Křesťanství – nejpronásledovanější náboženství

Autor: Julius a Monika Kahancovi - Číslo: 2014/4 (Téma)

Pronásledování křesťanů ve světě je jev, o který se většina občanů nezajímá a nechtějí jej vidět ani mnozí politici, ba ani příslušníci (pohříchu i představitelé) křesťanských církví. Například šéfporadce premiéra, bývalý premiér a eurokomisař Vladimír Špidla 14. 5. 2014 v rozhovoru pro Mladou frontu dnes prokázal, že nemá ponětí o situaci křesťanů ve světě, o stavu náboženské svobody.¹ Tím spíše je pochopitelné, že většina našich spoluobčanů, která si aktivně nevyhledává informace na toto téma a která se dovídá jen kusé, neúplné zprávy z mainstreamových médií, žije v dojmu, že tu a tam jsou čas od času ve světě křesťané pronásledování asi tak, jako jsou pronásledovány pravděpodobně i jiné skupiny lidí z důvodů náboženských, rasových, národnostních...

Tento výběrový přístup médií, politiků i některých křesťanských představitelů lze názorně dokumentovat alespoň na dvou nedávných konkrétních případech pronásledování křesťanů.

– Oprávněné pobouření a vlnu protestů vzbudil případ súdánské křesťanky Meriam Ishagové, odsouzené k trestu smrti za odpadlictví od islámu. Světová veřejnost (např. Amnesty International a P. Tomáš Halík) poukazovala na chybu soudu a porušení práva šaría, jelikož Meriam Ishagová je křesťankou od narození. Tato skutečnost stála i za jejím propuštěním. Případ tedy skončil šťastně. A samou radostí se tak nějak zapomnělo na fakt, že v Súdánu jsou křesťané pronásledováni systematicky. Že kdyby M. Ishagová opravdu konvertovala od islámu, čekalo by ji další mučení a poprava (tedy v případě, že by nevzala do rukou „spravedlnost“ rychleji její vlastní rodina). Že případ M. Ishagové nebyl izolovaný výstřelek, ale běžná súdánská praxe. Mimoděk jsme vyslali signál, že se nám nelíbí, když Súdán chce popravit jednu konkrétní rodilou křesťanku, ale že osud konvertitek (a konvertitů) od islámu nám už na srdci tolik (vůbec) neleží. Vzkázali jsme, že systematické brutální porušování náboženské svobody v Súdánu nevnímáme tak silně, aby to mělo vliv na rozvojovou(?) pomoc, která dál do Súdánu z EU přitéká.

– V dubnu 2014 unesla islamistická sekta Boko Haram 274 křesťanských (náboženská příslušnost dívek nebyla většinou v médiích uváděna) studentek z internátů vládních škol a následně je rozprodala jako „manželky" a sexuální otrokyně svým členům za cenu asi 240 Kč za „kus". Většina dívek pak byla svými novými pány odvlečena do muslimského zahraničí, především Čadu a Kamerunu. Rada bezpečnosti OSN zareagovala 22. 5. 2014 zařazením Boko Haram na seznam teroristických organizací. Boko Haram ale terorizuje Nigérii více než 10 let. Jen za letošní rok zabila skupina při zhruba stovce teroristických útoků více než 3 000 lidí. Od roku 2009 zemřelo při atentátech, přepadeních a bombových útocích Boko Haram více než 10 000 lidí – převážně křesťanů, kteří jim překážejí v nastolení šaríatského pořádku.

Před více než třemi lety vyhlásila Křesťanská mezinárodní solidarita (CSI) varování před hrozbou úplné likvidace křesťanů a ostatních náboženských menšin na Blízkém a Středním východě. Mnohým se tato iniciativa mohla jevit jako přehnaná, až hysterická. CSI ale vycházela ve svém varování ze znalosti konkrétní situace a v současnosti vidíme, že se toto varování bohužel naplňuje.

Jaká je realita?

