Severní Korea – novodobý holocaust

Autor: Hlas mučedníků - Číslo: 2014/4 (Dokumenty)

Hlas mučedníků, 2/2014.

Matčina odvaha

„Musíš utéci, jak jen to bude možné!“ naléhala paní „Park“ (změněné jméno) na svého syna Ji-huna. „Ale mami, půjdeme přece společně,“ prosil Ji-hun. „Utečeme všichni.“ Dvaadvacetiletý Ji-hun dobře věděl, že pokud odejde, své rodiče již nikdy neuvidí.

Paní Park pochopila, že její syn se nedokáže smířit s myšlenkou, že by měl odejít bez ní. Ji-hun měl ke své matce mnohem bližší vztah než ke svému otci. Matka ho vychovala prakticky sama, protože otec sloužil jako námořník a na lodi pobýval dlouhé týdny. Na tom se však nedalo nic změnit.

„Nemůžeme jít společně,“ odpověděla matka synovi. Byla to pravda, neboť skupina lidí by přitahovala ještě větší pozornost. „Navíc by nás mohli chytnout všechny najednou, musíš jít sám.“ Čas nemilosrdně ubíhal. Policie mohla dorazit každou chvíli a paní Park nechtěla, aby na jediného syna padly důsledky její ilegální činnosti. Netušila, zda je jeho víra již natolik silná, aby odolala i krutému mučení. Její manžel stál opodál a plakal. „Už tě nikdy neuvidíme,“ volal zoufale na svého syna. Ale paní Park kupodivu neplakala. Pociťovala v sobě vnitřní klid pramenící ze silné víry.

Ji-hun vyběhl ze dveří do temné noci s vědomím, že se již nikdy nevrátí. Jeho matka ho poslala do Číny, což byla ta nejlepší volba. Nedlouho po odchodu Ji-huna byla paní Park zatčena. Nebylo to ovšem poprvé. Již o deset let dříve si ji policie odvedla za ilegální cestu do Číny. V té době byl její manžel vážně nemocen a nemohl pracovat, a rodina tak byla bez prostředků. Za podmínek všeobecného nedostatku potravin a léků v Severní Koreji byly v krátké době všechny domácí zásoby vyčerpány. Paní Park nezbylo než buď se dívat, jak její manžel umírá a syn hladoví, anebo se vydat do Číny a pokusit se tam sehnat nějaké potraviny a léky, které její rodina tak zoufale potřebovala.

Když se paní Park vydala v roce 1997 poprvé do Číny, její manžel a syn byli strachy úplně bez sebe. A měli také proč. Věděli, jak tím strašlivě riskuje. Každý obyvatel Severní Koreje dobře věděl, co by ho při dopadení čekalo. Místní režim rozhodně netajil, jak s takovými zběhy nakládá. Ti končili v převýchovných nebo pracovních táborech a občas byli někteří i veřejně popravováni.

Paní Park si pamatovala na jednu takto přistiženou rodinu, kterou policisté vodili i s jejich pětiletým dítětem po městě. Oběma rodičům provlékli nosem kruh s řetězem, za který je vodili jako dobytek. Celé město muselo tomuto divadlu povinně přihlížet. Mnozí po nich házeli kameny a vykřikovali jejich jména. Nikdo se už nedověděl, co se s nimi nakonec stalo, ale poselství severokorejského režimu bylo jasné: kdo uteče, postihne ho totéž.

Paní Park měla několik možností, jak se dostat do Číny. Mohla někomu zaplatit, aby ji převedl přes hranice, a doufat, že nebude chycena. Mohla také v noci přejít přes nějakou zamrzlou řeku anebo se pokusit podplatit nějakého pohraničníka, aby ji nechal jít. Jenže v Severní Koreji je tolik špehů a donašečů, že jakákoli důvěra by se mohla škaredě vymstít. A vojáci hlídkující podél řeky každou chvíli někoho zastřelí.

Paní Park se nakonec rozhodla podplatit pohraniční stráž – a byla úspěšná.

Jakmile se dostala do Číny, přesně věděla, co musí udělat. Podobně jako ostatní přeběhlíci znala základní radu, která se šeptá po celé Severní Koreji: „Hledejte budovu, na které uvidíte znamení kříže. Tam vám pomohou.“

A tak paní Park vešla do prvního kostela, na který narazila, a skutečně v něm byla vlídně přijata. Pastor jí dal nějaké potraviny a léky pro manžela. Paní Park však nebyla vděčná jen za tuto pomoc. Obdržela ještě něco vzácnějšího: zvěst o Ježíši Kristu, která mocně zasáhla její srdce.

