Jižní Korea – setkání s papežem Františkem

Autor: Josef Koláček - Číslo: 2014/4 (Dokumenty)

Titulek redakční.

Když bylo vyhlášeno šesté asijské setkání mladých v Soulu, od 14. do 18. srpna 2014, organizátoři odhadovali 5–6 tisíc mladých. Tolik bylo dosud přihlášených – do toho dne, kdy se rozlétla zpráva, že na něm bude papež František. Počet přihlášek stoupal závratně vzhůru a dosáhl 90 000 žádostí o účast. „Je to další zázrak,“ tvrdil mons. Lazarus You Heung-sik, biskup diecéze Daejong, která hostila setkání Františka s asijskou mládeží. „Zázrak na přímluvu P. Marie. Je o tom přesvědčen i papež. Když jsem v dubnu přijel do Říma, sdělil jsem mu, že pevně věřím v zásah Madony, a on mě ujistil:,Dějí se zázraky a ještě přijdou. Musíme být schopni přijmout znamení.‘ A nebyl to zázrak, který umožnil příchod evangelia do Koreje v 17. století dokonce přímo z Číny? A ještě – nebyl to zázrak, že první konvertité v naší zemi byli kulturní laici se svými rodinami? Mluvím hodně s mladými, dávám jim poznávat naše mučedníky, i těch 103, které v roce 1985 blahoslavil Jan Pavel II., i těchto 124, které bude blahořečit papež František. Což snad jejich životy, jejich úděsná muka, jejich neotřesitelná věrnost nejsou znamením tolika zázraků? Církev stále potřebuje takové zázraky, a zvláště je má zapotřebí v době, jakou prožíváme nyní,“ dodal biskup z Daejongu. A co může vytrysknout ze setkání Františka s mladými? – ptal se náš dopisovatel. „Výbuch vulkánu. Prostě očekávám, že z tohoto dne mladých rozkvetou tisíce kněžských povolání a tisíce dívek zasvěceného života a tisíce povolání k trvalému jáhenství. Setkání s Ježíšem mění život. A já doufám, že se jich v těchto dnech milosti velmi mnoho setká s Ježíšem... Ostatně v Jižní Koreji se už tolik mladých vydalo na tuto cestu, která je dlážděna krví tisíců mučedníků.“

Yuna Kim, třiadvacetiletá jihokorejská přebornice v krasobruslení, zvítězila v letech 2009 a 2013 ve světovém přeboru, zlatou medaili získala i na zimních olympijských hrách ve Vancouveru. Zlatou medaili ze Soči o vlas ztratila díky podezřelému hodnocení ruské hvězdy Adeliny Sobotnikové. „V roce 2006 jsem měla celou řadu úrazů, které mne donutily k častým pobytům v nemocnici. Tam jsem se setkala s několika katolickými lékaři, k nimž jsem získala důvěru. Oni pak udržovali a posilovali moji morálku. Byly to tíživé chvíle mého života a profesionální kariéry. Krok za krokem jsem se dala získat jejich názory a začala uvažovat o víře. Psal se rok 2008. Bylo mi osmnáct let. Bylo to nejtěžší období mého života. Po dvou letech se vracely mé potíže se zády a nikde na obzoru nebyl vidět konec. Kde hledat sílu pokračovat a naději, že to má cenu? Bylo zapotřebí počítat s něčím nebo s někým. A katolická víra mi dala toto všechno. Pro mne to byla neobvyklá cesta. Jak matka, tak otec byli nevěřící. V nemocnici jsem se setkala s jiným pacientem, paterem Lee. Dlouhé hodiny pobytu v nemocnici byly tak naplněny jeho výklady o Bibli a zvláště žitým obrazem evangelia. Odtud pak vzešlo rozhodnutí dát se pokřtít i s matkou. Bylo to 24. května před šesti lety.“

