Jeden z mnoha – Simon Mbuthia Mwaura

Autor: Lukáš - Číslo: 2014/4 (Osobnosti)

Ze zpráv káhirského studenta, 2014.

Je mu čtyřicet pět let a pochází z Keni z několika dětí. Maminku už nemá, již jako kněz za ní sloužil zádušní mši svatou a pochoval ji na hřbitově ve své vesnici. Simon vstoupil do comboniánského noviciátu záhy po střední škole a trávil ho v sousední Ugandě. Často na tuto dobu vzpomíná, protože, jak říká, šlo o nejtěžší rok jeho života. Nikoliv proto, že by noviciátní řád a rytmus tohoto duchovního období byl nějaký těžký a nevydržitelný. Simon to upřesňuje tím, že museli ručně pracovat na poli a na dostavbě jakéhosi křídla budovy minimálně 8 hodin denně. Prý se ráno pomodlili a měli mši svatou, šli na snídani a hurá do práce, kolem poledne se vraceli na oběd a měli kratičký odpočinek. Kolem druhé museli nastoupit opět do práce a pracovali až do pěti, do šesti. Poté následovala modlitba nešpor, večeře, duchovní body k rozjímání a spánek. Šest dní v týdnu. Domů se prý nedostal ani na Vánoce, ani na Velikonoce. Tříhodinovou vycházku mimo objekt noviciátu měli povolenu jednou za týden, v neděli odpoledne, s návratem v pět hodin. Není divu, že mnoho comboniánských noviců tento tvrdý režim nevydrželo a po čase noviciát opustilo. Padre Simon však vydržel – díky Boží pomoci, jak dodává.

Po noviciátu byl odeslán studovat filosofii a teologii v Keni a Kongu, poté byl na další formaci poslán do Káhiry, aby se naučil arabštině. Tehdy byl již otevřen Dar Comboni na Zamálku, kde i bydlel. Vyprávěl nám jednou zážitek z první hodiny v Dar Comboni, kdy studenti neuměli ani čárku arabsky. Prý přišel comboniánský učitel padre Claudio Lurati MCCJ, napsal na tabuli celou arabskou abecedu a vyvolával každého studenta zvlášt s úkolem, aby abecedu přečetl. Padre Simon si to nenechal líbit a začal učiteli vysvětlovat, že se přijeli arabsky učit, nikolik předvést, co umějí a neumějí. Výměna názorů prý trvala asi deset minut. Poté se otec Claudio zvedl a odešel, aby se již do třídy nikdy nevrátil. Dodnes to padre Simon vypráví jako své veliké vítězství. Nutno dodat, že dnes otec Claudio působí v Římě, ale Káhiru navštěvuje velice často a velice rád. Několikrát přespával i u nás a musím potvrdit, že s otcem Simonem jsou už dávno přátelé a prvotní epizodu již dávno přeměnili v historku pro zasmání.

Vraťme se ale k padre Simonovi. Po absolvování Dar Comboni pokračovala jeho misijní práce v Káhiře u kostela Sakakini, kde již tehdy existovalo středisko pomoci pro súdánské uprchlíky. Padre Simon mezi nimi nejprve zdokonaloval svou arabštinu, aby se po čase stal dokonce ředitelem zdejší školy, kde se učí počítačům, jazykům, ale jsou zde i katecheze a hodiny náboženství a součástí je také škola pro děti uprchlíků. Po několika letech ředitelování byl padre Simon poslán do Říma, aby vystudoval licenciát z arabistiky a islamologie na specializovaném papežském institutu. To hravě zvládl a pokračoval v doktorátu, který v těchto měsících dokončuje. Jeho tématem je proměna islámských právních zvyků v západním právním kontextu.

Simon Mbuthia je jednoznačně jeden z nejinteligentnějších lidí, které jsem poznal. To rozhodně neposuzuji kvůli tomu, že umí plynně několika jazyky – italsky, anglicky, swahilsky, arabsky, portugalsky, španělsky a francouzsky. On je inteligentní v tom pravém slova smyslu – dokáže číst mezi řádky a v celém kontextu, dokáže chápat druhého i přes rozdílnost a odlišnost názorů a umí také jasně a brilantně rozlišovat silné a slabé stránky toho či onoho problému, té či oné ideje. Má zcela mimořádný rozhled v teologii, i když má načteno pochopitelně nejvíc z misiologie a okruhu knih o inkulturaci. Pochopitelně nejvíc jsme jeho vědomosti poznávali při přednáškách z islamologie a mezináboženského dialogu, které však vedle toho byly prošpikované i prožitou zkušeností.

