Şengül Obinger, LÖWINNENHERZ. Wie ich meine Freiheit erkämpfte und dabei fast das Leben verlor

Autor: Marek Říčan - Číslo: 2014/2 (Recenze)

Şengül Obinger, LÖWINNENHERZ. Wie ich meine Freiheit erkämpfte und dabei fast das Leben verlor (Se srdcem lvice. Jak jsem vybojovala svou svobodu a málem přitom přišla o život). Herder, Freiburg & Basel – Wien 2011, 220 str.

Knížku o turecké dívce proživší peklo v manželství, ke kterému ji přinutili její rodiče, jsem nejdříve půjčil sousedce. Rozumějte, člověk nemůže číst všechno. A když mi ji vrátila, neodnesl jsem ji zpět do knihovny na ústředí (SCEAV), ale ponechal doma. Její příběh mě začal více zajímat – asi i proto, že paní sousedka, osmdesátiletá velmi pracovitá dáma, podotkla, že knihu četla dvakrát a udělala si z ní výpisky. Příběh je většinou zajímavý žánr, je to ze života…

Şengül (čti šengül) se narodila v roce 1973 v Norimberku, v turecké rodině. Její život byl samé útrapy, matka pro ni neměla laskavého slova, byla to tvrdá žena, postrádající soucit se svou dceruškou, kterou hned od narození provázely závažné zdravotní potíže s ledvinami. Brala ji jen jako zdroj komplikací. V rodině zaujímala dominantní postavení a jejím světem byla starost o domácnost. Proto také nepřála dceřiným snahám získat vyšší vzdělání. Na její výborné výsledky reagovala suše, demotivujícně: K čemu jsou holce školy? Má se brzy vdát, mít děti a pečovat o domácnost, tam je její místo.

Matka s realizací představy o brzkých vdavkách své dcery neotálela. Navzdory velkému odporu se Şengül provdala v osmnácti letech za muže, kterého jí rodiče vybrali, vzdáleného bratrance žijícího v Turecku. Teď se za ní přistěhoval. Před svatbou jej viděla jen jedinkrát, letmo. Její němečtí kolegové z práce nechápali, proč si jej musí vzít, když nechce.

Její manželství bylo ještě větším soužením než léta strávená v rodičovském domě. Manžel ji týral – vlastně ji krutě zbil dřív, než byli svoji. A přesto se Şengül nemohla sňatku s ním ubránit. Celá rodina by ji zavrhla jako lehkou ženštinu. Když se jim narodila dcerka, také ji čekalo ze strany tatínka ubližování. Co Şengül drželo „nad vodou“? Sen. Když byla ve čtvrté třídě, spatřila v jedné soudní síni advokátku v elegantním šedém kalhotovém kostýmu a s koženou aktovkou. Şengül tam totiž překládala pro svého otce obviněného z výtržnictví. Viděla, že má před právničkou respekt, ba strach, protože mohla určit jeho osud. Byla si svou věcí jistá. K této představě se Şengül opětovně vracela. Díky ní byla s to od půlnoci do tří studovat – poté, co manžel usnul – a předtím snést jeho téměř každodenní „lekci“.

Že v domácnosti Şengül něco nehraje, tušili její spolupracovníci a při pohledu na modřiny a podivné chování její dcerky také učitelky ve školce. Určitě se toho museli dovtípit i rodiče Şengül, ale nikdy nic nepodnikli a násilnického zetě kryli. Ten své manželce opakovaně vyhrožoval, že jestli se o něco pokusí, zabije ji, dcerku anebo i někoho z její rodiny.

Zoufalá Şengül nakonec přece jen podala žádost o rozvod, děj se co děj. Jejího manžela to rozlítilo natolik, že po ní osmkrát vystřelil z pistole. Jaký zázrak, že netrefil. Poté zapálil jejich dům a zbraní ukončil vlastní život.

Şengül se postupně vyprošťovala ze stínů všeho, co jí její manžel způsobil. Začala svobodně dýchat, pečovat o sebe, s dcerou vyrazila na dovolenou. Ustaly ledvinové problémy. V účetní firmě, kde pracovala, se jí dařilo profesionálně růst. I koženou aktovku a šedý kalhotový kostým si koupila.

Později přišla láska, byť se jí až křečovitě bránila. Pak svatba, narození chlapečka. A životní štěstí, nečekané ve srovnání s neštěstím, které se jí doposud drželo. Snesla je díky představě oné sebejisté právní zástupkyně, díky své houževnatosti, podpoře spolupracovníků a Bohu, kterého prosila o sílu a pomoc. Autorka hovoří o Bohu jen sporadicky, ale z jejích zmínek vysvítá, že víra v něj byla rámcem (úspěšnosti) jejích zápasů, což zmiňuje i v závěrečném poděkování (s. 215). Později učinila další krok ke splnění svého snu: začala studovat práva. A její rodiče změnili své mínění, uznali chyby, kterých se v přístupu ke své dceři dopustili. Şengül si s nimi rozumí, má jejich podporu.

Kniha končí poměrně dlouhou kapitolou o integraci Turků v Německu (s. 189–212). Autorka v ní zobecňuje skutečnosti, z nichž většinu sama prožila. Zamýšlí se nad postoji tureckých přistěhovalců zpěčujících se (větší) integraci – patrně ze strachu, že by ztratili něco vzácného. Všímá si situace i pocitů dívek v jejich rodinách. Dodává jim odvahu. Ve světle svého líčení zpětně hodnotí své dřívější postavení. Uvádí zajímavé postřehy, například ten, že největší překážkou, která stojí před ženou vystavenou domácímu násilí, je ona sama – než sebere odvahu a začne jednat (s. 194). Şengül pak přechází do roviny politicko-správní a navrhuje šestnáct zásadních kroků, jak pomoci dětem a mladým lidem ze sociálně slabých, zejména přistěhovaleckých rodin, např. zřízením integračního úřadu, motivačními mechanismy ve škole nebo monitorováním sňatků mladých Turkyň. Místy zasypává německou společnost a fungování jejích úřadů deštěm kritiky, zejména z důvodu jejich nepochopení nebo neochoty pomoci v nesnázích podobným těm jejím. Je nejen obdivuhodné, že se původně zakřiknutá Şengül rozdělila o svůj dramatický příběh s dobrým koncem, ale je významné, že na jeho základě poukázala na nešvary, potřeby a možnosti zlepšení života imigrantů pomocí společenských mechanismů a mnoha lidem tak bezesporu dodala naději.

V samém závěru, po poděkování, obsahuje kniha výčet organizací pomáhajících ženám (s dětmi) v tíživé situaci.