Plenární sněm, ztracená šance

Autor: Miroslav Machálek - Číslo: 2014/2 (Dialog)

Úvod

Jsem technik, geomechanik, tam zejména analytik, protože i ve svém oboru jsem se přesvědčil, že bez důkladné analýzy se pravdy nedopátrám. Byl jsem od svých gymnaziálních let vždy ve společenství, které se snažilo žít podle evangelia a hledalo oporu v modlitbě, svátostném životě, podle možností v pravidelných exerciciích a vzdělávání. Vždy jsme cítili povinnost být aktivními členy římskokatolické církve, sledovat, co je pro život jejích členů prospěšné a potřebné. Svými aktivitami jsme se snažili k tomu přispívat. Proto cítím ve svědomí povinnost vyjádřit se zpětně k přípravě a průběhu Plenárního sněmu české církve a k tomu, co se dělo po něm.

Po celý život, již od studia gymnázia, jsem se věnoval samostudiu náboženské, filosofické i teologické literatury. Té knižní a časopisecké vydané před rokem 1950, samizdatové, knižní získané od Křesťanské akademie v Římě, včetně koncilních dokumentů (např. kolem roku 1970 jsem četl Vladimíra Boublíka, Boží lid s Věroučnou konstitucí o církvi, a Karla Skalického, Radost a naděje s Pastorální konstitucí o církvi v dnešním světě). Jako laikům se nám podařilo ještě začátkem 70. let seznámit s jejich obsahem účastníky přednášek v kostele sv. Josefa v Ostravě. Přednášky se konaly každý měsíc, počet účastníků byl asi 500, a byly násilně ukončeny až uzavřením kostela v září 1973. Několik desítek knih jsem získal (a samozřejmě četl) jako dar od známého kněze nebo koupí v prodejně náboženských knih a liturgických potřeb při svých služebních cestách do Polska. Pouze při jedné cestě mně bylo asi devět knih zabaveno, jinak se mi podařilo knihy bez úhony na hranicích převézt.

To uvádím pouze jako informaci o tom, že jsem byl, spolu s ostatními přáteli ve společenství, po celou dobu komunistické totality takříkajíc v obraze. Podle možností jsem se angažoval v různých aktivitách, například po odvezení salesiánů v pokračování salesiánské činnosti s mládeží až do uzavření kostela sv. Josefa a Dona Boska v září 1973, s přestávkou 1956–1962, kdy byla tato činnost utlumena, protože někteří tam působící byli uvězněni. Já jsem byl pouze vyloučen z Vysoké školy báňské, dokončil jsem ji až v letech 1968–1970. O těchto aktivitách byla publikována podrobná informace v Salesiánském magazínu 1/2010 pod názvem „Ostravu komunisté nezlomili“. Samozřejmě po roce 1989 jsme si dokoupili mnoho další koncilní i pokoncilní literatury, včetně encyklik a apoštolských listů. Mým koníčkem byla zejména sociální nauka církve, sociální encykliky jsem prostudoval všechny, včetně té poslední, Caritas in veritate. Z koncilních dokumentů, kromě výše uvedených, na mě mimořádně zapůsobil dekret Apostolicam actuositatem a 1975 papežem Pavlem VI. vydaná apoštolská exhortace Evangelii nuntiandi. Ale nejvíc nás oslovila exhortace papeže Jana Pavla II. Christifideles laici.

Poznal jsem, že předpokladem úspěšnosti jakékoliv práce byla a je perfektní znalost počátečních, nebo také vstupních, podmínek a důkladná analýza. A v tom se práce pro církev po roce 1989, jíž jsem po odchodu do důchodu 1993 díky Bohu věnoval jako dobrovolník veškerý volný čas, velmi podobá práci v mém profesním životě. Abych tu činnost mohl konat odpovědněji, absolvoval jsem v letech 1991–1996 Cyrilometodějskou teologickou fakultu UP v Olomouci. Samozřejmě jsme i jako laici pozorovali dílo bezuzdného liberalismu, který způsobil intenzivní sekularizaci v západní Evropě, klasicky katolické země nevyjímaje. Dalo se předpokládat, že otevřením hranic se k nám sekularizaci působící liberalizace pohrne jako divoká voda. Proto jsme s nadšením přivítali projekt Desetiletí duchovní obnovy. „Zajet na hlubinu“, to jsme my, poznamenaní socialismem, potřebovali, bez rozdílu stavu i věku.