Z přístupu médií, politiků a řady církevních představitelů se tedy může zdát, že jde jen o lokální a izolované incidenty. Skutečnost je ale taková, že křesťané jsou v celosvětovém měřítku pronásledováni masivně a často systematicky a dají se vystopovat základní zdroje tohoto pronásledování.

1. Komunistické režimy (stále jde o šestinu světa). Pronásledování křesťanů vychází z ateistické ideologie režimu tak, jak jsme ji poznali i u nás (Čína, Vietnam, KLDR, Kuba). Nejhorší perzekuce církví se ve 20. století odehrály právě v komunistických zemích. Dnes se však těžiště agrese přesunulo do muslimských států.

2. Náboženský fundamentalismus (především islámský). Problémy ve vztahu s islámem souvisí s uplatňováním islámského práva šaría, které má za následek omezení občanských a politických práv jinověrců (zákaz evangelizace, omezení náboženského života nebo úplný zákaz projevů neislámského náboženství, trestání za konverze od islámu, zákony o rouhání a jejich zneužívání, únosy dívek a žen spojené s nucenými sňatky a konverzí k islámu, zotročování jinověrců, teroristické útoky, sektářské násilí). S těmito jevy se setkáváme v menší či větší míře napříč celým islámským světem. V poslední době silně narůstá i násilný fundamentalismus hinduistický. Pro hinduistické extrémisty jsou správní Indové jen ti, u kterých je rodná hrouda zároveň svatá. Křesťané a muslimové jsou podle nich cizím prvkem, protože jejich svatá půda leží v Římě, Mekce nebo Jeruzalémě. Odklon od hinduismu je podle nich protistátní jednání. V několika indických svazových státech platí zákony o konverzích, které jsou používány k šikanování konvertitů a těch, kteří je ke konverzi přivedli. Příslušníci kasty nedotknutelných (dalíté) se vymaňují konverzí ke křesťanství z kastovního předurčení, přicházejí tím však o sociální pomoc státu a jsou trnem v oku hinduistů. V roce 2008 došlo ve státě Urísa k pogromům na křesťany (500 mrtvých, 54 000 uprchlíků, 400 zničených kostelů a 5600 zbořených domů).

3. Války – Sýrie, Irák, Súdán, Kolumbie (válka s levicovými gerilami a narkomafií).

4. Radikální sekularismus. Křesťané přestávají být pohodlní i liberálním vládcům Západu, kteří prosazují normy vycházející z ideologie radikálního sekularismu, mravního relativismu a multikulturalismu. V Evropě již bylo schváleno 41 zákonů omezujících křesťany v praktikování víry. Ovšem oproti tomu, co se děje křesťanům jinde ve světě, jde zatím jen o „harašení“.

Dva významní demografové náboženství ve světě, David B. Barrett a Todd Johnson, zpracovali statistiku křesťanského mučednictví a došli k závěru, že za dobu trvání křesťanství položilo život za Krista 70 milionů lidí. 45 milionů křesťanů přišlo o život ve dvacátém století vinou komunismu a nacismu. Pro svou víru bylo tedy zabito ve dvacátém století více křesťanů než za předchozích devatenáct století. Náboženské násilí nepolevuje ani ve století jedenadvacátém. Křesťané jsou dnes podle všech měřítek nejvíce pronásledovanou náboženskou skupinou na naší planetě – jsou terčem více než 80 % všech diskriminací. Trpí nejenom mučednictvím, ale všemi níže uvedenými typy diskriminace v rekordních počtech. Není to jen tušení, teorie nebo špatný vtip, ale neoddiskutovatelná skutečnost našeho života. Potvrzení přicházejí z mnoha zdrojů, od renomovaných pozorovatelů i z prostředí ochránců lidských práv. V současné době je každý desátý křesťan kvůli své víře v Ježíše Krista obětí diskriminace, pronásledování nebo čelí hrozbě smrti. Ve světovém měřítku se jedná až o 200 milionů křesťanů. Ročně je zabito více než 100 000 křesťanů.

Proč právě křesťané?

