Pozitivní smysl zla?

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2014/3 (Punctum saliens)

„Proč dobrý Bůh dopouští zlo ve světě?“ – Tuto někdy vyzývavě, někdy zoufale znějící a stále se mezi lidmi opakující otázku lze sdílet dvěma způsoby:

Buď jsme na základě ochotně námi přijaté a pevně osvojené nabídky biblického „hada“ z třetí kapitoly Genese – umožňující nám suverénně „rozeznávat dobro a zlo“ – pochopitelně frustrováni, nejde-li vše podle našich hluboce vžitých měřítek a představ, které jako by snad ani nemohly pro nás nebýt absolutním východiskem. Díky „hadovi“ se projevujeme „jako Bůh“ (Gn 3,5); proto obtížně chápeme, že by skutečný Bůh mohl myslet a jednat jinak než my (Iz 55,8). A tak se sami stáváme součástí toho, nač se ptáme.

Druhý možný způsob sdílení výchozí otázky je velmi prostý – jako sám výslovný vztah jeho exponentů k Bohu: Jsme jenom hříšní lidé, a proto nutně potřebujeme zachraňující naslouchání svému Stvořiteli a Vykupiteli, které je pro naše svobodné a pravdivé porozumění této i jakékoli jiné otázce vždycky primární. V takto obnoveném dialogickém vztahu ovšem zní otázka trochu jinak: „Co nám, Bože, chceš říci tím, že dopouštíš ve světě zlo?“

Na ni nám v celých dějinách i v celé přítomnosti sám ochotně a jasně odpovídá tím, jak velice je zřejmé, že svůj vztah k němu můžeme opravdu zrale, svobodně a naplno vytvářet teprve v interakci s tím, co mu odporuje. Zlo nás zevnitř i zvenčí korumpuje a vydírá třeba i velmi silnými prostředky; někdy bývá v sázce „veškeré naše blaho“ či celý náš smrti vydaný život. Čím je však zlo silnější, tím silnější, jasnější a zřejmější může být a je naše nepokřivená odpověď. Jobova věrnost nebo zdánlivě paradoxní radost mučedníků jsou pochopitelné právě z této souvislosti. I v podmínkách třebas uprchlického tábora, i pod tíhou fatální nemoci, i mezi troskami po přírodní katastrofě existují a působí lidé žijící v produktivním vnitřním míru a v nepodmíněném odhodlání k dobru. Zlo v nich paradoxně mobilizuje to nejlepší: ne destruktivní vzdor, kompenzační ctižádost a pomstychtivost, nebo skepsi, zbabělost a zoufalství, ale v Bohu stále hlouběji zakotvenou milující svobodu.

Všichni z vlastní zkušenosti víme, že často teprve tváří v tvář ubližování, lstivému podbízení, zastrašování, nebo i blízké smrti můžeme spolehlivě, bez iluzí zjišťovat, kdo vlastně jsme a co chceme, a klást si opravdu vážně otázku, co pro nás a pro naši ochotu tvořit a chránit dobré hodnoty skutečně znamená Bůh, následování Krista, Boží království.

Zdá se tedy, že zlo má v Božím plánu spásy – nezávisle na svých vlastních záměrech – nezastupitelný pozitivní smysl. Jeho účinky nám pravdivě ukazují, že především nejsme pány světa; a že svět, v němž žijeme, je provizorní a konečný: že jednou skončí tak, jak vidíme a zakoušíme na drobných ukázkách přírodních katastrof. Morální katastrofy nám zase jasně odhalují míru naší vlastní prozíravosti a vůle zlu nepodléhat: nenechat se vtáhnout do – povrchně třebas i líbivého nebo pro nás zdánlivě výhodného – chaosu, temnoty, neurčitosti, brutality; zachovat si a zřetelně uplatňovat Bohem darovanou zásadní svobodu, světlo, řád.

Oba jmenované druhy katastrof mohou ohrozit náš život, nebo se ho aspoň hluboce dotknout. Vyjadřují totiž onu pro náš život patrně nejvýznamnější Boží otázku, které se často bráníme pošetile únikovým kladením otázek Bohu, ale kterou ve věci zla v lidském životě klade neústupně on nám: „Jaký život si v podmínkách lidského světa zvolíš?“ Život na zlu se skrytě či okázale podílejícího suveréna, který i navzdory své evidentní lidské bědnosti stále všechno posuzuje podle sebe a všechno se snaží podřídit své vůli – než na prahu smrti zjistí, že „všechno je jinak“ –, nebo život vědomě a dobrovolně „maličkého“ (Zach 13,7; Mt 18,3-4), který je bez sebestředných ambicí a obav celou svou existencí zajedno s Bohem, jemuž za jakýchkoli podmínek v naslouchající svobodě slouží? Zlo nás může přivést buď až k všeho schopné svévoli a nepřemožitelné pýše, jež ve své nesebekritické omezenosti je tím nejvýraznějším lidským sebeponížením, nebo k až riskantně obětavé vnímavosti a pokoře, která vyjadřuje otevřenost, důstojnost a láskyplnou statečnost člověka patřícího Bohu.

Zlo je tedy vlastně prostředek, který spolehlivě pomáhá Bohu a nám, abychom se navzájem našli, setkali, vydali stejnou cestou.