Vstupní podmínky a příprava Plenárního sněmu

Devadesátá léta přinesla velké zklamání. Kredit získaný působením Františka kardinála Tomáška a jeho spolupracovníků a získaný i z návštěv Jana Pavla II. byl promarněn. Zcela vyšumělo slibné Desetiletí duchovní obnovy, které mohlo probudit hluboký život podle evangelia a u některých zabránit prudce probíhající liberalizaci a související sekularizaci. Bylo nahrazeno masovými slavnostmi – ale ty nevychovávají osobnosti. Na absenci osobností upozornil ve své homilii na začátku 2. zasedání Plenárního sněmu i jeden z otců biskupů. Bohužel, i nadějní laici, když viděli mlčení církve jako garanta etického průběhu vytváření tržního hospodářství (srov. autorův příspěvek v TT 3/2013 – pozn. red.), si osvojili pragmatický přístup ke každodennímu životu. To se projevilo prudkým úbytkem praktikujících i bohoslužby jen občas navštěvujících katolíků, a také příznivců římskokatolické církve. Velkou naději přinesl rok 1997. Oslava milénia sv. Vojtěcha, s ní spojená další návštěva Jana Pavla II. a zřejmě i přímluva sv. Vojtěcha jako by znovu otevřely srdce pro vnímání vnuknutí Ducha Svatého. Česká biskupská konference vyhlásila konání Plenárního sněmu.

Vzhledem k tomu, že k činnosti přípravných komisí Plenárního sněmu v Olomouci, Brně, Praze a Českých Budějovicích byli pozváni laičtí a jáhenští absolventi teologických fakult, se zdálo, že se přece jen poněkud změnil pohled na názory laiků na potřeby naší církve. Osobně jsem se této práce účastnil v Olomouci a viděl jsem, o čem laičtí a jáhenští absolventi mluvili, co je trápilo a co by chtěli změnit.

V roce 1998 biskupové rozeslali dopis, ve kterém vybízeli k zakládání sněmovních kroužků. Vzal jsem na sebe tento úkol ve své farnosti. S pomocí Boží se mi podařilo vytvořit kroužek, v němž byly zastoupeny různé věkové i stavovské skupiny, ale zejména nadšení muži i ženy ochotní něco pro farnost a celou českou církev vykonat.

Mezitím jsem dostal do rukou první dokumenty, související se základními konstitucemi. Trochu vychladla naděje v lepší vnímání názorů laiků, protože autoři dokumentů – jistě teologicky velmi fundovaní odborníci – zřejmě ty příspěvky laických a jáhenských absolventů teologických fakult, vzešlé z činnosti přípravných komisí, vůbec neviděli. Také se začal projevovat nezájem mladých lidí a lhostejnost až nezájem mnohých kněží. Nakonec v Katolickém týdeníku konstatoval jeden z tehdejších biskupů: „Kněze a mladé lidi Plenární sněm neoslovil.“ To bylo jistě závažné varování, protože i kdyby vznikl sebelepší dokument, kdo jiný by jej měl uvádět do života než kněží. A protože se jednalo zejména o církev budoucnosti, kdo jiný než mládež by se měl na řešení závažných úkolů podílet.

Mluvil jsem na to téma v rozhovoru v Proglasu. Pokud jde o mládež, naskytla se mimořádná příležitost. V roce 1999 se konalo v Příbrami „Celostátní setkání mládeže“ s účastí, podle sdělovacích prostředků, 5000 mladých lidí. Ale nic se nezměnilo. U kněží to samozřejmě bylo záležitostí komunikace a dialogu mezi biskupy a kněžími. Jedině tak by se zjistily důvody, prodiskutovaly představy obou skupin a případně se změnila koncepce sněmu.

