Sněm české katolické církve

Autor: Miloš Raban - Číslo: 2014/1 (Studie)

Z autorovy stejnojmenné knihy, vydané v roce 2000 nakladatelstvím Vyšehrad. –

Uskutečňování synodality v církevním společenství se po staletí redukovalo pouze na jeho nutný aspekt spásy, a tak se dnes realizuje v naší církvi pouze při farní nedělní liturgii. Přitom se nedělní bohoslužba, zejména ve městě, jeví spíše jako shromáždění anonymů než jako společenství věřících se vzájemnými hlubokými duchovními a společenskými vztahy. Ani duchovní správce předsedající nedělní liturgii nezná své farníky, i když se jí účastní po desítky let. Nezná je proto, že je zaměstnán správou a bojem o přežití ještě dalších několika farností, ale i proto, že k formování farního společenství nemá žádný nástroj:¹ nezná jejich adresu ani jméno, aby je mohl oslovit a navštívit, když jsou nemocní, nebo jim popřát k životnímu jubileu. Náš duchovní správce ani odhadem nemůže znát, kolik má svých farníků, kde a jací jsou, a městský duchovní správce mnohdy neví, kde jsou vlastně hranice jeho farnosti. Až když duchovní správce bude mít adresný přehled svých farníků a jejich stavu, může se zamýšlet nad jejich pastorací. To nemůže učinit sám, to se dá učinit pouze společně. Pak teprve může mít smysl zavést farní, pastorační a ekonomické rady, kde by se uskutečňovala nutná spoluodpovědnost všech farníků za jejich společenství. To se pak realizuje formou společenství dětí, mládeže, rodin, seniorů, ve sněmovních kroužcích, formačních akcích, charitě, ale také při farních poutích, posvíceních, oslavách různých svěcení a jejich výročí atd. To právě v mnoha farnostech chybí.

Uskutečňování diecézního společenství by mělo být podobné, ale v praxi je na tom diecéze řádově hůře než farnosti. Slavení diecézních synod ve většině našich biskupství je dnes pouze matnou vzpomínkou na středověk či minulé století a už jsme vlastně zapomněli, co znamenaly a o čem se tam jednalo. Význam stálých poradních orgánů biskupství se do povědomí věřících ani kněží nedostává, a hlavně byly tyto diecézní synody spíše několikadenním ceremoniálem za zavřenými dveřmi, který nepronikl do vědomí nejen věřících diecéze, ale ani jejího duchovenstva. Diecézní synody postrádaly náročný, ale nezbytný prvek synodality, totiž aklamaci věřících. I dalších společných diecézních akcí je ve srovnání s farními aktivitami v některých, zejména českých diecézích minimum: několik diecézních setkání mládeže a kněžských dnů za rok a někde občas i diecézní pouť. Chybí pravidelné biskupské a vikářské vizitace, které mají být spíše vzájemnou posilou bratrského společenství než inspekcí, chybí stálá formační a setkávací instituce pro všechny skupiny věřících, jež by o jejich společenství pečovala.

Provinční synodní akce se konala naposledy v minulém století pouze v Praze v roce 1860. (...) Čeští a moravští biskupové totiž ve své době, nejčastěji z důvodů nepříznivých historických a politických okolností, nenaplňovali či nemohli naplňovat usnesení Tridentského sněmu konat provinční sněmy každé tři roky.² Nemohli naplnit ani starý kodex z roku 1917, který jim přikazoval konat plenární či provinční sněmy každých dvacet let (kán. 283 CIC 1917) a diecézní synody minimálně každých deset let (kán. 356 CIC 1917),³ aby tak synodním způsobem prozíravě předešli vzniku starokatolické církve po roce 1870, reagovali na mocné kněžské hnutí od roku 1905, na vznik liberalistického Československa v roce 1918 s následným odtržením nacionální Církve československé v roce 1920, aby uskutečnili už papežem požadovanou Katolickou akci z roku 1922, čelili hrozbě nacismu v roce 1939 a komunismu roku 1948. (...)