Podobně jako ostatní obyvatelé její vlasti věděla i paní Park, že přijmout do srdce Ježíše Krista a zřeknout se tak kultu obou zemřelých a zbožštělých severokorejských vůdců znamená spáchat zločin velezrady. Zatímco ilegální opuštění země bylo vážným zločinem, přijetí křesťanské víry bylo ještě o mnoho horší.

Paní Park se vydala do Číny pouze proto, aby zachránila fyzické životy svých nejbližších, ale v kostele, do kterého vstoupila, našla také poselství naděje života věčného. Na pastorovu zvěst bez váhání zareagovala a přijala Ježíše Krista za svého Spasitele.

Po této první cestě do Číny se manžel paní Park ze své nemoci nečekaně zotavil. Bylo to pro něho i pro syna Ji-huna něco tak podivuhodného, že oba bezprostředně uvěřili také. Jenže jediná cesta do Číny paní Park nestačila. Toužila se dovědět o křesťanství něco víc a byla také přesvědčená, že i další lidé žijící kolem ní potřebují naléhavě uslyšet zvěst, která poskytla její rodně tolik naděje.

Paní Park se do Číny vypravila znovu. Opět se jí podařilo podplatit tytéž pohraničníky a její první kroky směřovaly do známého kostela, kde byla předtím ochotně přijata. Tam zůstala asi týden, který strávila především studiem Písma, a pak se zase vrátila domů s potravinami, léky a nějakým šatstvem nejen pro vlastní rodinu, ale i pro další obyvatele vesnice. A když pak tyto věci rozdávala sousedům, všem také pověděla o Ježíši Kristu.

Jenže její dary naplnily jen zlomek skutečných potřeb těchto rodin. A tak se paní Park znovu a znovu vydávala do Číny, čímž ovšem stále více vydávala do nebezpečí sebe i svoji rodinu. Ale její obětavá činnost také přinášela ovoce: stále další lidé v Severní Koreji mohli slyšet zvěst evangelia.

Jednoho dne přišel domů manžel paní Park se znepokojivou zprávou, že se úřady dověděly o její cestě do Číny a že za to má být zatčena. Co dalšího komunisté ještě zjistili? Věděli jen to, že pomáhala dalším rodinám? Což byl již sám o sobě „zločin“, poněvadž jen „vedoucí představitelé“ měli právo projevovat soucit a blahosklonnost k obyčejným lidem. A především: věděli, že se paní Park stala křesťankou, a tedy „agentem náboženství“, jak se tomu oficiálně v Severní Koreji říká?

Paní Park byla opravdu zatčena, ale její manžel si velice oddechl, když se dověděl, že jejím prohřeškem jsou pouze cesty do Číny. Za tři měsíce byla paní Park propuštěna, když předtím ve vězení prodělala patřičný „převýchovný kurz“.

Ale Ducha Božího „převychovat“ nelze, a tak paní Park nedokázal odradit od pokračující práce ani pobyt ve vězení. Několik měsíců po propuštění se opět vydala do Číny. A dokonce byla nyní ještě horlivější a odvážnější a začala domů nosit mnohem nebezpečnější věci, než byly potraviny a léky – začala do Severní Koreje pašovat Bible.

Takto paní Park dopravila do své vlasti více než stovku Biblí. Vedle toho přinášela i evangelizační traktáty. Ale současně si dobře uvědomovala, že bude-li chycena, už se to neodbude jen několikaměsíčním vězením. Ty, kteří byli na hranicích chyceni s Biblemi, již většinou nikdy nikdo neviděl a ani o nich neslyšel. Tito lidé byli považováni za „ohrožení stability státního zřízení“, v čemž se režim vlastně nemýlil. Ale paní Park věděla, že lidé potřebují slyšet naději evangelia, a ne se upínat ke kultu svých mrtvých diktátorů.

Paní Park si při rozdávání Biblí počínala velice opatrně. „Nikdy Bibli nedávej žádnému cizinci,“ napomínala opakovaně svého syna. Svoji Bibli paní Park ukryla na dno hrnce s rýží. Později se začala v jejich domku scházet skupinka lidí z jejich příbuzenstva, aby se společně modlili a četli si z Bible. Shromáždění konali většinou v noci, protože bylo méně pravděpodobné, že by někoho zastavili s Biblí v tak pozdní dobu.

