Velikonoce v Káhiře

Autor: Lukáš - Číslo: 2014/1 (Dokumenty)

Ze zpráv káhirského studenta, 2013. – Mírně zkráceno.

Květná neděle: Nedělní ranní mši svatou v arabském jazyce mám vždycky moc rád. Sice je v kostele hodně málo lidí, ale cítím se tu moc dobře. Farnost sv. Josefa je totiž hodně specifickou farností. Je složena z větší části z cizinců, kteří v Egyptě, v Káhiře pracují. Parkoviště, na které se promění zdejší sportovní hřiště, je zvláště při francouzských a anglických mších naplněno supermoderními luxusními Mercedesy, Chryslery, BMW,... kostel je naplněn skvěle oblečenými páry, kde nechybí zlaté naušnice, špičkové hodinky, parfémy,… do kasiček se hází papíry nejvyšších hodnot… Zato při arabských mších svatých se sejde dvacet či třicet spíše starších Egypťanů, kteří, bůhví proč, chodí na latinský ritus. Na parkovišti není zaparkované jediné auto, v kasičce se objeví pár drobáků… mé srdce se však právě tehdy mnohem více otevírá vanutí Ducha. Mnohem hlouběji zakouším přítomnost Pána při mši, jejímž slovům stále moc nerozumím. Pociťuji zde zvláštní pocit, že právě zde tluče srdce farnosti, totiž mezi místními. Na rozdíl od cizinců tito lidé tu jsou a budou celý život. Cizinci jednoho dne přijdou a dalšího dne zase odejdou… tak jako já…

Zelený čtvrtek: Mše probíhala dvojjazyčně, tedy prakticky to vypadalo tak, že první čtení bylo anglicky, druhé francouzsky, přímluvy se četly na přeskáčku v tom či onom jazyce, kázání zdejšího patera Ghislaina bylo také dvojmo. Obřad mytí nohou na mne zapůsobil hlavně poklekem pana faráře Ghislaina. On má snad 130 kg a pokorně si ke každému z dvanácti mužů klekl a myl a myl… ten poklek byl několikrát slyšitelný až u nás vzadu. Po přijímání následoval tichý průvod s Tělem Páně do bočního svatostánku. Ten již byl decentně barevně přizdoben, když přes veliký oltářní obraz bylo zavěšeno bílé plátno, na kterém byl přišpendlen ručně malovaný obraz africkými sytými barvami znázorňující Poslední večeři. Troufám si říci, že by to naší středoevropské trochu studené zbožnosti moc nevyhovovalo. Když průvod kněží i s Tělem Páně přistoupil k bočnímu oltáři, následovalo krátké tiché spočinutí. Poté kněží i s ministranty odešli a věřící mohli zůstat v tichosti až do 11 hodin. Zůstal jsem asi hodinu. Byla to konečně hodina ticha v Káhiře. Zelený čtvrtek tedy proběhl v relativně hluboké duchovní atmosféře.

Velký pátek: Obřady připomínající Ježíšovu smrt začaly ve 14 hodin odpoledne Křížovou cestou. Přišel jsem do kostela, postavil se pod kůr a snažil jsem se co nejvíce prožívat jednotlivá zastavení Křížové cesty. Opět se střídala angličtina s francouzštinou. Po Křížové cestě následovala bohoslužba slova. Poté se uctíval kříž obdobně jako v Semilech, jen s tím rozdílem, že 1,5 metru vysoký kříž měl svůj vlastní podstavec. Ministranti tak jen stáli se svíčkami a další dva decentně otírali polibky zanechané u paty kříže nebo na těle Krista věřícími, případně pomáhali starším zvednout se z pokleku. Po tomto uctívání následovalo přijímání, po příjímání se vše sklidilo a zhaslo. Jen boční oltář, který znázorňoval hrob, ve kterém byl Ježíš pochován, byl stále ozdoben bílým plátnem a decentním světlem. Opět se mohlo chvilku setrvat v tichém spočinutí.

