Filosof Karel Vrána – muž pro každé podnebí

Autor: Karel Skalický - Číslo: 2015/1 (Osobnosti)

Z oddílu „Portréty“ ve výboru Vránových statí Experiment křesťanství (Zvon 1995).

Moles corpore aptos mente videmus

Svatý Tomáš Akvinský cituje kdesi Aristotela, podle něhož „moles corpore aptos mente videmus“, což by se do češtiny mohlo přeložit asi takto: statné tělem shledáváme způsobilé myslí. Byl-li Aristotelés statný tělem, nevíme. Může být. Jistě však byl statný Tomáš Akvinský. On je věru dobrým důkazem toho, že statní tělem jsou i způsobilí myslí. Musím však hned dodat, že to platí nejen o Tomáši Akvinském, ale i o jeho následovníku, Karlu Vránovi. I on je dobrým dokladem pravdivosti tohoto tvrzení. Ba, dalo by se dokonce i říci, že ono tomášovské pojetí bytí jako štědře překypující plnosti vše uskutečňujícího Skutečna má v tělesně-duchovním způsobu bytí těchto dvou mužů svůj viditelný a nazíratelný symbol. Kolikrát jsem se o tom mohl u svého přítele Karla různě přesvědčit.

Poznal jsem ho – já, tehdy nepomucenský seminarista – už jako kněze a profesora filosofie v beneventském krajském semináři, když si mohl ve svých volných dnech odskočit do Říma. Tehdy už překročil třicítku a s námi, kteří jsme do Říma přibyli tak všelijak ilegálně, hovoříval, nakolik to kolejní disciplína dovolovala, o situaci doma, o situaci v českém exilu, o kulturních novinkách, o filosofických problémech současnosti a o našich problémech studijních.

Ze Zahrádky do Prahy

Měl už tenkrát za sebou tvrdou průpravu. Jelikož pocházel z rolnické rodiny – narodil se 24. 8. 1925 v Zahrádce na Želivce – bylo mu dáno do vínku něco ze selské péče o grunt. Krásně to vysvítá z úvodníku, který nedávno napsal o velikonočním úklidu pro Katolický týdeník (18/1995). Všimněme si, jak jej začíná:

„K dobrým tradicím naší křesťanské Evropy patří velikonoční úklid. Nevím jak ve městech, ale my na venkově jsme jarní uklízení prožívali ve velikonočních souvislostech. Probouzející se jarní příroda vstupovala do velikonočních událostí jako jejich přirozený rozměr. Čistila se okna, ,gruntovala‘ se podlaha, bílily se stěny obytných místností i zápraží. Pečlivě jsme zametli dvůr, důkladně jsme vyčistili stáje i hospodářská nářadí a nezapomněli jsme ani na ovocný sad a stodolu.“

Nuže, něco takového může napsat právě jen ten, kdo pochází ze selského gruntu. Historik Pekař kdesi napsal, že naši nejlepší vzdělanci vyšli ze selského stavu. Bylo-li by zapotřebí toto tvrzení doložit konkrétními příklady, tedy Vrána je právě jedním z nich.

Skutečnost, že Vránův otec poslal svého jedenáctiletého synka na studia do Prahy, svědčí o prozíravé moudrosti tohoto východočeského zemana. Během pražských studií, v těžkých protektorátních dobách, uzraje ve venkovském gymnazistovi rozhodnutí pro kněžskou dráhu. Toto rozhodnutí ho pak shodou okolností dovede až do římského Nepomucena. Poslechněme si, co nám o tom říká on sám:

„Moje cesta do Nepomucena začíná na Českomoravské vrchovině v rodném městečku Zahrádka. Zde jsem poznal pana faráře Josefa Toufara, jehož jméno a tragický osud jsou vám jistě známy. V Zahrádce, která zmizela ve vodách želivské nádrže, počalo také klíčit moje kněžské povolání. Moje cesta pokračovala přes Prahu, kde jsem studoval nejprve na arcibiskupském gymnáziu v Bubenči a na Smíchově. Po jeho zrušení nacisty roku 1941 jsem přešel na Jiráskovo gymnázium. Po maturitě roku 1945 jsem chtěl vstoupit do pražského semináře. Protože moje rodiště patřilo do královéhradecké diecéze, tehdejší rektor pražského semináře Dr. Josef Beran mi doporučil, abych se obrátil na svého biskupa Mořice Píchu. A tak moje cesta vedla do Hradce Králové. Zde jsem se zdržel jen velmi krátce. Biskup Pícha mě poslal ještě s dalšími třemi bohoslovci na studium do římského Nepomucena.“ (Studie, 130–131/1990, str. 385–6)

Z Prahy do Říma

Tak se stalo, že 17. listopadu 1945 vyjely z Hradčan podivné dva autobusy odvážející daleko na jih přes válkou zničené kraje Rakouska a Itálie do věčného Říma početnou skupinu mladých seminaristů pod strohým vedením legendárního nepomucenského vicerektora monsignora Bezdíčka. Mezi českými seminaristy sedí vedle Vrány i Škarvada, Jeřábek, Papoušek, Talkner, Benáček, Štaud, Petřík a ze slovenských Tomko, Hrušovský, Kutný, Medový, Škoda, Babiak, abych jmenoval jen ty, kteří mne právě napadají. Věru zdlouhavá a strastná cesta hladovou a rozvrácenou poválečnou Evropou. Škoda, že nikdo z pamětníků této jízdy nezachytil písemně onu bohatou ústní tradici vyprávějící o tolika příhodách této týden trvající dobrodružné cesty.