Poslední diecézní synody v české provincii se konaly v Litoměřicích a v Hradci Králové 1863, v Praze 1873 a naposledy v Českých Budějovicích 1913. V moravské provincii se od jejího vzniku 1777 provinční sněm nekonal ještě nikdy. Poslední olomoucká diecézní synoda proběhla v roce 1591 a brněnská v roce 1934.

Vědomi si této situace, považovali proto naši biskupové za nutné, aby byl svolán plenární sněm. Co všechno ale vlastně může sněm řešit? V rámci obecného práva všechny možné současné i historické problémy víry, pastorace, morálky a disciplíny v naší církvi a společnosti. Druhý vatikánský koncil nám v tom má být nejlepším příkladem: skoro v každém svém výnosu reflektoval takřka celé dějiny církve a všechny současné i minulé problémy; jeho tak mimořádný význam tkví právě v tom, že dal dějinám církve novou perspektivu, především návratem k původnímu smyslu pro společenství v církvi. (...)

Sněm má být příležitostí, při níž si katoličtí křesťané v naší zemi – kněží i laici – hlouběji uvědomí svou odpovědnost za církev a její hlavní úkol, evangelizaci, a také spoluodpovědnost církve za stav společnosti.

Založení sněmovních kroužků

Zahájení diskusí o církvi se sleduje se zájmem a u některých též s netrpělivým i nedůvěřivým očekáváním, což je dobré znamení. Aby se mohl těchto diskusí účastnit každý, kdo chce k dobru církve přispět svým slovem svobodně a bez jakéhokoliv nátlaku, byli všichni vyzváni, aby založili sněmovní kroužky. Těch se může účastnit každý, i nevěřící, kdo má upřímný zájem o církev u nás. Dá se odhadovat, že sněmovních kroužků u nás vznikne kolem jednoho tisíce. K tomu je proto zapotřebí, aby jejich účastníci, kterých se potom dá počítat i na desetitisíce, byli s koncilním učením dobře seznámeni, aby diskuse byla věcná a kompetentní a výsledky byly použitelné pro sněmovní předlohy.

Sněmovní kroužky mají podnítit a shromáždit lidi, svěřit jim důvěru a odpovědnost. Podklady, které jsou pro ně k dispozici, mají poukázat na důležité důrazy koncilního a pokoncilního chápání církve. Sněmovní kroužky se potom samy stávají prostorem pro setkávání, sdílení, společné přemýšlení a komunikaci, a někdy i pro řešení konkrétních místních problémů. Sněmovní kroužky mají být tvůrčím prostředím, z něhož mají přijít nové zásadní podněty pro místní společenství i pro celou národní církev. Mají proto sloužit také ke vzdělávání věřících a porovnávání ideálu a skutečnosti, zvláště v tom, v čem se kroužek cítí být kompetentní.

Ve sněmovních kroužcích také dochází k průzkumům, rozborům a diskusím. Na jejich setkáních jsou vítáni i všichni další, kdo se hodlají vyjádřit k tomu, co přispívá k blahu naší církve, a chtějí pomoci řešit její situaci. Přípravná komise zpracovává pro kroužky materiály a registruje jejich animátory, kteří jejich činnost řídí. Animátoři zapisují výsledky jednání kroužků a předávají je prostřednictvím moderátora přípravné komisi, která je zpracovává.

Sněmovní kroužky se ustavují v biskupstvích, provincialátech, vikariátech, na teologických fakultách, v kněžských seminářích. Dále jsou doporučeny ve všech farnostech, řeholních domech a dalších církevních zařízeních a sdruženích tam, kde je možno navrhnout animátora a vytvořit kroužek.

Příslušný člen přípravné komise – moderátor – pečuje o animátory doporučené představeným, popř. alespoň osmi zájemci. Animátor by měl mít teologické vzdělání a být dobře seznámen s učením církve. Eviduje členy sněmovních kroužků a moderuje jejich činnost. V jedné církevní instituci může z důvodu více názorových orientací nebo velkého počtu zájemců vznikat i více sněmovních kroužků. Duchovní správci, vyšší řeholní představení a představení křesťanských sdružení jsou členy sněmovních kroužků, pokud nejsou sami jejich animátory. Členem příslušného sněmovního kroužku se může dále stát každý zájemce o přípravu a činnost sněmu.

