„Vizte v tom, mé dcery, ruku Boží“. Duchovní význam Knihy zakládání sv. Terezie z Avily

Autor: Salvador Ros García - Překlad: Denisa Červenková - Číslo: 2014/3 (Studie)

Přednáška proslovená v Praze v květnu 2012 na Dni karmelitánské spirituality.

Kniha zakládání patří mezi čtyři „velké spisy“ sv. Terezie od Ježíše (Avilské). Je to vyprávění o velkém entuziasmu (en-thu-siasmos, pohybu neseném Bohem), kronika jedné reformy, která chce být dvojčetem a alternativou reformě M. Luthera. Tato kniha vznikla v době, která nebyla nijak příznivě nakloněna ženám, kdy většina z nich byla negramotná – a přesto tento text napsala žena, která vedle toho v rekordně krátkém čase založila šestnáct klášterů mnišek a právě tolik klášterů bratří. Sepisovala ho ve volných chvílích během posledních deseti let svého života, jako chvalozpěv na Boží sílu, v tónech výpravného eposu: „Toto se zde vypisuje, aby byl náš Pán chválen“ (Z, prol. 3), „Řeknu teď něco k jeho cti a slávě, a také, abyste se zaradovaly z toho, jak došlo k založením těchto jeho domů“ (Z 27,15), neboť „když se budete na věc dívat pozorně, zjistíte, že tyto domy nejsou ze své větší části založeny lidmi, nýbrž mocnou rukou Boží. (…) Vizte, vizte v tom, mé dcery, ruku Boží. (…) Ať se na to chcete dívat jakýmkoli způsobem, pokaždé shledáte, že je to jeho dílo“ (Z 27,11-12; 28,1; 29,24).

Zároveň se zde rýsuje první velký význam tohoto spisu: je to dílo z doby autorčiny zralosti a velmi vytíženého období posledních deseti let jejího života, stává se svědectvím a dokladem jejích aktivit (tj. chvil, kdy byla natolik zaneprázdněná a v takové situaci, že nemohla svůj text dostatečně upravit).¹ Krom toho jde o pramen prvořadé důležitosti pro poznání různých stránek života ve Španělsku v druhé polovině 16. století, a to očima ženy, která se cítí pevně zasazena do společnosti své doby, vůči níž se však dokáže i rázně vymezit.²

1. Vznik díla

Protože jde o neuzavřený text, který vznikal a byl redigován v dlouhém časovém období, bude dobré se nejdříve podívat na tento proces vzniku díla, dříve než se budeme věnovat jeho obsahu. Začněme faktem, že vzniká v souvislosti s první instituční krizí tereziánské reformy, jejího vynuceného přerušení a prakticky uvěznění autorky, k němuž došlo v tříletí 1571–1574, kdy byla matka Terezie dosazena za převorku v klášteře Vtělení, kde žila před reformou.

Všechny spisy sv. Terezie jsou z hlediska redakce díla značně komplikované, protože vznikají „ve zmatku“, kdy autorka musí ukrádat chvilky času uprostřed mnoha jiných „záležitostí, psaní dopisů a dalších nevyhnutelných zaneprázdnění“ (Z, prol. 2; 27,22). Přesto však vznik málokterého textu máme dokumentován s takovou přesností a zachycen s tolika detaily, jako právě zrod Knihy zakládání. Rozlišujeme čtyři etapy jejího vzniku.

a) První etapa: Salamanca 1573

Terezie začala na své knize pracovat v Salamance, když se v ní snažila dojednat koupi nového domu pro své mnišky. Se psaním započala 25. srpna 1573. Máme dokonce zprávu o tom, kdo matce zhotovil sešitky, do kterých začala psát. Byla to známá Alžběta od Ježíše (Jimena), která 20. července 1610 v přípravné části procesu Tereziina blahořečení prohlásila: „Pro Knihu zakládání tato svědkyně zhotovila sešity, do kterých se mohla zapsat, což Matka posléze započala v tomto salamanském klášteře.“³

Příkaz ke psaní, jako vždy, přišel od tehdejšího Tereziina zpovědníka, jímž nebyl nikdo jiný než známý autor populárního katechismu, otec Jerónimo Ripalda, který si přečetl v Knize života kroniku založení prvního kláštera sv. Josefa v Avile (kapitoly 32–36) a „zdálo se mu, že by se posloužilo našemu Pánu, kdybych popsala založení ostatních sedmi klášterů, které se od té doby, pro dobrotu našeho Pána, založily, spolu s počátkem klášterů bosých otců tohoto prvotního Řádu, a tak mi to přikázal“ (Z, prol. 2).

