Mikuláš Kusánský: překonat zeď ráje

Autor: Gotthard Fuchs - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2015/2 (Osobnosti)

Christ in der Gegenwart, 32/2014.

Před 550 lety zemřel mocný kardinál a univerzální učenec Mikuláš Kusánský. Je dnes důležitý, protože ve svém myšlení spojuje to, co se dnes rozpadá: Boha a svět.

„Je to něco velikého, trvat na spojení protikladů.“ Tato věta z jeho pozdního spisu De beryllo – o tehdy vynalezených brýlích – může být čtena autobiograficky, i když je jeho pohled trvale zaměřen na Krista. Napětí protikladů poznamenalo čas jeho života: rozpad středověké syntézy papežství a císařství, vznik sebevědomých národních států, probuzení měšťanstva ke svobodě a vědě, exploze finančního hospodářství a nová chudoba, nemluvě o agresi Turků.

V napětí protikladů vyrostla úžasná zprostředkující síla jeho myšlení a jednání. Narozen 1401 v Kues jako syn moselského lodníka a obchodníka, začal Mikuláš v patnácti letech studium v Heidelbergu. Když roku 1417 ukončil Kostnický koncil západní schizma, rozkol v západní církvi, odešel Mikuláš do Pavie studovat práva a ukončil studium roku 1422 doktorátem z kanonického práva. V šestadvaceti letech se stal sekretářem trevírských biskupů s dobrým platem a doživotním zaopatřením prebendami. Už tehdy započal kazatelskou činnost; písemně se zachovalo 294 promluv. Teprve roku 1436 se nechal vysvětit na kněze.

Byl zkušený v církevní správě a plně kvalifikován ve vědách – nejen ve filosofii a teologii, ale též v matematice a geometrii, a tak působil jako mladý poradce na Basilejském koncilu. Tam se mělo pokračovat v reformě církve a víry, kterou nezvládl Kostnický koncil. Vedle napětí mezi papežem a koncilem působily následky šoku z upálení českého reformátora Jana Husa. Mikuláš hrál důležitou roli též na koncilu ve Ferraře a Florencii. Jednalo se tam o sjednocení východořímské a západořímské církve, které definitivně ztroskotalo a rozdělení trpce působí od roku 1054 dodnes.

Snést protiklady

Učenost, diplomatická obratnost a v neposlední řadě přátelství s humanistou Eneášem Piccolominim, pozdějším papežem Piem II., umožnily Mikulášovi strmou církevní kariéru. Roku 1448 se stal kardinálem, o dva roky později byl v Římě vysvěcen na biskupa v Brixenu. Poněvadž vedoucí domácí představitelé jej odmítali jako cizáka, byla doba jeho působení v Brixenu od počátku plná konfliktů a po sedmi bolestných letech definitivně ztroskotala. Jako papežský legát Mikuláš často cestoval, především do německých zemí. Jako generální vikář církevního státu se staral o vyrovnání zájmů. Uprostřed těchto církevněpolitických a pastoračních aktivit vzniklo do jeho smrti 11. srpna 1464 dvacet pět filosofických, teologických a mystagogických spisů, kromě menších prací na matematická témata. Stěží se po Mikulášovi najde vedoucí církevní postava, která by dokázala podobně propojovat vědecké výkony a církevní pastorační politiku.

Kdo navštíví jeho rodiště na Mosele – především starobinec pro dvanáct chudých mužů, který Mikuláš založil ze svého soukromého majetku – pochopí, jaký myslitel protikladů to byl: půdorys a zařízení velkoryse postavené budovy jím byly navrženy plné symboliky. Architektonika kaple svědčí o působivé vůli k jednotě napětí, k přesnému souzvuku a rovnováze. Kdo se navíc podívá do tam uchovávaných sbírek spisů Mistra Eckharta (1260–1328) a Raimunda Lulla (1232–1316) s mnoha kardinálovými poznámkami na okraji, pochopí, o jakou velikost ducha a víry tu jde.