Za několik dní měl papež František přijet do Koreje a bude možnost, aby se s ním Yuna Kim setkala. Odtud zvědavá otázka, nač by se ho zeptala. „Pro atletku je velmi důležité udržovat svou psychickou a fyzickou kondici. Ráda bych se ho zeptala, zda si myslí, že i pro věřícího je nutné udržovat dobré psychické a tělesné zdraví.“

A jistě by nezůstalo jen u jedné odpovědi – jak známe Františka, dal by se s ní do hovoru. „Myslím, že bych mluvila o výrazu jeong. Má široký význam, znamená lidský afekt i lidská pouta, vztahy. To se projevuje při zvláštních příležitostech. Viděli jsme to při námořní katastrofě trajektu Se Wol, na němž zahynulo mnoho mladých studentů.“ Mimochodem, papež František se setkal s rodiči těchto studentů, kteří 16. dubna 2014 utonuli na širém moři. Byl mezi nimi i ještě ne šestnáctiletý Seng-hyung. Jeho otec, šestapadesátiletý Lee Ho Jin, pak požádal Františka, aby mu udělil svátost křtu. Po obřadu na nunciatuře, kde jeho kmotrem byl jeden ze sekretářů, stačil jen s mírně zaslzeným úsměvem říci: „S ním (Seng-hyungem) skončil můj život. Nyní začínám druhý, jinačí.“ Yuna Kim ovšem pokračuje: „Korejci se dokážou během obzvláště tragických, nebo naopak i velmi radostných událostí semknout v hluboké bolesti a smutku, nebo v zářivé radosti. Prostě je to zvláštní způsob, jak zpracovat bolest, která nezůstane uzavřena ve vědomí jednotlivce, ale je sdílena všemi. Jiný případ, v němž se jeong zvláště projevil, se stal během hospodářské krize v roce 1997, kdy tři a půl milionu Korejců darovalo zemi stovky tun zlata, aby zastavili krizi. Myslím, že poprvé jednotlivec zakusí jeong, když ho matka nese v náruči. Pak krok za krokem, jak se prohlubuje zkušenost jeong, zahrne všechny základní vztahy, od otce, bratří až k celé společnosti.“ – Pohled na její ladnou ruku dal zazářit zvědavosti: „Nosíš stále na ruce prsten ve formě růžence?“ „Ano, připomíná mi, že Bůh je se mnou v každé chvíli, a to mi dává velkou sílu.“

Gwanghwamun – Bránu světla, obrovské náměstí a dva kilometry dlouhou třídu, zaplnil milion věřících, kteří spořádaně leželi na malých koberečcích. Přišli na blahořečení svých mučedníků z celé země. Z Inchonu, jednoho z přístavních měst, připutovalo 60 000 věřících. Byla to pouť dlouhá přes sto kilometrů, jen aby byli na oslavě svých 124 mučedníků; ovšem i na setkání s Petrovým nástupcem Františkem.

„Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? (Řím 8,35)“ – začal svou homilii. „Těmito slovy nám svatý Pavel říká o slávě naší víry v Ježíše: zmrtvýchvstalý Kristus, který vystoupil na nebe, nás nespojil jen se sebou, ale dal nám podíl na věčném životě. Kristus je vítězný a jeho vítězství je naše!...“

Krátce po poledni pak vrtulníkem do Khottongnae, „Vesničky květů“, kde je celý pahorek poset charitativními instituty. František zamířil do „House of Hope“, střediska pro tělesně postižené děti i dospělé. Žije jich tam přes 200. Vítá ho zakladatel společenství, P. John Oh Woon Jin. My u obrazovek, ale i doprovázející fotografové a novináři, jsme zpozorněli. František zouvá své pověstné boty a vchází uctivě do místností. Krátké uvítání biskupa z Cheongju, a celou scénu ovládají chovanci ústavu, od dvou čiperných chlapců tančících na zemi i bez nohou až po starší dospělé a dívky. Je to vířivý hip-hop, zakončený úprkem do náruče Františka. Každý ho chce pohladit, obejmout, políbit, a on se jim s úsměvem dává napospas. Chodí mezi řadami a věnuje čas každému postiženému. Náš dopisovatel poznamenal: „Když se srovná nabitý program papeže s dvouapůlhodinovou mší svatou s blahořečením korejských mučedníku a jedenapůlhodinovým pobytem u těchto tělesně postižených, je to přesvědčivější než kdovíjaké proslovy.“

