Globální síť solidarity. O aktuální teologické knize

Autor: Franz Gmainer-Pranzl - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2014/4 (Články)

Theologisch-praktische Quartalschrift, 3/2014.

Téma „světová církev“ zažívá nepřehlédnutelný boom. Četné publikace, stanoviska a teologické příspěvky ukazují na „celosvětový“ charakter církve, v němž nalézá místo množství kulturních tradic. Je to vlastně „celé lidstvo“, které stojí před očima církve (GS 2) a které nachází svůj výraz ve společenství církve jako „character universalitatis“ (LG 13), jak to vyjádřil Druhý vatikánský koncil. Vztažení se k „celému světu“ skutečně představuje ekleziologické překročení hranice, které vyvádí církev ze západní, konstantinovské identity na nové, globální pole, na němž se dosud eurocentrická církev teprve musí učit pohybovat. V této souvislosti se často cituje Rahnerův výrok: „Druhý vatikánský koncil je v počátečním nástupu, který se jen tápavě snaží nalézt sebe jako první úřední sebeuskutečnění církve jako církve světové“ (Schriften zur Theologie 14, s. 288).

Vědomí, že se církev stala církví světovou, je zásluhou ani ne tak teologického procesu učení, jako spíše zkušenosti dramatické demografické a nábožensky geografické proměny: všechny křesťanské církve se posouvají na globální Jih. Zatímco v mnoha evropských zemích jsou (protože musejí být) kostely zavírány a prodávány, ve městech jako Sao Paulo, Lagos a Soul jsou téměř každý týden nové kostely zakládány. Mnohé křesťanské církve v zemích Jihu vykazují dynamický vývoj a určují „ekleziologický směr pochodu“, pokud jde o pojetí teologie a církve. Výrazem této hluboké změny je například fenomén „reverse mission“: zatímco v minulých dekádách se misionáři a misionářky vydávali do Afriky, Asie a Latinské Ameriky, aby tam budovali církev, dnes se tento pohyb misionářů obrací: především kněží z Afriky a Asie jsou přítomni v evropských diecézích a svým způsobem přinášejí zkušenost „světové církve“. Nové „globální poměry“ církevního života představují pro některé dosud otevřený proces učení; druzí euforicky poukazují na mezinárodní charakter katolické existence a vidí ve vazbě na celosvětové společenství velkou šanci navázat místní církevní tradice na dynamiku světové církve a tak je posílit.

Tato ekleziologická perspektiva je vzhledem k mnoha krizovým scénářům nasnadě a otvírá i skutečné šance, není však chráněna proti dvěma nedorozuměním: Za prvé „světová církev“ neznamená jen církev ze světa (ze všech národů), ale vždy též pro svět (ve smyslu LG 1: svátost spásy pro lidstvo). Světově církevní katolická identita nespočívá jen v mezinárodní reprezentaci, nýbrž v existenci pro svět: musí být účinným znamením nového života pro tento svět (a ne pro sebe). Za druhé: katolická „univerzalita“ se zásadně liší od politických a ekonomických globalizačních modelů, které v současnosti charakterizují světovou politiku. „Světová církev“ není výsledkem globalizačních strategií, které by do celého světa exportovaly určitou koncepci teologie a církve, nýbrž je výrazem globálně solidárního a mezikulturně citlivého modelu života a víry, který odpovídá nároku „globality“, nikoli strategické kalkulaci „globalizace“. Ve smyslu koncilu – abychom znovu citovali Karla Rahnera – církev nebude žádná „exportní firma“, nýbrž global player, který se zabývá „radostí a nadějí, smutkem a úzkostí“ lidí současné doby.

