Duchovní služba v českých věznicích

Autor: Michael Martinek - Číslo: 2015/2 (Praxe)

Údaje o realizaci kaplanské služby v českých věznicích se od roku 1998 zjišťovaly pomocí stručných ročních výkazů. Pro rok 2013 byla vytvořena nová forma výkazu, která umožňuje shromáždit větší množství statistických dat o činnosti všech duchovních v dané věznici – kaplanů i dobrovolníků. Výkaz byl rozeslán do všech věznic a vazebních věznic v ČR. Vyplněny a odevzdány byly všechny výkazy, některé však neposkytovaly všechny požadované údaje (v jednom případě kaplan použil formulář z roku 2012, ve dvou případech odpovědný pracovník nezískal dostatek informací od dobrovolníků).

Tato analýza obsahuje jednak souhrn informací, které lze vyčíst z výkazů, jednak pokus o jejich interpretaci z hlediska cílů a činností, stanovených Zákonem o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb. a konkretizovaných dokumentem Kaplanská služba po 15 letech.

1. Duchovní a jejich postavení ve věznici

K 31. 12. 2013 působilo v českých věznicích 36 kaplanů z 10 církví, nejpočetněji byla zastoupena Římskokatolická církev (14 kaplanů) a Českobratrská církev evangelická (8 kaplanů). Úvazky kaplanů se pohybovaly od 0,2 do 1,0, v součtu jde o 21 úvazků. Na plný úvazek pracovalo včetně hlavní kaplanky a jejího zástupce celkem 7 kaplanů. Do konce roku 2013 zůstávaly neobsazeny kaplany věznice Všehrdy, České Budějovice (od ledna 2014 obsazeno), Nové Sedlo, Odolov, Litoměřice (s možností obsazení v roce 2014), Kuřim (zatím dostatečně pokryto dobrovolníky). Mezi jednotlivými věznicemi jsou výrazné rozdíly v poměru mezi dobou fyzické přítomnosti duchovních (včetně dobrovolníků) a počtem vězňů: zatímco v některých věznicích připadá na jednoho vězně celá hodina pracovního času duchovního v každém měsíci, v jiných je to stěží 5 minut; většina věznic se pohybuje mezi 10 a 20 minutami. V dlouhodobé koncepci rozvoje by bylo vhodné směřovat k minimalizaci těchto rozdílů.

V průběhu roku 2013 působilo ve věznicích celkem 234 dobrovolných duchovních ze 14 církví a náboženských společností se zvláštními právy, z toho 71 členů občanského sdružení Vězeňská duchovenská péče (VDP), 86 pouze na základě pověření církve bez členství ve VDP, a 77 členů Náboženské společnosti Svědků Jehovových. Posledně jmenovaní vedou ve věznicích pravidelné hodiny studia Bible, s kaplanem ani s dalšími duchovními však nespolupracují. Ostatní dobrovolní duchovní zpravidla doplňují práci kaplana nabídkou jiných církví – nejčastěji katolickými svátostmi v místech, kde je kaplanem člen některé z protestantských denominací. Službu dobrovolníků je třeba zvláště ocenit, neboť jde v součtu o více než 1000 hodin měsíčně (tj. 6 pracovních úvazků), které odpracují bez nároku na odměnu a často si ještě hradí cestovní výdaje.

Zkušenost ovšem ukazuje, že ani větší počet dobrovolníků nemůže plně nahradit vězeňského kaplana – ten totiž na rozdíl od dobrovolníka má v rámci svého pracovněprávního vztahu s věznicí jasně vymezené povinnosti i práva, zná vnitřní provoz věznice, může se po ní volně pohybovat, je respektován od spolupracovníků jako rovnocenný partner, může si sám plánovat a organizovat práci nebo se podle potřeby setkávat se svými klienty. Také velikost úvazku není zanedbatelná – kaplan s úvazkem menším než 0,5 je stále spíše v pozici dobrovolníka.

Z údajů o činnostech kaplana lze vyčíst, že stráví průměrně asi 2/3 pracovního času v přímé práci s odsouzenými/obviněnými, příp. propuštěnými osobami (individuální rozhovory, skupinové aktivity, extramurální aktivity, postpenitenciární péče). Většinu přitom zaujímají osobní rozhovory a skupinové aktivity – poměr mezi nimi je různý, mírně převažuje individuální komunikace (ve vazebních věznicích výrazněji). Zbývající pracovní čas věnují kaplani zhruba rovným dílem administrativě a přípravě na aktivity (celkem asi 20 %), v menší míře pak účasti na kaplanských poradách a školeních, komunikaci s vedoucími a spolupracovníky. Práce s rodinami odsouzených a postpenitenciární péče jsou spíše výjimečné, pokud se jim však kaplani věnují, dělají to často mimo svou pracovní dobu. Nadstandardní možnosti působení získává kaplan ve věznici, kde je zřízeno speciální oddělení pro duchovně zaměřené odsouzené – to se však dosud podařilo jen ve dvou věznicích (Kynšperk n. O. a Jiřice).

