Nebojme se pravdy. K příčinám současného stavu naší církve

Autor: Miroslav Machálek - Číslo: 2014/4 (Dialog)

Mírně zkráceno, podtitul a mezititulek redakční.

Nedávno byly v africké Burundi zavražděny tři řeholnice salesiánky. Při pohřbu řekl představený salesiánského domu pro mládež, že byly zavražděny také proto, že nechtěly říkat nepravdu. – V den památky umučení sv. Jana Křtitele jsme po dlouhé době slyšeli celou homilii o povinnosti říkat pravdu, i nadřízeným. Bylo moc dobře, že homilii slyšelo s celým kostelem asi šestnáct ministrantů, většinou v pubertálním věku. – „Církev nemá u nás důvěru občanů,“ zaznělo mimo jiné v komentáři Církev a společnost v neděli 31. srpna t. r. na Vatikánském rozhlasu. Není divu, velká část jejích představitelů i řadových členů se o ztrátu důvěry starala po celé naše dějiny. A pokud se naskytla příležitost důvěru aspoň částečně obnovit, nejen nepřátelé církve, ale i my, řadoví členové a představitelé, jsme se vlastním nepochopením znamení doby, špatnou interpretací Kristova evangelia a totální neschopností uvést jeho zásady do každodenního života jevili lidem dobré vůle jako nepravdiví. Ale právě pravdivost v každodenním životě je nezbytnou podmínkou získání důvěry.

K nadpisu „Nebojme se pravdy“ je proto možno doplnit: Bojme se nabádat jiné, aby zatajovali pravdu nebo mluvili nepravdivě; bojme se vytvářet atmosféru strachu, která by k tomu nutila. Pokud by k něčemu takovému nabádal nebo to vyžadoval nadřízený v církvi, lze pochybovat o jeho víře, protože přece ví, že vševědoucí Bůh pravdu zná a také u lidí se většinou dříve nebo později pravda ukáže. Pak z toho může být ostuda a zmíněná ztráta důvěry.

Začnu čtyřicátými léty minulého století, vzpomínkou na často tak vychvalovanou předmnichovskou republiku. Nevšímavost představitelů a členů církve k problémům nezaměstnaných dělníků a vesnické chudiny doslova vyhnala mnohé z nich z církve a vehnala je v roce 1946 do náruče vše slibujících komunistů. Mnozí žijící na hranici bídy, když viděli nevšímavost církevních představitelů, přestali chodit do kostela a někteří doplnili kandidátku KSČ. Ale i ti, kteří dále plnili kostely, volili v padesátých letech kompromisy. Pomalu se u nich měnila stupnice hodnot a ta se postupně přenášela na potomstvo. A my se nyní divíme, že například katolické Slovácko, kde jsou i nyní plné kostely, volí socialisty nebo socialistického prezidenta. Volí toho, od koho čekají více. V době nedávných reforem totiž představitelé církve a církevní média mlčeli a nepřesvědčovali ani věřící pravicové politiky, aby ony nevyhnutelné reformy byly únosné pro rodiny s dětmi a většinu obyvatel, aby nebyly tak výhodné pro bohaté. Možná se měla v pastoraci věnovat větší pozornost encyklice Caritas in veritate (2009). Že byla v době vydání a je i nyní opomíjena, potvrdil krátce po zvolení papeže Františka ve Studiu František TV Noe i jeden významný křesťanský a lidovecký politik.

Totální devastace charakterů za minulého režimu ovšem probudila, i když pozdě, mnohé z nás a začala se konečně projevovat důkladná pastorační práce našich meziválečných a poválečných duchovních velikánů, kteří za svou činnost dostali odměnu v komunistických vězeních. Jimi vychovaní laici si uvědomili, že život naší církve Bůh v té době vložil do jejich rukou. Byla to doba velkého probuzení laiků a úžasného dialogu mezi nimi a těmi, kteří se vraceli z kriminálů. To se projevovalo v každodenním životě: Laici nejen přispívali k návratu důvěry v církev, ale dávali kněžím a internovaným biskupům velkou naději, že po návratu ke své službě nezůstanou osamoceni. Byli trvale připraveni využít každé chvíle uvolnění. Přes hrozbu uvěznění nebo vyhazovu ze školy či zaměstnání byli ochotni riskovat. Začal dialog. Například 14. května 1968 ve velehradské bazilice byla se stejnou pozorností a potleskem vyslechnuta a přijata vystoupení biskupů, kněží i laiků (Prisky Kopečné a Dr. Jiřího Němce). Byla to doba, kdy si mnozí věřící i hledající začali uvědomovat, že církev může v boji proti komunistické totalitě sehrát mimořádnou úlohu.

