K Přeludu Boha

Autor: Ferdinando Castelli - Překlad: Josef Koláček - Číslo: 2015/1 (Kultura)

La Civiltà Cattolica, 15. února 2014.

Motiv, kolem něhož se rozvíjí nedávno publikovaná kniha Ferruccia Parazzoliho Přelud Boha. Průzkum základní půdy,¹ je nám nabídnut v Předmluvě: „Procházel jsem se jednou zrána po břehu moře (…) a vybavoval jsem si, jak se mi to často stává ve chvílích odpočinku, problém Boha a snažil jsem se pochopit jeho velikost, moc, tajemství, a mimo jiné, jako obvykle, jsem na nic nepřišel.“ Viděl dítě, jež přelévalo pomocí náprstku moře do důlku. „To bys nemohl dokázat, ani kdybys měl sud místo onoho náprstku.“ „Bude mnohem snazší přelít moře do tohoto důlku než pro tebe přenést Boha do tvé hlavy,“ odsekl chlapeček s nezmoudřelým pohledem (s. 7n). Pro Parazzoliho to musí být velmi oblíbená legenda, protože předkládá problém, který ho odevždy znepokojuje: „nevýslovnost Boha“. Čím více se člověk noří do nekonečna, tím víc chápe, že nás přesahuje, že ho nikdy neuchopíme. Nejen že se někdy Bůh prezentuje jako nepřítomný, vzdálený a němý. K tomuto problému se přidružují otázky po smyslu života, utrpení, o ďáblovi, o moci zla. Parazzolimu, považovanému „za katolického spisovatele, se příčí klást vždycky tytéž otázky“ (s. 14). „Je snad možné uniknout Božímu hlasu?“ – ptá se ho jedna tazatelka v interview. A pokračuje: „Někdy by se zdálo, že máte chuť postavit Boha na lavici obžalovaných“ (s. 11). Po jeho odpovědi, považované za vyhýbavou, naléhá: „Vy snad nechcete mluvit o Bohu? Jste také z těch, kteří mají strach z Boha?“ (Tamtéž.)

„Jsme oběťmi nedorozumění“

Přelud Boha je sbírka epizod, jejichž podtextem jsou radikální otázky. Je to tedy „román románů“ v tom smyslu, v jakém autor svobodně přejímá a rozvíjí témata svého vyprávění „stálým klouzáním mezi snovým a skutečným“, stojí na záložce obálky. „Tím, že mísí metafyziku s krutou všednodenností, Ferruccio Parazzoli klade do středu Přeludu Boha všeobecnější a osobnější otázku: partie života, problém Boha, jeho tajemství či nezměrnost. Meditace a zjevení, náhlé změny scény a herců, napětí a malé detektivky – přesné zasazení vyprávěcích prvků, stopy rozeseté z předešlých děl, znaky lidstva zavedeného na scestí a trýzněného otázkou po posledním smyslu. Andělé, děti, kněží, evangelisté, spisovatelé, novináři, démoni: hlavní představitelé čtvrtého stavu duše na namáhavém pochodu k Bohu, který mlčí a zdá se, že souhlasí se zlem.“

Ihned připomínáme, že titul Přelud Boha se netýká smrti Boha, nýbrž týká se produktu naší mysli, zaměněného za živého Boha, týká se přízraku, iluzorní skutečnosti. Máme tak tolik přeludů Boha, kolik je idejí o Bohu, které jsme vypracovali.³ Parazzoli líčí tato fantasmata Boha, když je vyslídí v podzemí, totiž v ranách naší mysli, v temnotě a obojetnosti našeho bádání. Výsledek našeho „průzkumu podzemí“ je skličující: „Dnes jsme oběťmi nedorozumění nebo spíš klamu. Pleteme si skutečnost s pokožkou skutečnosti, o níž se bádá v perspektivě v podstatě sociologické: vztahy, afekty, důvěrnosti…, ale takovým způsobem se zastavujeme před zástěnou, spokojujeme se s malými útržky skutečnosti, kterým dáváme úkol pečlivě prezentovat svět v celé jeho složitosti. Tak je úpadek zaručen.“

„Všechno mi bylo stejně temné“

Parazzoliho průzkumy se mění ve scénu, na níž se střídají osobnosti všeho druhu. Všechny si nesou na zádech tíži, která utlačuje a nově definuje existenci přeludu Boha. Udělejme si rozbor některých těchto průzkumů.

