Dialog v přátelství

Autor: Hans Waldenfels - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2014/3 (Téma)

Stimmen der Zeit, 1/2012.

Křesťanství činí dvě základní výpovědi o Bohu. Za prvé: Bůh je Logos, Slovo, a toto Slovo se stalo člověkem v Ježíši z Nazareta; za druhé: Bůh je communio, společenství, v Ježíšově řeči mezi Otcem a Synem v jednom Duchu. Jako Boží obraz je i člověk slovem a společenstvím; v moderní řeči: existuje komunikace mezi lidmi, člověk je dialogický.

Bohužel, v průběhu staletí církev ztratila toto základní poznání ve prospěch přísného systému pravidel a norem a hierarchických struktur vlády. V církvi nevládlo svobodné slovo, nýbrž poslušné mlčení a podřízenost. Esej Karla Rahnera SJ „Svobodné slovo v církvi“ (1953) se ve své době nesetkala jen se souhlasem. Když se v době po Druhém vatikánském koncilu stal „dialog“ klíčovým slovem pro jednání v pluralistické společnosti, kardinál Franz König (1905–2004) v posmrtně publikovaném rozhovoru s vídeňskou korespondentkou Tabletu Christou Pongratz-Lippitt („Otevřeni pro Boha – otevřeni pro svět. Církev v dialogu“, 2006) dal na uvážení: „Dialog mezi církví a světem může být úspěšný jen tehdy, když bude zároveň existovat dialog uvnitř církve. Bohužel se zdá, že tento vnitrocírkevní dialog se dnes stále častěji ochromuje.“ Přitom jde o „věrohodnost církve“.

Michael Sievernich SJ v článku „Mezikulturní přátelství v raném věku Číny“ (2011) připomněl, že italský jezuita Matteo Ricci, když hledal přístup k Číňanům, rozpoznal tento možný přístup v přátelství. První kniha, kterou sepsal čínsky v Nanchangu, byla sbírka výroků a sentencí o přátelství, které se na Západě bohatě vyskytovaly v antice a křesťanské pozdní antice. Kdo se snaží získat jiné a cizí za přátele, musí se s nimi setkávat jako rovný s rovným, získat si jejich důvěru a osvědčit se v pravdivosti, věrnosti a spolehlivosti. Musí jim naslouchat, aniž by hned soudil nebo předem prohlašoval, že se sám nezmění a že nakonec každý zůstane, jaký je.

Také v německé církvi začal proces dialogu – kupodivu méně jako pozvání, nýbrž spíše nařízením. Biskupové dávají zprávy do Říma, sestavují řídící skupiny, snaží se předem „dialog“ kanalizovat. Mnozí předem prohlašují, o čem se vůbec nemá mluvit, protože se to stejně měnit nemůže a nebude. Je cítit strach a nedostatečnou zkušenost důvěrného vzájemného styku. Nebyla by požadavkem doby určitá otevřenost a jasně prohlášená vůle naslouchat? Neboli: Jak věrohodní jsme, když mluvíme o mezináboženském dialogu a jiných dialozích, a nejsme přitom ochotni či schopni otevřeného dialogu ve vlastním domě a také ho nekonáme?

Když Matteo Ricci mluví o přátelství, nezmiňuje výslovně Ježíše, ale píše: „Přítel není nic jiného než půlka mne samého a druhé,Já‘. Proto je nezbytné jednat s přítelem jako sám se sebou.“ Kde se však přítel stává „druhým Já“, připomíná to bezprostředně Ježíšova slova: „Vy jste moji přátelé“ (Jan 15,14). Pavel mluví o tom, že křesťané ve křtu „oblékli“ Krista (Gal 3,27), takže mohou nakonec říci jako Pavel: „Už nežiji já, ale Kristus ve mně“ (Gal 2,20).

S přátelstvím se spojuje postoj služby, podle Ježíšova slova: „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil“ (Mk 10,45). A dále: „Já jsem mezi vámi jako ten, kdo slouží“ (Lk 22,27). Dialog se může zdařit jen tehdy, když církev vystupuje jako společenství sloužících, když se všichni setkáváme jako rovní, bez panských způsobů, a když mezi partnery dialogu existuje empatie a naslouchání, přijímání a dávání.

Před církví jako celkem stojí, jako vždy, proces učení. Zkušenost, kterou udělal Petr v domě Korneliově, vede i dnes k přemýšlení: „Ještě když Petr mluvil, sestoupil Duch Svatý na všechny, kteří tu řeč slyšeli“ (Sk 10,44). Duch Svatý byl rychlejší než „sloupy“ církve, ale Petr a jeho druhové pochopili volání té hodiny a poslechli nárok Ducha: „Kdo může zabránit, aby byli vodou pokřtěni ti, kdo přijali Ducha Svatého jako my?“ (10,47) Což by se nemohlo i dnes stát, že by Svatý Duch otevřel v církvi prostory, o nichž ti, kdo mají právo mluvit, říkají, že vůbec neexistují?

K přátelství patří i základní styl řeči. Je nápadné, jak agresivní je často tón církve, například v dopisech čtenářů v církevních i světských časopisech. Často se pracuje s podezíráním. Kdo by dnes ještě řekl jako v raných dobách církve: „Pohleďte, jak se milují“? Ignác z Loyoly (1491–1556) ve své exerciční knížce Duchovní cvičení doporučuje následující základní postoj: „Aby ten, kdo dává duchovní cvičení, i ten, kdo je přijímá, měli víc pomoci a užitku, je třeba předpokládat, že každý dobrý křesťan musí být ochoten výroky bližního spíš zachraňovat než odsuzovat; a když je nemůže zachránit, ať se ptá, jak jim ten druhý rozumí, a pokud jim ten druhý rozumí špatně, ať ho napraví s láskou“ (č. 22). Jen tam, kde se partneři dialogu ve svém myšlení a chtění berou vážně a setkávají se s respektem, láskou a dobrotou, může se dialog zaměřený k budoucnosti zdařit. To musí platit i v církvi.