Síla snášet protiklady a přesto zůstat ve věci schopným dialogu, je stejně aktuální jako kdy předtím. Pro Mikuláše byl proto ten největší Ježíš Kristus: „původ, střed a cíl“. Kdo vydržel víc protikladů než Bůh a člověk z Nazareta? U Mikuláše se lze na přechodu k novověku, v předreformačním humanismu učit chápat víru a rozum ne jako vylučující se protiklady, nýbrž jako vzájemně produktivní přístupy a perspektivy. Přitom byl – jako intelektuálové jeho doby – zcela ovlivněn (novo)platónským myšlením jednoty. Proměnil je však křesťansky: jednota ve vztahu a jako vztah.

Klíčový zážitek

Roku 1437 byl Mikuláš poslán do Konstantinopole, aby prohloubil kontakty s představiteli východní církve a pozval je k účasti na unijním koncilu ve Ferraře a Florencii. Mikuláš se tam setkal s celým bohatstvím antické, především platónské filosofie, s teologií církevních Otců a v neposlední řadě s přírodovědeckými spisy Arabů. Mnoho z těchto spisů si v originále přivezl do Itálie, kde se staly klíčovými texty počínající renesance. Mikuláš přesvědčil císaře a důležité církevní představitele, aby jej doprovodili do Itálie. Na koncilu bylo rozdělení východního a západního křesťanstva prohlášeno za překonané – bohužel jen na papíře, v malém okruhu a na krátkou dobu.

Věc pro Mikuláše rozhodující se však udála na zpáteční cestě z Konstantinopole. Na moři zakusil mystickou zkušenost, která poznamenala celý jeho další život a myšlení. V dovětku svého spisu De docta ignorantia (O učené nevědomosti) – jaký to protiklad – napsal kardinálu Giulianovi Cesarinimu, svému příteli a podporovateli: „Přijmi teď, důstojný Otče, co jsem se už po dlouhou dobu snažil dosáhnout rozmanitými cestami vědy a co jsem nedokázal, dokud jsem při návratu z Řecka, na moři, jistě darem shůry, od Otce světel, od něhož pochází všechno, byl k tomu doveden v učené nevědomosti: pochopit nepochopitelné nepochopitelným způsobem a dojít nad to, co je možno vědět o nepomíjejících pravdách lidským způsobem (…). Nejnaléhavějším úkolem lidského ducha se musí stát pozdvihnout se k oné jednoduchosti, kde se protikladné spojí v jedno.“

Intenzivní studium a přemýšlení, vášnivá modlitba a vnitřní naléhání vedly u Mikuláše k oné intuitivní, zcela bleskové jistotě, která teď jako magnet přitahuje a koncentruje třísky všech jednotlivých aspektů jeho pohledu na svět, zároveň je však též uvolňuje. Slovy Kusánského, „complicatio“ – zjednodušení, odpovídá „explicatio“ – rozvedení, ve stálém vzájemném rezonančním vztahu; čím intenzivnější je rozvedení v mnohé, tím silnější a základnější je zjednodušení; čím mocnější je počátek v jednotě, tím explozivnější je rozvoj.

Mikuláš byl po celý život, stejně jako jeho velký učitel Mistr Eckhart, ovlivněn novoplatónským myšlením o jednotě. Bylo zásluhou církevních Otců, že spojili řecké myšlení a biblickou víru natolik, že z tohoto napětí vyrostlo to, co se nazývá křesťanskou mystikou: jediné Vše, jako počátek a cíl, jako gigantické rezonanční pole a konsonantní událost mezi Bohem a člověkem, mezi Bohem a světem, jako nepřetržité tvoření a vtělování směrem k naplnění a znovusjednocení. Dnes bychom asi mluvili o síti a ještě ostřeji mysleli na pluralitu, ale pravda je a zůstane symfonická. Mikuláš žil v době proměny, která je zcela srovnatelná s naší dobou. Připomeňme: „V učené nevědomosti pochopit nepochopitelné nepochopitelným způsobem a dojít nad to, co je možno vědět o nepomíjejících pravdách lidským způsobem“ – je to jako kvadratura kruhu.