Jeden člověk „hledal Boha jako se hledá pevný bod na zledovatělém terénu a v jednu chvíli si myslel, že ho našel“ (s. 42). Když ztratí ženu i děti, tento muž ztratí také Boha, kterého považoval za přirozený prvek stálosti a blahobytu, jehož lze najít i ztratit. Je sám a potřebuje jíst. Přichází jedna dívka s pánvičkou: „Mamka vám posílá kousek králíka ve šťávě. Dnes je neděle“ (s. 41) – a zmizí za prahem. Králík ho osvěží. „Ptá se zmateně, proč jej pokrm v prázdném žaludku opojil jako víno.“ Je Bůh jako králík na šťávě, který oživí a zmizí?

Kněz, hlavní představitel zoufalé epizody, neztratil Boha, ale už ho nepoznává. „Jsem jako osel, jdu tam, kam chce pán, ukusuji bodláky podél cesty, nevidím velký Boží plán, ale vidím zaprášené bodláky, a jsem mu za ně vděčný“ (s. 25). Jak se to dělá, poznat Boží plán ve spleti utrpení, které zamořuje život? Když se jednou setká s dítětem „snad desetiletým, kučeravým, už bez masa“, sežraným rakovinou, kněz nejprve padne na kolena, pak ho vyzve, aby se modlil Otče náš. „Když jsem došel ke slovům,buď vůle tvá‘, nemohl jsem jít dál, byl jsem jako zasažen bolem oněch tří slov; i když jsem je opakoval nesčetněkrát, jejich význam mě bez nejmenšího stínu zdeptal“ (s. 33). Vyjde z domu a sedne si na kámen. „Nic jsem už nevěděl. Všechno světlo skončilo, nic se už nedalo ospravedlnit, všechno bylo stejně temné a bezdůvodné, jenom můj hlas pořád koktal ,Tvá vůle, Tvá vůle‘: a tehdy jsem poprvé opravdu zoufale prosil také za sebe“ (tamtéž).

Žít v prázdnotě víry je náročné

Don Giacomo Carnevali, vedoucí katedry katolické doktríny a farář u sv. Babila, už nevěří v církev. Myslí si, že její „poselství je nemožné uvést do praxe“ (s. 179). Podle jeho názoru křesťanství už nikoho nezajímá, je to „mrtvý kmen uprostřed silnice“, který překáží dopravě, „je to překážka, již je třeba odstranit“. I nadále hraje roli faráře a lituje „tyto postrašené věřící“, kteří chodí do kostela a jsou určeni k vymizení. V městě pak dojde k útlaku: křesťané jsou registrováni, kardinál arcibiskup byl zastřelen, mluví se o mnoha popravách. Don Giacomo opustil farnost a žije s jednou ženou. Je všechno vyřízeno? Jednoho rána „se objevil na opuštěném náměstí jeden muž s těžkou taškou v ruce (…) vytáhl z tašky starý talár, rychle si jej oblékl, vystoupil na hromadu květin, polil se benzínem a zapálil. Mrtvola, jen napůl spálená, byla identifikována jako onen bývalý kněz, jakýsi Giacomo Carnevali, kdysi farář od sv. Babily, který jako jeden z prvních požádal o občanské zrušení svého církevního stavu“ (s. 187). Odpad dona Giacoma nám připomíná, že vzdálit se od Boha a od církve, pojato v čistě lidských termínech, vede k popření sama sebe.

Také don Sisto Pastorboni se zřekne života pro nedostatek víry. Ztratil ji, když zakusil nepřítomnost Boha. Jedna dívenka zemřela, když ji utopila vlastní matka. Odebral se na místo; „dívenka se zdála být tak opuštěná a on tak sám a opuštěn; vrhl se na mrtvolku a smrt ho zděsila; zachvátila ho silná bolest; onen pokojný pohled, ony rysy byly určeny k tomu, aby shnily; padl na kolena; prosil s hlubokou trýzní zoufalství, aby mu Bůh dal znamení a dal dítěti oživnout, protože on byl slabý a nešťastný; pak se schoulil zcela do sebe a soustředil celou svou vůli na jediný bod; seděl tam dlouho a strnule. Pak se zvedl, vzal dívenku do rukou a řekl silným a pevným hlasem: Vstaň a choď! Ale zdi mu vracely zpět lhostejnou ozvěnu a mrtvola zůstávala chladná. Tehdy se zhroutila zem; pak se bleskurychle zvedl a vyrazil ven, na hory (…) Běhal sem a tam. V jeho hrudi duněla vítězná hymna pekla“ (s. 214). Nikdy se nedokázalo zjistit, zda jeho smrt, k níž došlo po nezdařeném zázraku, byla náhodná, nebo přímo chtěná. Co na tom záleží, vědět to? Je možno žít, když má člověk v hrudi hymnu pekla?