Právě toto pojetí „světové církve“ přináší sborník, který byl publikován k 70. narozeninám Josefa Sayera: T. Schreieck – M. Bröckelmann-Simon – T. Antkowiak – A. Biesinger – O. Fuchs (Hg.), Horizont Weltkirche. Erfahrungen, Themen, Optionen und Perspektiven, Mathias Grünewald Verlag, Ostfildern 2012. Sayer se narodil na území současného Srbska a vyrostl v Německu, je teolog a odborník v sociálních vědách, kněz arcidiecéze Cusco v Peru, profesor praktické teologie ve Fribourgu a v letech 1997–2012 vedoucí biskupského díla pomoci Misereor. Ztělesňuje identitu světové církve v nejlepším smyslu: angažovanou opcí pro chudé, vyhraněnou komunikační a interkulturní kompetencí, jakož i interdisciplinárním teologickým profilem. Třicet sedm příspěvků tohoto svazku i doslov vydavatele nevytvářejí jen slavnostní spis, jaký se obvykle dělá pro jubilanty, nýbrž i mnohohlasou debatu o světově církevním charakteru křesťanské existence. Texty do jisté míry popisují „horizont světové církve“ v jeho konkrétnosti: nikoli takovou ekleziologickou reflexí, jaká se provozuje v akademických institucích Západu, nýbrž kontextovým, místně zakořeněným a globálně orientovaným způsobem teologické práce. Co je „světová církev“, se nedefinuje předem, ale vyplývá to z mnoha svědectví, stanovisek, setkání a často neplánovaného vývoje. Čtenáři tohoto spisu jsou například seznámeni Ignatiem Kaigamou, arcibiskupem v Jos, s dialogem, který vedou křesťané a muslimové v severní části Nigérie v kontextu nebezpečného politického vývoje, nebo jsou uváděni Salomónem Lerner Febresem, bývalým předsedou peruánské komise pro pravdu a smíření, do obtížné debaty o „pravdě“, paměti a spravedlnosti. Německo-brazilský misijní teolog Paulo Suess vidí misii jako „pokus vždy znovu navazovat křehkou síť lidských životních projektů a vztahů“ (s. 367) a honduraský kardinál Óskar A. Rodríguez Maradiaga se ujímá zajímavé poznámky Pátého generálního shromáždění latinskoamerického episkopátu v Aparecidě (2007), že kontextování víry církve pomůže k „dokonalé katolicitě“ (Dokument z Aparecidy, čl. 479). Thomas Schreijäck, jeden z vydavatelů svazku, popisuje projekt „Theologie interkulturell“ frankfurtské univerzity, zahájený v roce 1985 a zkoumající „horizont světové církve“ pozváními teologů z celého světa (srov. s. 421–426). Zkušení evropští teologové Leo Karrer a Ottmar Fuchs ukazují ve svých příspěvcích, že církev v Evropě se všemi svými otázkami a nadějemi se rovněž nachází v „horizontu světové církve“ a je schopná činit současné lidi „zvědavými“ na víru v Krista (s. 448).

O „světové církvi“ lze psát různými způsoby: návrhem ekleziologie, která je globálně orientovaná; zpracováním aktuálních demografických a statistických dat o náboženství; zprávami o zkušenostech misionářů v „dalekých“ zemích nebo historickým zpracováním dějin místních církví na celém světě. V této knize se uplatňují různé aspekty uvedených přístupů, ekleziologické východisko je však zcela orientováno na GS 1: Radost a naděje, smutek a obavy lidí současné doby (ať jde o pokračující urbanizaci v Indii, o zkušenosti obětí hrůzných zločinů v severní Ugandě, o politické napětí mezi indiány a těžebními koncerny v Peru, o zkušenosti krize a transformace církve v evropských společnostech nebo o výzvy globální změny klimatu) jsou locus theologicus, na němž se zjišťuje, co je „světová církev“: společenství těch, kdo věří v Krista a vytvářejí globální síť solidarity. Příspěvky tohoto obsáhlého sborníku vedou čtenáře na „poznávací cestu“, která v pravém smyslu slova otvírá nové horizonty a povzbuzuje nás, abychom viděli „světovou církev“, vzdor všem obtížím, jako globální projekt naděje, který každý z nás může spoluutvářet.