Komu sloužíme?

Autor: papež František - Číslo: 2014/3 (Evangelizace)

Z apoštolské exhortace Evangelii gaudium (2013). – Titulky redakční. Tučně v závorkách čísla článků.

Přínos církve v nynějším světě je nesmírný. Naše bolest a naše zahanbení nad hříchy některých členů církve i nad těmi našimi by neměly odsunout do zapomnění to, kolik křesťanů vydává z lásky svůj život: starají se o mnohé lidi v nemoci nebo je v omezených podmínkách doprovázejí k pokojné smrti, pomáhají lidem zotročeným různými drogovými závislostmi na těch nejubožejších místech planety, věnují se výchově dětí a mládeže nebo se starají o všemi opuštěné staré lidí, snaží se předávat hodnoty v nepřátelských prostředích, nebo se angažují mnoha jinými způsoby, jimiž projevují nezměrnou lásku k lidstvu inspirovanou Bohem, který se stal člověkem. Tato svědectví mne velice těší a povzbuzují mě v mé osobní touze překonávat egoismus a více se rozdávat. (76)

(Na druhé straně) je možné u mnoha pastoračních pracovníků, včetně zasvěcených osob, zaznamenat přehnanou starost o osobní prostor autonomie a odpočinku, což vede k prožívání vlastního životního poslání jako pouhého přívěsku, který jako by nebyl součástí vlastní identity. Současně se duchovní život zaměňuje za určité náboženské momenty, které sice nabízejí povznesení, ale neposilují setkávání s druhými, nasazení ve světě, nadšení pro evangelizaci. Proto lze u mnoha z těch, kdo se věnují evangelizaci, i přes aktivní život modlitby zaznamenat jakýsi individualistický akcent, krizi identity a pokles nadšení. Jsou to tři nešvary, které se vzájemně vyživují. (78)

Dnes, kdy sítě a nástroje lidské komunikace dosáhly neslýchaného rozvoje, vnímáme výzvu k tomu, abychom objevili a sdíleli „mystiku“ společného života, kdy se umíme smísit s ostatními, setkávat se s nimi, brát je do náruče, vzájemně se podepírat a být součástí toho poněkud chaotického davu, který se může proměnit na opravdovou zkušenost bratrství, na solidární karavanu, na svatou pouť. Takto se větší možnosti komunikace stanou většími možnostmi setkávání a solidarity mezi všemi. Kéž bychom kráčeli touto cestou! Bylo by to moc dobré, moc ozdravné, osvobozující a nadějné! Je prospěšné vycházet ze sebe a připojit se k druhým. Uzavřít se v sobě znamená okoušet hořký jed imanence a lidstvo bude ještě zkaženější každou naší egoistickou volbou. (87)

Duchovní zesvětštění, které se skrývá za zdáním religiozity a dokonce lásky k církvi, spočívá v tom, že se namísto Pánovy slávy vyhledává lidská sláva a osobní blahobyt. To vyčítal Pán farizeům: „Jak vy můžete uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale nehledáte slávu jen od samotného Boha?“ (Jan 5,44). Jde o velice subtilní hledání „vlastních zájmů, a nikoli zájmů Ježíše Krista“ (srov. Flp 2,21). Nabývá mnoha podob v závislosti na typu člověka a na situaci, v niž se vtírá. Poněvadž se pojí se snahou o zdání, není vždy doprovázeno veřejnými hříchy a navenek se všechno jeví korektně. (93)

