Humanismus – světový názor pro naši dobu?

Autor: Florian Raab - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2015/1 (Lexikon)

Theologie der Gegenwart, 3/2013.

Kritika sotva mohla být jasnější: pojem humanismu se stal slovem s velmi mizivým obsahem, téměř heslem – tak čteme ve více než padesát let staré monografii Ateistický humanismus současnosti.¹ Nepovažovali bychom tento soud za prorocký – vzhledem k době, v níž po vzestupu a úpadku občanských, křesťanských, existencialistických a socialistických „humanismů“ sotva kdo může říci, co se atributem „humanistický“ vlastně míní: obsáhlá znalost duchovních dějin Západu? filosofická zběhlost? nebo jen všeobecné přiznání se k lidské přívětivosti?

Sémantický zmatek, který se pojí s pojmem humanismu, se nezmenší, když pohlédneme na skutečnost, že se už delší dobu někteří současníci snaží dát mu pozitivní náplň – jako vlastnímu označení sekulárního „světového názoru“, který se považuje za alternativu k náboženskému pohledu na svět. Humanismus v tomto smyslu je – podle Horsta Groschoppa, současného ředitele „Humanistické akademie Berlín“ – „souhrnem světonázorových směrů s racionalistickým těžištěm a sekulárním přístupem“.² Tato myšlenka má – podle počtu členů organizací stojících v pozadí – několik desítek tisíc příznivců.³ Co však tento „sekulární humanismus“ konkrétně obsahuje a z jakých historických pramenů se živí, to dosud nebylo předmětem vědeckého výzkumu.⁴ Když si připomeneme často citovaný výrok Waltera Kaspera, že „ateisté, jejichž srdce je skutečně neklidné, se dnes stali přímo šťastným případem pro pastoraci, vzhledem k vládnoucímu étosu věcnosti, v němž se otázka o Bohu v oblasti současné filosofie považuje za nesmyslnou“,⁵ pak skutečnost, že teologie toto téma dosud nezkoumala, se musí jevit přinejmenším jako zanedbání. Lze přitom očekávat získání poznatků pro teologii a možná i určitý impulz ad extra: právě v době silného racionalismu a scientismu může být užitečné prokázání toho, že teologické myšlení se nevzdává racionální a analytické rozpravy v podobných diskurzech.

Za prvé: Co je vlastně humanismus? Sám pojem nabyl a odložil ve své dvousetleté historii (první zmínka je od Friedricha Immanuela Niethammera z roku 1808) velký počet významů. Jedna ústřední sémantika je mu však ve všech historických podobách společná: Ústřední hodnotou humanismu je kolektiv lidstva; vycházeje od konkrétního ideálu lidstva se navrhuje společenská nebo alespoň vzdělávací utopie, která se obrací proti určitým existujícím poměrům. Tato (úmyslně velmi obecná) definice je schopná obsáhnout všechny jednotlivé koncepce, sahající od humanismu mladého Marxe přes „integrální humanismus“ Jacqua Maritaina až po „socialistický humanismus“ Ericha Fromma. Jak bude ukázáno dále, dnešní humanisté se této sémantiky vzdali: už není nikdo, kdo by jménem humanismu představil obecně platnou utopii k dobru všech. Proč?

Řešení je třeba hledat ve změně paradigmat, která se běžně popisuje jako přechod od moderny k postmoderně a kterou charakterizoval Jean-François Lyotard (1924–1998) jako „konec velkých vyprávění“: Zatímco každé moderní vysvětlování světa je založeno na jednom ústředním principu, z něhož se vychází při celkovém výkladu, fragmentuje postmoderna různé vzory vysvětlování na jednotlivé jazykové hry, jejichž vzájemnou neslučitelnost je třeba snášet. „V krajním zjednodušení se dá říci: postmoderna znamená, že se meta-vyprávěním nepřikládá žádná víra“;⁶ myšlenky, které dostávají „legitimující hodnotu“ jen proto, že si nárokují mít „obecnou platnost“, dosloužily; jednotící síla „svobody“, „osvícenství“ a „socialismu“ se stala neplatnou.⁷ Lze tedy konstatovat, že to automaticky znamená konec humanismu ve formě jeho historické sémantiky; neboť ta svým zaměřením podává nějaké blíže neurčené kolektivní utopii přímo ideální prázdnou formuli k volnému použití; a ta může být naplněna ideály různých konkrétních meta-vyprávění moderny (helénismus, socialismus, komunismus). To pak činí přijatelnou skutečnost, že se nikdy žádnému takovému jednotlivému vyprávění nezdařilo získat vrch ve výkladu dotyčného pojmu.

