Když se periferie církve stávají jejím středem. Koperníkovská revoluce křesťanství před našima očima

Autor: Václav Klement - Číslo: 2014/4 (Studie)

Díky Bohu žijeme v překrásné době proměny Božího lidu – církve. První rok Petrovy služby papeže Františka přináší stále nová překvapení, zvláště v Evropě, kolébce západního křesťanství, která se až do dneška se samozřejmostí považuje za ústředí církve.

Když jsem před třiceti lety odešel „přes kopečky“ do Itálie, abych mohl naplnit svůj sen být misionářem v Africe, vůbec jsem netušil, jaká epochální změna křesťanství je už v pohybu. Nešlo jen o vyjití zpoza železné opony totalitního režimu, ale spíše o setkání s prudkým rozvojem církve mimo „globální Sever“ (Evropa a Severní Amerika).

Šestnáct let misijního života v Jižní Koreji mně otevřelo oči pro realitu mladých a velice živých církví. Následovalo šest let služby animace dvaceti zemí východní Asie a Oceánie (od Japonska, Koreje a Mongolska přes Čínu až do Indonésie, Austrálie, Fidži a Samoy) a nyní na všech pěti kontinentech. Salesiánská kongregace je také již globální – patnáct tisíc salesiánů působí ve 133 zemích světa –, ale stejně jako celá katolická církev se mění: díky zeměpisnému přesunu jejího těžiště. Z každoročních 500 salesiánských noviců jich pochází jen asi 50–60 z Evropy. Většina je narozena na „globálním Jihu“: 70–80 ve východní Asii, 130–140 v jižní Asii a 110 v Africe.

Tyto animační cesty mě naučily poznávat bezprostředně jaro světové církve se všemi důsledky zvláště pro nás ve „staré“ Evropě. Je velmi zajímavé dívat se z hlediska globálního Severu či Jihu. Někdy to vypadá úplně opačně. Křesťané na „Severu“ (Evropa – včetně Česka) většinou nevěnují „Jihu“ patřičnou pozornost (zahleděnost do sebe? vliv kolonialismu? eurocentrismus? rasismus?) nebo projektují do rychle se měnící „jižní“ reality své sny: liberální křesťané zdůrazňují sociální a politické angažování „jižanů“ a konzervativci chtějí vidět jen solidní tradiční víru těchto bratří a sester.

Jestli je opravdu budoucnost křesťanství (a také katolické církve) na globálním Jihu, pak máme třeba opravdového „obrácení“. Bylo by dobré se vžít do pohledu křesťanů 7.–8. století, kteří se z tehdejšího centra křesťanství na Blízkém a Středním východě dívali na mladé církve Evropy s velkými obavami. Co z nich (Franků, Germánů, Slovanů, Anglosasů) bude? Právě tak dnes křesťané z globálního Jihu přicházejí na „Sever“ se svou živou vírou a odlišnými projevy víry a tradic, kterým se dnes „divíme“.

Teze: Nechat se oslovit otevřenými otázkami, které vyplývají z radikálních změn světové církve a působí také na dnešní život víry a církve v celém světě, zvláště v Evropě:

1. Co přinášejí zeměpisné a demografické změny reality křesťanství naší době?

2. Jaký vliv to má na naši víru, na misijní úsilí, na přítomnost křesťanů ve světě?

Jen za posledních 100 let, kdy se v roce 1910 konal první Ekumenický misijní kongres v Edinburghu (Velká Británie), se situace křesťanství dramaticky změnila. Atlas of Global Christianity, vydaný 2010 u příležitosti stého výročí tohoto kongresu, ukazuje (www.atlasofglobalchristianity.org) na s. 53 epochální změnu:

Vidíme, že zeměpisné těžiště křesťanství se posouvá velice rychle. Před sto lety bylo někde ve Španělsku, dnes má střed v Mali. Co s tím souvisí? Co z toho vyplývá?