Nadšení laiků bylo mimořádné, do činnosti kroužků se zapojily tisíce účastníků různých věkových skupin. Mohu-li soudit podle svého kroužku, šlo o členy aktivní a obětavé. Koncepce jednání byla dobrá, měl se charakterizovat současný stav a navrhnout změny. Tak se probraly konstituce Věroučná, Pastorální, Liturgická i O Božím zjevení. Nevím, jak jinde, ale náš kroužek odesílal zápisy pravidelně a včas. V celé vlasti byla příprava sněmu podporována modlitbami Božího lidu a také každé zasedání kroužků začínalo a bylo zakončeno modlitbou.

Analytická skupina měla výstupy ze zápisů pravidelně zpracovávat a analýzu posílat přes diecéze zpět do sněmovních kroužků. Bohužel, analýzy byly prováděny pouze do roku 2000. Navíc i z Věroučné konstituce, která byla na programu nejdéle, v letech 1999 a 2000, byly vynechány některé okruhy, například z okruhu 1.2 – „Žije česká církev v tomto světě vnitřně pravdivě a věrohodně?“ – nebyla analýza dodána, a zřejmě nebyla ani provedena. Nebyla provedena analýza zápisů z Pastorální konstituce, pro život pokoncilní církve tak důležité, a z dalších. To byl jistě varovný signál, který již prognózoval faktické nevyužití zápisů při vlastním sněmovním jednání. Mé obavy z těžkopádného vyřizování administrativy na České biskupské konferenci z doby, kdy jsem (1997–2000) byl za diecézi v Komisi ČBK pro laiky, jejíž činnost roku 2000 vyšuměla do ztracena, se začaly naplňovat.

V roce 2002 mi bylo z generálního sekretariátu Plenárního sněmu sděleno, že jsem byl zvolen členem sněmu. V lednu 2003 došlo k výměně generálního sekretáře, P. doc. Ing. Miloše Rabana, Th.D., nahradil ho dosluhující děkan CMTF UP, prof. Pavel Ambros. Přišla i lineamenta sněmu, s žádostí o zpracování připomínek k jednotlivým paragrafům na přiložených formulářích. Na dalších formulářích jsme měli určit priority pro jednání sněmu, včetně komentáře. Zpracované materiály jsme doručili přípravné komisi Plenárního sněmu do stanoveného termínu. Jen z našeho kroužku odešlo 13 stran poznámek a také označení priorit. Dále jsem již očekával pozvánku a materiál k projednávání.

Přitom jsem uvažoval, jak asi bude jednání probíhat. Jako vědeckovýzkumný pracovník jsem se za 25 let své činnosti zúčastnil desítek seminářů a symposií, s tuzemskou, ale často i mezinárodní účastí, dokonce ve dvou případech to byla symposia pod patronátem Unesco. Etika těch symposií byla vynikající. Šlo o lidské zdraví, často o lidské životy a v neposlední řadě o velké finanční hodnoty. Proto při hodnocení přednášek a při diskusích vymizely pojmy jako profesor, ředitel, náměstek, člen či člen korespondent ČSAV. Ty se užívaly při představení moderátorem na jednotlivých zasedáních, někdy ve sborníku. Hodnocen a diskutován byl pouze obsah a to, zda příspěvek pomohl řešit problém nebo problémy, které motivovaly svolání symposia. Naivně jsem si myslel, že mezi účastníky, kteří se hlásí ke Kristovu evangeliu, to bude ještě lepší. Ale z toho snění mě velmi rychle probraly materiály přiložené k pozvánce.