Je také vemi působivé, jak hluboký vhled má do africké kultury, nejen faktograficky, ale i živě, konkrétně. Zná skutečné problémy skutečných lidí. Což jistě vychází z jeho vlastní rodinné situace, ale také z toho, že je častým duchovním rádcem zdejších uprchlíků. Od nich se tak dozvídá o lidských osudech, často smutných i často veselých a radostných. Také jeho profesní zaměření, když se zabývá islámskou právní problematikou, ho nějak víc přibližuje obyčejným lidským osudům, když například studuje muslimskou manželskou problematiku nebo problémy smíšených manželství mezi muslimem a křesťankou. Jeho skvělé arabistické vzdělání mu také pomáhá sledovat arabská média a arabská prohlášení muslimských autorit. Často nás tak upozorňuje na dvojí tvář těchto postav. Zatímco v západních médiích tito lidé anglicky hlásí pochopení k západní civilizaci a rovnost mezi náboženstvími, v arabských médiích již arabsky dští nenávist, aroganci, pýchu a nadřazenost (např. věhlasný katarský šejch Yusuf Qaradáwí).

Ovšem musím doplnit, že nejvíc jsem si padre Simona zamiloval při společných obědech a večeřích v naší komunitě. Naše komunita je složena mimo jiné ze stále příběhy vyprávějícího fratella Alda a ze stejně mnohomluvného otce Richarda. Jak se mezi ně vtěsnal padre Simon? Oba přerušoval vtipnými glosami, vtipy a svými příběhy, které vždy ústily v neskutečnou salvu smíchu od všech přítomných. Je mistrným vypravěčem. K tomu přípočítejme obrovský dar grimasou a pohyby paží napodobit téměř kohokoliv a cokoliv. Mezi legendárními výjevy, na které často vzpomínáme, je jeho ztvárnění naštvaného, prskajícího kocoura; opilého slona, který snědl zkvašené plody; anebo – a to zvláště povedeně – unaveného studenta. Do kolen mne ovšem dostal mistrovským ztvárněním grimas tváře našeho prezidenta Zemana při prohlídce korunovačních klenotů. Simonovi se dokonale podařilo vystihnout „virózu“ české hlavy státu, když jej nastudoval ze světových médií.

Padre Simon je také jeden z mála comboniánů, jež jsem poznal, který občas, i při mnohoslovných adoracích a sdíleních se, mlčí a nepotřebuje sdělit nic slovy, snad aby dal víc prostoru tomu jedinému pravému Slovu. Při adoracích a komunitních mších svatých se totiž všichni sdílejí a vyprávějí své příběhy a své zážitky, a já trpím, protože bažím po tichu a zároveň musím v cizím jazyce vyjádřit něco, cokoliv... Padre Simon několikrát své sdílení předal tichem, neřekl nic. Nesmírně mi to imponovalo a nesmírně mne to obohatilo. Proč? No protože svobodně nepodlehl nepsanému pravidlu! Poslechl své srdce a pouze tiše spočinul před Kristem, když jen poslouchal své spolubratry. Snad ani trocha odvahy mu nechyběla. Z gesta, jak tehdy seděl, vyzařovala i pokora. Totiž on nemlčel z pýchy, že by ti druzí hovořili plytce nebo hloupě, že by jim chtěl ukázat, že je někdo víc, nebo že by se na ně naštval kvůli tomu či onomu. Nenene, on jen tiše seděl, díval se na Krista a mlčel. Nic víc, nic míň.

Závěrem ještě něco na odlehčení. Otec Simon miluje fazole a zelí ve všech jeho úpravách a nutno dodat, že sám je také mistrem v přípravě těchto pokrmů. (...) Ale také umí dobře připravit hovězí maso, nepohrdne douškem alkoholu, a to zvláště whiskey nebo italským limoncellem. (...)

Misionář každým coulem, i tak by se dal krátce představit p. Simon Mbuthia MCCJ.