Odpuštění (Rwanda 1994)

Autor: Immaculée Ilibagiza - Číslo: 2014/2 (Téma)

Z knihy Odpustila jsem (Karmelitánské nakl., 2010). – Převzato ze Zpravodaje pražské arcidiecéze, 3/2013.

Pastor Murinzi souhlasil s úkrytem šesti Tutsijek – mě, jedné ženy a jejích dvou dcer a dvou dalších dívek – v uzoučké, zřídkakdy používané koupelně na druhém konci své ložnice. Mohl nás zde schovat před vrahy i před sloužícími, kteří zde v domě pracovali, a dokonce i před vlastní rodinou. Další dvě ženy se k nám přidaly později. V místnosti s přibližnými rozměry metr krát metr dvacet jsme byly namačkány tak těsně jedna na druhou, že jsme jen stěží mohly dýchat.

Pastor nám dal přísný zákaz mluvit. Obával se, že by nás někdo mohl zaslechnout. Proto jsme spolu prohodily za ty tři měsíce sotva pár slov. Dobře jsme však slyšely poblázněné zrůdy venku, když obsadily vesnici, jak při pronásledování Tutsiů skandují: „Zabme je! Zabme je! Zabme staré, zabme mladé! Zabme tuhle, zabme toho, vyhlaďme je do jednoho!“

Následujících 91 dní jsem se krčila se sedmi ženami ve stísněném prostoru koupelny, zatímco venku běsnili vrazi. Slyšely jsme zprávy přicházející z rádia v pastorově ložnici, jak vládní činitelé nařizují Hutuům ve Rwandě vzít mačetu a vyhladit každého Tutsie, kterého uvidí – i kdyby se jednalo o vlastního manžela, manželku či vlastní dítě! Nezabití Tutsie nebo poskytnutí azylu Tutsiovi se trestalo smrtí. V zemi žilo téměř sedm milionů Hutuů. Pokud vím, až na několik málo výjimek se každý člověk, který byl schopen vraždit, masakru zúčastnil.

Z mezinárodních zpravodajských kanálů jsme se dověděli, že svět se k Rwandě otočil zády. Všechny mírové jednotky OSN až na několik výjimek zemi opustily a nikdo nepřicházel, aby nás zachránil – žádný africký stát, žádný evropský stát, a už vůbec ne Spojené státy. Všichni věděli, k čemu zde dochází, ale nikdo nezasáhl, aby to zastavil. Extremistická hutuuská vláda si toto mlčení vyložila jako zelenou pro vyhlazení Tutsiů a ve vraždění se pokračovalo s rychlostí a účinností větší, než jakou kdysi vyvinul Adolf Hitler.

Nepotřebovaly jsme rádio, abychom si uvědomily, jaký krůček nás dělí od smrti, neboť vrazi prohledávali pastorův dům mnohokrát. Slyšely jsme je na druhé straně tenké sádrové stěny klít, převracet nábytek a bodat do dutého stropu, aby se ujistili, že se nikdo neukrývá v podkroví. Dveří koupelny si mohl v pastorově ložnici všimnout každý. To, že náš úkryt neobjevili, byl zázrak samotného Boha. (...)

Od okamžiku, kdy jsem vstoupila do koupelny, jsem neodložila červenobílý růženec, který mi věnoval otec jako dárek na rozloučenou. Tento růženec se pro mě stal záchranným lanem, jež mě poutalo k Pánu, a často jsem se s jeho pomocí modlila a prosila, abych byla ušetřena znásilnění a smrti. Moje modlitby však postrádaly sílu, protože jsem nepřestávala vrahy nenávidět za to, co prováděli. Čím víc jsem se modlila, tím více jsem si uvědomovala, že pokud chci obdržet pravé Boží požehnání, musí být mé srdce připravené přijmout jeho lásku. Jak by ale mohl vstoupit do mého srdce, když bylo plné hněvu a nenávisti?

Modlitbu Páně jsem vyslovila stokrát v naději, že vrahům, kteří všude kolem zabíjeli, odpustím. K ničemu to však nevedlo. Pokaždé, když jsem dospěla k prosebné pasáži „odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“, vyschlo mi v hrdle. Nedokázala jsem ta slova vyslovit, protože jsem se s jejich pravým významem nemohla ztotožnit. Má neschopnost odpustit mi působila větší bolest než muka, která jsem zakoušela kvůli odloučení od rodiny, a byla horší než fyzické a psychické utrpení, které jsem prožívala, když po nás neustále pátrali.

Po týdnech vytrvalé modlitby ke mně jednou v noci přišel Bůh a dotkl se mého srdce. Přiměl mě pochopit, že my všichni jsme jeho děti, a proto si zasloužíme odpuštění. Dokonce i ti, kteří spáchali činy tak zlé a zvrácené jako vrazi, kteří ničí Rwandu, si odpuštění zaslouží. Stejně jako darebné děti je nutné potrestat i je – je však třeba jim i odpustit.

Měla jsem vidění Ježíše na kříži, jak posledním dechem odpouští svým pronásledovatelům. Poprvé jsem se zcela otevřela Pánu a nechala ho, aby mi naplnil srdce silou odpuštění. Boží láska mi zaplavila duši a já odpustila těm, kteří zhřešili nebo hřešit nepopsatelným a bezbožným způsobem nepřestávali. Hněv a nenávist, které mi zatvrdily srdce, zmizely. Zaplavil mě hluboký pocit klidu a míru. Už mi nezáleželo na tom, zda zemřu. Samozřejmě, že jsem zemřít nechtěla, ale věděla jsem, že jsem na smrt připravená. Pán mi očistil srdce. Už jsem se nemusela smrti bát, protože mi zachránil duši. Přestože jsem věřila v Boha a celý život se modlila k němu, Ježíšovi a Panně Marii, nikdy jsem jeho moc v sobě nezakusila víc než právě v okamžiku, kdy se mé srdce naučilo odpouštět. Tehdy jsem tu sílu cítila všude kolem a věděla, že on se mnou bude po všechny dny.