Na tuto otázku se snaží odpovědět Thomas Schirrmacher, mluvčí organizace pro lidská práva World Evangelical Alliance:

1. Křesťanství je nejrozšířenějším náboženstvím na Zemi.

2. Křesťanství vykazuje ve světě fenomenální růst.

3. Kromě islámu nezažívají ostatní nekřesťanská náboženství podobný misionářský úspěch a obvykle ani nemají misionářské ambice. Výsledkem je, že nemají tendenci přitahovat pozornost nátlaku.

4. Některé země s koloniální minulostí se obracejí ke svým předkoloniálním tradicím a uplatňují zákony, které utiskují náboženství přinesené kolonizátory, tj. křesťanství.

5. V mnohých zemích narůstá spojení mezi nacionalismem a náboženstvím. Příkladem je Indie.

6. Křesťané jsou často obhájci lidských práv a demokracie, což znamená, že se jeví jako hrozba pro autoritativní režimy – zvláště když jsou ještě zapojeni do mezinárodní pomoci, kterou ostatní náboženské skupiny nemají.

7. Křesťané na některých místech narušují dobře zavedené spojenectví mezi náboženstvím a průmyslem, nebo dokonce mezi náboženstvím a zločinem. Jak Schirrmacher uvádí: „Když drogoví bossové v Jižní Americe zabíjejí katolické kněze nebo baptistické pastory, nedělají to proto, že mají něco proti náboženství, ale protože církevní reprezentanti jsou často jediní, kteří stojí na straně domorodých zemědělců a zastávají se jich proti drogové mafii.“

8. V některých případech je principiální mírnost a nenásilnost křesťanských náboženství vlastně faktorem, který může vyvolat pronásledování, protože pachatelé se nebojí odplaty.

9. Křesťané jsou na místní úrovni často považováni za reprezentanty nebo dokonce agenty Západu. Křesťanství však pochází ze Středního východu a dnešní křesťané v Asii, Africe nebo Latinské Americe jsou domorodci, nezávislí na církvích Severu.

10. Mezinárodní rozměr křesťanství se jeví jako nebezpečný pro země s totalitní vládou. To je příklad Číny.

Typy diskriminace

Organizace Barnabas Fund provedla klasifikaci metod pronásledování především pro oblasti, kde jsou křesťané minoritou. Výsledkem je přehled hlavních typů diskriminace:

1. Společenská diskriminace. Například vdá-li se křesťanka za muslima v zemi s muslimskou majoritou, vyvine společnost silný tlak na její přestup k islámu.

2. Diskriminace ze strany úřadů. Velmi často se projevuje zakazováním staveb nových kostelů nebo i jejich oprav ve snaze omezovat pastorační možnosti a příležitosti. Například v Bělorusku zakazují úřady jakékoliv náboženské akce mimo oblasti k tomu určené. V Egyptě je i k opravě kostelní toalety nutné povolení od guvernéra.

3. Diskriminace v přístupu k zaměstnání. Počet křesťanů, kterým je umožněno vykonávat určitou činnost, je omezován. Například v Egyptě nemohou příslušníci koptské menšiny pracovat ve veřejných institucích nebo působit v armádě.

4. Diskriminace před zákonem. Křesťanům i příslušníkům jiných náboženských menšin je upírán přístup na soudy, je jim upírána zákonná obhajoba a komplikuje se jim i podání v případě, že na nich bylo spácháno násilí. Dochází k tomu např. v Pákistánu nebo řadě indických svazových států, kde ve volbách zvítězila strana hinduistických radikálů.

5. Potlačování křesťanské misionářské aktivity. V některých případech jsou křesťané trpěni, ale nesmějí vyvíjet jakékoliv snahy směrem k rozšiřování svého náboženství. Tak je tomu např. v Íránu, kde běžně vypovídají ze země nebo uvězňují křesťanské misionáře.

6. Potlačování konverze ke křesťanství. Je zcela běžné v zemích, kde platí zákony o konverzích nebo rouhání (např. Saúdská Arábie, Pákistán…). Tyto zákony totiž účinně legalizují trestnost konverzí. Stát se křesťanem znamená přejít do katakomb, protože si konvertita není jistý bezpečím ve vlastní rodině ani u nejbližších přátel.

