Malá archeologie důvěry

Autor: Bernhard Casper - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2015/2 (Články)

Rukopis, duben 2013. – Nepatrně zkráceno.

Provozovat archeologii znamená vykopávat, aby se nalezlo něco, co je pro nás důležité a o čem nevíme nic bližšího, protože to bylo zasypáno. Lze to dělat i vzhledem k tomu, co je důležité pro naši lidskou existenci a víme o tom jen povrchně nebo to spíš jen tušíme.

Mnohdy nám přitom mohou pomoci děti, protože jsou přístupnější těmto často původním zkušenostem, které se pro nás dospělé deformovaly mnoha věcmi, které přišly později a zavalily je.

Ohledně otázky, co vlastně znamená „důvěřovat“, nebo podle Klause Hemmerleho „Důvěřovat, jak to jde?“, mi nedávno velice pomohl Amadeo, malý synek mého argentinského přítele. Jako tříletý řekl svému otci, že pochopil, o co vlastně prosí milého Pána Boha, když spolu s rodiči a sestrou říká v Otčenáši: „A neuveď nás v pokušení – No nos dejes caer en la tentación.“ Řekl otci: „Prosím Boha o to, aby mi dělal to, co děláš ty, když se pokouším jezdit na kole bez pomocných koleček a ty za mnou běháš, abych neupadl.“ Tato interpretace tříletého chlapce nám může zcela zřetelně ukázat, co znamená událost důvěry v původním a zcela skutečném, sobě vlastním významu – v tom, „jak to jde“.

V chlapcově prosbě se ukazuje, že důvěra ve své plné a původní události nespočívá prostě jen v aktu uskutečněném od izolovaného jedince. Děje se mezi dvěma. Může se udát jen „párově“, abychom užili Husserlovu formulaci z jeho slavné Páté karteziánské meditace. Důvěra není bodově stanovitelná, je ve skutečnosti prožitým časem mezi dvěma a pro její událost je potřebný Jeden jako Druhý.

V této události se berou vzájemně vážně Jeden i Druhý. Důvěřují si navzájem jako každý sám sobě. Člověk nemůže druhému důvěřovat, když mu druhý něco nesvěří, tj. když mne v pozitivitě mé svobody nebere zcela vážně, nýbrž když si mne cení například jen proto, že mu mohu být užitečný k nějakému účelu. Původní zkušenost události „smět důvěřovat“ byla pro Amadea velmi podstatně spojena s tím, že se mu jako jemu samotnému v něčem věří, že je brán vážně jako ten, kdo to sám dokáže, a zároveň, že jej otec v této „rizikové samostatnosti“ přece jen nenechá samotného. Když někomu důvěřujeme jako jemu samému, pak mu přisuzujeme jeho zcela vlastní budoucnost, kterou nepředvídáme a která je zcela vzdálená našemu konání. A přece jsme při tom s ním. Nenecháme jej prostě samotného ve smyslu „Uvidíme, kam s tím dojdeš“, nýbrž jsme při něm, ponechávajíce jej sobě samému, ale přece jako jeho „tělesný strážce“ – abychom užili známý Lévinasův výrok.

Událost takové vzájemné důvěry je proto též v horizontu počítajícího rozumu paradoxní událostí. Neboť žádný z obou, kteří jsou takto propleteni v události důvěry, nemůže předpokládat konec této události nebo jej ovládat jako produkt, který může předvídat nebo plánovat při konečném výrobním procesu, pro který potřebuje druhého jako spolupracovníka, například na základě jeho znalostí. Událost důvěry, v níž si dva nebo více lidí důvěřují jako sami sobě, se prokazuje jako nekonečně otevřená událost. Vede nás, jak opět ukázal Lévinas, do „nekonečnosti“, tj. do vztahu ke zcela nepodmíněnému a všechny naše lidské možnosti přesahujícímu „ANO“.

Abychom se vrátili k jazyku Bible, vede nás k prožívanému vztahu k „JÁ JSEM TADY“ (Ex 3,14), který vždy, vzhledem k naší riskující svobodě, je zde a tuto svobodu nám dopřává a vzhledem k ní nás přesto nenechává samotné. „Nenechám tě klesnout a neopustím tě“ (Joz 1,5). Mezi Ním, který nás chce v naší svobodě, a námi se odehrává to, co se přihodilo mezi Amadeem a jeho otcem. Ten „JÁ JSEM TADY“ s námi dělá to, co dělal otec s Amadeem. Běží za námi a je u nás, i když jej naše oči nevidí. A občas běží před námi a zve nás, jak to občas dělal otec s Amadeem. Neboť u Něho je „včera“, „teď“ a „zítra“ jen jediným „Dnes“. Proto smíme důvěřovat a důvěřovat si navzájem.

Právě proto nelze důvěru v jejím posledním smyslu „dělat“, ani jednotlivými sebelépe myšlenými a snad skutečně potřebnými „opatřeními budujícími důvěru“. Neboť v jejím nejzákladnějším smyslu přesahuje její událost každou konečnou finalitu. Že k ní dochází, je vždy jen milost a dar.