Dialogická ekumena

Od počátku své profesní kariéry byl Mikuláš zapojen do ekumenických snah své doby, a to i vzhledem k husitům. Sama existence církve, naslouchání Kristově vůli k jednotě všech, kdo jsou jeho, vyžaduje spojení protikladů. Proto nejen pro něj se stalo dobytí Konstantinopole Turky roku 1453 nevídaným kulturním a náboženským šokem, srovnatelným s 11. 9. 2001 pro Američany. Na začátku Kusánského programového spisu De pace fidei (O míru ve víře) se praví: „Zpráva o ukrutnostech, které provedl turecký král a které jsou teď známy, muselo člověka, který kdysi tyto oblasti viděl, přimět k vroucí modlitbě k Bohu, aby on, Stvořitel všech věcí, zmírnil ve své dobrotě pronásledování, které kvůli rozdílnému vykonávání náboženství zuří víc než kdy předtím. Potom se stalo, že po několika dnech tomuto člověku – zřejmě na základě každodenního uvažování – bylo dáno vidění, z něhož vyvodil, že je možné, ze zkušeností několika mudrců znalých různých zvyklostí pozorovaných u různých náboženství po celé zemi, nalézt jedinou a šťastnou jednotu, skrze niž vznikne vhodnou a pravou cestou v náboženství věčný mír.“

Mikuláš v tomto spisu navrhl jakýsi kulatý stůl se zástupci tehdy nejdůležitějších náboženství: Řeky, Araby, Indy, Peršany a dalšími. Právě Turky se Mikuláš nechává ptát na Kristovo ukřižování a jeho význam. Všichni jsou dialogicky vtaženi k onomu středu, který jediný může zakládat jednotu: Ke slovu a pravdě Boží. Bůh zahajuje toto jednání. Uprostřed všech možných forem, ritů a tradic jde přece jen o jediné: o milující jednotu Boha a člověka, o onen mír, který odpovídá rozumu a příslušné víře. „Jedno náboženství v různosti ritů“ – tak zní ve zkratce Kusánského návrh řešení.

Není tím však zvláštnost křesťanství relativizována nebo dokonce ztracena? Naopak: láska k Bohu a bližnímu jsou přece podle křesťanského přesvědčení myslitelně nejvyšší podobou pravdy. Kdekoli se to uskutečňuje, tam je křesťanství přítomno. Kusánský vůbec nechtěl relativizovat pravdu víry. Spíš měl na mysli její zprostředkovací sílu ve všech náboženstvích a s nimi, její skutečnou a působící katolicitu, všeobecnou platnost. Pro něho jako pro křesťana je tato zahrnující, inkluzivní perspektiva zdůvodněna vírou v onoho Krista, který není majetkem církví. Kristus spíše prostředkuje – v nich, skrze ně, s nimi, a dokonce navzdory nim – ve všech náboženstvích Boží tajemství člověka a světa a tajemství člověka a světa v Bohu. Co se zdařilo v Ježíši Kristu, má se stát též ve všech náboženstvích, mezi všemi a skrze všechna náboženství: svaté společenství Boha a světa.

Mystagog

Před 22. 9. 1452 žádal opat Kaspar Aindorfer jménem své komunity benediktinů u Tegernsee Mikuláše Kusánského o spirituální a intelektuální duchovní vedení. Otázka, která od dob Augustinových trápila duchovní mysli, zněla: „Zda zbožná duše může bez rozumového poznání nebo bez předchozího či současného přemýšlení, pouze afektem nebo hlubinou duše (…) dosáhnout Boha a bezprostředně k němu dojít.“ Potřebuje „spiritualita“ víc schopnost poznání, nebo schopnost lásky? Který „orgán“ je takříkajíc citlivější na Boha? Tato otázka tehdy ovládala spirituální scénu. Dnes by se dalo říci, že to byl spor o císařův vous, neboť podle biblických spisů se vždy jedná o celostní setkání člověka s Bohem, rozumem i všemi smysly (srov. Mk 12,28nn). V souladu s tím zdůrazňuje Mikuláš ve spisu De visione dei (O zření Boha), že v Bohu se poznání a láska spojují. Bránil se proti i dnes rozšířenému stavění do protikladu poznání a lásky, vědění a citu, myšlení a modlitby, spirituality a teologie. To nejsou vylučující se protiklady, nýbrž polární označení jediné a vše rozhodující události setkání mezi člověkem a Bohem.