7. Vynucené konverze od křesťanství. Použití síly na vynucení odstoupení od křesťanství se děje buď formálně státem, nebo neformálně společenskými pracovníky, nebo kombinací obojího. V Indii mají hinduisté v zemědělských oblastech speciální ceremonii pro hromadný návrat k původnímu náboženství, často organizovaný ve spolupráci s úřady a policií.

8. Potlačování společných bohoslužeb. Tato forma útlaku spočívá v omezování společných bohoslužeb v kostelích, venku nebo v soukromých domech. V nejširší míře je uskutečňována v Saúdské Arábii, kde nejsou kostely vůbec, a v Číně.

9. Násilí proti jednotlivcům. Může být uskutečňováno buď státní mocí všemi výše jmenovanými způsoby, nebo nestátními organizacemi typu Boko Haram v Nigérii.

10. Veřejné napadání. Hrůzným příkladem je třeba bombový útok na katolickou katedrálu Panny Marie v Bagdádu nebo na anglikánský kostel v pákistánském Péšaváru. Útoky jsou prováděny veřejně přímo státem nebo za tichého souhlasu úřadů a policie.

Zeměpis pronásledování

Pew Forum zveřejnilo, že křesťané jsou pronásledováni ve 139 zemích. Ukazuje se, že násilí proti nim může vypuknout kdekoliv. Nicméně jsou na světě země, kde vlastnit Bibli, nebo se i jen v soukromém bytě účastnit bohoslužeb, znamená vystavit se nebezpečí smrti. Na základě seznamu vydaného Open Doors v lednu 2013 jsou země podle nebezpečnosti pro Kristovy vyznavače seřazeny takto: KLDR (Severní Korea), Afghánistán, Saúdská Arábie, Somálsko, Írán, Maledivy, Uzbekistán, Jemen, Irák, Pákistán, Eritrea, Laos, Nigérie, Mauretánie, Egypt, Súdán, Bhútán, Turkmenistán, Vietnam, Čečensko, Čína, Katar, Alžírsko, Komodory, Ázerbajdžán. Osmnáct z těchto pětadvaceti zemí jsou země s muslimskou většinou a hrozby, kterým čelí křesťané v těchto zemích, jsou i uskutečňovány. V žádné zemi s muslimskou většinou není úplná náboženská svoboda.

Pomyslným „šampiónem“ v potlačování (nejen) náboženské svobody je tedy KLDR, která i nadále zůstává stalinistickým koncentrákem. Místo na ostudné špičce zaujímá také spojenec Západu – Saúdská Arábie. A tak, zatímco KLDR je Západem kritizována, perverze saúdskoarabské tyranie jsou eufemisticky vykládány jako hluboce konzervativní zvyklosti země z Pohádek tisíce a jedné noci. Jedná se však o zemi, která kromě naprostého pošlapání náboženské svobody (ale také svobody žen apod.) podporuje teroristy všude na světě, včetně Islámského státu.