V Salamance napsala na jeden zátah předmluvu, která odráží jak duševní stav, ve kterém se právě nacházela, tak záměr jejího díla. V témže domě píše také o záležitostech kolem zakládání kláštera sv. Josefa v Avile, které opomněla v Knize života; o návštěvě zapáleného misionáře, který ji seznámil s realitou „Indií“ (1. kap.); o další příhodné návštěvě generála řádu a o tom, jak se jí ho podařilo získat pro své plány k dalšímu šíření reformovaných klášterů (2. kap.); o zakládání v Medině del Campo, které se odehrálo uprostřed noci příprav na tamější trhy a corridu (3. kap.); je tu i pět kapitol moudrých rad adresovaných „převorkám“ (4. kap.); „rady ohledně záležitostí modlitby“ (5. kap.); „o tom, co je důležité pro ty, kdo řídí tyto domy“ (6. kap.); „jak se má jednat s těmi, které trpí melancholií“ (7. kap.) a „rady ohledně zjevení a vidění“ (8. kap.); další kapitola o snadném zakládání třetího kláštera v Malagónu (9. kap.). Celkem je to 9 kapitol na 29 listech (58 stran) rukopisu (fol. 1r–32v).

b) Druhá etapa: Avila 1574

Poté přišlo dlouhé období, kdy musela nechat své pero odpočívat. V únoru 1574 odešla ze Salamanky do Alby, odtud do Avily, v březnu pak spolu s Janem od Kříže do Segovie, aby tam založila klášter, který by se ujal mnišek, jež musely utéci z Pastrany, protože byly vyčerpané nesnesitelným chováním princezny z Eboli. 30. září se ve spěchu odebrala do Avily, protože bylo zapotřebí, aby byla přítomna ukončení jejího tříletí převorování klášteru Vtělení.

Bezprostředně poté se uchýlila do klidu svého kláštera sv. Josefa, přestože tento pokoj jí vydržel jen o trochu déle než jediný měsíc, protože v prosinci musela jít do Valladolidu, aby se vyřešily starosti, které způsobilo zvláštní povolání doni Casildy de Padilla. A pravděpodobně právě tam, nebo po svém návratu do Avily, napsala tři kapitoly, které se vztahují k valladolidskému zakládání (10.–12. kap.). Během tohoto pobytu u sv. Josefa v Avile (poslední měsíce r. 1574), ve volných chvilkách pokračuje v práci na své knize, v níž přibyla vzpomínka na první bosé bratry karmelitány (13.–14. kap.), obtížné zakládání toledského kláštera (15.–16. kap.) a ještě obtížnější zakládání kláštera v Pastraně, který měl velmi krátký život (17. kap.), a založení kláštera v Salamance o vigilii svátku Dušiček v domě, kde dřív bydleli studenti (18.–19. kap.). Tak, aniž by dokončila vyprávění o „sedmi klášterech“, které zmiňuje v prologu, napsala dalších deset kapitol na dalších 33 listech (fol. 32r–65v).

A v Avile uložila nedokončené sešity o zakládání do své slavné skříňky, neboť na počátku r. 1575 musela odejít zakládat do Beas a později do Sevilly a odtud pak ještě na dálku zakládat klášter v Caravace, takže ji na celý rok zaměstnalo zakládání v Andalusii, až do května 1576.

c) Třetí etapa: Toledo 1576

Sotva to bylo možné, utekla z Andalusie, se kterou se nedokázala vyrovnat, a vrátila se do Kastilie, po které toužila jako po „zemi zaslíbené“.⁴ 11. června dorazila do Malagónu, kde vylíčila svoji cestu, kterou vykonala ve společnosti svých bratrů a kde najdeme i příhodu o drzé ještěrce.⁵ 23. června dorazila do Toleda. A zde, pár dní nato, měl její obdivovaný otec Gracián šťastný nápad poručit Terezii, aby pokračovala v započaté knize o zakládání: „Přikázal mi, abych ji dokončila“, „abych ji postupně, jak to pro mne bude možné, dokončila“ (Z 27,22). „Je mi to velmi nepříjemné,“ píše Terezie 24. července svému bratru Lorenzovi, „protože chvilky, které mi zbývají po psaní dopisů, bych radši trávila sama a odpočívala.“⁶ Přesto se však pustila do díla, jak je zřejmé z téhož listu, ve kterém zmiňuje, že nechala vytáhnout ze své truhličky „listy o zakládání klášterů“ a poslat je do Toleda, spolu „s listem, na kterém jsou nějaké věci ohledně zakládání v Albě, ty mně, Vaše Milosti, pošlete s nimi, protože otec vizitátor mi přikázal, abych dokončila Zakládání, a tyto listy potřebuji, abych přehlédla, co jsem už řekla a jak to bylo s Albou“.⁷

Přesto uplynulo ještě několik měsíců, než se dostala k psaní. 5. října ohlašuje Graciánovi: „Teď začnu psát ta Zakládání.“⁸ Ale na konci měsíce mu sděluje s velkým uspokojením: „Zakládání už budou skoro hotová. Věřím, že by vás určitě těšilo je číst, protože je to zajímavé počtení.“⁹ A 14. listopadu, vpředvečer sv. Evžena, zakončila 27. kapitolu. S rychlostí jí vlastní, zhruba během jednoho měsíce, sepsala kroniku zakládání v Albě de Tormes (20. kap.), v Segovii (21. kap.), v Beas (22. kap.), v Seville (23.–26. kap.) a v Caravace (27. kap.). Celkem 8 nových kapitol na dalších 35 listech (fol. 65v–99r).