Práce sněmovních kroužků je rozdělena podle sněmovního procesu do tří fází: formační, přípravné a sněmovní. Úkolem formační fáze je seznámit se s obsahem nejdůležitějších koncilních dokumentů a jejich reflexe v meditaci a v diskusi. Plodem přípravné fáze je nejen získání schopnosti práce s církevními dokumenty, ale i jejich uplatňování v další činnosti kroužků, v aktivitách v místním společenství, zejména ve formě písemných záznamů. Ty využije přípravná komise jako podklad pro zpracování tematických dotazníků a tvorbu sněmovních předloh. Ve sněmovní fázi budou sněmovní kroužky připomínkovat projednávané předlohy. Na jejich reakce bude brán zřetel v konečném usnesení.

Cílem práce sněmovních kroužků je zjistit místní situaci v řadě úseků vzbuzujících pozornost a diskuse u těch věřících, kteří se zajímají o sněmovní proces a chtějí mu svým slovem pomoci. Sněmovní kroužky pokračují v diskusi a dialogu co možná i mimo kroužek. Některé podněty mohou vést přímo ke konkrétním změnám v dosahu kroužků – třeba v rodinách jejich členů, ve farnosti či společenstvích. Shromážděné reflexe a návrhy na řešení jsou v každém případě cenným obrazem o tom, jaký je život aktivnějších členů naší církve – a to je pro pastýře naší církve cennou hodnotou. Takto získané informace přispějí jistým způsobem ke zjištění situace naší církve v určité aktivní skupině věřících (40 % členů sněmovních kroužků jsou vysokoškoláci). Po objektivních analýzách budou použity k zapracování do sněmovních předloh. Takto mohou kroužky zasáhnout i přímo do jednání sněmu, vyvolat proces směřující k zlepšení stavu, jeho nápravě či změně. Ale i ty, které budou prozrazovat určité deformace vidění církve, jednostrannost, neporozumění a podobně, se stanou důležitým impulzem ke vzdělávání v církvi a mohou inspirovat duchovní formaci, pastoraci či sdělovací prostředky. Tato komunikace má sloužit k oživení naší církve a k řešení jejích problémů na plenárním sněmu.

Různé kroužky pracují různým způsobem, také očekávání kladená do sněmovního procesu jsou různá. Sněmovní proces se může a má pro naší církev stát tolik potřebnou školou dialogu:

– Abychom dokázali najít správnou cestu do budoucnosti, musíme pravdivě poznat situaci, ve které se nacházíme. Naše společenství jsou ovlivněna dlouhou dobou nesvobody i překotnými změnami posledních let. Jaká situace byla v našem místním společenství dosud?

– Při četbě a rozjímání základních koncilních dokumentů jsme poznali velikost, krásu a důstojnost církve – mystického těla Kristova. Víme ale, jak nesnadno se ideál, který nám předložili koncilní otcové, promítá do každodenního života Božího lidu. Aby církev věrně následovala svého Pána, je potřebná aktivní a odpovědná účast každého křesťana. Co tedy mohu udělat já (my) u nás, v naší konkrétní situaci pro realizaci závěrů Druhého vatikánského koncilu?

– K tomu, abychom byli opravdovým znamením spásy a Boží lásky, nestačí jen naše aktivity. Je třeba proměňovat i srdce věřících. Co je nutné změnit v nás samých?

– K obnově církve je nezbytné, abychom po obnově opravdu toužili. Ale nestačí jen naše nadšení. Můžeme narazit na mnohá omezení, daná možnostmi naší církve. Co potřebujeme pro to, aby naše společenství mohlo žít naplno jako součást Božího lidu? Co nám chybí, abychom mohli napřít své síly k obnově v duchu koncilu? Jaké prostředky, struktury, jakou pomoc potřebujeme? Co pro to můžeme udělat my sami? Co pro to mohou udělat naši duchovní pastýři?