Také don Antonio, hlavní představitel jiného vyprávění, je obětí přízraku Boha. „Požadoval viditelná znamení o odpuštění Boha“ (s. 203); požadoval totiž, aby mu Bůh své odpuštění potvrdil zázrakem, ba dokonce aby povolal zpět do života mrtvého. Když zemřela jedna dívka, byl povolán, aby požehnal mrtvolu. „Strávil jsem noc v modlitbě. Když nadešel úsvit, byl jsem si jist (…) už se začal šířit puch rozkladu. Věřil jsem marně. Když přišli mužové zatlouci rakev, slyšel jsem hlas, který říkal: Počkejte, počkejte, je ještě brzo“ (s. 206). Nesloužil pohřební obřady, protože padl na zem a omdlel.

Žít v prázdnotě víry je náročné nejen pro kněze, nýbrž i pro laika. Jak je možno žít, když si myslíme, že naše dny mizí v nicotě? Že smrt zničí naše nejradikálnější touhy?

Naše potřeba: být milováni a dostat odpuštění

Protichůdná k oněm třem kněžím, ztroskotancům víry, je zkušenost, jakou má o skutečnosti a dobrotě Boha kramářka, hlavní představitelka dvou nejzdařilejších textů svazku. Je to prostá žena z lidu, z níž tryská radost navzdory ztrátě manžela a syna. Když probírá události svého života, učiní závratný objev: všechno je milost; všechno napomáhá k tomu, abys přistál v přístavu pokoje; „nevidíš nic a místo prázdnoty je plnost, místo trhliny je nová tkáň“ (s. 86). Také v propastně hořkých a nevysvětlitelných událostech je Bůh, který na tebe čeká a vrací tě k radosti. „Už nebojuj proti Bohu.“

Aby potvrdila své přesvědčení, kramářka vypráví historii otce Antonia, pro ni nástroje milosti. Jako mladý je malířem a je naděje, že se stane proslulým. Se svými přáteli má vzrušenou diskusi o zásadních otázkách, „kdo je pro a kdo je proti, kdo je bílý a kdo černý“. Nadejde noc. K diskusi zůstane jen Antonio a jeho zarputilý protivník, ale nedohodnou se. Odloží setkání na příští den. „Mají oči podlité krví a otázka k rozřešení je na život a na smrt.“ Zarputilý protivník na setkání nepřijde a rozlícený Antonio mu telefonuje a označí ho za zrádce. Ten ale „padá z mraků“: na všechno už zapomněl; jeho děvčátko začalo krvácet z nosu, ale nyní už je jí dobře. Takže trochu krve z nosu dává zapomenout na zásadní otázky? Život a zdraví jsou důležitější než jakákoliv jiná věc? A mladý malíř se rozhodne studovat lékařství, aby hájil život.

Je válka. Aby unikl razii, Antonio se ocitá v katakombách svatého Tarsicia v Římě. Když se dozví, že jeho otec zemřel a jeho matka se nachází v jedné vesnici Lazia, rozhodne se tam odebrat. Kněží mu půjčí talár, udělají z něho klerika, a on vyrazí. Ocitne se právě na ulici, kde začne hořet autobus, do něhož měl nastoupit. Je noc. Jeden těžce raněný se zachytí jeho taláru. Jen chroptí: „Rozhřešení, rozhřešení!“ „Já jsem lékař, jsem jenom lékař,“ říká mu. „Ale on cítí jen hrubou látku ve svých rukou, cítí vůni kněze“ (s. 80). Chce jen kněze, ne lékaře, a plete slova a modlitby. Antonio, i když je si vědom, že nemůže dát, co ten chudák žádá, dotkne se prsty jeho čela, hrudi a ramen ve znamení kříže a hlasem, který ne a ne se vydrat z dojetí, mu říká: „Já ti odpouštím, ve jménu Boha.“

Všechno se zdá být náhodné. „Ve skutečnosti – poznamenává kramářka – byl na oné ulici přirozeně také Bůh (…) který rozprostírá pasti (…) a léčky jako lovec, jenom si člověk neuvědomí, že je tam a že není jenom bolest a smrt.“ Bůh očekával Antonia blízko tohoto autobusu v plamenech. Stal se „paterem“ Antoniem, aby dával lidem, co mají hluboce zapotřebí: být milováni a dostávat odpuštění. „A jen bez toho se nemohu obejít“ (s. 81). Od něho kramářka dostala milost, která jí dala radost žít. Kdo ji chce mít, tuto milost, jdi za ním, je k nalezení „po všechny dny v San Fedele, druhá zpovědnice na levé straně. Když tam není, lze zazvonit zvonkem. Ale on je tam, stačí mít trochu trpělivosti a počkat, než skončí s druhými“ (s. 82).

