho častými šiřiteli.

Rakouský kněz benediktýn Robert Bösner, který se o SČS zajímá, připomněl kritérium životaschopnosti uváděné Piem XII.: nová duchovní povolání. A ta zde jsou, vždyť čistota srdce je logickým předpokladem pro zaslechnutí Božího volání a ochotnou trvalou odpověď.

4. Adopce farnosti Jeníkov

V roce 1999 nazrál ve fatymu nápad pomoci mrtvé farnosti. Vybrán byl severočeský Jeníkov u Duchcova. Po souhlasu obou biskupství začala tzv. adopce farnosti. Mladí misionáři nemusejí odcházet do Afriky – podmínky v Jeníkově v mnohém předčí náročné misijní působení v dalekých zemích. Několik mladých se v různých skupinkách vystřídalo na faře v Jeníkově v trvalé posádce, další se zapojili do různých krátkodobějších aktivit. Každý tak, jak je ochoten a schopen. A práce je tolik, že se najde prostor pro každého. Uplatní se nejen ti, kdo jsou intelektuálně zdatní, ale i ti, kteří třeba mohou, alespoň krátkodobě, přiložit ruku k dílu.

Děti a mládež ze sociálně slabších vrstev vyžadují zvláštní péči. Už od začátku se daří uspořádat pro ně minimálně jeden tábor a celou řadu dalších akcí během roku. Do takovéto misijní činnosti je možno pozvat řadu mladých, kteří už na Moravě jsou sice na pokraji ukončení docházky na bohoslužby, ale na severu září jako vzory křesťanského života. Tito se pak vracejí se zkušeností severu povzbuzení ve víře na jih. Platí to i obráceně – severočeské děti a mládež, kteří přijíždějí na naše fary na týdenní tábory, zakoušejí něco, co doposud nepotkaly. Totiž setkání s živým křesťanským společenstvím, což se pro ně stává šancí objevovat hodnoty víry. Opakovaně se stává, že v době dospívání přicházejí sami požádat o křest a rozhodují se k přijetí křesťanství. Nesou sice zátěž prostředí a dosavadního života, ale jejich hledání a nalézání víry je zcela autentické a zdravě nakažlivé právě tam, kde sami žijí, a to i včetně vězení, kam se nejeden z nich už dostal. Jejich výkyvy v morálním životě by sice pro nejednoho zbožného křesťana byly důvodem k odsouzení, ale pro ně jsou vždy výzvou vracet se mezi křesťany a hledat důvody pro život podle víry. Je až obdivuhodné, jak v tomto náročném prostředí tito mladí křesťané stojí o to udržovat kontakt s farností.

Po šestnácti letech tohoto projektu sice ještě Jeníkov nelze považovat za živou farnost, ale jde o místo, kde mnozí mladí udělali zkušenost s Bohem, kam se rádi vracejí a kde se víra předává.

5. Hesla

V pohraničí u Vranova jsme si kladli otázku: Jak naučit děti alespoň pár základních pravidel pro život a pro každodenní rozhodování v duchu evangelia? Pomáhá nám v tom hra „na hesla“. V nepravidelných intervalech jednoho až dvou měsíců vyhlašujeme aktuální heslo – dvouřádkový rýmovaný poučný slogan, který se snadno zapamatuje. Např. „Kdo soudí, ten bloudí!“ nebo „Boží oko všechno vidí, Boha nikdo neošidí“ nebo „Ježíš za mě život dal, z hrobu vstal a žije dál“. Více najdete na fatym.com – je jich tam k dispozici několik stovek.

Po zveřejnění se děti snaží podle tohoto hesla žít. Nejprve je pochopit, pak se je naučit zpaměti a vysvětlit i někomu dalšímu. Jednou děti hlásily, že heslo zná už i pan ředitel (ten vždy vystupoval jako nevěřící). A přišly i chvíle, kdy se heslo mohlo hodit. Například když přespolní děti čekaly v zimních měsících na autobus, navykly si chodit na faru do tepla a zahrát si nějakou hru. Zazvonily a zaslechly: „Heslo!“ Ti, co je neznali, se je naučili a vstoupili do fary. A tak hesla zakořeňovala. Některá se velmi vžila, např. „Soudek medu, kapka jedu, v tomhle s vámi nepojedu“ nebo „Pomoz duším do nebe, budou prosit za tebe“ atd. Občas to bylo i veselejší, to když například Maruška popletla heslo „Díky postu poporostu“ a řekla: „Kvůli postu nevyrostu.“ Některá hesla byla dokonce zhudebněna a tyto písně zlidověly, jako například oblíbený hit „Víra, to je poklad můj, tu mi, Pane, ochraňuj”.

