Vítám Tě mezi námi, Petře! Na počest výročí Petra Ondoka

Autor: Karel Skalický - Číslo: 2014/2 (Osobnosti)

Předneseno na symposiu k 10. výročí úmrtí J. P. Ondoka, pořádaném Teologickou fakultou JU v Českých Budějovicích 8. 11. 2013.

Těchto pět slov, jimiž se na Tebe obracím přímo osobně, ta – musím se přiznat – mi byla vložena do úst pořadatelkami našeho symposia s otázkou, zda je přijímám. A ony vědí, že jsem je vzal bez váhání za svá. To proto, že jsem je pojal ne jako pouhou rétorickou figuru, ale jako vyznání víry v realitu toho, co nazýváme communio sanctorum, obcování svatých; toho obcování totiž, o němž nás Apoštolské vyznání víry ujišťuje, že ho nemůže zrušit ani smrt, protože jak ti živí, tak ti zesnulí kotví v Tom, který žije a který nás ujišťuje, že tam, kde jsou dva nebo tři shromážděni v Jeho jménu, je se všemi svými uprostřed nich.

Vzpomínáš na naše první setkání?

A tak mi, Petře, dovol, abych nejprve vzpomenul na naše první setkání. Mám je zapsané nejen ve své děravé paměti, ale i ve svém diáři. Došlo k němu ve čtvrtek 3. července roku 1969, když jsem mohl navštívit vlast a pobýt v ní několik dnů. Pěkně jsme si tenkrát porozprávěli. Ty to máš ve svém nebeském kompjútru mnohem přesněji zaznamenáno než já ve své chatrné pozemské paměti. To podstatné v našem setkání však bylo, že jsi mi svěřil svůj text „Dvojí pojetí imanence“, abych ho vyvezl do zahraničí a tam ho uveřejnil v římských Studiích pod pseudonymem Josef Petrín.¹ V tom článku ses konfrontoval s knihou anglikánského biskupa Johna A. T. Robinsona Čestně o Bohu. Byla to kniha, která tehdy způsobila mnoho povyku, jenž však nebyl tak úplně pro nic, protože Ti dal příležitost jasně vymezit rozdíl mezi imanencí jen imanentní a imanencí, jež je zároveň i transcendencí. Ukázal jsi, že Bůh, má-li být opravdu Bohem, nesmí být vůči realitě světa a člověka jen „mimostojný“, neboť takový radikálně mimo-světský a mimo-lidský Bůh by nebyl Bohem biblickým. Nemůže však být této realitě ani jen „vtomný“, jak Ho pojal právě Robinson, neboť tak by Bůh a svět panteisticky splynuly v jedno. Ne, On musí být jak plně imanentní, tak plně transcendentní. „Bůh – jak píšeš velmi názorně – stojí vně člověka, je nedosažitelný bezprostředně jeho poznáním, neboť nikdy nemůže být jím konstituován jako přímý předmět. Je mu nekonečně vzdálen svým bytím, které je plnou aktualitou. Na druhé straně však je mu i nekonečně blízký jakožto imanentní determinace jeho aktivity. Je dán touto dvojí nekonečností, tak jako tvar geometrické křivky hyperbolické spirály, která se odvinuje v nekonečno a současně zavinuje v nekonečném postupu k vnitřnímu bodu. Je jednotou a syntézou této dvojí nekonečnosti. Nekonečně vzdáleným bodem jako první příčina a absolutní bytí a nekonečně blízkým bodem jako imanentní determinace, kterou můžeme odkrýt ve spontaneitě naší dvojí duševní aktivity.“

Rozkročení první – mezi metafyzikou klasickou a transcendentální

Jak mistrným řezem jsi tu rozetnul ten gordický uzel vzájemné provázanosti Boží imanence a transcendence v nás a v našem světě! Z toho jsi pak vyvodil závěr, že „odkrývání Boha má dvojí charakter. Jednak diskurzivní postup a posteriori pomocí ontologických principů, jednak ,transcendentální‘ postup reflexe o povaze našich poznávacích a volních aktů.“ A to jsi pak bohatě doložil ve své knize Důkaz nebo hypotéza Boha. Z ní nám vysvítá první rozkročení Tvého myšlení; rozkročení jak do ontologického myšlení klasické metafyziky na jedné straně, tak do transcendentálního myšlení moderní filosofie na straně druhé.