V dějinách křesťanství to není nic nového, přehledná tabulka počtu křesťanů nám říká hodně:

Pohyb a počet křesťanských misionářů v posledním století (1910–2010)

Radikální a rychlé změny ve složení a zeměpisu křesťanů v posledním století jsou nejlépe vidět na poli misijním. „Missio ad gentes“ je vždycky tím nejlepším vyjádřením životnosti církve. Jak je zřejmé z následujících dvou tabulek, před sto lety se hovoří jen o 62 000 misionářích na celém světě, kdežto dnes se dochází k počtu nejméně 400 000 misionářů všech křesťanských církví. Před sto lety skoro všichni misionáři byli vysíláni z Evropy nebo ze Spojených států do všech ostatních kontinentů, ale dnes vidíme, že Evropa přijímá stejný počet misionářů jako Afrika (90 000), a hlavně ze všech místních církví se už staly dávající a přijímající. To je asi nejdůležitější změna, která také činí katolickou církev opravdu „všeobecnou“ – globální. Církev se tak stává opravdu misijní, nesleduje jen „kolonizační cestičky“ světové politiky jako v minulosti. Cítíme to například v Itálii, která má ještě nějakých 1000 kněží jako fidei donum („dar víry“ – většinou diecézní kněží vyslaní svým biskupem na dočasný úvazek do zemí, kde je třeba misionářů, což začal praktikovat Pius XII. v roce 1957), ale už jich přijímá aspoň 2000 z ostatních zemí nebo kontinentů.

VÝMĚNA MISIONÁŘŮ 1910

A dnešní obrázek ukazuje změnu oné „propletené“ dynamiky vysílání a přijímání misionářů všech křesťanských církví:

VÝMĚNA MISIONÁŘŮ 2010

Kam směřuje katolická církev?

V roce 2009 poukázal v knize The Future Church: How Ten Trends Are Revolutionizing the Catholic Church významný katolický novinář John Allen, Jr. (USA) na některé pohyby v dnešní katolické církvi, které jsou rozhodující pro budoucnost Božího lidu. Mezi vnitřními trendy uvádí kromě žízně po prohloubení křesťanské identity dopad růstu islámu na celém světě, růst církevních hnutí (který přináší větší odpovědnost laiků), „Wojtyłovu revoluci“ s modelem církve obrácené navenek, skandály církevní hierarchie ohledně svědectví života (sexuální, administrativní) a polarizaci mezi různými proudy v církvi. Mezi vnějšími tendencemi uvádí především biotechnologie, růst digitálního kontinentu, globalizaci.

Mezi deseti Allenovými megatrendy je zřejmě nejdůležitější demografická změna: Zatímco ještě před sto lety bylo na světě jen 459 milionů katolíků, a z toho 392 miliony byly koncentrovány v Evropě a Severní Americe, v roce 2000 se na světě nachází více než 1100 milionů katolíků, z nichž jen 380 milionů žije v Evropě a Severní Americe. Zaznamenáváme nárůst počtu katolíků mimo tyto kontinenty: jen v Africe ze 2 milionů před sto lety na 130 milionů v roce 2000 (nárůst o asi 700 %). Toto je asi nejrevolučnější změna v křesťanství: když se Sao Paulo, Jakarta a Nairobi stávají Milánem, Paříží a Lovaní – hlavními centry pastorační a intelektuální energie církve. Díváme-li se na směrnice biskupů z těchto „mladých kontinentů“, vidíme, jak rychle se mění život, praxe a akcenty víry většiny katolíků na světě: ať už jde o vztahy v církvi, o praxi litugickou, katechetickou nebo pastorační a misijní.

Též anglický autor Philip Jenkins přispěl svou trilogií o budoucnosti křesťanství k prohloubení tématu: The Next Christendom: The Coming of Global Christianity (2002, 2011), The New Faces of Christianity: Believing the Bible in the Global South (2002, 2006), The God’s Continent: Christianity, Islam and Europe’s Religious Crisis (2007). Snaží se obrátit pozornost „severního křesťanství“ k těmto tématům.

Čím se vyznačuje životnost mladé církve na „globálním Jihu“?

