Lhostejnost?

Autor: Milan Smejkal - Číslo: 2015/2 (Dialog)

Výňatek z delšího textu. Titulek redakční.

Zprávy o teroristických útocích, vraždách, pádech letadel, při nichž zemře velké množství lidí včetně dětí, ničivých tornádech, záplavách a jiných katastrofách námi otřesou a jsme jich plní. Je trochu tristní, když po takovéto nějaké katastrofické zprávě, zejména když se stane blízko nás, jdeme druhý den na mši, a tam se dočkáme naprosto pohodové promluvy o tom, jak „Pán Bůh odívá polní kvítka do takové nádhery, že ani Šalomoun nebyl oděn jako jedno z nich…“. A když se začne s přímluvami, uslyšíme: „Za poutníky do mariánských svatyní…“

Jistěže je třeba se modlit i za tyto poutníky, ale zrovna dnes? Po tragédii? Když někde zemřeli nevinní lidé, naši bratři a sestry? Nemůžeme si na ně vzpomenout aspoň přímluvou? To mám potom s prominutím dojem, že jsem členem nějaké minisektičky, která nedohlédne dál než k první křižovatce za vesnicí, a ne katolické, tedy obecné církve, která o sobě samé slavnostně vyhlásila: „Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu…“ Církev, to velké tajemství, církev vtěleného Slova, jak ji nazval kardinál Journet, nebo Mater et Magistra Jana XXIII., církev katolická, tedy obecná, která pokrývá celé lidstvo v celých jeho dějinách, církev, která nabízí Ježíšovu spásu každému člověku bez rozdílu, církev všech kontinentů, všech kultur, a také všeho lidského, všeho, co se nějak dotýká života každého člověka se vší tragédií i radostí, se vším, co jsme prožili, co prožíváme a co prožijeme, tato církev se najednou scvrkává a není schopna reagovat na něco, čeho je každý návštěvník bohoslužby toho dne plný. Jistě, reagovat na něco tak nečekaného a hrůzného, s čím se ovšem můžeme kdykoliv a každého dne setkat, není určitě nic snadného. Ta překvapivá erupce zla, která svým ničivým účinkem překryje všechno, co ještě včera neavizovalo žádnou změnu k horšímu, způsobí zajisté své, nejprve šok, pak nejistotu a nakonec rezignaci. A nejjednodušší řešení je zůstat v klidu a „jet podle původního scénáře“.

Jenže to se právě promeškala velká příležitost „tnout do živého“, „zajet na hlubinu“, využít momentální naladěnosti přítomných pro velkou katechezi o tom, proč je na světě zlo, proč je Bůh dopouští, a také o Boží prozřetelnosti, o tom, že je pravda, co o svátku Božího narození každý rok zpíváme: „Člověčenství naše ráčil vzíti na se…“ Že svým Vtělením Ježíš celý náš život se vším, se vší tou neuvěřitelnou bídou a zlobou, se všemi událostmi, katastrofami a tragédiemi, které nám berou dech a kterým nerozumíme, se vším zlem, se vší nenávistí, bolestí a hrůzou, vzal na sebe, prožil s námi, a také tajemně proměnil. Že v těchto lidech zraněných, zavražděných, utonulých a na všechny možné způsoby trpících, trpí Ježíš sám, trpí i každý z nás, trpí církev, jeho mystické tělo. A i když se to stalo někde daleko, týká se to přesto i nás. A Bůh by nebyl Bohem milujícím a spravedlivým, jakého vyznáváme a v jakého věříme, kdyby toto všechno nedokázal proměnit v dobro. I když zrovna teď, když s námi cloumá rozhořčení, bolest, a třeba i vztek, na tu druhou stranu nedohlédneme. Ale tento svět, přes všechno zlo, které se v něm kdy vyskytlo, je svět Ježíšovou smrtí vykoupený, a přes všechny slzy a všechnu bolest v něm nemůže být konečným stadiem naše zoufalství, ale naše naděje, spása, vysvobození!

Myslím, že reagovat na mimořádné události takovéhoto charakteru by měl umět každý kazatel. Samozřejmě to bude snazší pro toho, kdo kontinuální přípravě (nejen) na ně věnuje aspoň část svého času. Teologie je totiž úžasná věc. Pomáhá nám odkrývat hlubiny evangelia, přibližuje nám to, co promyslely, prorozjímaly, promodlily celé generace světců. Pomáhá nám dotknout se s úctou tajemství, která by nám zůstala nepřístupná. To velké mysterium iniquitatis totiž není žádná teorie, to není Pavlův výmysl, to je skutečnost, kterou zažíváme denodenně. Stačí otevřít večerní zprávy a číst je „teologicky“, jak nabádal kardinál Špidlík. Slyším-li tedy, že „já mám tolik práce a starostí, že na nějaké čtení nebo dokonce studium nemám čas“, pomyslím si, že kdyby totéž řekli lékaři, kteří svou atestaci zkrátka získat musí, protože jinak by neobstáli, pak je to poněkud velký nesoulad mezi přípravou na „práci“ lékařů, pečujících o naše těla, a „práci“ kněží, pečujících o naše nesmrtelné duše.

Ale nejsou jenom mimořádné události katastrofického rázu. Jsou i události docela „řádné“, tedy spíše časté, velmi časté, dokonce běžné, a právě proto tím hrůznější. Existuje totiž morální zlo v naší společnosti, a skoro to vypadá tak, že jsme si na ně docela zvykli. Soudě aspoň podle toho, jak na ně (ne)reagujeme. Nevzpomínám si, kdy jsem naposled slyšel ostré kázání, které by odsuzovalo korupci, zlodějnu, zneužívání mocenského postavení, všudypřítomné nehorázné podvody a finanční machinace, dokonce u osob vysoce postavených, a mnohé jiné zločiny. Jako by to všechno a mnoho dalšího nepatřilo pod některé z deseti přikázání, jako by k tomu církev neměla co říct. Máme právo mlčet? Pavel napomíná Timoteje velice tvrdě: „Zapřísahám tě před Bohem a před Kristem Ježíšem: Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod!“ To nejsou slova pro parádu, to je příkaz dne, to je vysoce aktuální imperativ! Aby se církev stala tím, čím ve společnosti má být, tedy uznávanou a respektovanou morální autoritou, musí hlásat to, co hlásat má, musí mít odvahu odsuzovat a pranýřovat všechno, co je nesprávné. A nejen jemně při proslovech v katedrálách a na poutních slavnostech, ale s důrazem, na lokální úrovni i v médiích, a to bez ohledu, že se tím snad někomu znelíbí, nešetrně se někoho „dotkne“, nebo že se někdo „urazí“. A rovněž je třeba vzít si na mušku dnes tak rozšířenou aroganci moci, jak svého času ve svém slavném kázání o pokoře geniálně předvedl biskup Rudolf Baláž. A nezaškodí nechat na sebe zapůsobit i jiný Pavlův pokyn Timotejovi, představiteli efezské církevní obce: „Neboť kořenem všeho zla je láska k penězům, a už mnoho těch, kteří se po nich pachtili, zbloudilo ve víře a připravilo si mnoho bolestí. Ale ty, Boží muži, před tím utíkej!“ A to platí i pro nás v dnešní době, to nebezpečí číhá na všechny, i na Boží muže (i ženy!) dneška.