Rozkročení druhé – mezi teoretickou systematikou a pragmatickou spiritualitou

V Tvém myšlení však existuje ještě druhé rozkročení, a to mezi filosofickou teologií teoretickou na jedné straně, a prakticko-pragmatickou teologií spirituální na straně druhé. Právě v ní jsi nejblíž tomu člověku, který se nespokojuje jen s abstraktním koumáním o Bohu, ale chce se v modlitbě nořit do Boha, když náhle zažil – cos tak krásně pověděl – ten „fascinující záblesk svatého tajemství přítomného v našem světě“. Tak jsi to pověděl ve svém Čmeláku asketickém, v němž mluvíš ze svého nejosobnějšího a nejosobitějšího pokladu svého modlícího se srdce a tím nám i podáváš novou, vysoce originální a zároveň ve víře církve hluboce zakořeněnou teologii spirituality, kterou jsi založil na paradigmatu „života“ a nevyčetl z církevních otců, ale vlastnoručně utkal ze své osobně prožité příze. Když nás Písmo opakovaně vyzývá, abychom zpívali Hospodinu píseň novou a nespokojovali se neustálým opakováním nápěvů starých, pak jsi ve svých dvou perlách, Bereme smích vážně a Čmelák asketický, zapěl píseň nové spirituální teologie, která je neobyčejně dobře laděná na vnímavost člověka našeho světa a naší doby.

Rozkročení třetí – mezi vědami humanitními a přírodními

V Tobě, Petře, však působilo ještě třetí rozkročení, a to mezi vědami humanitními na jedné straně a vědami přírodními na straně druhé; rozkročení, které Tě připodobňuje Teilhardu de Chardinovi, o něhož ses též živě zajímal. O tom však budou zasvěceněji mluvit jiní.

Rozkročení čtvrté – mezi existencí občanskou a muklovskou

Jako by však nebylo dost na tomto trojím rozkročení, bylo Ti Boží nevyzpytatelnou prozřetelností vnuceno ještě to čtvrté, totiž mezi svobodnou existencí občanskou a vězeňskou existencí „muklovskou“. Svědectvím toho je Tvůj Muklovský Vatikán. K tomu rozkročení došlo 21. září 1951. Solženicyn takové zatčení popisuje jako „náhlé, nečekané přemístění, přeložení, přesazení z jednoho stavu do druhého (…) úder, kterým se přítomnost náhle mění v minulost a nemožné se stává plnoprávnou přítomností“. Ty to líčíš se svou střízlivou skromností takto: „Když jsem 21. září učil v jedné třídě češtinu a rozebíral se žáky jednu Nerudovu báseň, ozvalo se klepání na dveře a byl jsem ředitelem vyvolán na chodbu, kde stáli dva estébáci, kteří mě zatkli, nasadili želízka a vezli mne v Tudoru do Brna na Příční, kde se nalézalo brněnské StB. Tím skončila má studijní léta a nastala pro mne další etapa.“ A já si dovolím dodat: po Brnu Mírov, po něm zhoubný jáchymovský tábor L, pak Leopoldov a pak ještě kartouzské Valdice – pět zastavení Tvé křížové cesty. Avšak právě z těchto hlubin „muklovského“ ponížení zní tak přesvědčivě, co říkáš: „Málokdo si dovede představit, co pro mukly (nikoli jen pro katolické našince) znamenala přítomnost kněze ve vězení (…) Tato přítomnost byla smysluplná. Byla nejen svědectvím, že církev bere své poselství a poslání k lidem celého světa vážně. Spatřovali v knězi jakýsi záchytný bod v moři nejistoty svého vězeňského osudu. Tady jsem do hloubky prožíval Kristův smutek nad zástupy. Obraceli se na nás i ve své lidské úzkosti, nejistotě a beznaději při prožívání své vězeňské existence, rozvrácené ponižováním a brutalitou vězeňského režimu. Spatřovali v nás jakýsi zásvit možné naděje a opory.“ A v jednom svém dalším textu o Adolfu Kajprovi, kterého sis tak vážil, píšeš: „Život v podmínkách komunistické totality nás totiž učil být vnímavější na některé důležité faktory ovlivňující pastorační aktivity církve, které unikaly naší pozornosti. (…) Ten, kdo má za sebou tuto zkušenost, ví, o čem mluvím. Řekl bych, že to bylo období prověrky autenticity prožívání jak své osobní víry, tak i kněžské služby. A to s nemilosrdnou pravdivostí, v situaci, v níž nešlo klamat sama sebe a kdy póza a hraní role neměly žádnou cenu. Lituji, že právě tato duchovní generace vězením postižených kněží nemohla předat své,duchovní svědectví‘ nové nastupující generaci, neboť ve většině případů se nedožila nové, postkomunistické éry.“