Čekání na ně bylo docela dlouhé. První zasedání Plenárního sněmu bylo stanoveno na 6. až 12. července 2003 na Velehradě. Ve zprávách ze sekretariátu bylo zaslání pozvánky a materiálů pro 1. zasedání slibováno na polovinu měsíce června. Datum odeslání průvodního dopisu však bylo 23. června a materiál jsem obdržel 6 dní před začátkem zasedání, v období tropického vedra. Přílohu tvořil seznam účastníků, z nichž byli biskupové (na sněmu se používal název „horní komora“) s hlasem rozhodujícím, ostatní („dolní komora“) s hlasem poradním. Dolní komoru tvořili vikáři, řeholníci, děkani teologických fakult a 30 zástupců diecézí. Laiků, kteří zastupovali tisíce pilných pracovníků sněmovních kroužků, bylo na prvním zasedání 19 a na druhém 18, protože jeden, přesněji jedna, byla vystřídána jáhnem. Zřejmě největším překvapením průvodního dopisu bylo prohlášení Instrumentum laboris za důvěrný materiál až do zahájení, bez uvedení důvodu. Toto opatření postrádalo logiku, protože příprava probíhala ve sněmovních kroužcích, a znemožňovalo konzultace k volbě omezeného množství připomínek, čímž zhoršovalo kvalitu procesu.

První zasedání

Vlastní jednání začalo 6. července 2003. Podle jednacího řádu bylo nutno se přihlásit do diskuse pro dopolední i odpolední jednání do 21 hodin předcházejícího dne. Ta možnost byla. Ale forma sněmovního jednání byla taková, že na 7. července se přihlásilo do diskuse tak málo účastníků, že již o dopolední přestávce byl program vyčerpán a bylo dáno volno. Nemohu mluvit za ostatní účastníky, ale za sebe ano. Nikdy jsem netrpěl strachem, ani před výslechem na StB nebo v jeho průběhu, ale po úvodním zasedání 6. července se mě zmocnil strach, který se změnil v pokušení s připravenými připomínkami nevystupovat. Nemohl jsem usnout. Byl jsem na pokoji sám a bojoval jsem s tím strachem nebo pokušením asi dvě hodiny. Ale pak jsem použil bonmot, který jsem v podobných situacích používal často: „Jsem na tom jak proletariát, co mohu ztratit? Jedině své okovy.“ A rozhodl jsem se, že hned ráno, před začátkem jednání, dám přihlášku k diskusi. Okamžitě jsem se uklidnil a během několika minut usnul. Ráno po mši svaté a snídani jsem ihned odevzdal přihlášku na další den, tj. úterý 8. června.

Vzpomínám si, že již v neděli 6. června odpoledne, a zejména v té uskutečněné první polovině pondělního zasedání zaznělo několikrát, že nebyly využity materiály ze sněmovních kroužků. Zapamatoval jsem si přesně počáteční větu proslovu celostátně významného pracovníka v pastoraci; cituji: „Předložený materiál s tím, co bylo dosud projednáváno, příliš nesouvisí.“ V pondělí 7. června v 10 hodin, jak jsem již zmínil, byl vyčerpán program a byla vyhlášena přestávka. Po obědě jsem se dostavil v přesvědčení, že mám podánu přihlášku až na další den, a že tedy na odpoledním jednání budu jen posluchačem. Po zahájení byl vyzván k diskusi jeden účastník – a poté já. Rychle jsem prohlédl složku, jestli mám vše potřebné vůbec s sebou. Rozsah písemného materiálu nebyl omezen, ale ústní vystoupení bylo limitováno na 5 minut. Ve svém profesním životě jsem si dával před přednáškou proti trémě (někdy bylo v sále i 1000 účastníků velké autority v mém oboru) jednoho panáka. To ale na sněmu nešlo a ani jsem před vystoupením nevěděl, že budu mluvit. V dané situaci jsem použil bonmot: „Přihlásil jsem se do diskuse až na zítřek, ale jako bývalý skaut musím být vždy připraven.“ A ono to zapůsobilo jako ten panák.