Když dorazili do rovněž vyhladovělého Říma, začalo šest let tvrdé kolejní disciplíny a náročného – vesměs latinského – studia filosofie a teologie na Lateránské univerzitě. V zimě byla v koleji vlhká a do kostí lezoucí zima, v létě bylo až nesnesitelně dusné vedro a přitom jídla poskrovnu. Jen jednou se poštěstilo monsignoru Bezdíčkovi přivézt do koleje živého vepře, kterého sehnal v tehdejší obecné nouzi bůhví kde. Úkolem seminaristů bylo vepře pokud možno nehlučně zabít v podzemních sklepeních koleje. Na několik dnů bylo poněkud vydatnější jídlo a dodnes se vypráví o nerovném zápolení seminaristů s ubohým vepříkem. Ba, slyšel jsem skazky, jak někteří seminaristé první poválečné vlny si mazali na chléb zubní pastu.

Z Říma do Tyrolska

Avšak šest let, která se zpočátku zdála nekonečností, uběhla jako voda. V roce 1951 uzavřel Vránův ročník povinné teologické studium licenciátem a všichni (kromě Talknera, jenž dostal kněžské svěcení později) byli vysvěceni na kněze. Jelikož se však už nemohli vrátit do vlasti, která se mezitím stala komunistickou, domnívali se, a vskrytu toužili, že budou moci pokračovat ve studiu postgraduálně a udělat si doktoráty buď z filosofie, nebo z teologie. Chyba lávky. Mons. Bezdíček se postaral, aby odešli z koleje do duchovní správy v severní Itálii, a to buď do italských, nebo německých, případně ladinských farností. Tak se stalo, že Vrána a spolu s ním i ostatní novosvěcenci museli opustit „Matku kolej“ a jít „na kopečky“. Jít na kopečky znamenalo tenkrát v nepomucenském slovníku dostat se na nějakou malou faru zastrčenou v hlubokém alpském údolí, kam někdy nevedla ani pořádně sjízdná cesta a nebylo tam ani stopy po městské civilizaci, neboť turismus byl tenkrát v oněch končinách ještě cosi naprosto neznámého. Naši mladí kněží se tak rázem ocitli z Říma v nejopuštěnějších koutech koutech Jižního Tyrolska. První místo, kam byl Vrána poslán, byl Sankt Johann in Ahrntal v brixenské diecézi. Tam se však dlouho neohřál a byl přeložen do Pichlu v Gsiesu, kde působil dva roky. Nato byl přeložen dok Prettau, pak do Sankt Lorenzen u Brunecku a nakonec do Weitentalu u Vintlu. Málokdo z jeho druhů se dostal do zastrčenějších koutů než on. Inu, měl tenkrát honosně znějící titul „substituta“, což prakticky znamenalo hadr na vytření nejnepřístupnějších koutů. I Weitental byl hluboko zastrčen v jednom z bočních údolí Pustertalu – naprosto ztracená varta. Bude to však pro něj poslední alpské „zastavení“, kam byl brixenským biskupem poslán, neboť odtud bude v roce 1955 povolán vyučovat filosofii v krajském semináři jihoitalského města Beneventa. Než se však přenese z chladného horského severu na horký italský jih, přihodí se, že místní pan učitel, s nímž si mladý český kaplan dobře rozumí, začne rozšiřovat svůj rodinný domek o jedno poschodí, přičemž mu pan kaplan bude tak vydatně pomáhat, že si vyslouží v jeho domě vlastní obývací prostor. Z kořene vyťatý bezdomovec získává tak několik čtverečních metrů vlastní pevné půdy pod nohama. Kočovná exulantská existence dostává opěrný bod v prostoru, kam se bude ve volných chvílích vánočních, velikonočních a letních prázdnin vracet jako do svého nového domova. Tam za ním pak začnou později putovat mnozí jeho čeští přátelé, povětšinou intelektuálové, aby tam v malebném prostředí zapadlé alpské vísky nejen pookřáli v Boží přírodě, ale i povznesli ducha ve Vránově vždy pohostinném a podnětném společenství. Weitental se tak časem stane v českém katolickém exilu pojmem pohostinného duchovního setkávání.

Z Tyrolska do jižní Itálie

V roce 1955 tedy Vrána začíná vyučovat filosofii v beneventském krajském semináři. Rázem se musí přenést z německo-tyrolského prostředí malé horské fary do hučícího úlu jihoitalského regionálního semináře. Věru, radikální změna prostředí. Každodenní živý a srdečný styk s profesory a studenty, jenž stimuluje přirozenou inteligentní zvídavost počínajícího profesora, je pro něj opravdovým požehnáním. Jihoitalská srdečnost a sdílnost je mu kongeniální a v tomto mladistvém ovzduší se v něm jen ještě výrazněji rozvine. Nyní však musí opět začít naplno studovat. Při svých profesorských úvazcích dosáhne v roce 1959 doktorátu z teologie na solnohradské univerzitě svou latinsky psanou prací o ekleziologii Štěpána Pálče, na níž začal pracovat ještě jako kaplan v Tyrolsku, a v roce 1963 se stává na Lateránské univerzitě doktorem filosofie italsky psanou prací o ontické konstituci organismů podle H. Conrad Martiusové, kterou vypracoval pod vedením profesora E. Nicolettiho.