Nyní, když už mohla považovat knihu za uzavřenou, se na její reformu sesypaly samé nepříjemnosti (příjezd generálního vizitátora Jerónima Tostada, „který nás přišel zničit“,¹⁰ příchod nepřátelsky naladěného nuncia, Filipa Segy, „kterého se zdálo, že Bůh poslal proto, aby nás pocvičil v utrpení“,¹¹ k tomu pronásledování nejdůležitějších postav mužské reformy Karmelu, otce Graciána, otce Antonia a především Jana od Kříže), takže byla přesvědčená, že dějiny zakládání klášterů jsou už definitivně uzavřeny (srov. Z 28,1.7). V polovině r. 1579 pak mezi pár bílých papírů vložila rukopis samostatného listu na půlce folia se Čtyřmi radami bosým karmelitánům, které obržela v poustevně u sv. Josefa v Avile a připojila je dodatečně na závěr knihy.¹²

d) Čtvrtá etapa: 1580–1582

Avšak díky důvtipu právě dorazivšího otce Mikuláše Dorii, který dosud v různých sporech zůstával stranou (srov. 30,5-7), a díky rozhodné podpoře ze strany krále Filipa II., který v této záležitosti projevil nevšední soupeřivost vůči Římu, se podařilo změnit nepříznivý chod událostí. Terezie od Ježíše tak mohla během dvou let horečné aktivity založit další čtyři kláštery, které jí zabraly další čtyři kapitoly její knihy: založení kláštera ve Villanueva de la Jara, k němuž přispělo naléhání bratří a reputace Cataliny de Cardona (28. kap.); založení kláštera v Palencii, k němuž přispěli lidé „z lepších vrstev“ (29. kap.), založení kláštera v Sorii, které mělo nejsnadnější ze všech zakládání, a to díky výjimečné štědrosti jeho donátorky, doni Beatriz de Beaumont (30. kap.), a založení kláštera v Burgosu, jež bylo poslední a nejtěžší ze všech, kvůli tamějšímu arcibiskupovi, lpícímu na malichernostech, který svými požadavky Terezii velice potrápil (31. kap.). Tyto čtyři nejdelší a nejpropracovanější kapitoly celé knihy byly napsány zcela jistě in situ, v průběhu popisovaných událostí, jak tušíme z neobvyklého množství detailů, živosti líčení a určité dynamičnosti, kterou text vyzařuje, krom toho, že přímo v něm nacházíme konkrétní určení místa a času psaní.¹³ Text je rozložen na 31 nových listech (fol. 101r–131v).

Sotva skončilo obtížné zakládání burgoského kláštera, 26. července 1582, matka Terezie se vydala zpátky do sv. Josefa v Avile, kde byla „téměr všemi hlasy“ zvolena převorkou (tj. ne všemi, navíc „z donucení, kvůli hladu“, čímž poukazuje s jemnou ironií na pramalou štědrost obyvatel Avily vůči jejímu klášteru).¹⁴ Měla v úmyslu tu setrvat alespoň do konce září, aby se účastnila slibů své neteře Terezky.¹⁵ Avšak na zpáteční cestě z Burgosu do Avily se v Medině del Campo setkala s otcem Antonínem od Ježíše, který jako provinční vikář zastupoval nepřítomného otce Graciána a který změnil její plány a nařídil jí, aby odjela do Alby de Tormes a byla nápomocna zdárnému porodu tamější mladé vévodkyně. A tam, v Albě de Tormes, dne 4. října 1582 v devět hodin večer, Terezie zemřela.

V Albě také zůstal její rukopis, ke kterému ještě zatím přidala pár nových stran (fol. 132v–133r), kde naráží na změny ve spravování kláštera sv. Josefa v Avile. Někteří vydavatelé těchto pár stránek považovali za doslov a tak ho i nadepsali, ale podle různých příznaků, jako je ponechané volné místo v rukopise, typický začátek kapitoly atp., se zdá, že mělo jít o novou či zvláštní kapitolu. Musela je sepsat o přestávkách při své poslední cestě (v Palencii, Valladolidu, Medině), na místech, odkud odeslala své poslední listy, a zřejmě v době, kdy si uvědomila, že už nebude moci napsat příběh o zakládání v Madridu, který doufala, že bude jejím posledním založeným klášterem.¹⁶