Vševidoucí

K tomu si ve svém spisu Kusánský vybral tehdy velmi obdivovaný umělecký fenomén: portrét člověka namalovaný tak, že se pozorovateli zdá, jako by se na něho díval ze všech možných myslitelných úhlů. Tento obraz vidícího vše se stal vůdčím pro mystagogii: vševidoucí Kristus jako jednotící případ pro vidět Boha a být viděn od Boha. Zcela jako v biblickém příběhu o Hagar: „Což jsem se nedívala po tom, který se díval po mně?“ (Gn 16,13)

V modlitbě a přemýšlení člověk podle Mikuláše zjišťuje, že je již dlouho pozorován Bohem v Ježíši Kristu. Boží pohled spočívá stále na všech tvorech, a především na tázajícím se a přemýšlejícím člověku – a to s dobrotivou příchylností, ne s kompromitujícím sledováním: „Buď tím, co je ti vlastní, a já budu tím, co je ti vlastní.“ Bůh se dívá na člověka a činí jej hodnějším pohledu, než byl dřív. A tak v pohledu Boží pozornosti hledí člověk na toho, kdo jej učinil hodným pozornosti, a v pohledu mu věnuje všechnu pozornost: Je to tajemství Božího přijetí lidské existence a lidského přijetí existence božské, „nesmíšeně a nerozděleně“. V události pohledu tohoto laskavě Vševidoucího se sjednocuje univerzální a singulární, aniž by se jedno rozplynulo v druhém. Neboť Bůh vidí vše současně, celek i jednotlivost – vše v jediném okamžiku a ve stálé dobrotivé výměně pohledu, v pohledu lásky a pravdy.

Mikuláš zve své čtenáře na cestu objevu Boha v jejich životě: pohled, vidění Boha jako synonymum lidského štěstí. Událost je tak intimní, že v ústředním obratu argumentace praví v osobní formě: „Našel jsem místo, v němž Tě lze nalézt nezahaleného (a proto i sebe!). Je obklopeno spojením protikladů. To je zeď ráje, v němž bydlíš. Jeho bránu hlídá duch nejvyššího rozumu. Když není překonán, brána se neotevře. Za spojením protikladů je možno Tě vidět; před tím ale ne.“ Přemýšlení o skutečnosti tedy vede až k bráně spojení protikladů. Nezahalené vidění Boha se uskutečňuje na druhé straně. Ráj je pro nás ztracený; jen sám od sebe a ze středu ráje se může (a chce!) Bůh ukázat, a činí tak v Ježíši Kristu.

Za všemi jednotlivými otázkami stojí pro Mikuláše jediná, a ta se během jeho života staví stále víc do středu jeho myšlení: otázka pravdy, otázka po Bohu a jeho trojičně rozvinuté jednotě. V tomto ohledu není dosud dostatečně oceněno jeho pozdní dílo De non aliud (O nejiném). Tím míní Mikuláš, diskrétně a ve filosofickém přiblížení, poslední a první „princip“ veškeré skutečnosti. Říkáme-li Bůh, pak tím nemíníme žádnou věc a nic předmětného v tomto světě – to by mělo být jasné. Nemíníme ani souhrn předmětně poznatelného a zakusitelného, nic, co nazýváme světem, celek. Ve světě je vše jednotlivé něčím jiným. Proto je Bůh – ten „Zcela Jiný“ – neuchopitelný, vzdálený, nepochopitelný. Avšak jako tento Zcela Jiný je nám bližší než my sami sobě: neboť my bychom bez něho a určující síly jeho pravdy neexistovali. Bez Boží nepřetržité a trvalé tvůrčí činnosti by nebylo nic a bez jeho Vtělení by nebylo žádné definitivní prostřednictví.

Bůh – tajemství ve všem

Ten Zcela Jiný je nám tedy bližší než my sami sobě, je nosným základem a fascinujícím cílem všeho, co je. Mistr Eckhart opsal tajemství Boha formulí „rozlišování skrze nerozlišování“. Právě proto, že není ničím ze všeho, může být ve všem – tajemství, které nazýváme Bůh. Je nesrovnatelný ve své nepochopitelné transcendenci, existenci v jiném světě – abychom užili tuto prostorovou představu – je Jiný vůči všemu, co jinak je. Nesrovnatelný je však též ve své neuchopitelné existenci v tomto světě a imanenci. Neboť kdyby nebyl ve všem, nic by neexistovalo. Právě tuto myšlenku Eckhartovu, který zvažuje blahodárný rozdíl mezi Bohem a světem – „nesmíšený a nerozdělený“ – a objevuje v tom nepochopitelnou nerozlišitelnost Boží přítomnosti ve světě, rozpracoval Mikuláš Kusánský zcela v linii negativní teologie. Božskost Boha ve všem a nade vším lze nakonec myslet jen ve smyslu dvojí negace: Je tak nepředstavitelně blízká a vzdálená ve srovnání se vším, co je svět, nejiná a přitom v sobě (trinitárně) rozlišená, a tak nejvýše živá plnost života, nic než pravda plná vztahů.