V Ostravě v kostele sv. Josefa-Don Bosko od r. 1968 až do uzavření kostela v září 1973 organizovali laici v dialogu s místními kněžími vzdělávací a ekumenické přednášky, včetně velmi široké diskuse. Účast bývala kolem pěti set žen a mužů různých generací. A vzdělávání nekončilo zavřením kostela, pokračovalo v malých společenstvích. Kněží i věřící laici pracovali v různých zaměstnáních. Často právě věřícím zaměstnancům byly svěřovány úkoly, v nichž musela být zaručena neúplatnost, protože tam šlo o lidské životy nebo velké finanční hodnoty. A to vše přispívalo k obnově důvěry v církev.

Mám plno osobních zážitků. Vzpomínám na zemětřesení v Gruzii. Dělala se sbírka a kolegové dávali po 10–20 Kč. Dal jsem větší částku, vše, co jsem měl u sebe. Ti, co mě neznali, se tázali kamaráda, který nebyl věřící, ale dobře mě znal, jestli mám tak rád SSSR. On je vyvedl z omylu a řekl jim, že chci pomoci těm postiženým. Že jsem věřící, to bylo všeobecně známo. Takže pochopili, k čemu vede víra. Získaná důvěra se projevila brzy. Když vyšla první ekumenická Bible, ta s modrou vazbou, obraceli se na mě mnozí kolegové. Neřekli, zda jsou věřící; jako argument použili větu: „Bible patří do knihovny.“ Objevil jsem ochotný zdroj těchto knih na jedné evangelické faře, a tak jsem mohl uspokojit asi 50 kolegů. Děvče, asi třiadvacet let, nesměle zaklepalo na dveře a po vyzvání vešlo. „Vy prý byste mi mohl půjčit nějakou náboženskou knihu,“ řekla. Nemohl jsem si dovolit uvažovat, jestli to není provokace, a řekl jsem: „Asi ano, ale co byste chtěla?“ „Já o tom nic nevím, to nechám na vás.“ Vzpomínám si, že jsem jí půjčil od Friedricha Heera Bohatší život. Asi Duch Svatý dobře zapůsobil, protože přijala svátost křtu i se svou mladší sestrou.

Nakonec laici prokázali své odhodlání i veřejně. Vzpomeňme na petici Augustina Navrátila, Velehrad 1983 při návštěvě kardinála Gantina, Velehrad 1985 s Agostinem Casarollim a vypískání ministra Klusáka i předsedy ONV Lapčíka, když se pokoušeli pouť změnit na mírovou slavnost. Účastníci projevili mimořádnou vnímavost. Když slovo mír vyslovil ministr Klusák a předseda Lapčík, ozval se hvízdot. Když je vyslovil kardinál Tomášek, a dokonce i kolaborující minský patriarcha Filaret rusky a následně překladatel farář z Buchlovic, otec Honek, ozval se velký potlesk. Poutníci dobře věděli, jak kdo vnímá slovo „mír“. Je zřejmé, že normalizace, která zdevastovala mnohé charaktery, nevzala dobrým katolickým laikům, vedeným kněžími vracejícími se z kriminálu a internace, odhodlání pracovat pro církev a pracovat pro navrácení jejího dobrého jména do naší společnosti.