Výzvy nového prostředí

Nové prostředí nabízí i nové možnosti a naléhá jimi na schopného začátečníka. A ten na jejich výzvu odpovídá kladně a tvořivě. Jednou ho zvou na přednášku, jednou na setkání s mládeží, tu od něj žádají duchovní rekolekci, tu zase článek nebo recenzi knihy pro časopis. Mons. Tinello, redigující časopis Filosofia e Vita, potřebuje inteligentní spolupracovníky a hned vidí, že ve Vránovi má cennou pomoc; požaduje od něj příspěvky z filosofie přírody, a to jeden za druhým. Pro začínajícího profesora je to vítaná příležitost dát se poznat v italském vědeckém světě. První jeho článek, jenž mu vyjde v roce 1962, nese název „Situazione attuale della bio-filosofia“ (Současný stav biofilosofie) a pak následují v rychlém sledu další: Filosofie živé přírody (1963), Věda, filosofie a poezie u Teilharda de Chardin (1963), Biologie, filosofie, náboženství (1967), Biologie a filosofie – filosofická problematika vitalistické biologie před H. Drieschem (1968) a další.

Jak je vidět, mladý profesor se rychle zabydlel v novém prostředí, které takové lidi jako on potřebuje, a proto je hledí plně využít pro své cíle. A pro něj je to nakonec lichotivé a vábné. Vždyť jaká je naděje, že by se mohl vrátit do vlasti? Je nutné se smířit s myšlenkou, že se nebude moci nikdy vrátit, a že tudíž musí přijmout nové prostředí jako definitivní a snažit se uplatnit se v něm co nejlépe, což znamená dát se jím plně absorbovat.

Zakladatel časopisu Studie

Avšak Vrána kupodivu tuto jedinou „rozumnou“ alternativu nepřijímá. Ač se do nového prostředí začleňuje tak dokonale, že s ním téměř k nerozeznání splývá, přesto zachovává stále jakýsi odstup, stále si vyhrazuje trochu času a sil k tomu, aby psal též česky a vydával alespoň cyklostylovaně to, co on a jemu podobní nadšenci tenkrát psali, v časopise, který s podporou tehdejšího sekretáře české Křesťanské akademie v Římě, Mons. Plannera, založil a nazval Studie. První číslo tohoto cyklostylovaného občasníku vyšlo v roce 1958 a přineslo vedle autorů jako Česlav Velecký, Josef Krejčí, Jaroslav Polc, S. Galfand i Vránovu studii „Mistr Štěpán z Pálče v Polsku“. Druhé číslo téhož roku pak přineslo jeho článek „Evropská konfederace a náboženská svoboda“ a třetí číslo onoho plodného roku otisklo jeho stať „Katolíci a právní problémy Evropské unie“. Jak patrno, Vrána byl první z nás, kdo se začal už ve druhé polovině padesátých let zamýšlet nad problémy souvisejícími se sjednocováním Evropy. V dalších letech už v jednom roce tři čísla nikdy nevyjdou, přesto však v devíti letech bylo nacyklostylováno 12 čísel Studií. Pro koho? Kdo by četl české cyklostylované texty v cizině? Není to ztráta času, který by mladý profesor filosofie mohl využít mnohem užitečněji a hlavně pro sebe prospěšněji tím, že by psal a publikoval v nějakém čtenějším jazyce než českém? Ba, není to i ztráta peněz? Vždyť jaký to má smysl, dělat časopis bez peněz a dělat ho dokonce „ne pro peníze, ale proti penězům“, jak se často tehdejší redaktor a zakladatel Studií vyjádří? Není to směšné donkichotství, dělat český časopis v exilu? Zdá se, že ano. Vždyť nechybí inteligentní spolubratři, kteří na jeho počínání tak hledí. Vrána však po celých devět let sice nepravidelně, ale přesto s jakousi zarputilou vytrvalostí pokračuje v tomto prodělečném podnikání až do roku 1966. V tomto roce se totiž stalo, že jsem byl povolán ke kardinálu Beranovi jako jeho druhý sekretář, takže jsem se mohl začít věnovat českým věcem. A tehdy mi Vrána při jedné ze svých příležitostných návštěv Říma docela prostě a bez okolků řekl: „Nechtěl bys, Karle, dělat Studie? Já to z Beneventa už těžko můžu dělat.“ A když jsem přisvědčil, předal mi materiály na 13. číslo, které jsem tehdy do tisku připravil už já. Dnes, po více než čtvrt století, se už dostatečně ukázalo, že tehdejší Vránova naprosto nezištná a úporně vytrvalá devítiletá práce nebyla marná, ale přinesla dobré plody.

Teilhardova výzva

Šedesátá léta jsou však též dobou, v níž je Vrána nucen vyrovnat se s vědeckým a myslitelským dílem Teilharda de Chardin. Je příznačné, že náš mladý tomista nesdílí onen podezíravý odstup, s nímž na Teilharda hledí tomisté jako Gilson a Maritain. Ani nevytýká Teilhardovi titanismus a prométeismus jako Vladimír Boublík. Ani nevidí v Teilhardově myšlení výraz moderní gnóze jako Rio Preisner. Spíše přesvědčivě poukazuje na konvergenci Tomášovy a Teilhardovy základní inspirace.

