„Po zázraku“

Autor: Ferdinando Castelli - Překlad: Josef Koláček - Číslo: 2014/3 (Kultura)

La Civiltà Cattolica, 2013

Román Po zázraku¹ od Alessandra Zaccuriho charakterizují tři prvky. Především je to román idejí. Ne že by chyběly rychle po sobě následující příběhy a vůně detektivky na realistickém a aktuálním podkladu. Právě naopak! Avšak vyprávěná historie se vyvíjí v postupu idejí, které otřásají čtenářem a staví ho před tíživé problémy. Na druhém místě je to román náboženské, ba teologické inspirace. Probíraná témata – skutečnost zázraku, víra a kultura, hřích a milost, mlčení Boha, zbožnost a pověrčivost – nejsou prověřována rafinovanými výplody ducha, nýbrž tím, že jsou ukázána a vtělena do lidství a do volby osobností. A za třetí: Po zázraku má strukturu, která připomíná Manzoniho: dvanáct kapitol, bohatých na osobnosti a příběhy, vybudovaných na několika základních idejích, které dodávají celku jadrnost a harmonii. Také styl má na některých stránkách příchuť Manzoniho.

A tedy děj: V jednom pahorkovitém městečku nedaleko Piacenzy se jednoho květnového rána v osmdesátých letech najde na mřížovém plotě semináře mrtvola jednoho chlapce. Vzal si život, oběsil se tam v ranních hodinách. Poznají ho: Je to Benjamin, bratr Guida, seminaristy z rodiny Defantiových, známé, vážené a dost bohaté. Jaký je důvod této smrti, a v rodině, kde byli „všichni zbožní až do morku kosti“? Inspektorovi Canovovi, který vyšetřuje a hledá důvod této smrti, otec rodiny Attilia říká: „Moje děti nemají zapotřebí ničeho. Přicházejí na svět, protože nám Madona dala milost, to znají všichni. Není k tomu co říci: Benjamina nám vzala Madona a ďábel nám ho odnesl, dost!“ (s. 23) Na kousku papíru mrtvý zanechal zprávu: „Já jdu. Madona jich slíbila dvanáct“ (s. 23).

Objektiv vypravěče se přesune a zacílí do semináře ležícího na pahorku Vrezza. Don Vincenzo, rektor, „byl schopen velkých věcí (...) jen když to byly zároveň malé věci“ (s. 96). Nebyl stvořen pro bitvu, dával přednost práci v zázemí, pozorný k dodržování řádu a předpisů. Vedle něho nacházíme dona Guglielma, stařičkého, vzdělaného, milého, osvíceného zpovědníka, příznivce tradice. Třetím knězem semináře je don Alberto, brilantní profesor formovaný v Tübingen, člověk rozsáhlé kultury, vášnivý čtenář teologických textů v němčině a francouzštině. „Nijak neskrýval názory, že postoje Jana Pavla II. jsou zastaralé“ (s. 24) a hodnotil jako zcela překonané publikace, které vyšly po II. vatikánském koncilu. „Velmi učený kněžíček nepřilnul k marxistickému synkretismu teologů osvobození, ale sympatizoval s jinověrci daleko nebezpečnějšími, kteří popírají božskou přirozenost Spasitele, jeho zázraky a divy, a skepticky se vyjadřují o historické skutečnosti Kristova zmrtvýchvstání“ (s. 51). Přestože byl docentem na Lateránské univerzitě, don Alberto byl považován za „nejohnivějšího modernistu“ mezi teology, kteří se scházeli v hospůdce „košer“ na území římského ghetta. Všichni pokrokáři, všichni naplnění „bezmeznou důvěrou ve schopnost lidské mysli“ (s. 89), všichni skeptičtí k mariánským zjevením a zázrakům.

Jednoho dne dojde k nehodě, která způsobí rozruch. Malá Miriam spadne do vany a utrpí lebeční trauma, považují ji za mrtvou. Vše tomu nasvědčuje. Z blízké farnosti přiběhne kněz, don Alberto, a záchranka pádí ulicemi do nemocnice Bambino Gesù. Don Alberto je požádán, „aby konal své povolání“, aby jí udělil poslední svátost. Požehná „až neživé“ dítě a položí mu svou ruku na hlavu. Po tomto doteku se dítě probudí, a to zcela. Zázrak? To si myslí Maria Sole, matka; don Alberto to rozhodně popírá. A střetnutí mezi její vírou a jeho nevírou rozpoutá řadu nemyslitelných důsledků.

Uplynula čtyři léta. Don Alberto, odvolaný z Lateránské univerzity, se přesunul do semináře ve Vrezza; Maria Sole, bývalá přívrženkyně revoluce z roku 1968, na níž se aktivně podílela, se stala mladou ženou živé víry, oddanou přesnému úkolu: chce obrátit dona Alberta, přesvědčit svého zpovědníka o autentičnosti zázraku, který se stal díky jeho požehnání. Ano, don Alberto je světec, divotvůrce. Po rozhodném odmítnutí kněze, který popírá skutečnost zázraku, ba všech zázraků, žena založí „Bratrstvo nebeské zbožnosti“ s dvojím cílem: aby don Alberto uznal, že je „otcem zázraku“ a „Božím mužem“, a tak aby ho přiměli konat další zázraky. Z hlavního stanu, postaveného proti semináři, bratrstvo nepřestává prohlašovat, jak je ten cíl naléhavý.