Jedním z nejčastějších příběhů, které paní Park připomínala svému synovi, byl příběh o Jidášově zradě. Severokorejští představitelé ovládají lidi především strachem a tím, že štvou jednoho proti druhému, v tom spočívá hlavní úspěch jejich zvráceného systému.

Nakonec jeden takový „Jidáš“ o aktivitách paní Park informoval úřady. Když policisté prohledali její dům, zkonfiskovali jí všechny Bible. Později také identifikovali otisk prstu, který patřil jedné z nejbližších přítelkyň paní Park. Když byla tato žena vyslýchána, nevydržela tlak, který na ni vyvíjeli vyšetřovatelé, a vyzradila, že paní Park je křesťankou a že vyprávěla evangelium ostatním lidem ve vesnici. Pak policii vyjmenovala další lidi, kteří byli okamžitě zatčeni a vyslýcháni. Tito nezkušení vesničané nedokázali unést bití a výhrůžky a všechno na paní Park postupně vyzradili.

Paní Park byla zatčena a odvezena k výslechům do Pchjongjangu a pak přemístěna do jiného města, kde měl být vynesen konečný rozsudek. Podle dvou nezávislých zdrojů byla paní Park v roce 2012 zastřelena. Její manžel velmi brzy poté zemřel.

Dnes jejich syn Ji-hun žije v jihokorejském Soulu na bezpečném místě, tak jak si to jeho matka přála. Ji-hun stále ještě usilovně přemýšlí nad událostmi, které vedly ke smrti jeho matky. Touží se jednou vrátit do Severní Koreje a říci lidem, že Bůh, ve kterého jeho matka věřila, není falešný a že „rozhodnutí mé matky věřit v Boha bylo správné bez ohledu na to, jaké to pro rodinu mělo následky“.

Ji-hun absolvoval kurz pro severokorejské uprchlíky, které v Jižní Koreji financuje Hlas mučedníků. Tito utečenci se potřebují seznámit se základními informacemi, které jim umožní lépe se integrovat do jihokorejské společnosti, která je na neskonale vyšší úrovni než ta v Severní Koreji. Tento program obsahuje též duchovní část, která jim přináší důležité informace o křesťanství. Mnozí z těchto utečenců pak pokračují v práci v rámci projektů našich partnerských misijních organizací, které zahrnují třeba vypouštění balónů nad území Severní Koreje, rozhlasové evangelizační vysílání nebo evangelizaci severokorejských dělníků v zahraničí.

Pro křesťany nejhorší místo na zemi: severokorejské koncentrační tábory

Každé ráno ještě před rozedněním vstává v koncentračních táborech Severní Koreje odhadem na třicet tisíc křesťanů. K jídlu dostanou několik lžic kukuřičné kaše s kouskem zelí a pak je čeká dlouhá cesta na pracoviště. Tam stráví zhruba patnáct hodin. Většinou pracují v povrchových uhelných dolech nebo na farmách či stavbách. Pozdě večer se v zástupech vracejí do baráků, případně nocují přímo na svých pracovištích, když před spánkem na betonové podlaze ještě dostanou stejnou porci jídla jako ráno.

Někteří křesťané v Severní Koreji to však mají ještě horší. Místo tvrdé práce pod dohledem dozorců jsou zavřeni v mučicích komorách a podzemních kobkách. Lidé, kteří přežili vězení v Severní Koreji, popisují, jak byli jako zvířata zavíráni do klecí, celé hodiny museli stát a bili je tak, že zvraceli krev.

Podle odhadů živoří v Severní Koreji ve vězeních asi dvě stě tisíc Severokorejců. Komunistická vláda o nich mlčí, pro ni jako by neexistovali. Tamní režim je velmi opatrný, aby cokoli o svých vězních prozrazoval. Tábory nucených prací jsou vládou oficiálně popisovány jako vojenská či hospodářská zařízení a navštívit je mohou jen osoby nejvyšší spolehlivosti. Během vyšetřování komisí OSN, které vyústilo v obvinění, že v Severní Koreji „dochází k zločinům srovnatelným s těmi z doby nacismu“, tamní úřady opakovaně odpíraly pozorovatelům vstup do pracovních táborů.