„Tomášovi – píše Pavel Želivan (alias Vrána) – nebyla neznáma tvořivá dynamika světové pralátky: appetitus materiae primae, jíž se svět dopíná stále dokonalejších a složitějších stavebností.“ (Pavel Želivan, Teilhard de Chardin, Křesťanská akademie, Řím 1968, str. 158) Proto je přesvědčen a má i odvahu napsat, že „nejasnosti a omyly, které se vloudily do neklidné a univerzální myšlenky Teilhardovy, jsou bezděké a nejsou myšleny jako oprava nebo dokonce zavržení křesťanské nauky. (...) Mohutnost i slabiny Teilhardova vědeckého a světového názoru vyrůstají z jeho myšlenkově velmi odváženého a vášnivě velkorysého pokusu stmelit a smířit vědecké horizonty s křesťanskou perspektivou. Teilhard vychází z vědeckého bádání, jeho otázek a výsledků, zobecňuje fenomenologickou metodu, která se těší velké oblibě u našich současníků, rozšiřuje ji až na nejzazší hranice vesmíru a otvírá si cesty, klestí si přístup až do těch nadzkušenostních prostorů, kde rozvíjí duchovní nauku, podle níž osoba Kristova stojí nejen uprostřed života každého křesťana, nýbrž tvoří hlavní a absolutní osu veškerého kosmického vývojového dění.“ (P. Želivan, Teilhard de Chardin, str. 128–129)

Svým odvážným ospravedlňujícím soudem o tomto podezíraném a odsuzovaném francouzském jezuitovi Vrána ukázal svou vpravdě tomášovskou otevřenost ducha, která se nebojí odchýlit se od navyklých myšlenkových schémat a nedá se zastrašit ani monitem tehdejšího Svatého Oficia.

Hluboký smysl pro básnické slovo

V těchto letech se však Vrána nepohybuje jenom „po cestách vědy k pochopení života“ (srov. Studie, 5/1961, str. 78), to znamená, nevěnuje se jen rozborům a hodnocením vědeckých teorií o původu světa a života, jak by se mohlo zdát z mnoha italsky i česky psaných článků a studií, které v té době zveřejňuje, ale začíná – opět jako první z nás – zkoumat dimenze ekologického problému. Italsky psaná studie „L’eclissi della natura“ (Zatmění přírody) ve Filosofia e Vita, IV/1969, a česky psaná studie „Příroda na ústupu“ (Studie, 21/1970) jsou toho pozoruhodným dokladem. Vrána ostře vidí celou dramatičnost ekologického problému. Rovnováha, účelnost, řád, štědrost, „milost“ přírody a jejích věcí jsou mu hluboce propojeny a spojeny s vykloněností, neúčelností, útočností, nemilostí, ničivostí a „dračí dimenzí“ člověka. Přesto však nepropadá beznaději. Jeho naděje na budoucnost přírody se opírá, jak píše, „také o to, že doposud rozumíme – a zdá se, že budeme rozumět stále více a hlouběji – básníkům, kteří dovedli za nás všechny vyslovovat pravdu, krásu a milost přírody“ (Studie, 21/1970, str. 66). „Nemůžeme už obejít, přehlédnout a přeslechnout skutečnost, že člověk obývá svět nejen technologicky, ale i poeticky, a tedy i metafysicky a teologicky“ (tamtéž, 65). To je, tuším, též důvod, proč se Vrána pozorně zaposlouchává do slova takových básníků, jako byli Robert Vlach, Jan Čep, Bohuslav Reynek a tolik dalších. Vždyť básníkem se člověk stává v tom nejhlubším slova smyslu v okamžiku, „kdy oslněn krásou bytí a raněn jejím pošpiněním, vstupuje na cestu, která vede lidskou duši, rozpomínající se na svou bytostnou urozenost i na své existenciální vyhnanství, přímo nebo i oklikami k poslednímu,domovu‘, k Bohu“ (srov. doslov k básním Věry Stárkové: Beethovenovy sonáty). Mám za to, že zvlášť blízký byl Vránovi Robert Vlach – exilový básník po výtce. Krásně o něm napíše ve svém eseji „Nad časem doměřeným“, že „básníkův exil, násilné vytržení z rodné půdy a vržení do dálek světa má hlubší smysl, neboť zpodobňuje tajemství lidského putování vůbec a je obrazem nemožnosti zapustit kořeny na této zemi. (...) Odysseovský neklid, exilový kočovný život, Kalypsino vábení, touha po Evropě, hledání milovaných Čech tvoří jakoby tuniku básníkova života, sešívanou úzkostí, touhou, snem a zklamáním.“ Maně se tu člověku vtírá otázka, zda touto mistrně načrtnutou básníkovou podobiznou neprosvítá jako na palimpsestu sama hlubinná podoba Vránova ducha. Vždyť simile simili cognoscitur, říkávali scholastici: podobné je poznáváno podobným. Domnívám se, že bychom stěží hledali v celé české literatuře hlubší, úchvatnější a krásnější portrét básnického díla a srdce nad Vránův doslov k Vlachově Labyrintu, „Nad časem doměřeným“.

Básník v próze

Básnické slovo mělo pro Vránu vždy velikou důležitost a v edičních programech římské Křesťanské akademie, ne-li přednost, tedy, pokud záleželo na Vránovi, alespoň rovné právo. Vzpomínám si, že jednou byl pro tuto svou přízeň kritizován některými spolubratry, kteří opírali svou kritiku o soud jednoho výše postaveného církevního činitele ve vlasti, jenž prý měl prohlásit o vydavatelské činnosti v Římě: „Lidi, nám doma hoří dům nad hlavou a vy si vydáváte básničky.“ Vrána věru není člověk urážlivý a vztahovačný. Naopak, dovede se lehce přenést přes projevy osobní řevnivosti vůči své osobě. Tato kritika ho však, jak jsem mohl vycítit, nemálo bolela, neboť se k ní v našich rozhovorech opakovaně vracel. Bolela ho však ne proto, že mířila na jeho osobu, ale proto, že byla projevem politováníhodného nedostatku smyslu pro básnické slovo, nedostatku, jenž je u těch, kdo by měli být služebníky Slova, nanejvýš povážlivý a pro nějž Vrána razil název „hasičství“. Byl totiž a stále je přesvědčen o tom, že „skutečně velké a živé umění gravituje celou svou duší k posledním otázkám a k prvním jistotám lidského života. Pravá poesie se dotýká vždy náboženského rozměru světa“ (tamtéž, 54). To je důvod, proč Vrána chová takovou úctu k básnickému slovu. Vždyť on sám je básník v próze.