Diskuse o zázraku dorazí do semináře a zahrne do sebe profesory i alumny. Zasáhne také biskup, ve snaze zmírnit exegetický postoj dona Alberta týkající se zázraku. Události dostanou dramatický spád příchodem rodiny Benjamina. Už je znám důvod sebevraždy chlapce. Attilio Defanti v obavě, že nebude mít žádné děti, udělal se svou manželkou slib Madoně, že, budou-li mít děti, zplodí jich jedenáct, ba dvanáct, „tolik, kolik má hvězd korunovaná žena ve zjevení Apokalypsy“ (s. 15). Stane se, že se objeví existence Massima: povídá se, že je nemanželský syn starého Defantiho. Benjamin se oběsil, aby splnil počet dvanácti z onoho slibu. Pak se pozná, že Massimo je prvorozeným synem Faustem.

Scéna, která se odehrává před mřížovou branou semináře, má ohromující dramatické napětí: pláče, výkřiky, naléhavé prosby, útok osob. Zasáhne také don Alberto, ve snaze uklidnit starého Defantiho. Opakuje mu, že neudělal žádný zázrak. „Ale kdybych jej udělal – dodává – udělal bych jej nyní, zázrak, o který žádáte.“ Stařec odpovídá: „Ne nyní, ale před měsícem jsi to měl udělat! Před měsícem jsi mohl zachránit mého Benjamina! On zemřel s myšlenkou, že jeho otec byl děvkař! Zemřel bez Boží milosti“ (s. 253). Román pak končí překvapivou scénou: do zástupu vrazí Massimo na velmi rámusivé motorce Ciao; čeká na Miriam, „dceru zázraku“, která si sedne za něj do sedla, a pak na plný plyn vyrážejí pryč. Motorka dostane smyk a oba uprchlíci leží na zemi, zatímco úder „Beretty“ zasáhne dona Alberta. Seminář zavře své brány; později bude přebudován na exerciční dům pod vedením dona Guida, bratra oběšeného Benjamina. Don Alberto zůstane ochrnutý a stane se oblíbeným a vyhledávaným zpovědníkem.

Termíny polemiky

Po zázraku je román křesťanské, ba katolické inspirace; všechno v něm – děj, vývoj i závěr – se rozvíjí a rozřeší v prostředí víry. Autor, jak jsme řekli, nediskutuje o idejích, které vyvolávají (svým kvašením) děj, ani se nestaví na jednu nebo na druhou stranu, prostě je vykládá tím, že je vtělí do osobností. Don Alberto, hlavní postava, je typický kněz, v podstatě upřímný, vzdělaný, ale „byl přesvědčen, že našel v knihách lidí pravdivější slova, než jaká Bůh vložil do Bible, o niž se církev mateřsky stará“ (s. 157). Biblické zázraky? Mýty, podobenství. Vzkříšení Lazara? Velkolepé symbolické vyprávění, „mimořádné velikonoční proroctví ex post, podle protřelejších badatelů velmi malé historické věrohodnosti“ (s. 197). Mezi ně don Alberto neváhal zařazovat Renana, jehož Život Ježíšův je „textem, který může ještě mnohému naučit“ (s. 178).

Protikladem dona Alberta je Maria Sole. Přesvědčená, že její děvčátko je živé zázrakem, který vykonal don Alberto, zasvětí svůj život jak uznání zázraku, tak hlásání, že don Alberto má divotvornou moc. On má jen rozumovou víru, ona věří jen srdcem; on je přesvědčen, že „myslet je modlit se“, ona chápe modlitbu jako útok na Boha a na Madonu, aby dosáhla svého cíle; on popírá zázrak, ona žije, aby jej potvrzovala. Oba jsou málo věrohodní, protože jsou vzrušení.

Mnohem přesvědčivějším protikladem dona Alberta je stařičký don Guglielmo, klasický stoupenec umění, milující tradici. Don Alberto uznává jeho kulturu, ale považuje ji za „zpátečnickou a předkoncilní“. Jeho víra je prostá, jeho čtení evangelia probíhá ve znamení pokory, pod vedením církve a tradic a také zdravého rozumu. Váží si dona Alberta, ale vidí u něho záchvěvy pýchy a sebelásky, které kazí mysl. „Inteligence – myslíval si – je darem od Boha, vždy budiž chválen. Ale milosrdenství je milost – kterou máme zapotřebí my hříšníci. A právě tomu (don Guglielmo si to uvědomoval s bolestnou přesností) se don Alberto zatvrzele vyhýbal“ (s. 157). Don Guglielmo nepřijímá neustálé modlitby růžence Marie Sole a jejího bratrstva, ale chápe ji; nemá absolutní jistotu, kterou má ona ohledně zázraku, k němuž došlo v záchrance, ale také jej předem nevylučuje. Jeho evangelijní prostota, lidské pochopení, zbožnost a pevná víra se všem stávají opěrným bodem a bezpečným duchovním vůdcem.