Samozřejmě spousta kněží i laiků věděla ze samizdatu nebo rozhlasu o varující sekularizaci v západní Evropě. Také znali ze sociálních encyklik – zejména z Populorum progressio, a z apoštolského listu Octogesima adveniens, kde papež Pavel VI. klade na stejnou úroveň nebezpečnosti pro víru a církev socialismus i liberalismus –, jaké hrozí nebezpečí po nabytí svobody. Věděli také, že mnozí komunističtí nebo liberálně smýšlející ekonomové se připravují na západoevropských univerzitách, aby bezohledný tržní kapitalismus mohli po nabytí svobody zavést i u nás. Připravovali se však i kněží a věřící laici, aby přístup daný sociální naukou církve byl korektivem naší ekonomiky a aby duch evangelia pronikl celou naši společnost. Mnozí lidé měli velkou radost, že i církev chce po nabytí svobody být připravena. Z našich setkání jsme tehdy odcházeli s radostí a zářícíma očima. Věděli jsme, že společná modlitba je tím nejlepším začátkem.

Proč uvádím tato fakta? Hlavním úkolem tohoto článku je pravdivá informace o příčinách současného stavu naší církve. Jako technik vím, že předpokladem úspěchu jsou kvalitní vstupní podmínky. Kromě těch výše uvedených působil pozorovatelnou změnu vztahu společnosti k věřícím a církvi také velký kredit Františka kardinála Tomáška. Dokonce i mládež ve slovenském Bardějově při svém setkání, jak jsem mohl osobně slyšet, provolávala slávu kardinálu Tomáškovi. Byl to úžasný vstupní kapitál. Už to chtělo jen vnímat znamení doby a být pravdiví. Ani čtyřicetiletý vliv komunistických „inženýrů lidských duší“, jak říkal jeden můj dobrý známý kněz, nemohl zlomit odhodlání laiků k nasazení sil pro spolupráci na budování Kristova království. Důvěra v církev byla poměrně veliká a mnozí si uvědomovali, že i ve vztahu k budování etických základů občanské společnosti měla církev dobré předpoklady pro jeho ovlivnění. Důležitou podmínkou byla však pravdivost a správná stupnice hodnot. Bohužel, kámen úrazu se objevil právě v našich řadách.

Jistě lze pochopit počáteční euforii s a s ní související církevní oslavy. Ale jejich stálé opakování nemohlo společnost přesycenou komunistickými manifestacemi oslovit. Je také nutno si uvědomit, že hromadné oslavy nevychovávají osobnosti, ale jsou spíše příležitostí pro ty, kteří sledují své zájmy a chtějí získat body pro svou kariéru. Marně při svém nástupu na místo olomouckého arcibiskupa mons. František Vaňák důrazně vyzval: „Přestaňme slavit, začněme pracovat!“ (V této souvislosti si vzpomínám na ekumenickou bohoslužbu při oslavě výročí sv. Cyrila v roce 1969, kdy blahoslavený Vasil Hopko požehnal základní kameny dnešních kostelů v Ostravě-Pustkovci a Ostravě-Zábřehu a tehdejší senior ČCE Ludvík Klobása stejně důrazně řekl: „Už Cyril a Metoděj věděli, že jen každodenní tvrdou prací a ne velkými oslavami přivedou moravský lid ke Kristu.“) Bohužel, pan arcibiskup Vaňák již v roce 1991 zemřel a jeho nástupce, který v současné době tak pozitivně hodnotí jeho práci, na jeho závažnou a tak důležitou radu pro další vývoj důvěry naší společnosti v církev zřejmě zapomněl, a s ním i ostatní biskupové. Oslavy naše společnost od církve neočekávala, spíše doufala, že bude odpovědným garantem správného vývoje v naší vlasti ve všech oblastech života. A tak, zatímco my jsme slavili, liberální ekonomové demoralizovali celou ekonomiku a celou společnost a vytvářeli podmínky pro korupci, se kterou si dosud nevíme rady, i podmínky pro neschopnost vlády a parlamentu proti těmto společnost rozkládajícím jevům zakročit.

Sociální encykliky zavazují státy, aby si ponechaly potřebnou pravomoc k zásahům proti těm, kteří nemají na srdci obecné blaho. Vedení církve se probudilo až v roce 1996, kdy zadalo zpracování dokumentu „Pokoj a dobro“, který však byl dokončen až v roce 2000 a navíc nebyl veřejně dostupný. To už se i mnozí křesťanští politici a podnikatelé zařadili k těm liberálním a také běžní obyvatelé převzali do každodenního života tyto hodnotové priority. I pro život církve jsou samozřejmě potřebné finanční prostředky, ale po vzoru významného politika se přestaly rozlišovat čisté a špinavé peníze. Pomalu, ale jistě začalo vítězit situační svědomí nad pravdivým.