2. Struktura knihy

Kniha zakládání je strukturována podle dvojího záměru, dvojí intencionality, jak její autorka opakovaně přiznává již od prvních stran prologu: Nejprve, jak deklaruje, „bude popsáno každé založení a vynasnažím se to udělat krátce, nakolik budu umět“ (Z, prol. 3), tj.část věnovaná líčení, kronice historických událostí, které provázely každé ze zakládání; poté jí jde také o didaktickou část, o poučení, kde chce předložit určité rady („Také mi přikazují, abych – naskytne-li se k tomu příležitost – pojednala o některých záležitostech vnitřní modlitby a o klamu, který při ní může vyvstat, aby nepostoupily dál ty, které ji mají“, Z, prol. 5) a poukázat na ctnosti svých mnišek a příkladné jednání dobrodinců: „Možná, že o nich ještě něco řeknu, aby se je snažily napodobovat ty, které jsou snad poněkud vlažné“ (Z 12,10) „a že to poslouží k tomu, aby se ostatní povzbudily k dalšímu pokračování v tom, co má tak dobré počátky“ (Z 1,1; 20,15; 29,32-33).

Tento rytmus, v němž se střídá líčení událostí a poučení, je společný všem spisům sv. Terezie a je to typický rys jejího stylu psaní. Autorka je výjimečně nadaná vypravěčka, proto se nespokojuje s rolí kronikáře, a nakolik může, využívá této příležitosti k duchovnímu průvodcovství a vkládá do textu vhodné rady, jak vést komunity, jak rozlišit autentickou modlitbu od možných patologií modlitby, především od tolik obávané melancholie. A tak v nejživějších částech zprávy o zakládání vidíme, že odbočuje od prvotního záměru a „baví se“, aby pak zase navázala na původní linii vyprávění jedním z oněch často opakovaných spojení, jako je „abych se vrátila k tomu, o čem jsem mluvila“ (Z 4,8; 19,1), a vzbudila tak zdání, že šlo o cosi mimoděčného – i když přitom šlo o záměr: „Když se mi naskytne něco, co se Pánu zlíbí, abych poznala ze zkušenosti, přijde mi špatné na to neupozornit“ (Z 19,1). A jestliže onen podnět, který ji vede k podobné odbočce, považuje za opravdu důležitý, pak vše je dovoleno: „Jak daleko jsem to odešla od tématu! Ale třeba budou některé z těchto zde uvedených rad užitečnější než samotné vyprávění o zakládáních“ (Z 9,1).

Je tedy zřejmé, že svoji knihu nezamýšlela jen jako kroniku jednoho poutavého dobrodružství, ale také jako určitou naukovou a výchovnou platformu, a tyto dvě složky celkem rovnovážně (i co se rozsahu té či oné části týče) rozložila do jednotlivých kapitol.¹⁷

Výsledkem tohoto dvojího záměru je překvapivá narativní teologie či teologie dějin. Jedná se o pojmy, které sice Terezie neznala, ale ve své práci skutečně postupuje tak, že v lidských životních příbězích a v událostech odkrývá a učí druhé odkrývat znamení Boží přítomnosti a Boží záměry: „Vizte, vizte v tom, mé dcery, ruku Boží. (…) Ať se na to chcete dívat jakýmkoli způsobem, pokaždé shledáte, že je to jeho dílo“ (Z 27,12). Jestliže je Kniha života průkopnicí španělské esejistiky – „dokumentem zachycujícím vznik moderní intimity/důvěrné niternosti“,¹⁸ „prvním systematickým úsilím (jestli to tak lze v jejím případě říci) převést do písemné podoby, zachytit perem, celistvost lidské osoby“¹⁹ – Kniha zakládání k tomu všemu přispívá také, a to svým jiným způsobem, jakým se v ní nabízí teologie, způsobem, který je nepochybným znamením modernosti této ženy, jíž začíná i moderní věk literatury.

Na druhou stranu však byla tato kniha zamýšlena jako určité svědectví o vděku pociťovaném „vůči dobrým přátelům, které nám Bůh dal“ (Z 29,12), vůči množství dobrodinců, kteří Terezii vyšli vstříc v obtížích a pomohli dokončit ono velkolepé dílo, aby tak současní i příští adresáti knihy poznali „lásku lidí, kteří nám pomohli (Z 27,16), a aby si je stále připomínali“. „Vyjmenuji zde dobrodince z těchto počátků, aby dnešní mnišky i ty, které přijdou, měly důvod na ně pamatovat ve svých modlitbách“ (Z 31,29), takže „kdo bude číst o těchto zakládáních, má je svěřovat našemu Pánu, a o to vás s láskou prosím“ (Z 29,11). Terezie byla od přirozenosti člověk oplývající vděkem,²⁰ takže ani nemohla jednat jinak. A totéž doporučuje svým čtenářům: „neboť máte důvod, sestry, abyste odporoučely Bohu ty, kteří nám tak dobře pomáhali – budete-li toto číst –, ať už budou živí nebo mrtví“ (Z 25,9). „Je dobré, mé dcery, které budete tato Zakládání číst, abyste věděly, zač se jim dluží, abyste je – vzhledem k tomu, že se tolik namáhali bez jakékoli zištnosti ve prospěch tohoto dobra, z něhož se těšíte, totiž, že přebýváte v těchto klášterech – odporoučely našemu Pánu a aby tak oni měli nějaký prospěch z vašich modliteb“ (Z 21,7). „Sestry, všechny jsme velmi zavázány, abychom je ve svých modlitbách stále odporoučely našemu Pánu, jakož i ty, kdo přispěli v jeho věci a rovněž ve věci Panny, naší Paní, a tak vám to velmi kladu na srdce“ (Z 28,7).