Sobotní vigilie Vzkříšení: V Káhiře se v těchto dnech stmívá mezi půl sedmou a sedmou hodinou večerní. Sobotní vigilie Vzkříšení, která byla naplánována na 20 hodin, tak mohla přesně plnit pravou symboliku tmy, kterou prozáří Zmrtvýchvstalý („a třetího dne vstal z mrtvých“). Obřady začaly na farní zahradě, kde pár minut po osmé večerní vzplála vatra. Za latinského zvolání Lumen Christi se počala cesta veliké svíčky (paškálu) v rukou patera Ghislaina do potemnělého kostela. V rukou lidí byly připraveny malé svíčky k rozžehnutí, to nastalo již v kostele při druhém zvolání Lumen Christi. Zpěvu Exsultet se ujal můj spolužák ze třídy, ugandský combonián Kazimír. Přednesl jej v anglickém jazyce s africky zastřeným hlasem. Následovala všechna liturgická čtení, kdy se opět střídaly jazyky. Mezitím se pělo Gloria in Excelsis v angličtině a po chvíli i slavné Alleluja, kostel se probudil ze tmy a všechna světla se rozžehla… Následovalo kázání nového papežského nuncia, Francouze mons. Jean-Paula Aimé Gobela. Po něm se jen obnovilo křestní vyznání (nikdo totiž nebyl nově pokřtěn) a požehnala se voda, kterou jsme na znamení křtu byli pokropeni paterem Ghislainem a nunciem, který byl i hlavním celebrantem. Oba měli kamenné nádoby naplněné svěcenou vodou, smáčeli do nich palmové listy a jemným pohybem zápěstí kropili věřící, když procházeli kostelem až ke vstupním dveřím a zase zpět.

Nedělní mše Vzkříšení: Nedělní ranní mši celebroval pater Ghislain, který byl velice radostný, když hned po příchodu polohlasně zakřičel: „Al-Masíh Qam!“ (Kristus vstal z mrtvých). A my odpovídali: „Haqqan Qam!“ (Vpravdě vstal z mrtvých). Vše se opakovalo třikrát se stupňující se intenzitou! Poloprázdný kostel radostně zvolává, že náš Mistr a Pán vstal z mrtvých. Tehdy mne zase polila vlna horké radosti ze zřídla této radostné zvěsti, že Pán Žije! Tato radost mne opět uvedla do asi hodinové procházky po ostrově az-Zamálku, kde jsem opět obdivoval nádherné košaté barevné květy, které však již nepřipomínaly cestu k smrti (Květná neděle), ale radostné jitro prázdného hrobu, a tedy oslavu vítězství života nad smrtí. Modlil jsem se slavný růženec a nemohl se dodýchnout z té radosti. A tak jsem se modlil, děkoval, prosil, opěvoval, vzdával chvály,… zvěstoval jsem radostný úsměv i těm rackům a havranům, kteří mi přelétali nad hlavou… i těm rybám v Nilu, které plavaly mezi odpadky a mezi železnými a dřevěnými kusy starého mola… i tomu sršni, který mi prolétl kolem ucha a já vyděšen se vyhnul již jen rozvířenému vzduchu, který po sobě sršeň zanechal… a pojednou jsem vzpomněl na svého prvního psa Bobíka, na našeho současného rošťáckého bígla Bernýho, na všechny naše kočišťata, na současného mouratého kocoura Bedřicha; nevím proč, ale vzpomněl jsem si i na Pansko, na ten překrásný les pod Cimbálem a Nouzovem, kde prožívám radosti i bolesti svého života již od dob dětství… zkrátka miluji stvoření!

Bože Otče, poslal jsi na svět svého milovaného Syna, aby se On stal člověkem, žil zde, utrpením zemřel a vstal z mrtvých; to vše, abychom my měli život věčný. Prosím, dej, ať z vítězství Tvého Syna žijeme opravdově a po celý náš život. Nechť právě z něho čerpáme tu moudrost, že v žádném rei-ki, v žádných výkladech karet, v žádných horoskopech, v žádných amuletech pro štěstí, v žádném pohybu kineziologického kyvadélka, v žádném předvídání budoucnosti, zkrátka že nikde jinde nenalezneme spásu než v Ježíši Kristu, Tvém milovaném Synu! Ten Jediný nám totiž přinesl spásu!