Řada dětí už odrostla, ale k heslům se vracejí, učí je další a svědčí o tom, jak jim hesla pomáhají. Na vymýšlení hesel spolupracují mnozí a uvítáme i další. Těší nás, že tyto materiály jsou využívány v mnoha obdobách. Novinkou například je, že mnohé z nich jsou k dispozici i na samolepkách. Vždyť to všechno se může stát nástrojem evangelizace.

6. Poutě

V roce 2000 vyrazilo z Vranova nad Dyjí šest poutníků na pěší pouť do Říma. Cesta dlouhá 1178 kilometrů trvala třem kněžím, jednomu jáhnovi a dvěma laikům třiatřicet dní a jednu noc. Po návratu lidé projevili zájem zúčastnit se také podobné pouti, jen aby byla kratší a méně náročná fyzicky i časově.

Duchovním centrem naší země je Velehrad. Tam jsou kořeny naší víry. Poprvé se šlo předposlední týden v srpnu 2001 z Netína, Velkého Meziříčí, Vranova nad Dyjí a ze Znojma. Díky mládeži se podařilo zajistit veškeré služby při pěší pouti (pořádkové dopravní regulovčíky, zpěváky, nosiče kříže, praporů a megafonů, hudebníky...). Zvlášť mladí, kteří jsou fyzicky dobře disponováni, ocení tuto nábožensko-sportovní aktivitu. Překvapivě se objevila zvláštní skupina lidí, kteří v pouti našli svou spiritualitu. I když během roku třeba ve farnosti nejsou vždy těmi, kteří by byli aktivní ve všech směrech, pouť je něco, co si nenechají ujít. Běžně by se třeba na růžencovou pobožnost nebo mši svatou nevypravili, ale na pouti se tohoto a dalšího programu nejen účastní, ale dokonce se na ně i těší.

Směr, který chodí z Vranova, je skupinou, kde převažují mladí. Když jsme jednou počítali věkový průměr, došli jsme k výsledku 23 roků. Je to pak znát i na atmosféře ve skupině – svěží, radostné písně, zábavné večerní programy, katecheze přiměřené problémům mladých atd. Během pouti vznikají přátelství a otvírají se i cesty k hlubším vztahům. Těch 152 kilometrů z Vranova nad Dyjí na Velehrad každého nějakým způsobem ovlivní. Nejen puchýře a únava, ale i větší vnímavost pro spolupoutníky a nadhled na svůj život. Když už se někdo takto přihlásí k víře a jde několik desítek kilometrů po naší navenek ateistické zemi, většinou jej to i trvale poznamená. Pro víru už něco propotil a ušel, dost toho během pouti pro své přesvědčení obětoval, dost ho to stálo. To může sehrát svou roli ve chvíli krize, kdy mnozí svou víru opouštějí, ale poutník, který prožil to, že jeho víra jaksi prosákla do hlubší vrstvy jeho osobnosti, má o důvod víc se své víry držet a vytrvat.

Je potěšitelné, že mnozí se i po několikaleté přestávce na pouť vracejí už se svým manželem, manželkou, dětmi a cítí se jako ti, kteří mohou říci: „To je naše pouť.“ Poutníci na začátku dostávají dřevěný kříž, který během pouti nosí na krku. Tím se po celý týden hlásí k tomu, že jsou poutníky, a vyznávají svou víru. Nenásilně to formuje i jejich vnitřní postoj, kdy podřizují svoje jednání tomu, že se hlásí k víře, a také jim to dodává sílu pro dny budoucí.

