Naléhavost misie v programech nové evangelizace a misie ad gentes (2)

Autor: Raúl Biord Castillo - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2015/2 (Evangelizace)

Dokončení z čísla 4/2014. – Předneseno na misijním kongresu v Maracaibu 28. 11. 2013.

6. Naléhavost misie ad gentes

a) Od optimismu nové evangelizace k péči o misii ad gentes

Dosud jsme hovořili o nové evangelizaci a můžeme říci, že ve věci nové evangelizace existuje v dnešním světě velký optimismus, který nemá menší zastánce než papeže Jana Pavla II., Benedikta XVI. a Františka. Poslední z nich pomohl na světlo Aparecidě, když mnozí mluvili o jejím mizení. Papež nás trvale žádá, abychom se znovu drželi jejích směrnic. Nevynechá žádnou příležitost k hlásání pastorační konverze, nové evangelizace, která potřebuje misijní učedníky, a volání k trvalému stavu misie.

Co se dnes stalo s misií ad gentes? Můžeme říci, že už nenalézáme stejné nadšení. Může to vypadat, že vlna nové evangelizace⁷⁰ zastínila misii ad gentes. Skutečnost, že odpovědnost za katechezi byla přenesena na Papežskou radu pro podporu nové evangelizace, může vést k takovému názoru,⁷¹ i když jsme si jisti, že nejlepším místem pro ni nebyla Kongregace pro duchovenstvo, protože se jedná o aktivitu celé církve, nejen duchovenstva. Je rovněž pravda, jak jsme již řekli, že neexistují jasné hranice mezi různými způsoby uskutečnění misie, protože mobilita lidí a sociální změny způsobily, že změny jsou ani ne tak geografické, jako spíš lidské a kulturní.

Nicméně misie ad gentes má vlastní specifickou povahu. Jan Pavel II. napsal encykliku Redemptoris missio o univerzálním mandátu misie a řeholníkům v Latinské Americe věnoval apoštolský list u příležitosti pětistého výročí evangelizace Nového světa. Bylo to už před dvaceti lety, ale už tehdy ocenil úsilí misie ad gentes, varoval však před jistými negativními tendencemi a zároveň podtrhl její naléhavost: „Misie Krista Vykupitele, svěřená církvi, ještě zdaleka není splněna (…) tato misie je teprve na počátku a my se musíme odvážně věnovat její službě. (….) Druhý vatikánský koncil se snažil obnovit život a aktivitu církve podle potřeb současného světa; zdůraznil misionářský charakter církve, dynamicky založený na samotné misii Trojice. Misionářský impulz proto patří do nejvnitřnější povahy křesťanského života.“⁷²

Ekumenický a mezináboženský dialog a náboženská svoboda nejsou závadou ani překážkou misionářského úsilí, protože svou víru nevnucujeme, nýbrž nabízíme. Stále existují národy, které dosud neznají Ježíše Krista, lidské skupiny, které dosud neslyšely první hlásání. „Počet těch, kdo neznají Krista a nepatří do církve, stále roste. Od konce koncilu se téměř zdvojnásobil. Když uvážíme obrovskou část lidstva milovanou Otcem, pro niž poslal svého Syna, je naléhavost misie církve zřejmá.“ (RM 3) Tito lidé mají právo slyšet hlásání Ježíše Krista a my křesťané máme povinnost jej hlásat. Proto je aktuální výzva Jana Pavla II.: „Lidé, otevřete všude dveře Kristu! Jeho evangelium nijak neodvádí od lidské svobody, od respektu, který náleží každé kultuře a všemu, co je dobré v každém náboženství. Přijetím Krista se otevíráte definitivnímu Slovu Božímu, tomu, v němž se Bůh sám učinil zcela známým a ukázal cestu k sobě.“ (RM 3)

Misionářské hlásání je hlásáním Božího království, přítomného v Ježíši Kristu. Království je určeno pro všechny lidi, všichni jsou voláni, aby se stali jeho příslušníky. Když Ježíš hlásal Radostnou zvěst, obracel se zvlášť k lidem na okraji společnosti, dával jim přednost. Na počátku své služby prohlásil, že „byl poslán, aby chudým zvěstoval Radostnou zvěst“ (Lk 4,18). Ke všem obětem vylučování a pohrdání Ježíš říká: „Blahoslavení chudí“ (Lk 6,20). Dal těmto vyloučeným lidem zakusit osvobození, když s nimi zůstával a jedl s nimi (srov. Lk 5,30; 15,2), zacházel s nimi jako se sobě rovnými a přáteli (srov. Lk 7,34), dal jim pocítit, že jsou Bohem milováni, a tak ukazoval svou nekonečnou lásku k ubohým a hříšným (srov. Lk 15,1-32) (RM 14). Království dosahuje svého naplnění v zmrtvýchvstalém Pánu, neboť „Zmrtvýchvstání dává univerzální rozměr Kristovu poselství, jeho činům a celému poslání. Učedníci poznávají, že Království je už přítomno v Ježíšově osobě, a skutečně po zmrtvýchvstání kážou o Království, když hlásají Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného. V Samařsku Filip hlásal Radostnou zvěst o Božím království a jménu Ježíše Krista (Sk 8,12). Nyní je jako tehdy třeba spojit hlásání Božího království (obsah Ježíšova vlastního kérygmatu) a hlásání události Krista (kérygma apoštolů). Obojí hlásání je komplementární, jedno vrhá světlo na druhé.“ (RM16)