„Narušený dialog“

Je vskutku s podivem, že v této době, kdy je Vrána zaneprázdněn, kromě každodenního vyučování, problémy filosofické kosmologie a antropologie, kdy se zamýšlí nad problémy provázejícími sjednocování Evropy a ohrožení přírody, kdy se zaposlouchává do transcendentního poselství básnického slova takových slovesných tvůrců, jako byl Robert Vlach a mnozí jiní, stačí ještě neustále pozorně sledovat vývoj obecného smýšlení a dění ve vlasti. Pražské jaro a jeho násilné zmrazení upoutá jeho zpytavou pozornost natolik, že mu věnuje jeden z nejpozoruhodnějších esejů, které byly o něm napsány. Tento esej, koncipovaný jako rozhovor s přítelem ve vlasti a nazvaný „Narušený dialog“ (srov. Studie, 16/1968), odpovídá na otázku, která se Vránovi i jeho nejmenovanému příteli bolestně vnucuje: „Je ještě vůbec lidsky možná naděje ve světě,železa a ohně‘, ve stínu raket a tanků“ (str. 183), když tak náhle a prudce padl mráz na křehké naděje svobody? Na tuto trýznivou otázku Vrána odpovídá:

„Chci být zcela upřímný a otevřený a sdělit Ti ten nejhlubší, nejpodstatnější a nejskrytější důvod své naděje ve svobodnou budoucnost našeho milovaného českého národa. Opírám totiž svou naději o vertikálu. Jistě jsi pochopil, že mluvím o Bohu a o křesťanství. V dobách největšího ohrožení se náš národ vždy semkne kolem největších jistot a nejpevnějších hodnot. Prudce vytuší, náhle najde a živelně obejme svou vertikální osu, kolem níž stavěl, probojovával a prožíval své dějiny ve střední Evropě. Kdo zná tuto vertikální stavbu českých dějin, není překvapen tím, že pomník knížete Václava se stal v srpnových dnech srdcem a živým nervem českého odporu proti násilí, barbarství, cizáctví, nelidskosti. Opět zněla hrdě, nadějně, nadšeně slova chorálu:,Nedej zahynouti nám ni budoucím.‘ (...) Naše víra v Boží prozřetelnost a v ochranu českých světců není mytologickým haraburdím. Otvíráme se jí do celé skutečnosti. Jedině v této perspektivě můžeme opravdu a lidsky doufat, že naše oběti nejsou nadarmo a že v naší tvořivé, svobodné, zúčastněné věrnosti hodnotám a ideálům humanismu a křesťanství tkví poslední tajemství naší české národní spásy“ (str. 187).

A svůj „Narušený dialog“ končí hymnickým vyznáním transcendentní české naděje, vyznáním, které mne ještě po tolika letech nepřestává rozechvívat týmž dojetím, jakým mne rozechvívalo, když jsem je poprvé četl ještě v rukopise:

„Snad právě v této morové, kruté, a přece tak krásné, strhující době – píše Vrána – si opět uvědomujeme své lidské a křesťanské poslání v českém duchovním prostoru uprostřed Evropy. Jsme povoláni zrovna dnes a znovu k rozžehávání denní naděje, že všechno utrpení, veškeré bolestné a úzkostné zápasy, všechny slzy rodící se z pokořeného lidství a poníženého češství, požehnány a posvěceny Kristovým křížem a obětí, zavlažují, zúrodňují naši zem a jsou prýštícími prameny živých, obrodných, vítězných sil. Statečně a proti veškeré přízemní ustrašené vypočítavosti hlásíme se – doufám, že mohu mluvit i za Tebe – ke všem spravedlivým, trpícím, milosrdným, kteří zaseti jako zrno v českou zem, tichou, rozoranou a čekající, umírají, aby žili a množili život svého kmene, aby svým životem a smrtí se dopínali Boha i pro svou zem, aby svými krvavými květy vrhali slávu, vůni, život české země do srdce Kristova“ (str. 188).

Na setkáních s krajany

První důsledek těchto otřesných událostí byla vzdutá vlna utečenců, která se přivalila na Západ a naplnila uprchlické tábory, z nichž se pak pozvolna rozptylovala, jak se jednotliví uprchlíci usazovali v západních zemích, které jim poskytly přijetí. Český exil tím byl nejenom kvantitativně rozmnožen, nýbrž i kvalitativně pozměněn, a ovšem i zkomplikován. Brzy se ukázalo, že je zapotřebí poskytnout těmto novým příchozím netoliko bezprostřední hmotnou pomoc, ale i možnost duchovního a kulturního oslovení v českém jazyce. Tehdy se české náboženské středisko Velehrad obrátilo na Vránu a další české profesory s žádostí, aby se podjali těchto setkání s našimi lidmi v různých končinách Evropy. První setkání s krajany se tehdy mělo uskutečnit ve švédské Vadsteně v listopadu 1973. A jelikož jsem měl na toto setkání provázet Vránu já, napsal mi tenkrát dopis, který je pozoruhodný tím, jak on tato setkání pojímal. Píše:

