Paul B. Coleman, CENSORED. How European „Hate Speech“ Laws Are Threatening Freedom of Speech
Autor: Marek Říčan - Číslo: 2014/2 (Recenze)
Paul B. Coleman, CENSORED. How European „Hate Speech“ Laws Are Threatening Freedom of Speech. Kairos Publications, Vienna 2012, 161 str. (včetně bibliografie a poznámkového aparátu), ISBN 978-3-9503055-6-2.
V roce 2012 vyšla ve Vídni tato knížka o dopadu zákonů o „nenávistné řeči“. Zkrátka váš nesouhlas nebo kritika nějaké skupiny může vést k vašemu odsouzení a zaplatíte třeba pokutu. Třeba když řeknete něco proti homosexuálům nebo muslimům. Francouzský politik Christian Vanneste v Národním shromáždění prohlásil, že heterosexualita je morálně nadřazená homosexualitě, a soud mu vyměřil pokutu 12 000 € (podle http://en.wikipedia.org/wiki/Christian Vanneste jen 3000 €). Po třech letech tahanic byl rozsudek zrušen.
První kapitola (s. 3–32) knihy mapuje vznik zákonů o „nenávistné řeči“ na půdě OSN, konkrétně jejich místo v textu Všeobecné deklarace lidských práv nebo Mezinárodní úmluvy o občanských a politických právech, a jejich postupný přenos do legislativy jednotlivých států. Přitom na národní úrovni pokračují tendence rozšířit platnost a prodloužit dosah těchto zákonů. Stojí za to podotknout, že na počátku boje o zařazení klauzule o postihu „nenávistné řeči“ stály země socialistického tábora.
Druhá kapitola (s. 34–61) je čtenářsky nejzajímavější a nejdramatičtější. Vypočítává víc než třicet případů soudní konfrontace a penalizace osob obviněných z porušení zákona o „nenávistné řeči“, většinou proto, že se kriticky vyjádřily na adresu homosexuálů nebo muslimů. Mezi obviněnými najdete pouliční kazatele, biskupy, politiky, … i Brigitte Bardot. Negativní efekt těchto kauz spočívá (asi nejen) po mém soudu již v tom, že proběhly, i když obvinění byli postihu nakonec zproštěni. Jenže stigmatizace byla dokonána. A lidé začínají ze strachu více kontrolovat, co řeknou, veřejná debata zamrzá. Pro nařčené je trestem samotný proces. Co to stojí času, peněz, nasazení, aby člověk očistil své jméno! A někdy to už není možné. V soudních sporech také mnohokrát nejde o pravdu: pokud je pře soustředěna na subjektivní stránku, na „pocit ublížení“, nemá pravdivost tvrzení obviněných na jejich vítězství žádný vliv.
Jak se asi bude situace kolem uplatňování zákonů o „nenávistné řeči“ vyvíjet v budoucnu, vezmeme-li v úvahu dění a trendy, kterých jsme svědky v současnosti? Jak ovlivní společnost v EU? Lze očekávat, že v budoucnu budou zákony „o nenávistné řeči“ rozšiřovány, mohou přibývat oblasti a kategorie, v nichž bude svoboda projevu omezována. Za druhé rostoucí cenzura slova povede (asi) k tomu, že většinové názory budou zakázány a menšinové preferovány. Dále může právní omezení svobody slova vyústit v restrikce v jiných oblastech: na pracovišti, v morálních kodexech pro práci v médiích či pravidlech soužití v areálech univerzit. Dá se očekávat nárůst soudních sporů a organizací monitorujících porušování zákonů o „nenávistné řeči“ a podporovaných státem. Nakonec je možné, že národní nebo mezinárodní soudy budou méně podporovat svobodu slova jako takovou a více posuzovat obsah dané výpovědi – zda je hodna právní ochrany. Tím jsme shrnuli obsah třetí kapitoly (s. 64–88), která uzavírá první část knihy.
Její druhou část (s. 62–134) tvoří, kromě právních úprav o „nenávistné řeči“ v dokumentech mezinárodního a evropského dosahu, výčet zákonných ustanovení téhož rázu, jaká jsou zakotvena v legislativě států EU. Liší se v mnohém. Již v tom, že ne všechna jsou součástí trestních zákoníků, byť většina ano. Odlišný je jejich rozsah. V případě Estonska jde o dva odstavce (čtvrt strany), v případě Francie tři strany. Nestejné jsou některé podrobnosti obsahu zmíněných zákonů: délka, forma či adekvátnost trestu – např. ve Španělsku se pokuta orientuje podle výše příjmu viníka (s. 130); aspekty formulace skutkové podstaty – např. pokud jde o zohlednění cílenosti (Nizozemí, s. 121), nebo naopak nevědomosti (Spojené království, s. 131) trestného jednání. V rámci „dohry“ pamatují zákony některých zemí na konfiskaci závadných materiálů (Slovinsko, s. 129). Jiné zase zpřesňují, že daný trestný čin musí proběhnout na území státu, který daný zákon o „nenávistné řeči“ vydal (Lucembursko, s. 119). Ve Spojeném království je stanoveno, kdy nejde o provinění, nýbrž o svobodnou diskusi (s. 133). Někdy se uvádějí instituce, subjekty nebo obřady, které jsou daným zákonem chráněny: konkrétní církev, Bůh, profesionální představitel dané instituce, národ (Maďarsko, s. 114), pohřeb apod. Občas je skutková podstata trestného činu vystižena pojmem „rouhání“ (Irsko, s. 115).
Pro mne jako pro ne-právníka je těžko konstatovat, zda je daný zákon „přísný“, určitě záleží na jeho konkrétní aplikaci a na činu, na který je vztahován.
První část knihy zachycuje vytyčenou problematiku v důležitých a základních momentech. Ve druhé postrádám jako neodborník i z hlediska koncepčního analýzu a syntézu představených zákonných norem. Ta by čtenáře více zasvětila do předmětné tematiky. Kniha otvírá závažný problém jak s ohledem na jeho konkrétní podoby, tak na budoucnostní a společenskou perspektivu s ním spjatou. Uvidíme, jaké budou její ozvuky, ať v administrativě EU, v členských státech EU, nebo i v širším měřítku.
Autor knihy je od roku 2009 právním zástupcem Alliance Defending Freedom – organizace se sídlem ve Vídni, usilující o zachování možnosti šíření evangelia, a to prostřednictvím transformace právního systému a obhajoby náboženské svobody. Předtím působil jako právní poradce organizací Christian Concern a Christian Legal Centre.
