Kritický pohled na majetkové vyrovnání státu s církvemi

Autor: Pavel Chalupníček - Číslo: 2014/3 (Dialog)

Getsemany, 4/2014.

„Co bylo ukradeno, to se má vrátit,“ pronesl údajně papež František v polovině února při návštěvě českých biskupů ve Vatikánu v souvislosti s otázkou českých „církevních restitucí“. Jako obecné pravidlo tento výrok bezpochyby platí. Vlastnická práva jsou důležitá, dokonce do té míry, že jsou součástí Desatera – „Nepokradeš“. Jenže realita je jako obvykle poněkud složitější: více než šedesát let nelze smazat jednou větou či jedním zákonem. České církve, česká společnost, a nakonec i onen majetek, který je v tomto případě, zdá se, až na prvním místě, jsou za tu dobu podstatně někde jinde než v roce 1948. Otázkou tedy je, jak skutečně vrátit to, co bylo ukradeno.

Prvním problémem je otázka podstaty vlastnictví majetku církvemi obecně. Arcibiskup Dominik Duka v jednáních o zákonu o „církevních restitucích“ (či právnicky přesněji: majetkovém vyrovnání mezi státem a církvemi) důsledně prosazoval myšlenku, že toto vlastnictví má soukromoprávní charakter. Tedy, že až církve získají majetek, budou na tom stejně jako jakákoli jiná fyzická a právnická osoba, která může se svým majetkem nakládat zcela libovolně. Oproti tomu lze namítat, že církve lze vnímat i jako veřejnoprávní subjekty, které, na rozdíl třeba od privátního golfového klubu, plní i obecnější společenské funkce než jen pouhé kulturní či kultovní vyžití svých členů. Proto by do jejich správy měla mít možnost nějakou formou mluvit i veřejnost. Tento druhý přístup, ač bližší tomu, jak u nás byly církve historicky vnímány, se nakonec do zákona prosadit nepodařilo. Majetek, který církve na základě vyrovnání získají, se tak, zřejmě poprvé v historii českých zemí, po dvouleté přechodné lhůtě ocitne mimo jakoukoli veřejnou kontrolu. V tomto bodě se tedy církvím vrací něco více, než jim bylo ukradeno – historický majetek, ovšem bez historických omezení nakládání s ním.

Druhý problém se týká rozsahu vraceného majetku. Opět, šedesát let je velmi dlouhá doba. Některé majetky jsou znehodnoceny (zemědělské nemovitosti), jiné zhodnoceny (pozemky u dálnic), některé zcela zanikly. Pokud jde o nemovitý majetek či movité věci, které lze dohledat, situace je relativně méně problematická (ač tiskem proběhlo již několik případů, u nichž není jasné, zda a kdy opravdu k jejich konfiskaci došlo, jde vzhledem k celkovému počtu případů zatím jen o okrajovou záležitost). Horší je to u finanční náhrady za majetek, který fyzicky vrátit nelze. Ač se v době projednávání zákona různí lidé zaštiťovali různými posudky různě renomovaných společností, faktem je, že každý takový výpočet lze zpochybnit. Výše náhrad tak byla spíše politickým rozhodnutím než složitým ekonomickým kalkulem. Stranou ovšem zůstala důležitější věc: smyslem vracení majetku by (alespoň v případě křesťanských církví) nemělo být jeho hromadění pro majetek samotný, ale jeho využití pro potřeby „obecného dobra“ – pro využití konkrétní komunitou. Vezmeme-li v úvahu současný počet věřících jednotlivých církví (podle dostupných statistických dat neustále klesající), stanou se díky „restitucím“ české církve, v přepočtu na jednoho věřícího, pravděpodobně nejbohatšími ve své historii. Prozatím se některé z nich nechaly slyšet, že nabytý majetek použijí nejen pro své souvěrce, ale i ku prospěchu ostatních občanů ČR. To je chvályhodné. Ovšem kdo ví, co bude za deset či dvacet let – zákon o majetkovém vyrovnání je v tomto k ničemu nezavazuje a vše je pouze na jejich dobré vůli. Pokud církve někdy v budoucnu uvalí na jimi poskytované služby nějaké denominační omezení (například pro možnost pobývat v domově důchodců bude člověk potřebovat potvrzení svého kněze, že je „dobrým katolíkem“), bude platit to, co v předchozím bodě – vrací se sice historický majetek, ale bez historických závazků financovat například zdravotnictví či sociální služby, o které se dnes pro většinu populace stará především veřejné zdravotní pojištění a státní systém sociální podpory.

Třetí problematický bod, který se v době projednávání zákona také nepodařilo dostatečně vyjasnit, je otázka často skloňované „odluky“ státu a církví. Stručně řečeno, církve by měly získat zpět majetek a stát by měl přestat financovat jejich zaměstnance. Což zní rozumně. Jenže i po uplynutí 17 let, po které ještě poběží (i když v klesající míře) současný státní příspěvek církvím, budou moci církve žádat o příspěvky v oblasti školství, péče o památky, charitativní, sociální a zdravotní péče, či na financování kulturních aktivit. Stejně jako dnes budou v této oblasti soutěžit s ostatními neziskovými organizacemi, na rozdíl od nich budou mít ovšem možnost své služby dotovat právě z majetku z vyrovnání. Krom toho, že z této situace nebudou mít radost necírkevní neziskovky, které budou církevním „dumpingovým“ cenám čelit jen obtížně, k úplnému oddělení státu a církvi tedy ani přes vyrovnání nedojde a církve budou na uvedené aktivity i nadále čerpat státní prostředky.

Schválením zákona o majetkovém vyrovnání tak příběh nekončí. Majetek, který církvím připadne, a z jehož výnosů chtějí v budoucnu financovat své aktivity, skrývá totiž další rizika. Na rozdíl od průběžného financování, kdy církve nevlastní velký majetek a většinu prostředků na svůj provoz získávají od svých věřících či od veřejnosti (ne nutně přímo ze státního rozpočtu, jak je tomu dnes, ale třeba formou daňových asignací, jimiž jsou církve placeny v Německu), totiž nově nastolený český systém vytváří nejen etické problémy (Mají církve vlastnit rozsáhlé majetky?), ale i obrovské pokušení pro různé příživníky uvnitř i vně církví. Spolu s tradičně velmi nízkou mírou transparentnosti církevních rozhodovacích procesů je to často pokušení nezvladatelné. (…)

„Církevní restituce“ jsou tak tématem, které s námi bude ještě velmi dlouho. Problémy se správou získaného majetku se nevyhnuly žádné zemi, a není tedy realistické očekávat, že se vyhnou nám. Proces schvalování „restitučního“ zákona více méně silou Nečasovy vlády, bez politické shody všech demokratických stran, se z pohledu veřejnosti církvím příliš nepovedl. O tom svědčí i snahy nové české vlády dohodu s církvemi revidovat, i když její manévrovací prostor je v podstatě nulový. Ač prostředky na vyrovnání poplynou z veřejných rozpočtů, odpovídající veřejná kontrola pro zajištění transparentnosti hospodaření církví součástí zákona není. Nelze se tedy divit, že církve jsou podle průzkumů ze závěru loňského roku nejméně důvěryhodnou institucí v české společnosti. (…)