Na základě svých zkušeností s přípravou celostátního i diecézního setkání církevních hnutí jsem tedy podal připomínky ke třem paragrafům v Instrumentu laboris, k paragrafu 35 o proklamované jednotě a k paragrafu 72 kapitoly Pastorace rodin, kde jsem žádal zařazení textu:

„Rodina je právem považována za základní buňku každého společenství, tj. i církve. Proto musí dávat základ ke komplexnímu tělesnému, duševnímu i duchovnímu vývoji, a to v rovině přirozené i nadpřirozené, která tu přirozenou předpokládá. Proto se pastorace v celém komplexu nemůže zužovat do dílčích problémů.“

Před uvedením tohoto návrhu jsem se odvolal na známou tezi sv. Tomáše Akvinského: „Gratia supponit naturam et perficit illam.“ O důležitosti tohoto návrhu se mnou v soukromém rozhovoru mluvil jeden z otců biskupů.

Při hlasování bylo oběma komorami schváleno redakční radou pozměněné znění:

„Katolický pohled na funkci rodiny je komplexní. Jejím úkolem je vést všechny její členy k základním lidským hodnotám, které jsou předpokladem pro náboženskou výchovu a umožňují také řešení závažných životních situací.“

Asi největší zklamání na 1. zasedání způsobilo neschválení návrhu, který se vyjadřoval ke kolaboraci duchovních za komunistické totality. Návrh neobsahoval žádná jména, to osmé přikázání ani nedovoluje, vyjadřoval se pouze k problému. Dolní komorou byl přijat nadpoloviční většinou – což muselo být minimálně 38 účastníků, a ne pouze několik jednotlivců, jak jsme se dočetli v roce 2008 v jednom rozhovoru. Horní komora, která měla hlas rozhodující, návrh neschválila, a tím nebyl schválen vůbec. Způsobilo to velké rozhořčení, bylo to poznat zejména v jídelně a o přestávkách. Ale, jak my starší z vlastní zkušenosti víme, za chyby se platí. Krátce po 1. zasedání musel odstoupit z významné funkce jeden z bývalých dobrovolných spolupracovníků StB (který navíc neřekl celou pravdu) a média toho byla plná. Kdyby byl schválen zmíněný návrh, byl by zde pro společnost argument, že nejvyšší orgán české katolické církve, což Plenární sněm jistě byl, se k problému jasně vyjádřil.

Přece však uvedený průběh diskuse a hlasování způsobil, že pro vyhodnocení výsledků 1. zasedání a přípravu 2. zasedání byly na 1. zasedání zvoleny komise z účastníků. Do čela každé komise byl určen jeden z otců biskupů. To sice vyhlíželo velmi nadějně, ale na 2. zasedání se ukázalo, že toho lze i zneužít. Šéfredaktor Katolického týdeníku v editorialu čísla 29/2003 charakterizoval výsledek 1. zasedání slovy v jeho úvodu: „Duch Svatý na plenární sněm dorazil.“ A dále pokračoval chválou nad životností naší církve. Poněkud pozapomněl, že členové sněmovních kroužků odjížděli s pocitem, že výsledky z jejich jednání nebyly využity. (Otázal jsem se při natáčení rozhovoru významného člena církevního vedení, proč nebyly využity. Odpověď byla hodna některých našich politiků: „Snad si členové sněmovních kroužků nemysleli, že ty zápisy budou použity pro závěrečný dokument!“) Na rozdíl od pana šéfredaktora Katolického týdeníku si myslím, že Duch Svatý je s námi stále, vždyť nám to Ježíš při odchodu k Otci slíbil, a on své sliby plní. Jen je důležité, abychom byli stále připraveni jeho vnuknutí vnímat.

Příprava a průběh druhého zasedání

Jak jsem již zmínil, příprava na 2. zasedání probíhala v komisích, jejichž předsedy byli vybraní biskupové. Průběh práce komisí měl být zveřejňován na webových stránkách sněmu. Něco se objevovalo, ale spíše popis, o čem se jednalo. Vzhledem k tomu, že musel být přepracován materiál komise pro laiky, protože byl příliš rozsáhlý nebo některé závěry byly „nepřijatelné“, nebyl dodržen slíbený termín dodání Instrumentum laboris pro 2. zasedání. Ale i při zpoždění bylo na vypracování připomínek podstatně víc času než před 1. zasedáním. Kromě některých drobností jsem věnoval velkou pozornost analýze v souvislosti s výrazným snižováním počtu praktikujících katolických křesťanů a sympatizantů s církví, zejména proto, že zdůvodnění bylo odbyto nic neříkající a nechuť k pravdě prozrazující frází, že nelze exaktně zjistit, ale pouze se domnívat, které faktory hrály v úbytku největší roli. Ve své analýze jsem uvedl asi devět faktorů, které považovali za reálné i mnozí přátelé. Podobně jsem věnoval mimořádnou pozornost i kapitole Duchovní četba dějin. Ale vzhledem k tomu, že oba problémy byly z programu jednání před 2. zasedáním vypuštěny, byla to práce aspoň v té chvíli zbytečná.