7. Soluňáci

Při práci s mládeží je vždy důležité objevit správný název a nosnou ideu, která může mladé zaujmout a pro kterou se dokážou nadchnout. V roce 2002 při lidových misiích v Kobylí nás P. Stanislav Krátký vyhecoval, ať najdeme odvahu začít se věnovat formování kluků, z kterých by vyrostli pevní katolíci, kteří budou oporou svých rodin, případně dozrají k přijetí duchovního povolání. On sám tehdy vymyslel nosnou ideu v podobě cyrilometodějského ideálu. A měl pravdu. Cyril a Metoděj nejvíc prospěli naší vlasti nejen tím, že přinesli Písmo a pomohli zařadit náš národ mezi kulturní národy, ale především byli těmi, kvůli kterým si naši předkové zamilovali víru a ochotně ji přijali. Otec Stanislav také hned vymyslel název – budou se jmenovat soluňáci podle bratří Cyrila a Metoděje, kteří přišli ze Soluně.

Prvních pár soluňáků začalo společně objevovat svaté Cyrila a Metoděje jako příklad i pro nás. Nyní je asi sedmdesát aktivních soluňáků ve věku od šesti do čtyřiceti let. Ukázalo se, že idea svatých Cyrila a Metoděje je opravdu nosná, a čím víc jsou objevováni, tím jsou víc milováni a následováni. Postupně se ujasnilo, že soluňáci mají tři hlavní body, na kterých staví svoje snahy: 1. Co nejvíc znát Cyrila a Metoděje a šířit úctu k nim. 2. Modlit se za evangelizaci naší země a konkrétně se pro ni nasadit. 3. Modlit se za nová duchovní povolání, a to nejen z řad soluňáků.

Soluňáci jsou velice volným uskupením, do kterého patří ti, kteří o to stojí a jsou přijati. Během roku je pro ně pořádáno zhruba patnáct aktivit, kterých se mohou volně účastnit. Někteří se účastní téměř všeho, jiní se objeví třeba jen jednou za rok, přesto však cítí poměrně silně příslušnost k tomuto společenství, které se rozrůstá do dalších diecézí v naší zemi. Těžiště soluňáků je nasměrováno do jejich osobního života. Zde intenzivně pracují na třech zmíněných bodech. Mezi akce, které jsou soluňákům nabídnuty, patří i trojí víkendové setkání s bohoslovci, občasné nedělní výjezdy na adoraci do různých farností, pěší poutě, exercicie pro soluňáky a misijní týden v adoptivní farnosti Jeníkov. Společné zážitky a společná formace dělají své. Velmi silná jsou setkání soluňáků například při svatbě, svěcení či řeholních slibech některého z nich. Existence soluňáků je magnetem pro mnoho dalších mladých, zvlášť děvčata, protože tato do jisté míry elitní skupinka nezůstává bez povšimnutí těch, která hledají věřícího kamaráda či manžela. Naopak pro soluňáky je to o důvod více na sobě pracovat. Existence tohoto chlapeckého či mužského společenství jim pomáhá dorůst v dospělé katolíky a přímo je to přenese přes dobu dospívání, kdy mnozí ve víře znejistí nebo ji i odloží.

8. Marianky

I u marianek je využito homogenní společenství děvčat. Snaží se Pannu Marii poznávat, následovat a jako ona přijímat Boží vůli a milovat Krista. Cílem je vychovat normální, věřící, obětavé křesťanky. Marianky se scházejí v mariánských družinkách – u nás první mariánskou družinu založil již sv. Edmund Kampián 1579 v Praze.

Vybíráme děvčata, která mají zájem na sobě pracovat. Scházejí se v menších skupinkách zhruba po dvanácti (někdy ale i s dvaceti děvčaty). V každé družince jsou holky z několika míst. To napomáhá tomu, aby se na setkání těšily, a také společné zážitky vytvářejí rodinnou atmosféru. Každá skupinka má dvě vedoucí. Ty se mohou zastoupit. Součástí setkání je katecheze, mše svatá, společná beseda na aktuální téma, pohovor s knězem, často i se svatou zpovědí, a pak samozřejmě tvůrčí činnost a společná práce. Marianky při svých setkáních také zpívají, několik z nich naskládalo písničky a už nahrály čtyři CD (viz první dvě z nich na www.TV-MIS.cz).