Kniha zakládání naopak velmi důkladně zamlčuje jména nepřátel reformy, jejích protivníků a pronásledovatelů, pro které má autorka jen slova porozumění a jakési omluvy: „Ďábel je zaslepoval či Bůh to dovoloval“ (Z 26,8).²¹ Formuluje to takto, protože to odpovídalo určité dualistní vizi života a tohoto světa jako pouhé epizody a jako jeviště, na němž vášnivě zápasí dobro a zlo, Bůh a ďábel, dva důležití protagonisté jejího zakladatelského příběhu. Každá kapitola této knihy je zcela určitě také další bitvou mezi Bohem a ďáblem a jejich příznivci z obou stran; proto také Terezie vždy dodává, když vidí různé peripetie a protivenství u každého zakládání jako „pomstu“, „překážky“, „intriky“ a „léčky“ ďábla, aby zakládání zabránil: „Zřejmě musel být démon tak rozhněván onou slavností, která se uspořádala, a tím, že vidí další dům Boží, že se chtěl alespoň něčím pomstít“ (srov. Z 25,14; 29,2; 31,22; 18,2); či „ostatně, Pán to prostě dopustil; nejspíš viděl, že není vhodné, aby tam onen klášter byl, vždyť jeho úsudky jsou velké a proti všemu našemu chápání“ (Z 17,17; 31,41).

3. Předávání charismatu

Kniha zakládání se od jiných podobných útvarů, jako jsou kroniky či paměti, liší svou mystagogickou povahou. Stává se nástrojem k předávání charismatu, jež má být u jeho příjemců neustále obnovováno. Od jiných mystiků se Terezie na úrovni literárního vyjádření liší právě touto svou mystagogickou schopností, uměním předat druhým svou duchovní zkušenost s úmyslem uvést je tam, kam ona sama dospěla.²²

Zdědit charisma, které se vyznačuje mystikou, není nijak snadné. Přinejmenším jde o milost, kterou je třeba umět přijmout a neustále obnovovat, protože to, co není obnovováno, se stává pouhou rutinou a spěje k úpadku, jak se to běžně stává po smrti zakladatele řádu. Odtud je zřejmé, proč sv. Terezii záleží na tom, aby proplétala nit vyprávění o událostech řadou poučných textů, v nichž naléhá na své dcery a syny – současné i budoucí –, aby obnovovali onu milost počátků, základy charismatu, a sami sebe považovali za základní pilíře budovy, základ pro ty, kdo přijdou po nich.

1. Roku 1565, když byl jako experiment založen pouze klášter sv. Josefa v Avile, uzavřela kroniku zakládání tohoto prvního domu slovy určenými otci Garcíovi de Toledo, ale v mysli přitom měla budoucnost svých sester, neboť celé toto líčení psala přímo pro ně (srov. 32.–36. kapitolu Knihy života):

„Obávám se, že se na mne, Vaše Milosti, rozzlobíte za tu dlouhou relaci, kterou jsem podala ohledně tohoto kláštera, a přesto je velmi krátká vzhledem k těm mnohým utrpením i divům, které přitom Pán vykonal, a je ohledně toho mnoho svědků, kteří by to mohli odpřisáhnout, a tak Vás pro lásku Boží prosím, Milosti, kdyby se Vám zdálo vhodné roztrhat to, co zde bylo napsáno navíc, klidně to udělejte; to však, co se týká tohoto kláštera, prosím, zachovejte, a až umřu, dejte to sestrám, které zde budou, neboť to velmi povzbudí ty, které sem později přijdou, aby sloužily Bohu a aby se snažily zabránit úpadku započatého díla, aby ono naopak pokračovalo stále dál, když tyto sestry uvidí, jak mnoho vykonal Jeho Majestát pro to, aby bylo uskutečněno prostřednictvím něčeho tak ubohého a nízkého, jako jsem já. A poněvadž chtěl Pán tak výrazně dát najevo, že je nakloněn tomu, aby se to uskutečnilo, zdá se mi, že by udělala velmi zle a byla Bohem velmi potrestána ta, která by začala uvolňovat dokonalost, kterou zde započal sám Pán, a prokazoval nám svou přízeň, aby se snášela ona dokonalost s takovou příjemností, aby se velmi zřetelně vidělo, že je snesitelná a může být žita bez zvláštní únavy, a že je v tomto klášteře vše velmi vhodně uspořádáno k životu těch, kdo se chtějí o samotě těšit se svým snoubencem Kristem; neboť to je to, oč mají vždy usilovat, aby byly o samotě s Ním samotným, a aby jich nebylo víc než třináct; neboť to považuji za vhodné na základě mnoha názorů, které jsem si zjistila, a také jsem ze zkušenosti viděla, že aby se udržoval duch, který se zde nyní udržuje, a aby se žilo z almužny a přitom bez žebrání, nesnese se víc. A kéž stále více věří té, která se s mnoha strádáními a i díky modlitbě mnoha osob vynasnažila zařídit to tak, aby to bylo co nejlepší; a z toho, že vidíme, jak máme všechny velkou spokojenost a radost a málo námahy během těchto let, co jsme v tomto domě, a že jsme zdravější, než jsme bývaly předtím, bude zřejmé, že právě toto je vhodné. A komu by to přišlo těžké, ať hledá vinu ve svém nedostatku ducha a ne v tom, co se zde dodržuje (neboť i křehké a ne zrovna zdravé osoby, které jej mají, jej jsou s to snášet), a ať si jdou do jiného kláštera, kde se spasí ve shodě s jeho duchem“ (Z 36,29).