Zrušení jednání o studiu a analýze dějin mělo, podle mého názoru, na další průběh sněmu podobný vliv jako zanedbání zpytování svědomí na kvalitu a účinnost svátosti smíření. Politování nad absencí analýzy všech oblastí problémů, včetně dějin, zaznělo z úst jednoho z otců biskupů v jeho homilii na začátku 2. zasedání. A nebyl sám, znepokojení vyjádřila Komise pro laiky a v rozhovorech o přestávkách mnozí další. Je velmi pravděpodobné, že kdyby účastníci sněmu mohli hlasovat, zda mají být Analýza a Duchovní studium dějin vyňaty z programu 2. zasedání, v programu by jistě zůstaly. Pokud si dobře vzpomínám, svůj nesouhlas vyjádřil i předseda komise Duchovní četba dějin tvrzením, že práce nebyla dokončena, v pořadu „Doteky víry“ po ukončení Plenárního sněmu.

Z dalších závažných momentů mohu uvést i nesouhlas Komise pro laiky s neopodstatněným přílišným zestručněním textu komise, který se vypuštěním celých odstavců nebo i kapitol stal nesourodým. Rozsáhlý materiál, který komise připravila v dokumentu Laici v dnešním světě, bylo podle mého názoru možno použít i k analýze současného vztahu církve a společnosti. Něco se proto snad podařilo doplnit při jednání komise během zasedání sněmu.

Komise však měly v každém případě zohlednit návrhy, které byly odhlasovány na 1. zasedání sněmu. Uvedu konkrétní příklad, že tomu tak nebylo. V kapitole Pastorace rodin byl nakonec výše uvedený oběma komorami schválený text nahrazen tímto:

„Rodina má být domácí církví, kde rodiče slovem i příkladem hlásají svým dětem víru a kde vyrůstají vlastní životní povolání. V rámci tohoto úsilí vedou rodiče své děti k odpovědným občanským postojům.“

Ze srovnání původního návrhu s tím upraveným na 1. zasedání a s tím nakonec navrženým komisí je zřejmé, jak byla postupně odstraněna souvislost s myšlenkou sv. Tomáše o přirozené výchově jako základu té náboženské a jak bylo konkrétní doporučení postupně nahrazeno příliš zobecněným. V této podobě zůstalo doporučení k výchově v rodině i v Instrumentum laboris pro 2. zasedání s názvem „Život a poslání křesťanů v církvi a ve světě“. Na tomto zasedání bylo velkým nedostatkem, že se nehlasovalo o jednotlivých návrzích, ale o celém a často redakčně upraveném návrhu komise. To umožňovalo nepohodlné návrhy vypustit.

Vzhledem k tomu, že komise do textu nezařadila dříve schválený návrh o úkolu rodiny, vrátil jsem se k němu v písemné připomínce i v přihlášce do diskuse. Dvě komise, pro laiky a pro pastoraci, doporučily návrh k projednání v tomto znění:

„Rodina má být základní buňkou lidské společnosti, kde si děti mají na základě příkladu i vedení rodičů osvojit základní etické principy života, jako je správná stupnice hodnot a odpovědnosti, schopnost komunikace s druhými a vnímání jejich potřeb, ochotu pracovat pro společné dobro apod. Jedním z největších přirozených darů, který rodiče svým dětem mohou dát, je čas, který jim věnují v každém životním období. Tak se vytvoří přirozený, ale nezbytný základ pro působení rodiny jako domácí církve.“