Asi polovina kaplanů se pravidelně zúčastňuje porad oddělení výkonu vazby/trestu, jen výjimečně jsou však zváni do poradního sboru ředitele. Spolupráce s dalšími odbornými zaměstnanci věznice (vychovateli, speciálními pedagogy, sociálními pracovníky, psychology) je považována za samozřejmou, z výkazu však není jasné, jakým způsobem a jak intenzivně probíhá. Vězeňští kaplani také nabízejí pastorační služby zaměstnancům – podle vyjádření některých kaplanů se však uskutečňují jen zřídka, na základě osobních vztahů.

2. Práce duchovních s jednotlivými vězni (individuální aktivity)

Vedení individuálních rozhovorů s vězni patří k základním činnostem duchovních, jak je stanoveno i v Zákoně o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb., § 20: „Církev se může podílet na naplňování účelu výkonu trestu (…) b) individuálními rozhovory, pastoračními návštěvami a umožněním individuálního přístupu k náboženským úkonům.“ Kaplani věnují této činnosti průměrně 30–40 % své pracovní doby. V průběhu roku 2013 šlo celkem o 15 tisíc rozhovorů, to je asi 700 rozhovorů na jeden plný kaplanský úvazek. Ve výkazu bylo započítávání rozhovorů podmíněno délkou trvání alespoň 20 minut, rozhovory na závažná témata však trvají často 45–60 minut, někdy i déle.

Časové omezení, které minulé výkazy neobsahovaly, může být jedním z důvodů, proč ve srovnání s předchozími roky celkový počet rozhovorů poklesl (2011: 19 tisíc, 2012: 25 tisíc). Druhým důvodem je strmý pokles počtu vězněných osob po prezidentské amnestii 1. 1. 2013.

Výkaz obsahoval také dotaz na celkový počet vězňů, s nimiž byly vedeny v daném roce rozhovory. Vzhledem k nejednoznačnému pochopení otázky nejsou odpovědi plně srovnatelné. Přibližně však lze vyvodit, že delší rozhovory vedli duchovní v průměru asi s 20–25 procenty vězňů a že s každým z nich bylo uskutečněno průměrně 4–5 rozhovorů. Zajímavá je také informace o počtu vězněných osob, s nimiž kaplan dlouhodobě systematicky pracuje (nebyla ovšem uvedena kritéria, kdy lze považovat práci za dlouhodobou a systematickou, proto jsou výsledná čísla spíše subjektivním úsudkem respondentů) – bylo jich uvedeno celkem 1323, tedy asi 8 procent vězeňské populace. V těchto případech lze nejspíše očekávat, že by kontakt s kaplanem mohl mít pozitivní vliv na další život odsouzených.

Zcela nové informace přinesl tento výkaz o obsahu individuálních rozhovorů. Respondentům bylo nabídnuto 7 tematických oblastí, které měli seřadit podle jejich frekvence. Dva kaplani připsali ještě specifická témata, která nebyla v nabídce obsažena. Výsledek shrnuje následující tabulka.

Na prvním místě se téměř shodně objevila – s velkým odstupem od dalších – témata Momentální problémy, konflikty, obavy, psychické tenze a Víra v Boha, modlitba, duchovní život. V prvním z uvedených témat se práce duchovních překrývá a navzájem doplňuje s prací vězeňských psychologů. Na rozdíl od nich však duchovní nejsou zatíženi diagnostickými povinnostmi, což jim dává větší časový prostor pro rozhovory s vězni, a zároveň nemají povinnost zapisovat obsah rozhovorů do Vězeňského informačního systému (VIS), což může být pro klienty důvodem k větší otevřenosti. Druhé téma je naopak specifické právě pro práci duchovních, nikdo jiný z pracovníků věznice se na ně nezaměřuje, ani pro to není kvalifikován. Přitom náboženská témata zajímají nejen ty vězně, kteří se už před nástupem do věznice považovali za věřící, ale i mnohé další, které k vážným duchovním otázkám dovede dlouhý čas izolovanosti nebo vnitřní potřeba vyrovnat se se svou vinou.