Vzhledem k tomu, že církev nenaplnila naděje obyvatel, ubývalo praktikujících i nepraktikujících katolíků a jejich příznivců. V roce 2000 už ten pokles činil jeden milion a pokračoval dále.

Kdysi jsem do našeho diecézního časopisu napsal, že poslanci i KDU-ČSL by se měli obměňovat po dvou volebních obdobích. (Dostal jsem děkovný dopis od jednoho předsedy městské organizace s poznámkou, že poslanec, který je kdysi navštívil, odpověděl podobně, ale je tam již čtvrté období.) Jsem přesvědčen, že podobná obměna je nutná i v poradních orgánech biskupa; vždycky je dobrá nová krev, nový vítr. Souvisí to s generační obměnou, ale i se závažným nebezpečím, že při dlouhém úřadování týchž osob jsou informace, které biskup dostává, značně přefiltrované. Právě dnes, 18. září, na to téma mluvil papež František k letos vysvěceným biskupům. Aby si totiž nevybudovali jako spolupracovníky skupinu, která jim vše odsouhlasí.

Taková příležitost k obnovení informačních toků, jakou byl Plenární sněm, kdy se do diskuse zapojily desítky tisíc žen i mužů různého věku, se asi tak brzy nevyskytne. V rozporu se závěry Druhého vatikánského koncilu však nebyl o informace od laiků zájem. Možná nebyl vůbec zájem o pravdu, kterou většinou obsahují právě ty nepřefiltrované informace. Byla to ukázka neúcty k lidské práci – v rozporu s encyklikou Jana Pavla II. Skutečnost, že analýza zápisů ze sněmovních kroužků byla ukončena již roku 2000, pět let před ukončením sněmu, opravňuje k názoru, že již tehdy bylo rozhodnuto, že analýza, tj. zpytování svědomí i od členů Plenárního sněmu, nebude využita. Pokud soudím podle toho, co jsem sám viděl, stovky stran textu byly nevyužity. Asi skutečně nebyl zájem slyšet pravdu z terénu, zejména když možná někteří, kteří o vyřazení analýzy rozhodovali, měli na celkovém neutěšeném stavu svůj podíl.

Líbil se mi i závěrečný dokument k tzv. Středoevropským dnům. Vzpomínám si, že jsem svého faráře po prostudování oslovil otázkou: „Co s tím budeme dělat?“ K odpovědi nedošlo a dokument zřejmě leží v šuplíku, nejen u něj. Ani tři nové kostely v Ostravě nezvýšily návštěvnost, pouze někde ubraly nějakou mši, někde citelně vyprázdnily kostel, ale celkově úbytek pokračoval svým tempem.

Mimořádnou příležitostí k obnovení důvěry společnosti v církev byla, jak už jsem zmínil, doba, kdy minulá vláda k zažehnání krize připravila reformy. Reformy, které navrhla, byly protirodinné, nesociální, výhodné pro bohaté. Pro většinu obyvatel byly nevýhodné. Vedení církve mělo povinnost upozornit jejich tvůrce, zejména když se považují za věřící, aby je uvedli do souladu například s novou encyklikou Benedikta XVI. Caritas in veritate a podpořili zejména rodiny, které jsou základem dobré a také ekonomicky efektivní občanské společnosti. Ale vedení naší církve mlčelo, jako už několikrát v podobné situaci. Mlčely i jemu podřízené sdělovací prostředky. Každý pokus nebo prosba, aby se toho tedy chopili profesionální novináři, když články dopisovatelů se nelíbily, byl marný. Že by to mlčení způsobil strach o vstřícnost vlády při jednání o restitucích?