„Milý Karle, sedím teď v Bari v klášteře, dávám tu exercicie sekulárnímu institutu a myslím na budoucnost Křesťanské akademie, Studií, a tedy na NAŠI budoucnost. První věc, kterou spolu podnikneme, bude to Švédsko. Vytáhl jsem od pátera Hrubého, co si ti naši Švédové přejí. Jsou to dvě témata: 1. Jak může jednotlivec obstát před výzvou dnešní masovosti – pokus o křesťanskou odpověď. 2. Dává křesťanství odpověď na otázky dneška – to jest otázky individuální? Dělám první pokusný návrh Tobě. Mohl by sis vzít první téma? (...) Já bych se pokusil o druhé téma. Co tomu říkáš? Mám dojem, že ve Švédsku sami dobře neopsali tematiku. Musíme mít tedy víc tvořivé iniciativy my sami. Bude asi důležité udělat, vytvořit volné, lidsky důvěrné klima: nejedeme tam, abychom někoho manipulovali, indoktrinovali, ale abychom hovořili a hlavně poslouchali – a zjišťovali možnost setkání s Kristem. Připravím si také jednu homilii. Celou věc bychom mohli též chápat jako moment v obnově Křesťanské akademie. Pokud vím,,švédský návrh‘ vznikl z četby Studií. To je věc velmi pozitivní a dobrá už proto, že Studie stimulují“ (citováno z přesněji nedatovaného dopisu z léta 1973).

Otázka tomismu pro dnešek a zítřek

Takto pojaté setkání uspělo, takže obdobná setkání s krajany jsme měli v červnu 1974 v Paříži a o rok později v únoru v Mnichově. Ač už Vrána tenkrát musel kromě Beneventa přednášet i v Neapoli, přece se ujímá tohoto setkání. A když popsal, jak by si ho představoval, připisuje cosi jako svou osobní meditaci o možnostech tomismu v dnešní době. Píše:

„Končím v Neapoli kurs o marxismu. Zdá se, že jsou spokojeni. Vrtá mi hlavou stále otázka tomismu pro dnešek a zítřek, jednak jako hermeneutický princip pro teologii, jednak jako ideové zázemí pro alternativní společenský a antropologický model (,třetí cesta‘?) proti alternativě (lživé): kapitalismus-socialismus. Dnešní tzv. křesťansko-demokratické modely jsou záplatované, eklektické, empirické. Encykliky a koncil nemohou (a nemají) podávat historické modely, spíše jen orientační perspektivy. Chybí positivní nástroj k analýze společnosti – něco jako mají soudruzi v historickém materialismu. Mám dojem, že bez ontologie se to neobejde. Ale jaké ontologie? Je tomismus schopen dodat takový velkorysý ontologický princip pro teologickou reflexi? Zdá se mi, že tomismus rozpracovaný a rozvinutý je dnes jedinou filosofií schopnou positivně reagovat na všechny intelektuální a kulturní stimuly, integrovat vše pravdivé z existencialismu, marxismu, strukturalismu a neopozitivismu. Vidím to na tom, že jedině tomismus je dnes rovnoprávným partnerem v dialogu s Heideggerem, Sartrem, Blochem a Diamatem (= dialektickým materialismem – pozn. red.). Zkratkově bych to řekl takto: dnešní tomismus netrpí nedostatkem ideí, ale nedostatkem hlav, které by je promýšlely a vyslovovaly“ (dopis z 19. 1. 1975).

Kritická výzva „osmašedesátníků“: Opus bonum

Příliv nových exulantů, „osmašedesátníků“, však vyžadoval ještě něco víc, než jen abychom my oslovovali je. Někteří z nich totiž začali oslovovat nás; a bylo to oslovení kritické. Stalo se totiž, že v Buletinu Křesťanské akademie č. 6 napsal tenkrát Vrána tato slova:

„První, co si každý při stanovení vydavatelských programů může uvědomit, je skutečnost, jak je dnes těžké držet krok s dobou. Při dnešním rychlém životním tempu je to těžké pro kteroukoli instituci, tato potíž však doléhá dvojnásob na pracovní skupinu, jejíž členové se musí doslovně rvát s časem při mnoha jiných zaměstnáních, aby si našli volnou chvilku pro nábožensko-kulturní práci. Ars longa, vita brevis. Snad nikdo to nepociťuje tolik jako Křesťanská akademie. Je těžko se zbavit pocitu, že zmeškáváme neustále autobus. Naše přítomnost v dnešním duchovním dění je sporadická, náš vliv na ně nepatrný“ (str. 11).

Na tento text reagoval Dr. Neuwirth, přibyvší právě do exilu, dosti kriticky a vytýkal Křesťanské akademii, že nepořádá studijní sympozia. Proto ve spolupráci s opatem Opaskem založil ve Frankfurtu v září 1972 sdružení Opus bonum, jež pak začalo pořádat pravidelná studijní setkání ve formě Akademických týdnů. Tenkrát, právě díky Vránově otevřenosti pro každou dobrou věc, ať přichází od kohokoli, nevznikla mezi starší institucí Křesťanské akademie a mladší institucí Opus bonum žádná konkurenční řevnivost, ale – naopak – čilá a srdečná spolupráce. Jak jsme spolu navštěvovali naše krajany v různých zemích Evropy, tak jsme se spolu stali dokonce i zakládajícími členy Opus bonum, s nímž jsme pak oba podle možností spolupracovali.