Sborový román

Proudění osob různého společenského, kulturního i náboženského původu tvoří bohatství románu Zaccuriho. Kromě tří hlavních představitelů – dona Alberta, Marie Sole a dona Guglielma – z nich uvádíme některé zvláště významné. Attilio Defanti, patriarcha, „integrální věřící“, se po sebevraždě změní v „neústupného věřícího“ a uzavře se do „otcovské zatvrzelosti hodné nějakého lefèbvristy“ (s. 34). Pro něho spáchat sebevraždu je smrtelný hřích, vede k věčnému, nenapravitelnému zatracení. Pohřeb pro syna? „Odsuzoval ho jako nespravedlivý, snad rouhavý“ (tamtéž). Odpuštění a Boží milosrdenství jsou pro něho neznámé. Do své zoufalé pouště strhává i manželku, která se vrhne jako šelma na Fausta, nemanželského syna. Mezi potoky slz a hanbou Fausto nakonec nachází sílu vyzpovídat se, a pak v sobě zakusí obnovu, jakési „vzkříšení“.

Inspektor Canova není praktickým věřícím, ale ani žádným nevěrcem nebo antiklerikálem. Je to agnostik, pozorný pozorovatel lidských příhod a událostí. Když se ocitne zapleten do historie, která je proniknutá vírou a nevírou, sebevraždou, do níž je zahrnuta Madona, zázrakem a prokletím, myslí si, že se ocitl uprostřed lidí, kteří trpí halucinacemi. Aniž si to však uvědomí, proniknou do jeho duše jisté problémy: odpuštění, hřích, víra. Dotáhne ho to k tomu, že doporučí Guidovi, který upadl do krize kvůli bratrovu gestu, aby se vyzpovídal a našel klid. K malému zázraku také dojde i u něho: po přeložení do Říma se vrátí do Vrezza, aby se vyzpovídal právě u dona Guida.

Mezi seminaristy, je jich celkem deset, je třeba připomenout dva: Alfredo Simoni, čtyřiapadesátiletý, a mladý Afričan Xavier. Po smrti své ženy prodělá Alfredo prudkou krizi víry: „Proč mi Bůh vzal milovanou ženu?“ Zaccuri komentuje: „Nikdo by ho nedokázal odvrátit od jeho bolesti, kdyby nedošlo k obtížím kříže, který místo toho, aby stačil pro všechny, vyžaduje vždycky nový hřeb, nějakou jinou ránu, jednu oběť navíc“ (s. 57). Tváří v tvář „zázraku“ s Miriam zůstává Xavier klidný, jako by se jednalo o běžnou záležitost. Patří do rodiny léčitelů, kteří znají „byliny, slova a kameny“. Není nějaký nezkušený mladík, studoval Bergsona. Obrací pozornost všech k bohatému a stále aktuálnímu přesvědčení moudrosti: „Myslím si, že svět se stane mnohem větším, budeme-li věřit v neviditelné. Dílo Stvořitele je mnohem větší než to, co vidíme“ (s. 195).

Bylo by zajímavé představit další osobnosti, které zaplňují scénu: malá „zázračně uzdravená“ Miriam, stojící před osudným rozhodnutím: „Jsem-li dcerou zázraku, musím se chovat jako dcera zázraku (...) Nejsem-li jí, jsem volná chovat se, jak se mi zlíbí“ (s. 238); biskup Lascari, potýkající se s teologií dona Alberta, jíž se naučil v Tübingen, a nyní vychovávající seminaristy; Marica, půvabná modelka s tváří jako z porcelánu, s elegantním a šťastným životem, která po tragické smrti manžela zasvětí život charitě a modlitbě; seminarista Oreste, který se důkladně věnuje studiu patristických a biblických textů, aby vyvrátil teorie dona Alberta; novinář Brighi, zaměřující se na pikantní zprávy o průběhu událostí; De Martino, bývalý policista, zcela oddaný službě Marii Sole a její věci. Tato řada osobností dodává románu chorální průběh a dělá četbu líbivou a zajímavou.

Opravdový zázrak

Po zázraku je poutavý román, dobře vybudovaný a vytříbený. Při jeho četbě je potěšením narazit na jména jako svatý Augustin, Mistr Eckhart, Luther, Pascal, Bonhoeffer, Karl Rahner, Teilhard de Chardin, Carl T. Dreyer, který se v proslulém filmu Ordet zabývá také tématem zázraku. Próza nabírá výšku a ladí se svými hlavními cíli: dát přemýšlet, předkládat životní argumenty, objevit propast, která je v nás, a požadavky naší hloubky.

Alessandro Zaccuri jako inteligentní vypravěč nediskutuje, nýbrž vykládá teologické a filosofické teorie svých osobností. Ponechává, aby se s nimi čtenář konfrontoval a udělal své volby. Není nesnadné vyhmátnout celou jeho základní ideu, jež je strukturou románu: opravdový zázrak je víra v odpuštění a Boží milosrdenství. Kněz je především služebníkem tohoto tajemství, které proměňuje život.