2. O osm let později, v r. 1573, mezi zakládáním dalších sedmi ženských klášterů a různých klášterů mužských, se závratnou rychlostí přichází první instituční krize, nucené přerušení a pro Terezii prakticky domácí vězení v klášteře Vtělení. V této době se pustila do psaní Knihy zakládání, rozpomínala se na uplynulé příhody a upozorňovala na možné zákruty současného a budoucího vývoje:

„Nuže, když se tyto holubníčky Panny, naší Paní, začaly zalidňovat, začal rovněž Božský Majestát zjevovat svou velikost na těchto slabých ženuškách, ovšem silných co do tužeb a v odpoutání se od všeho stvořeného, což musí být bezesporu tím, co více spojuje duši s jejím Stvořitelem, děje-li se tak s čistým svědomím. Na toto vlastně ani nebylo třeba poukazovat, je-li odpoutanost opravdová; zdá se mi totiž, že bez ní naopak není možné neurážet Pána; jelikož Jej ovšem všechno jejich mluvení a jednání nikdy neopouští, zdá se, jako by je rovněž On nikdy nechtěl opustit. Toto nyní skutečně vidím, a mohu to právem takto říci. Kéž se obávají ty, kdo přijdou v budoucnu a budou toto číst, a pokud by snad nemohly vidět totéž, co je nyní, ať to nesvalují na časy, neboť na to, aby Bůh udělil velké milosti tomu, kdo mu doopravdy slouží, je vždy příhodný čas, a ať se snaží hledět si toho, zda tu v této věci není nějaká trhlina, a ať se snaží ji napravit.

Slýchám občas, že se říká o počátcích řádů, že jelikož se jednalo o základy, že Pán uděloval větší milosti oněm našim svatým předchůdcům. A je tomu tak, ovšem stále by si měly řeholní osoby hledět toho, že oni tvoří základy pro ty, kdo mají přijít po nich. Neboť kdybychom my, kdo žijeme dnes, neupadli v tom, co žili naši předchůdci, a ti, kdo by přišli po nás, by dělali totéž, budova by byla stále pevná. K čemu mi prospívá, že svatí předchůdci byli svatí, když já sama jsem pak tak ubohá, že špatnými zvyky jejich základy ničím? Neboť je jasné, že ti, co přicházejí, se nerozpomínají tolik na ty, kdo tudy prošli před mnoha lety, jako na ty, které vidí v současnosti. To je mi náramná věc, že se vymlouvám na to, že nejsem z prvních, a nehledím si rozdílu, který je mezi mým životem a ctnostmi a životem těch, kterým Bůh udělil tak velké milosti.

Ó, chraň mě Bůh, jak pokřivené jsou to výmluvy a jak zjevné sebeklamy! Nepojednávám zde o těch, kdo opravdu zakládají řády, neboť vzhledem k tomu, že si je Bůh vybral pro tak velkou službu, vybavil je větší milostí. Tíží mě, můj Bože, že jsem tak ubohá a tak málo oddaná ve Vaší službě; avšak dobře vím, že chyba je ve mně, pokud mi neudílíte takové milosti jako mým předchůdcům. Je mi líto mého života, Pane, když jej porovnávám s tím Vaším, a nemohu to vyznat bez slz. Vidím, že to já jsem přišla o to, v čem se oni namáhali, a že si v žádném případě nemohu stěžovat na Vás, a podobně není v pořádku, aby si kterákoli z mnišek takto stěžovala, ale pokud vidí, že v něčem její řád upadá, ať se snaží se stát takovým úhelným kamenem, díky němuž budova začne znovu růst, vždyť Pán jí k tomu dopomůže.