Maritainova výzva

Čekala nás však ještě jedna výzva: Jacques Maritain. Klec, která v roce 1968 spadla, nebyla neprodyšná. Začal čilejší styk s domovem. Stalo se, že Dr. Karel Šprunk připravil a přeložil antologii z díla francouzského tomisty Jacqua Maritaina a dopravil nám ji do Říma. Přibližně v téže době jsme začali spolupracovat s Mezinárodním institutem J. Maritaina, který byl založen v Itálii v dubnu 1974, a účastnili se semináře na téma „sociální vědy mezi politickou filosofií a praktickou politikou“ (uspořádaného institutem J. Maritaina spolu s lovaňskou Katolickou univerzitou ve dnech 12.–15. října 1976) a o několik dní později i studijního sjezdu tohoto institutu v Benátkách (18.–20. října). Tento sjezd si vytkl za cíl odhadnout vliv Maritainovy filosofie ve světě. Na něm promluvil Vrána o Maritainově vlivu v Československu. V téže době jsme pak připravovali do tisku Šprunkovu maritainovskou antologii, k níž Vrána napsal úvod, v němž se vypořádává s otázkou Maritainovy aktuálnosti pro nás. Na tuto otázku odpovídá takto:

„Nakonec jsme došli k závěru, že je naší kulturní povinností déle nečekat a Maritaina vydat. Vedl nás k tomu trojí důvod. Maritain je nejen velký a podstatný křesťanský filosof našeho věku. Je také učitel, který nám ukazuje, v čem tkví filosofická angažovanost křesťanského myslitele. Ve svém polyfonickém myslitelském díle se stále, vytrvale a neúnavně pokoušel pochopit smysl soudobých dějin. Sám o sobě řekl, že si připadá jako ten, kdo klade své ucho na zem, aby zaslechl hukot hlubokých pramenů a uhodl směr skrytých proudů, aby jim dal jméno a vyslovil je do svého dneška. (...) První jeho aktuálnost vidíme tedy v tom, že dovedl dávat konkrétní tvar a jméno problémům, že dovedl vtělovat a jakoby znovu vynalézat v radikální věrnosti k evropské filosofii odvěký model podstatného křesťanského filosofa. (...) Druhý důvod, který činí Maritaina aktuálním, tkví v jeho pojetí tomismu. (...) Jeho tomismus není ničím jiným než kritickým, otevřeným a neustále sebetranscendujícím pokusem proklestit si cestu v tajemství bytí a odpovídat si na zásadní otázku,qualiter se habeat veritas rerum‘. (...) Třetí kořen Maritainova významu pro dnešek spatřujeme v tom, co chtěl říci a co už nemohl vyslovit nebo co sotva napověděl. (...) Viděl přesně, že rozpory a neklidy dnešní teologie se rodí z jejích pochybných námluv se soudobými filosofickými směry. Teologie potřebuje ke svému rozvoji filosofický hermeneutický nástroj. Je-li však tento nástroj jednostranný, plný nepřesností a omylů, znamená to pro teologii pokušení a nebezpečí ztráty vlastní identity. Maritain nám svěřil právě tuto podstatnou otázku: co musí udělat tomistická filosofie, aby se stala opět spolehlivým, velkorysým a kriticky zralým hermeneutickým nástrojem dnešní teologie a jejích otázek? Máme důvod tvrdit, že Maritain je výzvou a úkolem. Návrat k němu není návratem do minulosti, nýbrž,návratem kupředu‘.“ (Studie, 46–47/1976, str. 79–80)

Po stopách řeckých filosofů a biblických postav

Ač volán na různé strany a bombardován různými a často zdánlivě protichůdnými výzvami (např. Teilhard a Maritain!), Vrána přesto neopomíjí studium, a to vedle studia z knih i studium z krajin, měst a míst, kde klíčily různé složky evropského myšlení a civilizace. Se svým přítelem Josefem Krejčím, odborníkem na Starý zákon a biblickou archeologii, využili svých prázdnin k tomu, aby projeli po stopách řeckých filosofů a biblických postav jižní Itálii, Řecko, Turecko, Sýrii, Irák a Izrael. Navštíví tak Parmenidovu Eleu, Thálétův Milét, Hérakleitův Efesos, Aristotelovo rodiště Stageiru, Démokritovo rodiště Abdéru, platónskou akademii, město Pavlova obrácení, kolébku babylónské civilizace, z níž kdysi vyšel Abrahám na svém putování za Božím příslibem zaslíbené země, a nakonec několikrát i samu zaslíbenou zemi, takže i on by mohl říci s Ježíšem Sirachem: Mnoho jsem viděl, když jsem byl na cestách, a pochopil jsem víc, než lze povědět. (Sir 34,11)

Z jižní Itálie do Říma

Pro Vránu, který jako myslitel a spisovatel pozoruhodně dozrával a získával na věhlasu jak v českém, tak v italském kulturním prostoru, se však připravoval hluboký a svým způsobem osudový zvrat. Československá kolej Nepomucenum se náhle ocitla v hluboké krizi ohrožující samu její existenci a bylo zapotřebí najít někoho, kdo by ji z této krize dokázal vyprostit. Oči nadřízených církevních autorit spočinuly na beneventsko-neapolském profesoru filosofie s naléhavou žádostí ujmout se v dluzích tonoucího korábu Nepomucena. Jaký zlom se tu připravoval pro muže, který už překročil padesátku, vytušíme z jeho rozhovoru s časopisem nepomucenských bohoslovců Brázda (3/1988–9), kde mimo jiné říká:

„...dlouho jsem se přímo hamletovsky potýkal s otázkou, zda mám či nemám přijmout přání mých církevních představených a vzít na sebe rektorskou odpovědnost za Nepomucenum. Znal jsem – a doposud znám – své osobní meze. (...) Moje dlouholetá – přesně řečeno dvaadvacetiletá – předcházející zkušenost vyrostla v akademickém světě, a to ještě ve světě filosofie. Moji studenti ji žertovně nazývali,přítelkyní oblaků‘. Jak jsem měl sestoupit ze svých abstrakcí na pevnou půdu administrativních starostí? Točila se mi z toho hlava. Snad i někdy bolela.“