Toto temné zesvětštění se projevuje mnoha zdánlivě protikladnými postoji, avšak stejným nárokem „ovládnout prostor církve“. U některých je patrná okázalá péče o liturgii, nauku a prestiž církve, ale bez starosti o reálné pronikání evangelia k Božímu lidu a ke konkrétním dějinným potřebám. Takovýmto způsobem se život církve transformuje na muzejní exponát nebo majetek několika málo vyvolených. U jiných se totéž duchovní zesvětštění skrývá za fascinací možností předvádět sociální a politické výdobytky či se vychloubat zařizováním praktických záležitostí, anebo se projevuje jako zalíbení v dosahování sebeúcty a seberealizace. Může se také projevovat různými způsoby vystavování se na odiv bohatým společenským životem, plným cest, schůzí, večeří a recepcí. Anebo se vyjadřuje manažerskou efektivitou, která oplývá statistikami, plány a vyhodnoceními, z čehož má hlavní prospěch nikoli Boží lid, ale spíše církev jakožto organizace. Ve všech případech chybí pečeť vtěleného, ukřižovaného a vzkříšeného Krista, dochází k uzavření se do elitních skupin, nehledají se ani vzdálení, ani nezměrné množství těch, kdo žízní po Kristu. Není tam již evangelijní horlivost, nýbrž falešné potěšení z egocentrického sebezalíbení. (95)

K Bohu a k lidem

Tou nejlepší motivací k rozhodnutí hlásat evangelium je s láskou evangelium kontemplovat, setrvávat nad jeho stránkami a číst je srdcem. (264) Celý Ježíšův život, jeho postoj vůči chudým, jeho skutky, jeho důslednost, jeho každodenní a prostá velkorysost a nakonec jeho naprostá odevzdanost – to všechno je cenné a promlouvá do našeho osobního života. (265) Pravý misionář nikdy nepřestává být učedníkem a ví, že Ježíš jde s ním, mluví s ním, dýchá s ním, pracuje s ním. Cítí, že živý Ježíš je s ním uprostřed misijního úsilí. Pokud člověk neobjeví Ježíšovu přítomnost v samotném srdci misijního úsilí, rychle ztrácí nadšení i jistotu o tom, co sděluje, a přijde o sílu i zanícení. A člověk, který není přesvědčený, nadšený, jistý a zamilovaný, nepřesvědčí nikoho. (266)

Chceme-li se zcela a neustále odevzdávat, musíme překračovat každou jinou motivaci. (...) Ježíš nám řekl: „Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce“ (Jan 15,8). Nezávisle na tom, zda se nám to hodí, či nehodí, zda nás to zajímá, či nezajímá, zda to potřebujeme, či nepotřebujeme, bez ohledu na omezené hranice našich tužeb, našeho chápání a našich motivací, evangelizujeme pro větší slávu Otce, který nás miluje. (267)

Chceme-li být autentickými hlasateli evangelia, musíme si též pěstovat duchovní radost z toho, že zůstáváme nablízku životu lidí, a to až do té míry, že se to stane zdrojem svrchované radosti. (268) Láska k lidem je duchovní síla, která je natolik zásadní pro plné setkání s Bohem, že kdo nemiluje bratra, „je ve tmě a žije ve tmě“ (1Jan 2,11), „zůstává ve smrti“ (1Jan 3,14) a „Boha nepoznal“ (1Jan 4,8). Benedikt XVI. řekl, že „zavírat oči před bližním činí člověka slepým i vůči Bohu“ (Deus caritas est, 16) a že láska je vlastně jediné světlo, „které stále znovu prozařuje temný svět a dává nám odvahu žít a jednat“ (tamtéž, 39). Když tedy prožíváme mystiku blízkosti vůči druhým s cílem usilovat o jejich dobro, naše nitro se rozšiřuje, aby mohlo přijmout od Pána ty nejkrásnější dary. Pokaždé, když se v lásce setkáváme s lidskou bytostí, stáváme se schopnými objevit něco nového o Bohu. Pokaždé, když otevřeme oči, abychom rozpoznali druhého, naší víře se dostává více světla, abychom byli schopni poznat Boha. (272)

Já jsem posláním na této zemi, a proto jsem na tomto světě. Jsem jako vypáleným znamením označen posláním, které celoživotně naplňuji tak, že osvěcuji, žehnám, oživuji, pozvedám, uzdravuji a osvobozuji. Taková je ošetřovatelka celou duší, takový je učitel celou duší, politik celou duší a každý, kdo se radikálně rozhodl být s druhými a pro druhé. (273)