Tento úpadek humanismu v jeho historické formě vyvolává otázku: Čím je humanismus dnes, zvlášť pro ty, kdo zastávají sekulární „světový názor“ tohoto jména? Když pozorujeme ony návrhy, které se dosud snažily o víceméně filosoficky nosné modely takového současného humanismu, pak nejprve vidíme velkou divergenci jednotlivých modelů v základním nároku a konečném zdůvodnění. Tak Frieder Otto Wolf, profesor politické filosofie na Svobodné univerzitě v Berlíně a současný prezident „Humanistického svazu“, navrhuje ideály politické levice inspirovaný, prakticky založený „humanismus pro 21. století“, který se snaží o ideál světového společenství, rozhodujícího nikoli v modu reprezentativní demokracie, nýbrž skrze konsenzus co možná největšího množství lidí o „důležitých pravdách“.⁸ Jeho kolega ve „Svazu“, svobodný filosof Joachim Kahl usiluje ve své monografii Světský humanismus o síly, které by – vzhledem k projevujícímu se zániku náboženství – vytvořily na naturalistickém základě „spiritualitu“, z níž by teprve byla plně možná solidarita a láska ke všem lidem.⁹ Pedagog Michael Schmidt-Salomon se ve svém Manifestu evolučního humanismu pokouší spojit blaho jednotlivců a společenství v ideálu hedonisticky orientované společnosti: Když uznáme, že všechny mechanismy lidského (sou)žití jsou založeny na evolučně podmíněném principu vlastního prospěchu, lze směřovat ke společenské struktuře, která postaví „ziskuchtivost do služby humanitě“.¹⁰

Při všech rozdílech těchto přístupů v základní motivaci a ve stanovení cíle je možno z nich vyhodnotit společnou sémantiku: Ústřední hodnotou sekulárního humanismu je jednotlivý člověk uvnitř kolektivu lidstva a koloběhu přírody; vycházeje ze současné situace, která je vnímána jako deficitní, se navrhuje globální étos, jehož etablováním se má dosáhnout jen částečného zlepšení těchto poměrů. Sekulární humanisté tak pro sebe odvozují své nauky z „konce velkých vyprávění“. Jako společné manko jednotlivých přístupů vyplývá při jejich přehledu problematická skutečnost, že na jedné straně považují za pravdu pouze empirii, zároveň však na základě heterogenity při analýze a hodnocení empirického datového materiálu vyvozují nanejvýš rozdílné normativní konsekvence. Na rovině teorie zdůvodnění pak stojí tyto jednotlivé „humanismy“ izolovaně a nepřipouštějí dialog ve smyslu vzájemného přiblížení. Společný mají pouze jediný základní problém: Nedokážou ukázat, do jaké míry jejich všeobecný nárok na platnost (tedy trvání na „pravdivosti“ vlastního myšlenkového přístupu¹¹) může být zdůvodněn jejich zdůrazněně předběžnými a hypotetickými obsahy (relativizací vlastních výpovědí zásadním přiznáním se k pluralismu a svobodě názorů, resp. svobodě náboženství).

Tato divergence různých návrhů při současném zachování formálního základního schématu ukazuje, že pojem humanismu může sloužit (v některém z více současných významů) k charakterizování některých naturalisticky se vymezujících obrazů světa s antropocentrickou základní orientací; zároveň se na této bázi rozvíjejí návrhy života, které si nutně konkurují, protože domnělé konsekvence z této naturalistické interpretace světa jsou v nich vždy prohlašovány za absolutní. Platí tak, že humanismus jako homogenní světový názor byl a je iluzí; i ve své současné formě, jako artikulace naturalistických koncepcí organizovaných nevěrců, zůstává vázán moderním vylučovacím myšlením, což má za následek právě ten exkluzivismus, který vyčítají náboženství.

Základní podmínkou jakéhokoli překonání exkluzivistického myšlení je postoj otevřený pro kritické dotazování na vlastní cestu hledání pravdy. To se děje jednak v modu dialogu a vzájemné kritiky a na druhé straně přiznáním hranic vlastní schopnosti poznání. Je-li náboženská víra nesena zkušeností, že „člověk trvale sám sobě uniká do tajemství nepochopeného a nemanipulovatelného“,¹² pak to pro věřícího znamená, že všechny lidské koncepce o člověku, jakožto potřebné orientační pomůcky, jsou sice legitimní, ale že vždy větší tajemství Boha konfrontuje člověka se skutečností, že jeho nevědění vždy zůstane větší než jeho vědění. Poslední rozdíl, který správně chápaný teismus udržuje mezi člověkem a jeho Základem, nás proto jistým způsobem chrání před exkluzivismem a fundamentalismem, v němž zůstává uzavřen dogmaticky zúžený naturalismus.