Nebylo lehké opustit pohostinné Benevento a dobře zajetou a slibně se rozvíjející akademickou dráhu. Filosof se však kupodivu rychle vpravil do přízemních problémů shánění peněz, účetnictví, administrace, stavebních oprav a úprav, zajišťování všech potřebných věcí pro bohoslovce, vyjednávání se stavebními firmami a tisíce dalších věcí, které chod takové instituce, jako je nepomucenská kolej, vyžaduje. Netrvalo dlouho a byly zaplaceny nejenom všechny dluhy, ale byla překrásně umělecky renovována kaple, restaurována fasáda a střechy, upravena zahrada, kuchyně byla vybavena moderním zařízením, uspořádána knihovna a obnoveny vnitřní prostory. Kolej vůčihledě prohlédla. Filosof ukázal, že je i pater familias.

Avšak ani při tomto zaneprázdnění mnohostí konkrétních problémů se Vrána nijak neodcizil své staré lásce – vážným filosofickým problémům člověka. Jako rektor začal v roce 1980 opět vyučovat filosofii, a to filosofickou antropologii na Lateránské univerzitě, a v Nepomucenu neváhal začít pořádat filosofická sympozia. V té době Vrána vydává své nejzralejší práce. Jde předně o italsky psanou Antropologia filosofica a o české eseje: „Víra jako lidský fenomén“, teologie humoru nazvaná „Smysl pro humor“ a nakonec jeho široce založený vynikající esej „Experiment Evropa“. Je to práce tak širokého kulturně-dějinného rozhledu, tak hlubokého ponoru do podzemních zdrojů evropských duchovních hnutí, tak smělé a mistrné syntetičnosti a tak nevšední výrazové síly a krásy, že v naší literatuře, troufám si říci, nemá obdoby. O tomto svém díle se zmiňuje v dopise z roku 1984 Dr. Antonínu Kratochvilovi, jemuž napsal:

„Začal jsem pracovat na rozsáhlejším pokusu dobrat se metafysické a teologické stavebnosti a základu slohů evropského umění. Text se mi však rozrostl a přesahuje daleko rámec tohoto mého skromného příspěvku do Tvé,knihy‘. Filosofickou a teologickou reflexí jsem se snažil nejen zachytit tvář románského, gotického, renesančního a barokního stylu, nýbrž odvážil jsem se sestoupit hlouběji a dotknout se samé duše těchto historicko-uměleckých epoch.“ (Srov. A. Kratochvil, Oheň baroka, Mnichov 1984, str. 179.)

Z Říma do Prahy

Revoluční rok 1989 a náhlý a téměř nečekaný příchod čtyřicet let otálející svobody však připravil Vránovi nový zlom. Ve svém rozhovoru s časopisem Studie ho už předvídá, když říká: „Ale i moje nepomucenské,zastavení‘ by mělo končit a měl bych se opět vydat na cestu, a to na cestu domů. Domov! Vyslovíš to voňavé, konejšivé slovo a srdce se ti rozbuší. Kdy to bude? Nevím. Vím jen to, že už dva roky hledám nástupce, prozatím bezvýsledně.“ (Studie, 130–131/1990, str. 386) Hledal totiž za sebe nějakého mladšího zástupce pro funkci rektora, ale nenašel. V roce 1991, ač stále ještě rektorem Nepomucena, začal přednášet filosofii na pražské teologické fakultě Karlovy univerzity a v roce 1993 se vzdal rektorování v Římě úplně. Jako předseda římské Křesťanské akademie, jímž byl zvolen na sjezdu v Sarnsu u Brixenu v roce 1990, se činně a tvořivě ujal jejích edic Studium a Vigilie. Konečně mohl uskutečnit svůj starý úmysl, o němž se mi zmínil už v roce 1975 v jednom ze svých dopisů (z 27. 4.). Tenkrát napsal: „Stále přemýšlím o tom, jak postavit na nohy edici Studium. Musíme si o tom pohovořit. Měla by být sesterským podnikem Studií.“ Nuže, sesterským podnikem Studií bohužel už být nemůže, protože Studie s rokem 1991 přestaly vycházet, ale je možno ji považovat za jakési pokračování Studií ve vlasti. Díky Vránovým zařizovacím a organizačním schopnostem se edice Studium utěšeně rozmohla, takže nyní vydává jedno cenné dílo za druhým a obohacuje tak netoliko český knižní trh a tím i kulturně-společenské povědomí národa, nýbrž umocňuje i evangelizační potenciál našich křesťanských církví vůbec a katolické církve zvláště.

Závěr: Muž pro každé podnebí

Karel Vrána byl během svého života vržen do tak různých, ba až protikladných podnebí nejen klimatických, ale především společensko-kulturních, a v nich nejen pasivně přežil, ale vždycky rozvinul mimořádně podnětnou a obnovnou tvořivost, že ho lze vskutku právem nazvat mužem pro každé podnebí. Po tom, co jsem se hlouběji zamyslel nad životem a dílem tohoto mimořádného kněze a filosofa, věru nevidím dnes připravenějšího a schopnějšího muže, jenž by byl s to blahodárně animovat, harmonicky koordinovat, jakož i moudře a obezřetně usměrňovat všechny dosud chybějící a tak potřebné iniciativy k evangelizaci české kultury. Kéž by to pochopili i jiní.