Poetický milovníku rodného kraje

Drahý Petře, jednoho rozkročení jsi však byl přece jen ušetřen, totiž rozkročení mezi vlastí a cizinou, když cizina se člověku stává novou vlastí a vlast novou cizinou. V tom smyslu Tvé rodové srdce zůstalo nerozpolcené a Tvá srostlost s rodnými jihočeskými blaty je až k slzám jímavá, když začneš skoro až básnicky vzpomínat na svá dětská léta: „Vzpomínky – píšeš – jako přízraky se vynořují a opět zapadají do minulosti. Bylo by jich mnoho. Snad v nebeských archivech budou existovat záznamy (diskety?) a kopie minulosti. Přál bych si znovu se dívat na návesní rybníček, jak se na něj sklánějí smuteční vrby rostoucí na břehu. A přál bych si vidět zas jednou sebe, jak se vracím v létě na prázdniny pěšinou, kterou jsem kdysi chodíval a těšil se na domov. Muselo by to ale být tou pěšinou a tou krajinou, jakou znám z dětství, nikoliv tou zraněnou a ublíženou krajinou, jakou je dnes. Ale možná, že když člověk někoho miluje, že ho miluje ještě víc, když je zraněný a když je mu ubližováno.“

Ujmi se, Petře, kmotrovství

Už nemám, Petře, co bych dodal. Jen s jedním oslovením si dovoluji na Tebe se obrátit a oslovit Tě: Kmotře Petře. Ano, kmotře naší jihočeské teologické fakulty! Kmotře ne v tom dnešním mafiánském smyslu, odvozeném z jednoho italského filmu, ale v tom původním, ryzím, křesťanském smyslu kmotra jako učitele a vychovatele ke stále plnějšímu poznání a konání Pravdy Kristovy, která je též rozkročena, vždycky rozkročena mezi Bohem a Člověkem, tak jak jsi byl rozkročen i Ty. Neboť kdo tady na této naší fakultě byl od samého jejího počátku takovým znalcem této Pravdy, znalcem – musím dodat – nejen co do horní šedé kůry mozkové, ale co do samého morku a dřeně kostí, jako jsi jím byl Ty? Ujmi se proto, prosím, svého kmotrovství v síle toho obcování svatých, které ve víře a naději žijeme, a vyprošuj nám u trůnu Beránka obětovaného a vzkříšeného, ať nepřestaneme vyzařovat to, co jsi vyzařoval Ty, ke Kristově nehynoucí úctě, chvále a slávě. To staň se a budiž!