Péče o misii ad gentes je výrazem Pánova mandátu, předpokládá povolání a specifickou spiritualitu⁷³ a vyžaduje zájem univerzální církve i dílčích církví. „Církev je efektivně a konkrétně ve službě Království. Je to znát zvláště v jejím kázání, což je volání k obrácení; (….) vytvářením komunit a zakládáním nových dílčích církví a jejich vedením ke zralé víře a lásce v otevřenosti vůči druhým a v šíření evangelijních hodnot ve světě, což je vyjádřením Království, pomáhá lidem přijmout Boží plán.“ (RM 20)

Církev je svátostí spásy pro celé lidstvo, neomezuje svou činnost na ty, kdo její poselství přijímají. Je to dynamická síla na cestě lidstva do Božího království. K této cestě obrácení k Božímu plánu přispívá nejen její hlásání, ale též její svědectví a činnost skrze dialog, pomoc chudým a maličkým. Duch Svatý provází církev a činí ji misionářskou.

b) Misie ad gentes na našem kontinentu

Dokument z Aparecidy říká: „Od prvotní evangelizace do dnešních dnů církev zakoušela světlo i stíny. Psala stránky našich dějin s velkou moudrostí a svatostí.“ (DA 5)⁷⁴ Uznala také, že evangelium přišlo do našich zemí dramatickým a nerovným setkáním mezi národy a kulturami. Semena Slova, přítomná v domorodých kulturách, ulehčila našim domorodým bratřím a sestrám najít oživující odpovědi evangelia na jejich nejhlubší aspirace (DA 4).

Nemůžeme zde projít dějiny evangelizace kontinentu ani soudit, co se stalo. Je však užitečné spolu s Janem Pavlem II. „stvrzovat veskrze pozitivní hodnotu toho, co dělali první evangelizátoři (…) Mnozí z nich museli pracovat v obtížných podmínkách a v praxi vytvářet nové metody evangelizace, zaměřené na lidi odlišných kultur⁷⁵ (…) Někteří průkopníci evangelizace se snažili od prvního setkání s domorodými lidmi naučit se jejich jazyk a přizpůsobit se jejich zvykům. Jiní podporovali formaci katechetů a spolupracovníků, kteří působili jako tlumočníci, zatímco sami se učili jazyk, seznamovali se s místní historií a kulturou. V čase stráveném s domorodými lidmi se mnozí misionáři stávali dělníky, tesaři, staviteli domů a kostelů, učiteli ve školách, znalci domorodé kultury a podporovali originální řemesla, která zakrátko sloužila víře a křesťanské bohoslužbě. Církev děkuje Pánu, že probudil tak mnohá misionářská povolání v náboženských řádech a institutech. Ti přinášeli křesťanskou víru a měli velkou lásku k domorodcům.“⁷⁶

Evangelizační proces byl nerovnoměrný v prostoru i čase, ve své intenzitě a hloubce. Zatímco některé oblasti byly téměř úplně křesťanské, v jiných se evangelizace teprve připravovala. „Po dlouhou dobu nebylo snadné (a není ani dnes) jasně rozlišit solidně ustavenou církev a misijní teritoria.“⁷⁷

V takzvaných misijních teritoriích, podléhajících Kongregaci pro evangelizaci národů, procházejí křesťanské komunity různými církevními a administrativními stupni, než jsou povýšeny na diecézi. Začínají obvykle jako „missio sui iuris“, pak se stávají apoštolskou prefekturou a dále teritoriální prelaturou a apoštolským vikariátem, i když tento postup není vždy pevně dodržován (např. teritorium může být povýšeno na apoštolskou prefekturu nebo apoštolský vikariát, aniž by muselo projít předběžnými stadii). Diecézí se stávají, když dosáhnou určité zralosti a jisté autonomie, vzhledem k počtu katolíků, personálu, povoláním a finanční situaci. Během prvních tří stadií, kdy se má zajistit růst a postupný a stálý rozvoj, je teritorium svěřeno mužskému řeholnímu institutu nebo společnosti apoštolského života, což se nazývá „ius commissionis“. To spočívá v povinnosti dohlížet na nové církevní oblasti, na přípravu pastoračních pracovníků a na výběr kandidátů, kteří se mají stát superiory, prefekty, preláty nebo vikáři (tím se stává tradičně biskup).