Severokorejci, kteří se v očích režimu provinili menším prohřeškem, jsou posíláni do obyčejných pracovních táborů, tzv. kyohwaso, ze kterých mohou být později propuštěni. Avšak ti, kteří spáchali vážné „zločiny“, k nimž patří i náboženská konverze, jsou odesíláni do táborů kwanliso, což jsou jakési oblasti se zvláštním dohledem, určené pro politické vězně. Režim pak často zatýká celé rodiny a trestá tři generace za zločin jediného člověka.

Většina politických vězňů, kteří jsou posláni do kwanliso, tam stráví zbytek života, pokud nejsou bezprostředně popraveni. Vězni nemají sebemenší kontakt s vnějším světem a dokonce ani nejbližší příbuzní se o jejich dalším osudu nesmí nic dovědět. Z těchto táborů bylo propuštěno jen velmi málo lidí.

Všeobecně se ví o čtyřech táborech kwanliso. V Táboře č. 14 žije asi patnáct tisíc vězňů, kteří pracují v dolech, a jen několika osobám se odtud podařilo utéci. V Táboře č. 15 je vězněno asi třicet tisíc lidí a jeho zvláštnost spočívá v tom, že jsou v něm vyhrazeny zóny pro lidi odsouzené na doživotí (tzv. zóny s nejvyšší kontrolou) a zóny pro lidi, které je možno převychovat (tzv. revoluční zóny). V Táboře č. 16, který se nachází poblíž střediska nukleárních testů na severu země, žije podle odhadů asi dvacet tisíc vězňů. A v Táboře č. 25, který je nejvíce střeženým táborem, bylo vězněno jen několik tisíc osob, ale jejich počet se od roku 2006 údajně zdvojnásobil.

Podmínky v těchto pracovních táborech jsou natolik hrozné, že kolem čtyřiceti procent vězňů umírá vyhladověním, ostatní ztratí až polovinu své tělesné hmotnosti. Ti, kteří odtud vyvázli, popisují, že lidé, aby přežili, jedí trávu a myši a bojují spolu o každé obilné zrnko. Jeden z uprchlíků, Shin Dong-hyuk, popisoval, jak s ním o jídlo bojovala jeho vlastní matka. Ti, kteří přežili pobyt v těchto táborech, jsou většinou následkem mučení a dlouhého přikování ke zdi trvale znetvořeni.

Většina z těch, kteří v posledních letech zmizeli v některém táboře kwanliso, se provinila jedním ze tří následujících zločinů: buď se pokusili uprchnout ze země, nebo navázali ilegální kontakt s někým z Jižní Koreje, anebo vyšlo najevo, že jsou křesťany. Podle poznatků Spojených národů přirovnává severokorejský režim křesťanství k narkotikům a opiátům a hovoří o něm jako o nástroji kapitalistické invaze. Činnost křesťanských misionářů pak považuje za jakýsi „druh vampirismu“.

I když křesťanství není v Severní Koreji oficiálně ilegální a v Pchjongjangu existuje několik propagačních kostelů, na rozhodné křesťanství režim pohlíží jako na politický zločin. Bezpečnostní složky nepřetržitě pátrají po jakýchkoli křesťanských aktivitách. Režimní špehové jsou cvičeni, jak potlačovat veškeré projevy křesťanství. Zaměřují se zejména na vyšetřování všech zahraničních dělníků, kteří se vracejí do Severní Koreje, a zjišťování, zda se v cizině nesetkali s misionáři nebo nenavštívili nějakou církev. Ty, kteří jsou nějakým způsobem usvědčeni, čekají nejtvrdší tresty.

Třicet tisíc křesťanů, kteří jsou podle odhadů vězněni v koncentračních táborech, jsou zajatci války, kterou s křesťany rozpoutala šelma severokorejského režimu. Tato válka začala již v roce 1948, kdy vznikl nynější totalitní stát. Severokorejci, kteří se sdílejí o zvěst evangelia s ostatními, zaplatili v drtivé většině za svoji činnost, stejně jako paní Park, tu nejvyšší cenu. Tajní křesťané o těchto věcech dobře vědí a víceméně očekávají, že nakonec pro svoji víru skončí ve vězení. Jistý křesťan, který pracuje v úzkém kontaktu se severokorejskými uprchlíky, uvádí, že tamní křesťané nejsou uvězněním ani zaskočeni, ani pohoršeni, ale naopak pohlížejí na koncentrační tábory jako na svá budoucí misijní pole a všechno, co vede k jejich uvěznění, pak přijímají jako nutnou přípravu pro svoji budoucí službu v pracovních táborech.