Stačí se zaposlouchat do hlasu biskupských konferencí. Zvláště na kontinentální úrovni Asie, Afrika, Oceánie a Latinská Amerika oslovují zvláštními charakteristikami, v Evropě někdy neznámými. Je zajímavá následující hluboká poznámka kardinála Josepha Ratzingera, který se účastnil všech kontinentálních synod před velkým jubileem naší spásy AD 2000 (od roku 1994 až do roku 1999 proběhly biskupské synody všech kontinentů za přítomnosti Jana Pavla II., kterých se většinou účastnilo dvě stě biskupů): „Ze všech synod byla asijská nejbohatší na obsah (Vatikán, 19. dubna – 14. května 1998). Biskupské konference byly dobře připravené, hlavním tématem byl misijní zápal místní církve. Většina biskupů zdůrazňovala misijního ducha církve jak dovnitř, tak i navenek, zvláště z hlediska dialogu jako životního stylu (dialog s chudými, s kulturami a náboženstvími Asie). To znamená, že k hlásání evangelia je třeba udržovat dialog – dialog spásy se všemi národy. Abychom mohli hlásat Krista v Asii, potřebujeme udělat první krok – dát se do ‚dialogu‘, sdílet život s druhými. Něco jako ‚hlásat pravdu‘ – to nemá v Asii žádný smysl! Bohatství různorodých asijských kultur je ohromné – Indie přináší svou spekulativnost a přijímá západní logiku, dívá se na víru z intelektuálního hlediska. Naopak čínská kulturní oblast (Japonsko, Korea, Čína, Vietnam a Mongolsko) je více pragmatická: jestliže něco nepochází z reálného života, nemá to žádný smysl, lidi to ‚nezajímá‘. Hodně asijských biskupů sdílelo význam spirituality a nutnosti začínat v Asii evangelizaci od hluboké zkušenosti Boha, začínat od života, ne od doktríny. Zjevení je chápáno jako vztah k Bohu, zkušenost Boha, ne jako ‚přemýšlení o zjevených pravdách‘. Podle mě: opravdová výzva do budoucnosti církve bude vždy vycházet z reality.“ (Citováno podle: P. Gheddo, La missione continua, Milano 2003.)

Jedním slovem, dialog pro asijské bratry a sestry znamená setkání! FABC (Federation of Asian Bishops Conferences) byla založena v roce 1970 jako katalyzátor pro církve diaspory. Asie je přitom často chápána jako kontinent kontinentů, nejen pro ohromné počty obyvatel, ale také pro největší různorodost kultur, náboženství a tradic.

Americký kontinent, který má už největší část katolíků (asi 45 %), přináší z globálního Jihu už skoro šedesátiletou zkušenost společného zamýšlení se biskupů: CELAM – Biskupské konference Latinské Ameriky – se začaly konat v roce 1955. Každé desetiletí je vyznačeno pastoračními směrnicemi pro celou Latinskou Ameriku (1968 – Medellín, 1979 – Puebla, 1992 – Santo Domingo, 2007 – Aparecida). V Evropě je asi nejznámější jen to povrchní z „teologie osvobození“, ale plody celých minulých padesáti let jsou velmi bohaté. Při ohromném nedostatku kněží (v Evropě připadá na jednoho kněze v průměru 1600 katolíků oproti 8400 katolíkům v Latinské Americe) vyrostly „základní křesťanské komunity“, stejně jako roste aktivní role laiků ve všech možných směrech a rolích. Neindividualistické, komunitní prožívání víry je pro tento kontinent typické. Pastorační Bible – biblický text s bohatými poznámkami – slouží k dennímu styku s Božím slovem, lidová zbožnost je velmi živá. Ale největším přínosem je zřejmě „preferenční volba pro chudé“ jako základní filosofie a směr pastorace církve. Přináší ji právě ta nejčerstvější konference CELAM (2007), jejíž závěrečný dokument byl redigován současným papežem Františkem, když byl kardinálem v Buenos Aires. V jeho první apoštolské exhortaci Evangelii gaudium čteme právě zkušenost latinskoamerické církve.

Afrika je nejmladší a také nejdynamičtější kontinent katolické církve. Témata dvou kontinentálních synod (1994 – Církev jako rodina, 2009 – Přispět ke smíření a míru) ukazují jednak velké kulturní bohatství, ale také ohromné výzvy tragických etnických a kmenových rozdělení, která stále přinášejí hodně utrpení. Nedávná zkušenost ze studijních salesiánských dnů v Africe o „Prvním hlásání Ježíše Krista“ (Addis Abeba, listopad 2012) ukazuje na hloubku myšlení a dynamiku dospělé víry zapuštěné v místní kultuře. Mezi všemi šesti studijními dny organizovanými na celém světě bylo africké setkání nejplodnější po všech stránkách.

Kde jsou dnes „periferie“ či „hranice“ a kde je střed křesťanství?