V současné Latinské Americe existuje 42 apoštolských vikariátů, přibližně polovina z 87 na celém světě.⁷⁸ Navíc je tu 32 teritoriálních prelatur z 43 celosvětových⁷⁹ a jedna apoštolská prefektura.⁸⁰ To vše znamená 76 církevních oblastí, které mohou být považovány za teritoria misie ad gentes. Vyhledáváme domorodé skupiny, Afroameričany a další kulturní uskupení, jimž se dosud nedostalo prvního hlásání. Navíc naše diecéze, a dokonce některé arcidiecéze, mají vlastní specifická teritoria misie ad gentes (jako Maracaibo, kde jsou komunity Wayuu a Añú v Guajiře).

Tento model se nachází v krizi z mnoha důvodů, hlavně pro úbytek řeholníků, pro jejich vysoký věk, dále protože nepřicházejí misionáři z jiných křesťanských zemí, protože je málo celoživotních misionářů a protože naši mladí mají problémy s výběrem životní volby. Mnohé řeholní instituty nezvládají „ius commissionis“, které převzaly a chtějí je opustit. Nejsou už schopné pokračovat s angažovaností, kterou osvědčovaly po léta a staletí, kdy bránily práva domorodců, vykazovaly velkou kreativitu pro lidský a sociální rozvoj, vynakládaly vše s neomezenou láskou, svědčily o misionářské svatosti, šířily v těchto kulturách církev a vytvářely struktury pro budoucí diecéze⁸¹ jako výsledek setby misionářů. Kongregace pro evangelizaci národů, která je odpovědná za tato teritoria, vyjádřila při mnoha příležitostech a v různých situacích starost o budoucnost těchto teritorií misie ad gentes. Co máme dělat? Jaké nové modely bychom měli navrhnout?

Není snadné najít odpovědi, ale dřív, než se o to pokusíme, měli bychom si položit několik otázek. Bylo by nemyslitelné předpokládat v tomto novém čase milosti angažovanost národních biskupských konferencí, a zvláště více konzolidovaných církevních provincií, pro sponzorování věcí, jako je bratrské spojenectví nebo strategická spolupráce s některými mladšími církvemi? Neměla by zde být větší účast církevních provincií, které mají připojeny vikariáty a prelatury? Jak můžeme dát novou odvahu nabídkou krásné zkušenosti „fidei donum“ diecézním kněžím v misijních zemích? Jak máme podporovat větší angažovanost křesťanských laiků v misii ad gentes? Jak můžeme zapojit apoštolská hnutí? Jak můžeme podpořit větší přítomnost laických dobrovolníků a jiných forem zasvěceného života? Jak doprovázíme naše katolické migranty, kteří jdou „na sever“, do USA, Kanady a Evropy, hledat lepší život? Jaké misionářské struktury a služby máme plánovat?

Od misie ad gentes postupme k misii inter gentes: Jak v praxi uskutečňujeme požadavek Koncilu mít domorodé duchovenstvo s vlastními kněžími, jáhny a katechety ad hoc? Setkáváme se znovu s dilematem prvotní církve ve věci obřízky: abychom se stali křesťany, musíme akceptovat všechnu kulturní zátěž, která není ani součástí naší kultury, ani křesťanské víry?

Velkou výzvu představuje podpora a formace specificky misionářských povolání. V minulosti měly hodně dobrých výsledků misionářské semináře, které pomáhaly vytvářet misionářskou identitu a spiritualitu. Geografický posun v církvích s úbytkem povolání znamenal, že mnohé diecéze a řeholní společenství tyto semináře uzavřely. Tím se otázka ještě zesiluje: Jaký druh formace potřebuje misionář pro činnost ad gentes? Můžeme vytvořit nové struktury? Jak můžeme přesvědčit biskupy diecézí s dostatkem povolání k podpoře specificky misijních povolání? Hlavní otázka pak zní: Jaká spiritualita je potřebná, aby udržela misionářské povolání po celý život misionáře či misionářky?

Na druhé straně, je-li pravda, že všichni pokřtění jsou učedníky a misionáři, pak tím více jsme my, kněží, povoláni podporovat misijní přístupy. Klade se otázka: Jakou formaci dostávají seminaristé? Kromě stále důležité otázky teologie misie a specifické misiologie: Jaké místo má misie při formaci v našich seminářích? Jaké misionářské přístupy bychom měli nabízet?