Situační svědomí – názorný příklad

Poblíž Ostravy je známé Rehabilitační centrum, které se začalo budovat na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Jedním z velkých bojovníků za vybudování byl na vozíček upoutaný hluboce věřící pan Posker. Již v době totality tam v jednom z bytů někteří ostravští kaplani sloužili pro malé skupinky v neděli mši svatou. Ihned po získání svobody Ústav sociální péče půjčoval svou knihovnu, kde buďto přímo v neděli, nebo v sobotu odpoledne byla mše. Osobně po dohodě s knězem jsem tam měl od května 1990 katechezi a přípravu na svátosti křtu, první sv. přijímání, biřmování a v jednom případě i na konvalidaci manželství. Asi po roce mi jeden z obyvatel předal již rok starou petici s asi 130 podpisy a s dopisem, v níž obyvatelé žádali vybudování kaple s trvalou přítomností eucharistie. Po roce žádná odpověď. Napsal jsem o tom otci biskupovi Josefovi, byli jsme přátelé ještě od jeho působení v Ostravě. A bylo to jako bumerang, jménem pana arcibiskupa mons. Františka Vaňáka mě tím pověřil. Od 1994 budovu převzala Charita Ostrava a díky sponzorským darům z tuzemska i zahraničí bylo 2002 Centrum sv. Kláry otevřeno. Jak je zřejmé ze všech propagačních materiálů i smluv, účelem bylo zajištění kulturně-společenské, poradenské a duchovní – té ve spolupráci s biskupstvím – služby obyvatelům rehabilitačního areálu, kterých bylo cca 600, z toho věřících asi 130. Poštu vyřizovali sami obyvatelé centra, já jsem se staral o propagaci v tisku, o výrobu propagačních letáků a některé dílčí projekty a smlouvy, zejména na pozemek. Takže přesně vím, na co a na koho dárci přispívali.

Desáté výročí se slavilo s otcem biskupem Františkem Václavem, za přítomnosti televizního Křesťanského magazínu, na který se zřejmě dívali i původní dárci, a před kamerou vystupovali původní protagonisté. Nepřišel však nikdo z těch, kteří již byli rozhodnuti změnit původní účel, resp. jej již změnili při zřízení samostatné Charity Hrabyně v roce 2007, jak později její ředitel prohlásil před mnoha přítomnými. Nevím, kdo to z biskupství schválil, ale biskup mi do telefonu den po tom prohlášení tvrdil, že o tom nic nevěděl a že nevěděl nic ani o změnách, které se již prováděly. Původně měla být zrušena i sobotní mše svatá, což by pro mnohé věřící obyvatele znamenalo, že by nemohli celý rok na mši. Zdravotně postižený na invalidním vozíčku by ve všední den po rehabilitaci nebyl schopen se obléci a jít na mši. Sobotní mši svatou se podařilo zákrokem u biskupa zachránit, ale protože hlavní vchod byl zabrán pro dílny a do kaple se chodilo bočním vchodem, snížila se trvalá možnost návštěvy eucharistie na dobu, kdy byla nějaká pobožnost, tj. asi na 9 hodin týdně. Mimořádně klesla důvěra v charitu a církev vůbec, protože spornou záležitost dvou stran vyřizovali odpovědní pouze s jednou stranou a bez zastoupení obyvatel se zdravotním postižením, pro které bylo dílo, na které dárci přispívali, budováno. V rozporu s CIC byl změněn účel darů.

Snad se má nyní vše vrátit do původního stavu, ale obnova důvěry nebude snadná. Rozum mi nebere, jak se může něco podobného stát, když jako nejlépe informovaný jsem vypracoval podrobný rozklad, který dostali odpovědní pracovníci a ze kterého bylo jasné, komu má objekt sloužit. Centrum bylo vybudováno z darů a očekávalo se, že tak bude financován i provoz. Proto byl nesmysl a začátek pozdějších problémů ono zřízení samostatné Charity Hrabyně.