Díky globalizaci a jejím vlivům už nemůžeme mluvit jen o vzájemných zeměpisných hranicích „misijních“ a „křesťanských“ zemí nebo zón. Celý svět se už de facto stal „misijním územím“. Hranice nejsou geografické, ale – také díky migraci, pohybu globální církve – jsou vyznačeny především „evangelizačními nabídkami“ (protestantský výraz) nebo „prvním hlásáním Ježíše Krista“ (katolický výraz). Šest kontinentálních salesiánských „Studijních dnů o počátečním hlásání evangelia“ („initial proclamation of the Gospel“) v Evropě, Africe, Oceánii, jižní Asii, východní Asii a Americe (2010–2013) bylo pro mě dobrou školou nového globálního křesťanství (NB: vše je zachyceno i v digitální formě).

Co dnes pro nás znamená globální, světová církev?

Na globálním Severu se to zviditelňuje především jako omlazení služebníků církve (kněží, řeholníci a řeholnice přicházejí z globálního Jihu pomáhat „starým církvím“). Také miliony migrantů, které se pohybují všemi směry, přispívají k nové, měnící se tváři evropské církve a v mnoha zemích jsou už skoro jediným zdrojem aktivního křesťanského svědectví.

Kromě různých hnutí obnovy a spoluúčasti laiků uvnitř katolické církve roste na celém světě fenomén zvaný „pentekostální hnutí“. Jde o všechny křesťanské církve, včetně katolické. Odhaduje se, že asi 600–800 milionů křesťanů prožívá svoji víru, účast na Božím lidu, tímto stylem. Má to vliv také na církevní struktury, liturgii, pastorační praxi a také na misijní hnutí. Jednu formu jsem poznal u katolíků v Indii, kde před 25 lety bylo založeno mládežnické misijní hnutí ve službách církve, „Jesus Youth“ (jesusyouth.org), nyní už rozšířené do 25 zemí. Nadšený přínos k evangelizaci v nekřesťanských zemích i na globálním Severu (každý rok je vysíláno tisíc dobrovolníků na 12 měsíců služby podle potřeb místních církví) je typický.

Vezmeme-li vážně křesťanství jako globální realitu, jsme schopni vidět naši víru v radikálně nové perspektivě – překvapující, ale také nepříjemné: Je to, jako kdybychom viděli křesťanství poprvé, ale ne pouze jako církev v jejích začátcích před 2000 roky; počty pronásledovaných a mučedníků prvních staletí jsou už dávno překonány v číslech naší doby. Podle některých odhadů umírá pro svou víru ročně 10 000 až 100 000 křesťanů (2012). Globální Jih je také místem největší chudoby (i když ne všichni jižní křesťané jsou chudí) a všech představitelných utrpení. Pro většinu křesťanů našeho věku (kteří žijí na globálním Jihu) to znamená úplně jiný pohled na život, než bychom si mohli představit. Takže je pravda, že křesťanství (zase? nebo znovu?) rozkvétá uprostřed chudoby a pronásledování, a na druhé straně zakrňuje mezi bohatými a sebejistými globálního Severu (jak to už známe z Nového zákona).

Papež František je jeden z plodů jižního globálního křesťanství. Když jsem v říjnu 2012 vizitoval argentinskou Patagonii a také tři salesiánské farnosti na předměstí Buenos Aires, bylo to hluboké setkání s tím světem, který Jorge Mario Bergoglio nosí v srdci. Láska k chudým, kteří jsou středem církve, protože v nich se zaručeně setkáváme s Ježíšem, kteří nás učí, jak naslouchat Božímu slovu; solidarita křesťanů, kteří toho moc nemají, ale jsou blíže než my srdci evangelia; to je jeden z darů překrásné doby, ve které žijeme.

Summary

When the peripheries of the Church are becoming its Center. Witnessing the epochal changes of Christianity today. – The article aims to answer on these two questions: What does produce the impact of the geographic and demographic ganges in the Universal-Catholic Church of today? What impact bring these changes on our own faith, our mission commitment and presence in the society? The shift of Christianity to the Global South started already 50 years ago and even now is not probably much felt by the Catholic faithful in Europe. The dynamic faith experience of the young Catholic Churches in Latin America, Asia and Africa is also expressed in the election of the first Global South Pope Francis. The invitation of Evangelii Gaudium for the continuous conversion to the Church in the state of mission, to become more disciples-missionaries of Jesus is the best gift and most visible expression of our epochal change.