Druhé místo ve frekvenci rozhovorů zaujalo téma Vlastní trestná činnost, vyrovnávání se s vinou a trestem. Duchovní zde mohou využít i právem garantovaného institutu zpovědního tajemství, což přispívá k větší otevřenosti klientů v otázkách vlastní trestné činnosti. U pachatele, který se nedopracuje ke zralému náhledu na minulou trestnou činnost (plné přiznání viny, lítost, přijetí trestu, náhrada škody, vytvoření nové stupnice hodnot a snaha o její uvedení do života), je velmi malá pravděpodobnost dlouhodobě řádného života po propuštění z výkonu trestu. Duchovní k dosažení tohoto cíle výrazně přispívají.

Častými tématy rozhovorů jsou také Sociální kontakty mimo věznici, starost o rodinu a další blízké osoby a Plánování života po propuštění. To je v souladu s ustanovením Zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb., § 20: „Církev se může podílet na naplňování účelu výkonu trestu (…) f) při přípravě odsouzených k jejich propuštění.“ Jelikož pro pastorační přístup je charakteristické celostní chápání člověka, snaží se duchovní doprovázet své klienty nejen uvnitř věznice a nejen v náboženských otázkách, ale i v jejich osobních vztazích mimo věznici či v hledání nového smyslu života, bydlení a pracovního zařazení po propuštění. S tím souvisí i možnost zprostředkovat jim kontakt s církvemi či jinými podpůrnými organizacemi, u nichž mohou hledat pomoc pro začátek života na svobodě. Z výkazu vyplývá, že v roce 2013 pracovali duchovní v 70 případech s rodinami vězněných osob a udržovali kontakt se 126 propuštěnými osobami; pro 67 z nich zajistili napojení na církevní obec v místě jejich pobytu na svobodě a dalším 16 zprostředkovali kontakt s křesťanskými pomáhajícími organizacemi. To sice nejsou vysoká čísla v rámci celého vězeňského systému, ukazují však, že po staletí budovaná síť církevních farností, sborů a charitativních organizací může nabídnout jak rodinám odsouzených, tak propuštěným vězňům podpůrné prostředí.

Nejméně frekventovanými tematickými okruhy v osobních rozhovorech jsou Zdravotní stav a Diskuse o společenské a politické situaci, včetně justiční praxe. Zatímco zdravotním stavem se zabývá vězeňský lékař a v rozhovoru s kaplanem bývá zmiňován jen okrajově, je ze strany vězňů často patrná snaha mluvit kritickým způsobem o justiční praxi a o politické situaci v naší zemi. Mnozí z nich očekávají od duchovního potvrzení svého názoru, že jsou obviněni nebo byli odsouzeni nespravedlivě, že ve státě se zločinnou politickou reprezentací mají i oni právo páchat zločiny, požadují od něj intervenci ve svůj prospěch apod. Skutečnost, že se toto téma objevilo ve frekvenci rozhovorů na posledním místě, však ukazuje, že duchovní na tuto hru většinou nepřistupují a snaží se vést vězně ke konstruktivnějším tématům.

Výkaz přináší také informaci o půjčování knih: celkem 634 čtenářům zapůjčili vězeňští kaplani 2172 publikací. I zde naplňují tedy ustanovení Zákona o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb., § 20: „Církev se může podílet na naplňování účelu výkonu trestu (…) d) zajišťováním duchovní a náboženské literatury a zpěvníků.“ Při vzdělanostní úrovni vězňů nelze očekávat velký zájem o četbu odborné literatury, přesto však zůstává náboženské vzdělávání a duchovní četba nezbytnou podporou pro každého, kdo se zajímá o křesťanství. Proto je logické, že téměř ve všech věznicích mají kaplani k dispozici alespoň malou knihovnu a že ji ve své práci využívají.

3. Skupinové aktivity vykonávané nebo organizované duchovními

Výkaz obsahoval tabulku, do níž měli kaplani vepsat názvy aktivit, které v dané věznici vykonávali duchovní v průběhu roku 2013, určit délku jejich trvání, frekvenci a počet účastníků. Jelikož nebyla stanovena jednoznačná terminologie, nebylo při vyhodnocení vždy možné přesně identifikovat podobu dané aktivity (např. pod pojmem „bohoslužba“ lze chápat jak liturgii mše / večeře Páně, tak výklad Bible nebo modlitební setkání). Přesto jsme se pokusili alespoň o přibližnou kategorizaci a sumarizaci uvedených aktivit.