Pak v otevřeném džípu projíždí jásajícími zástupy do nedaleké „School of Love“, na setkání s řeholníky a řeholnicemi. Jásající zástup kolem Františkova doprovodu však najednou ztichl. Vystoupil totiž z papamobilu a stanul před vytesaným balvanem před „Zahradou potracených dětí“. Je poseta bílými kříži, nad nimiž stojí socha P. Marie z kararského mramoru. Ty kříže jsou symbolem – měly by jich být miliony; vždyť je každoročně na světě uměle zabito 45 milionů nenarozených dětí, jak ve svém svědectví uvádí Lee Gu-won, zasvěcený laik z Kongregace misionářů sv. Lukáše z Hwangu, od narození bez nohou a bez rukou. Navzdory tomu, nebo právě proto, mu nic nezabránilo vydávat svědectví o tom, co zmůže láska Krista a pro Krista. Je velká řada těch, kteří přijali katolickou víru právě díky Leemu.

Už ve 13 hodin korejského času je na programu návrat letadlem do Říma. Sugestivní katedrála v Meong-dongu, zasvěcená Neposkvrněnému početí P. Marie, má úžasnou akustiku. Liturgický průvod ze sakristie důstojně kráčí lodí katedrály za zpěvu hymnu Tu es Petrus. Akolyté s křížem a svícny už vystupují po stupních oltáře, když tu František – viděl jsem v televizi, jak se k němu nahnul místní arcibiskup, a on pak vybočil ze seřazeného doprovodu ceremoniářů a bodygardů a zabočil k první lavici věřících v katedrále. Tam sedělo pět starých žen, ze čtyřiapadesáti pozůstalých z nesmírného počtu dívek a žen znásilněných nebo odvlečených pro japonské vojáky jako otrocké prostitutky. Obřady neobřady, zůstal s nimi hezkou chvíli a ony mu věnovaly odznak svého společenství, který si nasadil na bílý talár spolu s oním odznakem rodičů obětí ztroskotání trajektu Se Wol.

„Má návštěva nyní vrcholí touto celebrací mše svaté, v níž budeme naléhavě prosit Boha o milost míru a smíření. Taková modlitba má na korejském poloostrově zvláštní ohlas. Dnešní mše je především a hlavně modlitbou za smíření v této korejské rodině. V evangeliu nám Ježíš říká, jak mocná je modlitba, když jsou někde dva nebo tři spojeni v jeho jménu, aby o něco žádali. Tím více pak, když celý národ pozvedá svou naléhavou prosbu k nebi.“

Jmenuje se Mary-sol, má sedm let. Už několik hodin stojí téměř nepohnutě na náměstí, které se otvírá k nunciatuře. Má v ruce kytici květin. Vtom vyjde papež. Mary jen naznačí malý krok. Ale pak se ustrašeně stáhne. Všimli si jí bodygardové z vatikánské „Gendarmerie“, kteří na každém kroku papeže sledují, ale jsou už navyklí na jeho zvyky. Berou bázlivé děvčátko za ruku a doprovodí ji k autu Svatého otce, který ji také zpozoroval a ihned dal zastavit. Mary-sol s ranním úsvitem v očích mu podá kytici květin a on ujišťuje dívenku, že si ji přiveze s sebou do Říma a daruje ji Madoně. Hned po návratu do Říma si zajel do baziliky Santa Maria Maggiore na poděkování Madoně za ochranu během pouti do Koreje a za jarní déšť radosti u jejích dětí. Na oltář pak položil tu kytičku sedmileté Mary-sol.