Jistě vyvstane spousta námětů, impulzů, otázek i jejich řešení. Tím více se tedy vítají zápisy a připomínky, které budou cenným svědectvím skutečného života naší církve a závazným zdrojem pro připravované předlohy. Analýza dosavadních výsledků prací sněmovních kroužků nám ukazuje zájem o tuto tematiku a o sněmovní proces.

Dosavadní analýza zápisů sněmovních kroužků

Sněmovní kroužky se vytvářejí od léta 1998. Za dobu více než dvou let jich vzniklo několik set. Přibližně polovina kroužků vznikla z popudu duchovních správců (především kněží ve farnostech a představených řádu v ženských řeholích), téměř polovina pak jako projev spontánní aktivity věřících – laiků i duchovních osob. Kroužky nejsou zdaleka věcí jen velkých měst. Rozhodující postavení v práci kroužků mají spíš mladší lidé a lidé vzdělaní. Z práce kroužků lze usuzovat, že jde povětšině o věřící, kteří mají hluboký zájem o zlepšování duchovního stavu církve a jejího poslání, o zlepšování mezilidských vztahů v církvi i jejího postavení ve společnosti. Činnost sněmovních kroužků je nejviditelnějším důkazem příznivé reakce církve na zahájení sněmovního procesu. Vytváření dalších kroužků a realizace jejich funkce jako spontánního hlasu církve k otázkám připravovaným pro sněm je nutné a je také možné. Proud aktivity spojený s činností sněmovních kroužků je nezadržitelný.

Některé kroužky mají schůzky pravidelně jednou za čtrnáct dnů – takže celkem absolvovaly už desítky setkání – jiné se teprve rozjíždějí a stihly dosud jen jednu dvě schůzky. Převažují měsíční intervaly.

V kroužcích bylo dosud zpracováváno několik stovek dílčích témat. Přibližně dvě třetiny kroužků diskutovaly o církvi a asi 20 % hovořilo o tématu Velkého jubilea roku 2000. Zbytek postupoval při práci podle vlastního uvážení, podle témat, jak si je kroužek sám připravil.

Věcně zpracovat, ba dokonce vyhodnotit dosavadní práci sněmovních kroužků bylo velmi obtížné. Zpracování uskutečňují jednak někteří moderátoři diecézí či druhu kroužků, ve výjimečných případech i na úrovni jednotlivých kroužků, jednak také v analytické sekci a v sekci pastorální. Souhrnné zpracování dostupných zápisů v analytické sekci přineslo pozoruhodné poznatky. Souhrnné zprávy jsou pro případné zájemce k dispozici na internetu.

Celkem bylo v kroužcích projednáváno několik stovek nejrůznějších témat. Vzhledem k prozatímní nevyrovnanosti postupu práce kroužků byly zpracovány jen ty části zápisů z kroužků, které se týkaly tématu církve jako svátosti spásy a společenství. Toto téma se pojednávalo jak z hlediska radostí, které přináší, tak z hlediska starostí, jež jsou spojeny s jeho podobou a naplňováním. Celkem z více než 470 zápisů se ukázalo, že:

– z obou hledisek existují rozdíly mezi diecézemi (či druhy kroužků);

– mezi radostmi převládá v pražské arcidiecézi (nejvíce zastoupené) pocit přináležitosti k církvi jako cesty. Podobně je tomu mezi druhým nejaktivnějším druhem kroužků, a to mezi řeholnicemi;

– starosti či bolesti z naší církve jako ze svátosti spásy a společenství jsou u většiny kroužků vlastně podobné. Soustřeďují se především na přehnanou uzavřenost církve, formalismus převažující nad obsahem, častou intoleranci, časté pokrytectví a pýchu („patent na rozum a na Ducha Svatého“, jak se objevilo v některých zápisech). Formalismus má největší váhu mezi bolestmi v olomoucké arcidiecézi, přehnanou uzavřenost pociťují jako největší bolest řeholnice a kroužky z brněnské a hradecké diecéze, podobně – spolu s intolerancí – též kroužky pražské arcidiecéze, atd.;