Z hlediska obsahu je možné rozdělit skupinové aktivity na bohoslužebné, kulturní, vzdělávací a ostatní. Celkový počet aktivit a součet jejich účastníků pak vypadá následovně:

Jak je patrné z tabulky, přibližně polovinu všech aktivit tvoří bohoslužby, 30 % vzdělávací akce, o zbývajících 20 % se dělí akce kulturní a ostatní. V případě bohoslužeb nám ovšem z důvodu nejednoznačné terminologie schází přesnější rozlišení (v tabulce uvedená čísla jsou spíše odhady), např. kolik se konalo katolických mší (pro katolickou církev zcela specifická a ničím nenahraditelná liturgická slavnost), evangelických večeří Páně, ekumenických bohoslužeb (s účastí představitelů alespoň dvou církví), modlitebních akcí (růženec, křížová cesta, spontánní modlitba, meditace apod.) či bohoslužeb slova. Zároveň chybí přesnější údaje o udělování svátostí, zejména křtů a biřmování.

Mezi vzdělávacími aktivitami mají hlavní místo výuka základů křesťanství a výklad Bible. Ty mohou mít rozmanitou formu a také se vzájemně překrývat. Dalšími častými tématy jsou etika a religionistika. Zvláštní místo mezi vzdělávacími aktivitami zaujímá tzv. „studium Bible“, organizované Náboženskou společností Svědků Jehovových. Jelikož NSSJ tvoří nezávislý prvek v rámci vězeňské duchovní péče a s křesťanskými církvemi nespolupracuje, bylo by vhodné její aktivity evidovat samostatně.

Z kulturních aktivit je nejčastější promítání filmů s náboženskou tematikou; někteří kaplani výslovně uvádějí, že s klienty také o filmech diskutují. V roce 2013 zorganizovali duchovní ve věznicích celkem 23 koncerty s účastí asi 680 osob. Jde také o jednu z mála možností, kdy může kaplan pozvat ve věznici širší publikum, a tak upozornit na svou činnost. Podobný dopad jako divadlo či koncert může mít také setkání se zajímavou osobností – takové akce se konaly v roce 2013 v pěti věznicích.

Specifickou skupinu tvoří aktivity zahrnuté pod heslo „pastorační péče“ a „terapeutické“. Bez rozhovoru s těmi, kdo je konají, nelze přesně určit, co je těmito pojmy míněno. Terapeutické akce v přísném smyslu smí vést pouze odborník, který absolvoval psychoterapeutický výcvik. Pojem pastorační péče může být naopak vykládán ve velmi širokém smyslu, lze do něj zahrnout jak kvalifikované pastorační poradenství, tak i spíše pasivní empatické naslouchání lidem, kteří se ocitli v náročné životní situaci.

Závěr

Údaje uvedené ve výkazech za rok 2013 mohou být na jedné straně cenným zdrojem informací pro vedení věznic a celého vězeňského systému, na druhé straně mohou sloužit vězeňským kaplanům a představitelům vysílajících církví jako východisko k úvahám o možnostech dalšího zkvalitnění této služby.

Z teologického hlediska je třeba ocenit, že vězeňští duchovní naplňují všechny cíle, které lze pro práci s obviněnými/odsouzenými odvodit z biblických textů a na kterých tradičně staví křesťanská pastorace: být jim blízko v náročné životní situaci („Byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou“, Mt 25,36), zprostředkovat jim Boží odpuštění („Ani já tě neodsuzuji. Jdi a už nehřeš!“ Jan 8,11), motivovat je k náhradě škody a k životu podle křesťanských zásad („Jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně“, Lk 19,8).

Dosavadní vězeňská pastorace staví na schopnostech, kreativitě a osobním charismatu jednotlivých duchovních, zároveň je však limitována tím, že jí chybí systematická reflexe vlastní práce a její kritické zhodnocení na základě biblických a pastorálněteologických kritérií. To nebude snadný úkol zvláště proto, že vězeňská duchovní služba je od počátku chápána i organizována na ekumenickém principu. Případná teologická analýza by tak měla zahrnovat zkušenosti a pojetí všech zúčastněných církví. Měly by se do ní zapojit příslušné výzkumné a vzdělávací instituce – teologické fakulty, církevní vyšší odborné školy, Akademie Vězeňské služby ČR. Zároveň bude vhodné připravovat koncepci kurzů základní kvalifikace a dalšího vzdělávání pro vězeňské kaplany a dobrovolné duchovní. Pětadvacet let duchovní služby v českých věznicích a patnáct let profesionálního kaplanství jsou jistě vhodné příležitosti k vykročení tímto směrem.