Teskná touha, jakou máme po Něm

Přesvědčení kramářky, že Bůh je na našich ulicích, že nás hledá, aby nám nabídl svou lásku a své odpuštění, je motiv, který se v knize Parazzoliho znovu a znovu opakuje. Bůh; buď ho zaměníme za přízrak, nebo se mu vyhýbáme, protože ho považujeme za nepohodlného. Jak se to stane onomu muži, který před východem z tunelu pod železnicí v Lambrate hodí klobouk před sebe, do záhonu, a „mluví s kýmsi neviditelným“, který se objevil na konci cesty. Pak se dá „ze všech sil do křiku a upřeně zírá do výše, jako by viděl tvář nějaké obrovité bytosti, která znenadání přijíždí.,Kam jdeš, Pane, co děláš? Nyní přicházíš? Už jsme na tebe nečekali, vidíš to přece. Vrať se zpátky. Mysleli jsme si, že jsi opravdu mnohem menší. Mysleli jsme si, že jsi zalezl někam do nory ke spánku. Nemůžeš přece přijít tak znenadání, z Crescenzaga. A pak jsi příliš veliký, úplná zkáza. Táhni, prokaž mi tu přízeň. Vrať se zpátky. Zde žijeme v poklidu, ujišťuji tě o tom. Věř mi, dej těm chudákům, aby se vrátili domů.‘ Nikdo neví, zda onoho dne Pán přijal modlitbu člověka z Lambrate“ (s. 188n).

Je třeba věřit, že Bůh nepřijme modlitby tohoto druhu, protože je láska a „nemůže nás nemilovat (…) něžně, sladce, s velkým soucitem, že jsme tak slabí, tak uboze tělesní, tak lidští“ (s. 217). To tvrdí don Pagliarini, starý a nemocný. Mladý kněz, který ho navštíví, ho nazývá starcem. Ve skutečnosti jeho jisté intuice se zrcadlí starec Zosima z Bratří Karamazových: „Bůh se nám vzdálil, a přesto je velmi blízko. Bůh je nostalgie, kterou máme po něm. Kristus zakusil nejpronikavěji tuto nostalgii, Kristus zemřel pro tuto nostalgii, pro tuto bolestnou touhu. Ztratili jsme starého Boha a ještě jsme nenašli nového Boha, kterého nadále znetvořujeme. Tato nutnost zničit ho, abychom ho znovu našli“ s sebou nese bolest, ale „popírat bolest je popírat život. Všechno je bolest, všechno je aspektem téže záhady. Všechno je ponořeno do téže nostalgie“ (s. 219–220).

„Já jsem onen mrtvý Jehošua“

Také když se chceme zbavit vtěleného Boha, Ježíše Krista, redukujeme si ho do lidských poměrů a zbavujeme ho koruny božství. Úkol je ilustrován jedním starým básníkem. Hlasem ztlumeného dojetí vykládá z kazatelny katedrály svou christologii. Má v ruce Kristovo evangelium, velebí jeho krásu, sladkost, balzám na každé trápení. Jako mladík jej komentoval Rousseauovými „osvíceními“. „Tehdy, pod vznešeným učitelem Rousseauem, jsem objevil božství v Kristových slovech. Bůh je skryt v jeho kráse, božské kráse, jakou by nikdy nedokázal vynalézt nějaký básník“ (s. 15n). Avšak jeho proslov potom sklouzne na smrt Krista, vyloženou takto: „Tím, že se Ježíš dal zabít, šel na ruku konzervativcům, aby od nich za to dostal pečeť svého božství. Hle, vy mlčíte, ale je to velikost člověka, kterého vám předkládám místo smrti Boha.“ Božství Krista je neblahý omyl.