Situace křesťanů v zemích Blízkého a Středního východu je obecně tragická. „Arabské jaro“ a následná destabilizace regionu přinesla vzestup vlivu islamistických skupin. Starobylé křesťanské komunity zde čelí pokusu o úplnou likvidaci. Do občanských válek a sektářského násilí se propadá Libye, Sýrie, Irák. Egyptští koptové, kteří nedávno zažili běsnění Muslimského bratrstva se po sesazení prezidenta Mursího dívají do budoucnosti s mírnou nadějí. Koptští křesťané tvoří 10 % z 85 milionů obyvatel Egypta. Od začátku revoluce se jich ze země už přes 200 000 vystěhovalo a únosy křesťanských dívek, jejich znásilňování, nucené sňatky a konverze k islámu pokračují v neztenčené míře. V Sýrii je dnes pod tlakem dvoumilionová křesťanská minorita, která trpí zejména na územích obsazených povstalci. Přitom právě do Sýrie prchali iráčtí křesťané po sesazení Saddáma Husajna v roce 2003. Stali se nejsnazší obětí sektářského násilí, které v nastalém bezvládí vypuklo. Donedávna tvořili iráčtí křesťané osm procent populace. V Iráku bylo přes 300 kostelů, dnes jich zůstalo v celé zemi jen 57. Celý milion křesťanů odešel. Zbylí se většinou uchýlili z jihu země do Mosulu a provincie Ninive, tedy na území, které posléze ovládli zabijáci z ISIL, takže exodus pokračuje. V Íránu jsou křesťané pronásledováni už od islámské revoluce v roce 1979. Podle íránských zákonů může být konverze od islámu trestána smrtí. V Turecku klesl počet křesťanů ze dvou milionů na méně než 100 000 a v Jordánsku představují jen 2 % obyvatel. V Saúdské Arábii nesmějí svou víru vůbec vyznávat a v Pákistánu jsou systematicky likvidováni islamisty podporovanými státem a zákony o rouhání. Súdán svým křesťanům nařídil, že musí ze země odejít, a Eritrea až 3000 křesťanů vězní v nelidských podmínkách v kovových kontejnerech. V Afghánistánu není, navzdory americké snaze vštípit jeho obyvatelům toleranci, ani jediný křesťanský kostel nebo škola a poslední hrstka věřících svou víru tají.

V Číně je až 110 milionů křesťanů a jejich počet rychle narůstá. V oficiálních církvích existuje určitý stupeň svobody (kontrolované vládou), většina čínských věřících však patří k neregistrovaným domácím společenstvím, kde jim hrozí pokuty, zatýkání, mučení, pracovní tábory, a dokonce i smrt. Dochází k případům vynuceného ukončení činnosti společenství a demolicím církevních budov. Katolická církev je rozdělena na část věrnou Vatikánu a část kontrolovanou režimem. Rezignace české zahraniční politiky na požadavek dodržování lidských práv v ČLR v zájmu větší obchodní výměny neznamená jen tolerování okupace Tibetu. Čínský režim, to je také systematické porušování svobody projevu a svědomí. To jsou pronásledovaní křesťané, pastoři a biskupové. Také mnoho politických vězňů v pracovních táborech a – což je snad nejhorší – podpora zločinného režimu v KLDR.

Mlčení

V roce 1997 prohlásil americký autor Paul Marshall, že pronásledování křesťanů je totálně přehlíženo po celém světě. Po šestnácti letech od vydání jeho klasického díla Their Blood Cries Out se objevila řada obhájců a monitorovacích skupin a občas se problematika pronásledování křesťanů objeví i na stránkách renomovaných tiskovin. Ovšem stále zůstává pronásledování křesťanů ve světě nejlépe ukrytým tajemstvím. Republikánský kongresman Frank Wolf říká: „Jak můžeme chtít po politicích, aby se zajímali o pronásledované křesťany, když na ně nepamatují ani představitelé a příslušníci západních církví?“ Katolický patriarcha Jeruzaléma, Fouad Twal, hovořil v roce 2011 na konferenci v Londýně o krizi arabského křesťanství na Blízkém východě a ptal se: „Vy neslyšíte náš nářek? Kolik krutostí a zvěrstev musíme ještě vytrpět, aby nám někdo odněkud přišel na pomoc?“

John Allen se ve své knize Globální válka proti křesťanům pokouší vysvětlit důvody mlčení světové veřejnosti i církví k pronásledování křesťanů:

V sekulárním prostředí je několik faktorů, které vedou k nezájmu o globální pronásledování křesťanů. Prvním základním bodem je, že mnozí sekularisté nemají pojem o náboženství a nechtějí o něm slyšet. V některých sektorech sekulárního mínění je také podvědomé nepřátelství proti institucionálnímu náboženství, speciálně proti křesťanství. Lidé podléhající těmto názorům jsou náchylní vidět křesťanství jako činitele násilí. Když mluví o náboženském pronásledování, mluví o křížových výpravách, kolonialismu, inkvizici, Giordanu Brunovi a upalování čarodějnic, kde křesťanství vystupuje jako padouch. Pro mnoho takových dnešních lidí jsou křesťané starci ve Vatikánu, kteří pronásledují mladé progresivní americké jeptišky, a evangelikálové, kteří berou homosexuálům jejich právo na svatby. Podle všeobecně akceptovaných neomarxistických konceptů může křesťanský Západ vlastně za všechno zlo světa, a tak není divu, že křesťané mají ve světě „nepříjemnosti“. Dodejme, že Západ má v oblibě jiné ohrožené skupiny (pralesní indiány, ruské homosexuály, lední medvědy…).

Pro mnoho lidí je pronásledování křesťanů jednoduše příliš daleko. Dnešní mučedníci umírají v Eritreji, Středoafrické republice a na Maledivách – na místech, která mnoho lidí na Západě nenajde ani na mapě, natož aby cítili s tím, co se tam děje.

Proč ale mlčí věřící a církve? Křesťané v západních společnostech obecně nemají osobní zkušenost pronásledování. Mají tendenci považovat zprávy o pronásledování jen za vzácné a výjimečné, nikoli jako důkaz něčeho všudypřítomného a systematického. Dále je tu sílící přesvědčení mnoha křesťanských denominací, že primární funkcí náboženství je podporovat vnitřní mír a klid. Zprávy o tom, jak muslimští radikálové v Egyptě lijí kyselinu sírovou na zápěstí koptských křesťanů, aby jim vyleptali kříže, nebo že jsou v Eritreji křesťané vězněni v železných kontejnerech – takové zprávy jsou zneklidňující a nepříjemné a není to to, co někteří křesťané na Západě hledají.

Křesťané mají také tendenci nedívat se za hranici společenství, ve kterém žijí (farnost, diecéze). Jsou zcela pohlceni problémy své církve – ve farnosti je to děravá střecha kostela, v diecézi třeba restituce.

Západní křesťané jsou zavaleni a unaveni množstvím požadavků na charitativní a solidární pomoc úplně všemu pod sluncem, a navíc i jejich sbory jsou často neziskovky potýkající se s nedostatkem financí.

Církve také investovaly mnoho energie do mezináboženského dialogu a bojí se ho narušit například poukázáním na islámský útlak křesťanů. Vázne také jednotný postoj křesťanských denominací, kvůli vzájemným rozporům.

Vysvětlení tedy máme, ale vysvětlení není omluva. Je nejvyšší čas, aby se na celém světě lidé, zejména křesťané, probudili. Víra není nutným předpokladem k tomu, abychom problém pronásledovaných křesťanů chápali jako naléhavou prioritu v oblasti lidských práv. Přesto je tu pro křesťany zvláštní povinnost, vyplývající z evangelia. Křesťan je křtem začleněn do těla Kristova, a „Trpí-li jedna část, trpí s ní části všechny“ (1Kor 12,26).

V praktické rovině dochází k tomu, že křesťané jsou často jediní, kdo mohou pomoci. Filmový doktor z Vesničky mé střediskové prohlásil: „Když seš jedinej, kdo může pomoct, tak musíš!!“ Oběti pronásledování se totiž často zdráhají o svých problémech mluvit a jsou ochotny diskutovat jen se souvěrci, kterým důvěřují. Křesťané jsou často jediní lidé, kteří mají možnost získat zprávy o tom, co se skutečně děje, jediní, kteří mohou budovat vztahy s obětí a zajistit nejúčinnější způsob pomoci.

Další důvody, proč by se měli křesťané aktivizovat:

– Obrana pronásledovaných křesťanů by mohla být významným příspěvkem k ekumenickému hnutí.

– Svědectví mučedníků má jedinečnou duchovní sílu pro ozdravění globálního křesťanství.