Marianky jsou od začátku povzbuzovány k tomu, aby se modlily za svého manžela, kterého sice ještě neznají, ale který Pánu Bohu neznámý není a kterého si mají vymodlit. Platí totiž: Manžel vymodlený, to je přece něco jiného než manžel ulovený. Později jsou marianky povzbuzovány, aby se modlily „za Cyrila“. To je krycí název: Mají prosit za to, aby některé z jejich dětí bylo tak svaté jako svatý Cyril, který spolu s bratrem Metodějem naší zemi prospěli asi ze všech nejvíc.

Po roce setkávání jsou některé pozvány, aby udělaly první ze tří rozhodnutí. Při něm děvče dostává medailku Panny Marie a rozhoduje se být mariankou na celý život, tzn. učit se od Panny Marie a jako ona milovat Ježíše. Po delší době může marianka udělat druhé rozhodnutí – přijmout za svá slova Panny Marie „Jsem služebnice Páně“. Marianka se tím rozhoduje pro službu ve farnosti, pomoc kněžím atd. Třetím rozhodnutím se z marianky stává marianka sodálka. Sodálky mají napomáhat při vedení malých marianek. Některé přímo, jiné jsou k dispozici na pomoc při různých nárazových akcích, jako je vaření při lyžařském pobytu marianek na horách nebo doprovod při sjíždění řeky apod.

V malých skupinkách se vytvoří blízké až rodinné vztahy, je zde velká důvěra k vedoucí, a to pomáhá nejen neztratit víru při dospívání, ale i v různých životních zkouškách a rozhodování. Nyní je asi sto padesát marianek a rozbíhají se další družinky.

Pěkné je, když se potkají marianky z různých skupinek a zjistí, že ty druhé jsou „ta samá odrůda“ jako ony. Hned jsou si blízké a je až dojemné, jak dokáží obětavě spolupracovat a táhnout za jeden provaz.

Po roce 2002 jsme přijímali do nových skupinek děvčata ve věku páté až sedmé třídy. Dnes často začínáme mnohem dříve – dokonce už ve druhé třídě. To proto, že pro formaci je třeba, aby děvče začínalo jako nezkažené. Když jsme se totiž – dříve než jsme začali se soluňáky a mariankami – věnovali všem dětem (což děláme i nyní), v každé skupině se objevil jeden či dva, kteří vše brzdili nebo ostatní kazili. Celá skupina tím pak byla infikována a nedalo se postupovat moc kupředu, protože vždy tam byl někdo, kdo řekl: „Mě to nebaví, mně se nechce…“, a tím pokazil rychlejší postup pro ty, kteří by měli zájem, ale které ve skutečnosti ovlivnil. Takové brzdy a reptající mezi marianky a soluňáky nepřijímáme, a tím je možno postupovat rychleji.

9. Další

Už jen krátce zmíním tři oblasti, z nichž každá v sobě nese cenné inspirace. Velmi dobrou zkušenost máme s pořádáním křesťanských táborů (v roce 2014 jsme jich měli čtrnáct) – zde nám vyrůstají další spolupracovníci a zde se předává víra. Lidové misie jsou velkou šancí probouzet v mladých misijní nadšení a objevit poklad víry. A tiskový apoštolát AMIMS (viz www.fatym.com/taf/index.htm) je pro mladé příležitostí ku pomoci a také k probuzení zdravé horlivosti.

Naše zkušenost říká, že je nosné ukázat mladým, jak důležité je nasadit se pro dobro druhých a pro službu. Kdyby se v církvi znovu víc dal důraz na to, že jde o strašně moc, pak by nejen jejich víra rostla, ale dozrávali by i v osobnosti.

Zmíněné zkušenosti nabízím jako to, co se u nás osvědčilo. Často se nejedná o nic výjimečného. V mladých je obrovský potenciál, jen je třeba jim vytvořit správné podmínky, v kterých udělají dobrá rozhodnutí a vytrvají v nich.