Církev v Americe je poslána „zůstat otevřenou pro misii ad gentes. Program nové evangelizace kontinentu, cíl mnoha pastoračních plánů, nemůže být omezen na oživení víry věřících, ale musí se snažit hlásat Krista v prostředích, kde je dosud neznámý“ (EA 74). Máme před sebou dlouhou cestu, ale, jak říká papež František, budeme na tom lépe, budeme-li církví s odřeninami a pohmožděninami než církví spící. Kéž nám Duch Svatý, který posílá církev do misií, pomůže odvážně objevovat nové a atraktivnější cesty pro misii na našem kontinentu!

c) Opusť svá omezení a dávej ze své chudoby!

Misie ad gentes se otevírá pro každý kontinent. Naše církve obdržely mnoho od církví v jiných zemích. Teď je čas splácet přijatá dobra. Máme mnoho dobrého k rozdávání. Jako misionáři učedníci chceme, aby Kristus dorazil až na konec světa. Jako Petr a Jan, nemáme zlato, ale můžeme se podělit o to, co máme: „Ve jménu Ježíše Krista, vstaň a choď.“ (Sk 3,6)

Volba papeže Františka, prvního papeže z našeho kontinentu, papeže, který pochází „z konce světa“, je zároveň symbolem církve, která se na počátku třetího tisíciletí obnovuje a dělí se o plody toho, co bylo zaseto v této zemi milosti. „Plody první evangelizace byly během staletí posíleny a jsou charakteristické pro katolicismus latinskoamerického lidu, který vyzařuje hluboký cit pro společenství, touhu po sociální spravedlnosti, věrnost víře církve, upřímnou mariánskou zbožnost a lásku k Petrovu Nástupci.“⁸²

Benedikt XVI. nás upozornil: „Pole misie ad gentes se podstatně rozšířilo a nemůže být definováno jen geograficky nebo zákonně. Užitek z ní mají nejen nekřesťanské národy a vzdálené země, ale též sociokulturní prostředí, a zvláště lidská srdce.“⁸³ Nesmíme však padnout do pasti uzavřenosti v sobě, ale musíme se formovat jako učedníci, misionáři bez hranic.

Aparecida je povzbuzením pro mnoho našich učedníků jít a evangelizovat „na druhé straně“, tam, kde nebyl dosud Kristus poznán jako Bůh a Pán a kde církev není dosud přítomna. Víra se posiluje, když ji předáváme druhým. Jsme chudé církve, ale „musíme dávat ze své chudoby a radosti z naší víry“.⁸⁴

Naše církve v Americe nesmějí zahrabat poklad našeho křesťanského dědictví. Musíme se o ně dělit s celým světem a sdělovat je těm, kdo o něm dosud nevědí (srov. EA 74). Kéž nám tento misionářský kongres pomůže rozšířit náš evangelizační vliv za hranice našeho kontinentu! Plánujme konkrétní iniciativy na národní i mezinárodní úrovni, abychom uvedli do praxe naše misionářské návrhy! Ať nastane nové jaro misie ad gentes!

7. Závěr, který se stává pozváním

Pastorační konverze vyžaduje, abychom se vydali z křesťanského prostředí (přijaté křesťanské tradice) do křesťanství nabídky (evangelizace – misie ad gentes). Nejde o nábor (proselytismus), ale o službu generování. Vraťme se ke generující funkci církve, přejděme od služby zachování, nebo ještě hůř restaurování, k eminentně evangelizační službě. Musíme překonat strach z generování, přístup, který nevěří v možnost plodit nové děti.⁸⁵

Aparecida nás zve, aby „všechny církevní struktury a pastorační plány diecézí, farností, řeholních komunit, hnutí a všech církevních institucí byly prostoupeny pevným misionářským rozhodnutím. Žádné společenství se nesmí vymlouvat, ale rozhodně vstoupit do probíhajícího procesu misionářské obnovy a vzdát se zastaralých struktur, které už nepomáhají předávání víry.“ (DA 365)

Chtěl bych uzavřít pozváním, jako když jáhen uzavírá mši: „Jděte“, s celou silou onoho „Ite“. Jděte, jděme, vyjděme ze sebe s touto dynamikou, která, počínajíc od Boha, je nazývána Misií, Posláním, Radostnou zvěstí, Evangeliem, Životem, Společenstvím, Radostí. Všichni pokřtění, jako učedníci-misionáři, jsou povoláni hlásat Krista, dát život ve službě našim křesťanským společenstvím, v nové evangelizaci a misii ad gentes.

Toto pozvání je zaměřeno především na mladé, protože mnoho z nich se účastní tohoto misionářského kongresu. Jste to vy, mladí, kdo jste jako první voláni k misii, protože máte nadšení, velkodušnost, radost a schopnost činit velká rozhodnutí. Misionářský dynamismus má v sobě znak mladosti, jak řekl papež František: „Jak je krásné vidět mladé lidi jako pouliční kazatele, kteří radostně přinášejí Ježíše do každé ulice, každého náměstí a každého koutu země!“ (EG 106)