„Já“

Autor: Richard Wurmbrand - Číslo: 2015/1 (Punctum saliens)

Hlas mučedníků, 4/2014.

Měl jsem těžký život. Rozumím dobře, proč si mi tak mnozí stěžují, co se jim v životě přihodilo. Začínají obvykle slovy „Já bojuji s tím a tím; postihla mě takováto svízel; přišel jsem o peníze; já jsem přišel o to a to; opustilo mě zdraví“; a tak dále. Zkrátka stále já, já, já. Tato entita našeho lidského „já“ nesmírně trpí. Ježíš na adresu našeho já prohlašuje: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe.“ Tedy žádné já; jsem od něho osvobozen.

V mnoha zemích jsou zabíjeni lidé. Ne však já, ale někdo jiný; proto to mohu snést. Ale utrpení, které se děje přímo mně, snášet nedokážu. Když ale zapřete sami sebe, pak vaše já již nebude ve vašem životě hrát žádnou roli. Pavel říká: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20). Jeho já pro něho nic neznamenalo. Zapřete své já. Neuznávejte ho, a váš život bude méně komplikovaný. Stane se nádherným, dobrým a smysluplným. Přijměte osobnost Ježíše Krista. To pak již nejsem já, kdo věří, ale Ježíš, který žije ve mně.

Poznal jsem takové lidi, kteří se dokázali svého já vzdát. V komunistickém vězeňském systému existovaly kruté pracovní tábory. Vězni museli pracovat denně deset hodin a občas i šestnáct. Žádné víkendy tam neexistovaly, ani Vánoce či Velikonoce. Nebylo tam nic kromě práce, práce a práce. K jídlu nebylo skoro nic. Byli jsme biti, byli jsme bez jakékoli péče. Tisíce lidí umíraly; další byli zatýkáni, aby nastoupili na jejich místo. Život ve vězení byl nepředstavitelně těžký.

(…) Jednoho dne přišel do tábora na inspekci velitel, aby zkontroloval práci vězňů – kopali ručně velký říční kanál. Vězni stáli v pozoru v dlouhých řadách. Velitel procházel kolem nastoupených vězňů, když se náhle zastavil u velice mladého muže a zeptal se ho: „Čím jste byl v civilním životě?“ Mladý muž odpověděl: „Pane, čím jsem byl, jsem do dnešního dne.“ „Co tím míníte,“ zeptal se velitel. „Jsem Božím služebníkem a budu jím také po celý život.“ „Ha, ha,“ ušklíbl se velitel, „rozumím, zase nějaký ten farář, kněz, kazatel nebo něco takového. Stupidní věc. Pořád ještě věříte v Boha? Ještě si ctíte svého Ježíše?“

Ten mladý pastor proslovil ve svém životě jediné kázání. A protože se nelíbilo komunistům, poslali ho do vězení, kde ho mlátili a kde musel otrocky dřít. A teď byl tázán: „Pořád ještě věříš v Boha? Ještě věříš v Ježíše?“ Neodpověděl okamžitě. Skoro minutu nepromluvil, ačkoli věděl, co musí odpovědět. Věděl, že Ježíš řekl: „Kdo se ke mně přizná před lidmi, k tomu se i já přiznám před svým Otcem v nebi; kdo mě však zapře před lidmi, toho i já zapřu před svým Otcem v nebi.“ A tak stál téměř minutu a přemýšlel. Ale pak se najednou jeho tvář rozzářila.

Drazí bratři a sestry, viděl jsem v komunistických vězeních tolik nádherných a zářících tváří. Leckdy bylo snazší vidět zářivou tvář tam, než ji uvidět v Americe, kde mnozí chodí do nádherných obchodů a snaží se rozzářit svou tvář jinými způsoby.

Jeho tvář začala zářit a pak velmi pokorným, avšak rozhodným hlasem řekl: „Plukovníku, když jsem se stal křesťanem a později, když jsem se stal pastorem, věděl jsem, co to znamená. Z církevní historie jsem věděl, že tisíce a tisíce křesťanů byly umučeny. Věděl jsem, co mi to přinese, a jsem rozhodnut zůstat svému povolání věrný, ať se se mnou stane cokoli.“

„Takže vy si budete i nadále chodit s těmi svými hloupostmi o Bohu, Kristu a posmrtném životě? Nebojíte se, co s vámi uděláme?“ ptal se plukovník. Mladý vězeň řekl: „Pane, pravda se nikdy nebojí. Představte si, že by se vaše vláda rozhodla pověsit všechny matematiky. Kolik jsou dvě a dvě, když jsou všichni matematici oběšení? Pořád platí, že dva a dva jsou čtyři. Popravy na tom nic nezmění. My máme pravdu stejně pravdivou, jako je pravda matematiků. My máme pravdu, že je Bůh a že je milujícím Otcem. Máme pravdu, že Ježíš je Spasitel světa, který si přeje zachránit každého, včetně vás. Máme pravdu, že existuje Duch Svatý, který zmocňuje lidi a dává jim světlo, a máme rovněž pravdu, že existuje nádherný ráj. Skutečnost, že nás držíte za zamčenými dveřmi a za železnými mřížemi, tuto pravdu nemůže změnit. Dvě a dvě zůstanou čtyřmi. Ať nás budete bičovat nebo mučit čímkoli, vždy to tak zůstane. Mučením pravdu nezměníte.“

Mladý muž byl ihned odveden a zbit tak, že to lze jen těžko vylíčit. Toho dne jsme ho viděli naposled. Jmenoval se Kochanga. Byl to opravdový světec, člověk, který zapřel sám sebe. Netrpěl představou, kterou trpíme my všichni, představou, že své já musíme chránit.