Nuže, abych se vrátila k tomu, o čem jsem mluvila – neboť jsem se velmi odchýlila od tématu – je tolik milostí, které Pán udílí v těchto domech, že je-li ještě jedna nebo dvě v každém z nich, které Bůh vede dosud skrze meditaci, všechny ostatní již dospívají k dokonalé kontemplaci, a některé postupují natolik vpřed, že dospívají až k vytržením; ostatním udílí Pán milost jiným způsobem, když jim spolu s tím dává zjevení a vidění, u kterých se jasně poznává, že jsou od Boha. Není v současnosti domu, ve kterém by nebyly jedna nebo dvě nebo tři takové sestry. Zjevně poznávám, že v tom sice svatost nespočívá, ani není mým úmyslem je jednotlivě chválit, leč uvádím to proto, aby se snáze pochopilo, že nejsou od věci ony rady, které chci udělit“ (Z 4,5-8).²³

3. Na závěr r. 1576, v nejtragičtější chvíli tereziánské reformy, když nabíralo na síle všemožné pronásledování, které málem zahubilo celé její dílo, a když už i sama Terezie věřila, že je se zakládáním konec, uzavírá Knihu zakládání touto novou radou:

„Kéž se Jeho Majestátu zalíbí, aby nám hojně udělil svou milost – neboť tak nám nic nezabrání v dalších krocích kupředu v jeho službě – a kéž nás všechny chrání a prokazuje nám svou přízeň, aby se jen pro naši slabost nezmařil tak dobrý počátek, když už se mu zlíbilo, aby toto dílo začal s tak ubohými ženami, jako jsme my. Jeho jménem vás prosím, mé sestry a dcery, abyste o to stále prosily našeho Pána, a aby také každá z těch, co ještě v budoucnu přijdou, to brala tak, jako by až s ní měla začít tato prvotní řehole Řádu Panny, naší Paní, a aby tak v ničem nepřistoupila na nějaké uvolnění. Hleďte, že i prostřednictvím velmi mála nepatrných věcí se otevírá brána mnoha velkým záležitostem, a že tak, aniž byste si toho povšimly, vám do kláštera začne vstupovat svět. Připomínejte si chudobu a strádání, s jejichž přispěním se uskutečnilo to, z čeho se vy nyní těšíte v odpočinku; a když se budete na věc dívat pozorně, zjistíte, že tyto domy nejsou ze své větší části založeny lidmi, nýbrž mocnou rukou Boží, a že Jeho Majestát je velmi příznivě nakloněn tomu, aby zdárně pokračovala díla, která On sám takto koná, neselže-li jejich uskutečnění z naší strany. Odkud si myslíte, že by taková ženuška jako já získala moc pro tak velká díla, sama podřízená jiným, bez jediného groše a bez kohokoliv, kdo by mě podpořil? Neboť tento můj bratr, který vypomohl při založení v Seville a měl trochu majetku a odvahu a dobrou duši, aby trochu pomohl, byl předtím v Indii.

Vizte, vizte v tom, mé dcery, ruku Boží. Vždyť to zcela jistě nebude urozená krev, která by mi zjednala čest. Ať se na to chcete dívat jakýmkoli způsobem, pokaždé shledáte, že je to jeho dílo. A proto není žádný důvod k tomu, abychom je my jakkoli umenšovaly, a to i kdyby nás to mělo stát život a čest a odpočinek, tím spíše, že to všechno dohromady máme právě zde. Neboť skutečný život spočívá v tom, že člověk žije takovým způsobem, že se nebojí smrti ani jakékoli životní události a přitom setrvává v oné obvyklé radosti, kterou nyní všechny máte, a v této duchovní prosperitě, která nemůže být větší, než když se člověk nebojí chudoby, ba touží po ní. Vždyť co se vyrovná onomu vnitřnímu i vnějšímu pokoji, ve kterém neustále žijete? Je ve vaší moci v něm žít i zemřít, jak vidíte, že umírají ty z nás, které jsme již měly možnost vidět umřít v těchto domech. Budete-li totiž stále prosit Boha o to, aby toto dílo takto dál udržoval, a nebudete přitom spoléhat jen na sebe, neodmítne vám prokázat své milosrdenství, budete-li důvěřovat Jemu a váš duch bude odhodlán, neboť Jeho Majestát je právě tomuto velmi příznivě nakloněn. Nemějte strach, že by se vám něčeho nedostalo“ (Z 27,11-12).

4. V roce 1580, když se seznámila s králem zprostředkovaným dokumentem, který umožňoval ustavení samostatné provincie bosých karmelitánů (která se brzy promění v řád), dodává, s těžko skrývanou radostí a svatou troufalostí:

„Nyní žijeme všichni v klidu a v pokoji, obutí a bosí. Nic nám nebrání sloužit horlivě našemu Pánu. Proto, bratři a sestry, když všemohoucí Bůh tak laskavě vyslyšel naše modlitby, nuže pospěšme sloužit Jeho Veličenstvu! Ti, kdo teď žijí a na vlastní oči mohou vidět, jakou milost nám prokázal, ať uváží, od jakých útrap a protivenství nás osvobodil. Ti, kteří přijdou po nás a najdou všecko už krásně urovnané, ať pro lásku Boží neopomenou ani sebemenší věc, která napománhá k dokonalosti života. Ať se o nás nemusí říkat to, co se říká o tolika řádech, že je totiž chválí jejich začátky. Začínejme neustále, začínejme vždy znovu postupovat od dobrého k lepšímu. Pamatujme stále na to, že maličkostmi může ďábel navrtávat docela malé dírky, jimiž se pak vhrnou věci veliké. Nikdy neříkejte: ‚Na tom nezáleží!‘ nebo ‚Tohle je přehnané!‘ Ó, mé dcery, na všem záleží, máme-li postupovat jen a jen vpřed.