Aby se odstranil Kristus z našeho horizontu, jeden autor uvedl na scénu v Divadle umění v Miláně drama s titulem Kristus, Velký Terorista. Na plakátu však zmizelo jméno Kristus. Prezentace Krista ve třech scénách ponurých barev se stala zhoubnou pro mírumilovný a klidný život. První scéna je nejvýznamnější. Na konci čtyřicetidenního postu a samoty Ježíš chodí sem a tam; Satan „sedící na zemi s nataženýma nohama, pokořený, bez dechu, nedokáže čelit naléhavým slovům Nazaretského (…):,Co si myslíš, že jsem přišel hledat ve světě? Pokoru, lásku, poslušnost, podřízenost? Ale kde! Poslouchej dobře, protože nadešel čas vyložit karty na stůl‘“ (s. 166n). A vykládá svůj plán: „Co chci vykonat, je akce moci (…) Království Boží nemůže nadejít, leč prostřednictvím moci (…). Neznám slitování. Znám jen meč“ (s. 167). Aby se uskutečnil jeho plán, prorokuje a slibuje zříceniny a válku. Tento zhoubný přízrak Krista – jak navrhuje autor v dramatu – je třeba odmítnout a potírat ho. Ale proč sahá k tak násilným metodám, aby oddálil přízrak? V jednom blouznivém rozhovoru Jehošua zvěstuje, že „Ten který Je, opustil scénu a přenechal ji lidem, vydaným napospas svému šílenství“ (s. 111). On sám se definuje: „Já jsem onen mrtvý Jehošua“ (tamtéž). Toto tvrzení nachází různé přívržence. Jeden takový, nazývaný prezident, se odebere do kláštera, aby se setkal s mnichem, s nímž byl po léta důvěrně známý. Mnichovi, který mu připomíná pomíjivost těla a života, odpovídá: „Ano, jistě, i já jsem vykonal svá duchovní cvičení, to znám, otče. My laikové je konáme s jistou chutí, s jakousi rozkoší.“ K mnichově nelibosti dodává: „Divíte se, otče? My laikové se můžeme účastnit vašich modliteb, vašich meditací, ale příliš dobře víme, že máme svůj nouzový východ, své věčné alibi: rodina, povolání.“ „Politika?“ „Ano, politika.“ „A ostatní je předstírání, klam?“ „Ne, není to předstírání. Je to koketnost“ (s. 193n). Když je Bůh považován za cizince v našem životě a Kristus za mrtvého, náboženská praxe se stává koketností.

Komedie života

Přelud Boha – řekli jsme – se nabízí čtenáři jako scéna, na níž se odehrává komedie života. V sekvenci různých a příznačných scén hrají hlavní představitelé svou roli, rezignovaní nebo se bouřící, zamyšlení nebo povrchní, skeptičtí i věřící. Při pozorném poslechu se dá usoudit, že všichni, i když si to neuvědomují, nesou v sobě stopu Boha. Ta se projevuje v nejrůznějších formách: touha po štěstí, odmítnutí nebo vzpoura proti utrpení, potřeba lásky dávající uspokojení, teskná touha po neurčitém dobru. Parazzoli zjišťuje tuto situaci a věrně ji prezentuje, inteligentně, s jiskrami humorismu, ale nevysvětluje ji. Jeho dílo je román, a ne nějaký teologický traktát.

Vysvětlení není snadné; odkazuje k proslulému textu svatého Augustina: „Tys nás, Pane, stvořil pro sebe a nepokojné je naše srdce, dokud nespočine v Tobě.“⁴ Stvořen k Božímu obrazu, člověk v něm nachází svou úplnost; když na ni zapomene nebo ji odmítne, pak poklesne a shledá, že je ztracený a odcizený.⁵

Bohu, jehož jsme obrazem – připomíná nám Parazzoli polohlasně, s láskyplným jemnocitem –, který je naším otcem, a tedy který „nás nemůže nemilovat“, který nás neopustí, který zná naše slabosti a naše ubohé fantazie, je také třeba věřit. Jak nám navrhl v jedné lahodné obhajobě – „Bůh nás přijme, zbloudilé, ztracené poutníky, až zemřeme, a propukne ve smích“ (s. 36).

V románu Parazzoliho se setkáme s mnoha kněžími různých názorů. Proč tato významná přítomnost? „Kněží – svěřil se autor – jsou lidé, kteří vsadili na Boha víc než jiní lidé, a proto jsou také vystaveni zmatku před dramaty skutečnosti.“⁶ Kněží jsou osoby, které všichni nejvíc potřebujeme. „Obracej to tak či onak, namáhej se o toto nebo o ono, a pak máš zapotřebí jedinou věc; a kdo ti ji může dát, ne-li kněz? Ale kdepak, že by to všichni chápali, někdy ne ani kněží sami; plahočí se, vymyslí to či ono, kino, zájezdy, ale mají jedinou věc, kterou mají dát a která je ve jménu Boha, jenom ve jménu Boha“ (s. 81n). Mohou dát odpuštění, a „záleží jenom na něm jediném, na svátostném rozhřešení“ (tamtéž).