Solidarita

V průběhu minulých desetiletí vznikla v reakci na pronásledování křesťanů celá řada lidskoprávních organizací a iniciativ. Jejich cíle se velmi podobají. Zpravidla se ve své činnosti soustřeďují na monitorování náboženské svobody a informování o postavení křesťanů. Vydávají tiskoviny, informují na internetu apod. Financují a organizují projekty zaměřené na konkrétní pomoc pronásledovaným, vězňům a jejich rodinám. Organizují modlitby, demonstrace a petice ve prospěch pronásledovaných křesťanů. Snaží se působit na politiky, aby ve své agendě nezapomínali na svobodu svědomí. Předkládám stručný přehled těchto organizací:

Catholic Near East Welfare Association (CNEWA) má již více než stoleté zkušenosti s humanitárním a pastoračním podporováním blízkovýchodních církví, a to nejen katolických.

Open Doors předkládá celkový přehled pronásledování po jednotlivých zemích a místa nejbrutálnějších akcí během běžného roku.

Fides je vatikánská agentura pro misionářské aktivity, která informuje o pronásledování misionářů a všech osob působících kolem nich a také všech lidí pracujících pro katolickou církev, kteří byli zabiti nebo uneseni v tom kterém uplynulém roce.

Asia News – další katolická agentura, sponzorovaná Papežským institutem pro zahraniční misie a řízená bratrem Bernardem Cervellerou.

Kirche in Not – široce respektovaná katolická organizace založená v Německu, která publikuje přehled pronásledování křesťanů po jednotlivých zemích.

Forum 18 – norská humanitární organizace, která podporuje zachovávání náboženské svobody a sleduje situaci v zemích původního SSSR. Její zprávy jsou důležité pro pochopení situace v této části světa.

Pew Forum pro náboženský a veřejný život ve Washingtonu, D.C., poskytuje spolehlivá a tvrdá fakta o pronásledování na celém světě.

Indian Christian Activist Network (ICAN) je nezisková společnost pro náboženskou svobodu a lidská práva. Publikuje zprávy především z Indie, ale i z ostatní Asie a ze světa.

Barnabas Fund byl ustaven v Anglii na podporu pronásledovaných křesťanů v roce 1993 jako interdenominační instituce.

Christian Freedom International – nekonfesní organizace založená v roce 1998.

Voice of the Martyrs (v ČR Hlas mučedníků) je nezisková, interdenominační křesťanská organizace. Byla založena v roce 1967 pastorem Richardem Wurmbrandem, který byl před odchodem do USA čtrnáct let vězněn v komunistickém Rumunsku.

Christian Solidarity International (CSI) – v ČR Křesťanská mezinárodní solidarita – byla založena ve Švýcarsku dne 15. dubna 1977 Hansjürgenem Stückelbergerem jako mezikonfesní mezinárodní organizace. V průběhu let vznikly národní organizace CSI v dalších zemích. Úkoly CSI jsou obdobné jako u ostatních výše jmenovaných organizací. V současnosti tvoří rodinu CSI národní organizace ve Švýcarsku, USA, Francii, Itálii, Nizozemsku, Maďarsku, Německu, Jižní Koreji a České republice. CSI podporovala také pronásledované křesťany v ČSSR. Jedním z nich byl pan František Adamík, který stál v roce 1992 u zrodu české pobočky. CSI, která vznikla zprvu jako organizace podporující křesťany v komunistických zemích, postupně přenesla, s historickým vývojem pronásledování, těžiště svých aktivit do zemí islámského světa a Indie. V současné době se angažuje v Egyptě (podpora právníků hájících unesené ženy a dívky, pomoc při obnově křesťanské školy vypálené při nepokojích stoupenců Muslimského bratrstva), Nigérii (pomoc obětem řádění Boko Haram a rodinám unesených studentek), Sýrii (pomoc obětem občanské války), Iráku (pomoc křesťanům z provincie Ninive a z Mosulu), Indii (pomoc obětem pogromu ve státě Urísa a pomoc obětem a prevence obchodu s lidmi) a Súdánu, kde pokračuje už téměř dvacet let nejvýznamnější dosavadní projekt CSI:

V roce 1989 se pučem dostal v Súdánu k moci Omar Bašír. Ten změnil nekonečnou válku proti křesťanům na jihu země v džihád, čímž narostl počet obětí na dva miliony. Mnozí byli odvlečeni do otroctví a dodnes je jich několik desítek tisíc drženo v otroctví v severním Súdánu. 9. července 2011 byl Jižní Súdán, vlast zotročených, prohlášen nezávislým africkým státem. Už v roce 1995 ale začala CSI s repatriací zotročených mužů, žen a dětí. Doposud osvobodila CSI více než 100 tisíc převážně křesťanských otroků zavlečených v době súdánské občanské války na arabský muslimský sever. Ještě asi 30 000 otroků tam zůstává. CSI je odhodlána pokračovat, dokud nebudou v Súdánu osvobozeni všichni otroci. Jsou vykupováni většinou výměnou za vakcíny pro dobytek jejich majitelů. Ve skupinách 300 až 400 osob jsou pak dopravováni do Jižního Súdánu. Tam obdrží lékařské ošetření, kozu a balíček potřeb do nového začátku. Vše za cca 160 USD na osobu. Jen za loňský rok osvobodila CSI 1900 otroků.

Ve dnech, kdy píšu tuto zprávu o pronásledování křesťanů, se patrně uzavírá téměř dvoutisíciletá historie starobylých křesťanských komunit v Iráku. CSI se začala záhy po rozpoutání sektářského násilí a sérii pumových a jiných útoků angažovat ve prospěch iráckých křesťanů. Pomáhala budovat školy a nemocnice v provincii Ninive. Pomáhala obětem pumových útoků. Cílem CSI nebylo křesťany „jen“ zachránit, ale vytvořit takové podmínky, aby mohli zůstat v Iráku. Vždyť křesťanství přinesl na území dnešního Iráku již v 1. století apoštol Ondřej. I místní rozumní muslimové si uvědomují, že křesťané tvoří vzdělanější a elitnější část jejich národa, a že tudíž jejich odchod je ke škodě všech.

Česká pobočka CSI se podílí na projektech mateřské CSI. Vydává Zpravodaj a kromě toho po celou dobu své existence podporuje salesiánskou misii založenou otcem Janem Medem ve východoindickém státě Manipur. Pomoc je zaměřena na vzdělávání chudých křesťanských dětí a umožnění i středoškolského vzdělání dívkám, což není v Indii vůbec běžné.

Přestože má pronásledováni křesťanů důsledky srovnatelné s důsledky válečného konfliktu, není mu věnována odpovídající pozornost. Zdá se ale, že se situace přece jen začíná měnit. Dr. John Eibner, ředitel CSI USA, napsal:

„Před třemi lety vydala CSI varování před hrozící genocidou křesťanů a dalších náboženských menšin na Blízkém východě. Jen několik amerických křesťanských vůdců tehdy projevilo ochotu řešit existenciální krizi, jíž v regionu čelí pronásledované křesťanské komunity. Se zadostiučiněním sleduji nynější jednotný postoj církví Spojených států a jejich jednotné vyjádření obav. CSI doufá, že se jedná o počátek širší spolupráce mezi americkým křesťanským vedením, Vatikánem, Ruskou pravoslavnou církví a zejména církvemi na Blízkém východě a že tato spolupráce přinese odhodlání směle se postavit silám náboženské nesnášenlivosti a fanatismu.“

Že je křesťanství nejpronásledovanějším náboženstvím a že v některých částech světa hrozí úplné vymizení křesťanů, si už, na rozdíl od Vladimíra Špidly, uvědomují i někteří evropští státníci (David Cameron, Nicolas Sarkozy, Angela Merkelová, princ Charles,…) a samozřejmě oba současní papežové: „Církve na Blízkém východě jsou akutně ohroženy ve své existenci." (Benedikt XVI.) „Nechceme se smířit s myšlenkou, že Střední východ bude bez křesťanů." (František)