Pro lásku našeho Pána vás prosím: pamatujte na to, jak rychle všecko pomíjí! Pamatujte, jakou milost nám Pán prokázal, když nás povolal do řádu! A pamatujte, jak velké trápení čeká ty, kdo by chtěli zavádět nějaké úlevy. Raději zaměřte svůj pohled na ty svaté proroky, z nichž náš řád vyšel. Kolik už máme v nebi těch, kdo nosili náš hábit! Umiňme si, že s Boží pomocí se i my staneme svatými! Kratince trvá boj, mé sestry, věčně však trvá jeho výsledek. Zanechme věcí, které vlastně nejsou ničím. Hleďme si jen toho, co nás vede k onomu cíli bez konce – více sloužit a více milovat toho, který bude žít po věky věků, amen, amen. Bohu díky!“ (Z 29,32-33)

Z této série textů a kontextů lze jasně vyvodit, že s rostoucí institucionalizací tereziánské reformy narůstá i pobízení zakladatelky k tomu, aby se oživovala milost počátků, roste její naléhání na současníky, aby se stali základem budovy pro ty, kdo mají přijít po nich, jako by této milosti mělo být přímo vlastní, mělo být jejím potenciálním růstem toto neustálé začínání znova od začátku, stav, ve kterém nezapomínáme do institucionalizace díla zapojit opravdově vlastní život.

Touto vitální schopností se totiž odlišuje charismatická autorita od pouze právně dané autority. Odtud pramení ona svoboda ducha a srdečné lidství, které se odráží v dopisech světice tváří v tvář námitkám známých rigoristů: „Pochopte, můj otče, že jsem zastánkyní kladení důrazu na ctnost, ne však na strohost, jak to můžete vidět v těch našich domech“;²⁴ odtud i její připomínky určené otci Graciánovi v předvečer kapitoly v Alcalá, když se vytvářely definitivní konstituce bosých karmelitánů a karmelitek, aby je nepřeplnil detaily, jež často vedou ke skrupulím, jak co se týče zpovědníků, tak oděvu a obuvi, příjmů a odříkání, neboť „příliš stísněná duše nemůže dobře sloužit Bohu, a když jim dáte svobodu, často se jim nic nestane a ony ani po ničem zvlášť nezatouží“;²⁵ a konečně její tolikrát opakované měřítko dokonalosti:

„Pochopme dcery, že opravdovou dokonalostí je láska k Bohu a bližnímu a čím dokonaleji zachováme tato dvě přikázání, tím budeme dokonalejší. Celá naše řehole a konstituce nejsou než prostředky k tomu, abychom na tato přikázání dbaly s větší dokonalostí. Zanechme tedy přehnané horlivosti vůči chybám druhých lidí, která nám může velmi uškodit. Každá ať si hledí sebe. Protože jinde jsem vám k tomu už řekla mnohé, zde nedodám více“ (1H 2,17-18).²⁶

Na tomto místě by bylo zapotřebí obšírněji pohovořit také o všem, co je obsaženo v jediné scéně srdečného loučení světice, která se odehrála ve Valladolidu při její poslední cestě, když už byla zraněná až k smrti (a to hlavně chováním některých svých převorek, které prosazovaly vlastní autoritu zcela jinými metodami, než byly její), a o níž podává svědectví jedna z přítomných, tehdejší novicka Marie od sv. Josefa (Dantisco), vlastní sestra otce Graciána:

„(Chovala se tehdy) jinak než obvykle, kdy sestrám nedovolovala, aby se na ni upínaly a projevovaly jí své city, které říkala, že jsou ženskou slabůstkou. Toho dne to všecko bylo možné a s velkou něhou každou sestru objala a s každou zvlášť se rozloučila. A když už vycházela ze dveří, pronesla ke všem sestrám tato slova: ‚Jsem velmi zaskočena tím vším, co Bůh vykonal s tímto řádem. Každá dbejte na to, aby kvůli vám neupadl. Nedělejte nic jen ze zvyku, ale konejte hrdinské činy větší dokonalosti. Starejte se, abyste měly veliké touhy, protože i když je nebudete moci uskutečnit, budete z toho mít velký užitek. Odcházím z tohoto domu s velkou útěchou, kvůli vaší chudobě a lásce, kterou chováte jedna ke druhé. Snažte se, aby to tak bylo vždycky.‘“²⁷