Jako častý návštěvník Domovů důchodců jsem se mohl přesvědčit, jak senioři špatně snášejí samotu. Proto jsem dal toto doporučení:

„Děti a vnoučata by měly pokud možno častou návštěvou pomáhat rodičům a prarodičům, kteří bydlí v samostatném bytě nebo sociálním zařízení, překonávat obtíže stáří, zejména jejich samotu a nemoci.“

Toto doporučení Komisi pro laiky jsem přednesl na výzvu moderátora sám a bylo přijato pozitivně. K přednesení stejného návrhu Komisi pro pastoraci jsem nebyl vyzván a předseda komise jej s hlasitým projevem nesouhlasu smetl ze stolu. V závěrečném dokumentu byl ponechán beze změny návrh v Instrumentum laboris pro 2. zasedání, protože, zřejmě pod vlivem prudké reakce předsedy Komise pro pastoraci, nakonec tento návrh k mému překvapení vypustila i Komise pro laiky, ačkoliv jej den předtím v mé přítomnosti zařadila. Druhá část návrhu, která souvisela s mezigeneračními vztahy, byla v závěrečném dokumentu nahrazena textem:

„Soužití tří generací je ve městech, zejména v panelákové zástavbě, velmi obtížné, nebo i nemožné.“

Ale právě ten odmítnutý návrh tuto obtížnou situaci řešil. Předpokládat, že problém vyřeší charita nebo personál sociálních zařízení, může pouze ten, kdo o práci těchto institucí nic neví. Otec biskup, který v soukromém rozhovoru reagoval již na 1. zasedání velmi pozitivně, druhý den po smetení tohoto návrhu ze stolu začal svou homilii velmi důrazně oním citátem ze sv. Tomáše: „Gratia supponit naturam et perficit illam.“

Závěr

Nenašel jsem nikoho mezi Božím lidem, kdo by byl schopen pochopit odmítnutí některých návrhů, a zejména nevyužití rozsáhlého materiálu Komise pro laiky. Asi přece jen sehrál určitou roli již na začátku zmíněný malý zájem kněží. Zřejmě i proto nebyla výsledkům sněmu věnována v pastoraci potřebná pozornost. Mnohem větší vady však měl samotný průběh sněmu a závěrečný dokument. Jednu kapitolu v něm obsaženou zde v závěru zmíním: „Impulzy do budoucna. Co dělat.“ Její část ocituji: „Nejprve je třeba získat důvěru většího počtu občanů. A k tomu může pomoci sebereflexe minulých let a stanovení priorit: Šance na přijetí má jen církev chudá a sloužící.“ Kde zůstaly výzvy z předsněmovních propagačních letáků? Jak se posunul hlavní cíl – uvedení dokumentů 2. vatikánského koncilu, a dnes je nutno přidat: i pokoncilních dokumentů, do každodenního života české církve, do vzájemných vztahů biskupů, kněží a laiků? Asi marně volal jeden z účastníků s hlasem poradním v závěru svého návrhu po tom, aby se snaha k pojmenování krizových jevů současné církve, a dnes jsou asi ještě závažnější, vrátila k řešení na všech úrovních, včetně dalšího zasedání Plenárního sněmu. Možná by mnohé objasnila analýza zápisů ze sněmovních kroužků. Uplynulo již osm a půl roku a neřešilo se nic, kromě bagatelizace některých nevhodných zásahů do průběhu sněmu. Jedno ze závěrečných poselství má v posledním odstavci nadpis: „Nebojte se, zvedněte hlavu.“ Kristus svou církev jistě ochrání, ale jak ve svém snu slyšel senátor Štětina v nebi od Hospodina, když mu vyjádřil podiv nad tím, jak může nečinně přihlížet dění v naší zemi: „Na co tam mám vás?“ Jediným cílem tohoto článku je, abychom konečně začali plnit to, co od nás Bůh očekává a na co nám dal potřebné hřivny. Papež František nám denně ukazuje cestu.