Mohlo by se zdát, že co se událo s Centrem sv. Kláry, je pouze malá epizoda. Naopak, je to záležitost velmi závažná a pro dnešní dobu typická. Je to ukázka, jak vzniká situační svědomí: Ještě 2. dubna velká oslava desátého výročí s otcem biskupem za účasti mnoha dárců a příznivců a také televizního Křesťanského magazínu. Začátkem prázdnin již vadilo, že zpravodaj Klára vyhlíží jako farní zpravodaj. Začalo se podnikat, a pro ty účely byla použita společensko-kulturní místnost a byl uzavřen hlavní vchod pro obyvatele areálu. Podnikání však zřejmě nevynášelo to, co se od něj očekávalo, a proto bylo třeba hledat finance. Kde? No přece u těch, kteří se nemohou bránit a jsou bezmocní, na invalidním vozíčku, ve prospěch údajně potřebnějších, se sníženou pracovní schopností. Nic proti nim, mají právo na pomoc, ale ne na úkor obyvatel se zdravotním postižením, pro které byl objekt zbudován, a za cenu omezení hlavního cíle budování Centra sv. Kláry – zajištění duchovních a kulturně-společenských potřeb obyvatel areálu.

V listopadu – pokud se nemýlím, bylo to 8. listopadu 2012 – v kapli zaplněné obyvateli areálu, dárci a příznivci díla poprvé ředitel Charity Hrabyně prohlásil, že při jejím zřizování v roce 2007 změnil účel díla. Jak již bylo řečeno, v rozporu s CIC. Už jsem zmínil, že následující den mě otec biskup ujistil, že o té změně neví. Kdo ji tedy povolil bez vědomí biskupa? Ačkoliv nejlépe informovaný, nebyl jsem pozván na žádné další jednání o budoucnosti Centra sv. Kláry. Ale ne pouze jako nejvíc informovaný, ale jako autor většiny propagačních materiálů, rozhovoru pro Křesťanský magazín v den 10. výročí a také jako odpovědný dárcům za to, že jejich prostředky budou použity podle jejich úmyslu. Vzhledem k tomu, že jsem zájmy dárců nemohl na společném jednání hájit, byla mi ponechána svoboda i povinnost jednat podle svého svědomí – což právě nyní činím.

Nedávno jsem před jedním mladým knězem zmínil, že by se měla psát i říkat pravda. „Ale pravda někdy bolí,“ řekl. „O tom něco vím, ale rozhodně mě to nezbavuje odpovědnosti být pravdivý.“ Tak jsem uvažoval, jak dlouho to trvá, než novokněz zjistí, co může nebo nemůže před svým šéfem, kolegy a pracovníky biskupství říci. „Nebojte se,“ řekl Ježíš a také Jan Pavel II. Ale vědí to všichni, kteří mají moc a úřad?

Často se nyní dívám na TV Noe. Mnoho toho slyšíme o papeži Františkovi, ale prakticky nic, jak ten jeho způsob pastorace budeme realizovat u nás. Ještě v začátku jeho pontifikátu se něco objevilo, ale v poslední době je to spíš pouze o něm. Bylo by zajímavé udělat například takové Ad limina laiků. Jak ho poslouchám, myslím si, že by ho to docela zajímalo. Třeba by také dostal přesnější a nepřefiltrované informace.

Mám rád Kristovu církev, od gymnazijních let jsem pro ni aktivně pracoval a snažil jsem se být pravdivý, i když to přinášelo rizika. Ale právě proto dnes píši, že naše církev je vedena způsobem, který z ní po získání svobody vyhnal miliony věřících, hledajících a sympatizantů. A mě to bolí, protože mi jde o spásu každého z nich. Z Písma znám jediný způsob, jak napravit provinění (což se týká i mě): poznat svou vinu, uznat ji, litovat jí, vyznat se z ní a dělat vše pro napravení způsobené škody. To je ta absence sebereflexe, pro kterou jsme měli jedinečnou příležitost při Plenárním sněmu, ale vyhnuli jsme se jí, odložili ji.

Díky Bohu stále máme i svaté kněze, kteří aspoň v oblasti svého působení dělají vše, co jim jejich pravdivé svědomí velí, a papeže Františka pouze nechválí, ale jeho způsob evangelizace následují. Možná by bylo docela aktuální častěji si připomínat slova Jana Zlatoústého: „Neuctívej tady Krista v hedvábném rouchu, zatímco venku na ulici, kde hyne chladem a nahotou, se o něj nestaráš. Bůh nepotřebuje zlaté kalichy, ale zlatá srdce.“

Ještě že máme jistotu, že Kristus svou církev vždycky ochrání.