Toto geniální dílo, sestavené jako rozhovor čtyř odborníků, není snadné ke čtení, protože je filosoficky i teologicky promyšleno a vypracováno téměř geometricky. Přesto celé úsilí ducha slouží jen tomu, co je ve víře a myšlení tak jednoduché: Bůh je láska. Bůh je zcela jiným protějškem nám i světu, je nepochopitelný a nám nedostupný, zároveň je však světu a lidem nepochopitelně blízký a příznivě nakloněný, takže jej víra a rozum poznávají a mohou přijmout v jeho strhující „přítomnosti v přecházení“.

Většina spisů Kusánského je psána jako dialogy. Mikuláš byl křesťan na výši své doby a ofenzivně se účastnil kulturního rozhovoru své přítomnosti s přesahem nad faktickou církev. Jako předchůdce reformačního humanismu stojí na předělu k moderně. Jako křesťan se odvážil nazvat člověka, Boží obraz, „druhým Bohem“, vázaným ovšem přirozeně božstvím Boha. Brzy se však tento „druhý Bůh“ osamostatní a nezřídka se jako v případě prvotního hříchu bude chtít sám postavit na místo Boha. Mikuláš se tak prokazuje jako myslitel přelomu doby i ve své důvěře v lidský rozum a racionalitu. Dosud ještě je v rovnováze diferencovaná jednota intelektu a racionality, brzy se však osamostatní racionalismus, který člověka rozpůlí a svět učiní jen předmětem vědecké a technické přeměny a vykořisťování.

Je nápadné, že v hlavních dílech Kusánského se téměř nevyskytuje teologie Kříže a pašijová zbožnost. Ve středu stojí prostředník, bohočlověk Kristus. Také vědomí hříšného porušení faktického člověka, jímž se bude o několik generací později zabývat Martin Luther, je myšlení Kusánského spíše vzdálené. Na první pohled dnes může udivovat, jak samozřejmě a rozhodně je u Mikuláše všeurčující, vůdčí představou jednota. V současnosti se přece prosazuje pluralita, pluralismus, diference a alterita. Neroste tím však nebezpečí, že se buď pluriverzálně roztříštíme a navzdory konjunktuře síťových metafor nenajdeme žádnou jednotící souvislost, nebo se vše donutí, uniformně až totalitárně, do umělé jednoty, která fundamentalisticky zjednoduší komplexnost života?

Aktuální partner pro rozhovor

Mikuláš Kusánský je úžasným partnerem rozhovoru, protože udržuje pohromadě to, co se dnes často rozpadá: Boha a svět, rozum a víru, vědu a modlitbu, intelektuální a spirituální poctivost, církev a ne-církev. Pro něho byla pravda symfonická a skutečnost trvalým dějem (znovu)sjednocení. Není náhodou, že u něj slova jako konkordance, konsonance, koincidence a kompendium hrají takovou roli. Zcela v jeho smyslu můžeme přidat: jednota v Příchodu. Neboť v nikom jiném struktura protikladů tak neobstála a nebyla tak usmířena k jednotě jako v Prostředníkovi z Nazareta. Sledování této pravdy znamená moudrost. Znamená to: ochutnat a přijít na chuť.

„Ty ve svém slově mluvíš ke všem, kdo jsou, a voláš k bytí ty, kdo nejsou. Voláš je, aby Ti naslouchali, a když Ti naslouchají, pak jsou. Když mluvíš, mluvíš ke všem, a všichni, k nimž mluvíš, Tě vnímají. Mluvíš k zemi a povoláváš ji k lidské přirozenosti. A země Tě slyší a toto její slyšení je vznikem člověka. Mluvíš k ničemu, jako by bylo něčím, a povoláváš nic, aby se stalo něčím, a toto nic Tě slyší, protože se stalo něčím, které bylo ničím. Ó nekonečná sílo!“