– je typické, že uváděné radosti a bolesti byly v podstatě v rovnováze. Téměř všechny kritické hlasy byly vyváženy náměty na zlepšení vlastní situace a situace v bezprostředním dosahu členů kroužků;

– rozhodujícím rysem všech obsahových sdělení je dobrá vůle a vědomí spoluodpovědnosti. Velmi podstatným obsahovým sdělením – přímým i vycházejícím ze snah o pochopení ducha zápisů – je výrazná důvěra v možnosti a výsledky sněmovního procesu;

– každému lze doporučit studium zápisů. Jednak pro poučení, ale především pro posilu: jde o zřetelný zdroj naděje, energie a odhodlání zlepšovat soustavně vnitřní situaci naší církve, učinit z ní co nejhlubší společenství.

Charakteristiky synodního jednání

Jak jsme již ukázali, sněm musí být v zásadě projevem Ducha Svatého, tak jako o Letnicích v Jeruzalémě. Projev Ducha Svatého je také důkazem jak přítomnosti Kristovy uprostřed svolaného shromáždění, tak celé Nejsvětější Trojice.⁴ Proto rozhodnutí účastníků sněmu není pouhou lidskou dohodou, nýbrž je výsledkem inspirace Ducha Svatého. Takže:

1. Sněm⁵ je událost, při které se kompetentní autoritou povolaní účastníci musejí sejít alespoň při plenárním zasedání na jednom místě (in unum convenire), kde se musí projevit duch bratrského společenství (communio affectiva fraterna), nejlépe na místě významném a symbolickém pro tradici místní církve. Kompetentní autorita je v případě plenárního sněmu biskupská konference, určená k tomu církevním právem.

2. Účastníci sněmu musejí dojít ke společnému rozhodnutí po předešlé invokaci Ducha Svatého (sententia in sancto spiritu suggerente), aby udělil dostatečnou schopnost (ducha rozlišování) k řešení předložených problémů; nejlépe při úvodní votivní mši svaté k Duchu Svatému, společnou meditací, prosebnou modlitbou, např. hymnu Veni creator Spiritus, modlitbou za plenární sněm apod.

3. Sněmovní rozhodnutí musí být učiněno až po společné poradě účastníků sněmu (commune consilium) v dialogickém duchu.⁶ Dialogická metoda je neopomenutelný prostředek komunikace a vzájemné úcty ke slovu jednotlivých účastníků sněmu. Každému z nich musí být dána možnost vyjádřit se a jeho slovo musí mít možnost slyšet každý. Dialogická metoda proto musí nejen být zakotvena v jednacím řádu, ale musí být psychologickým předpokladem jednání jednotlivých účastníků.

4. Usnesení sněmu musí být učiněno v duchu souhlasu či přijetí lidem (acclamatio gentium),⁷ jejž účastníci koncilu zastupují a jehož se sněmovní ustanovení týká, aby se tak respektoval a projevil duch jednoty. Děje se to nejlépe pozváním zástupců nejrůznějších skupin a sdružení církevního a občanského života, publikováním konceptů rozhodnutí či anketami mezi adresáty sněmovního rozhodnutí. Tím se uplatňuje také stará zásada: Quod omnes tangit, ab omnibus tractari et aprobari debet (Co se týká všech, všemi má být projednáváno a schvalováno).⁸ V přípravě našeho plenárního sněmu se to v zásadě koná projednáváním ve sněmovních kroužcích. Nesmí se proto také zapomínat na slavnostní vyhlášení rozhodnutí při mši svaté v přítomnosti co největšího počtu věřících. Je to nejnáročnější podmínka sněmovních rozhodnutí.

5. Společná porada, a zejména pak rozhodování musí být v radostném, laskavém a slavnostním duchu a atmosféře,⁹ jež musí být také duchovní a psychologickou motivací k setkání. V programu sněmu by neměly chybět upřímné a věrohodné symboly, jako smíření a pokoj, pozdravení a naděje, pohostinství a charita, poděkování a vyznamenání, chvalozpěvy a blahopřání, oslavy a obdarovávání, prosebná a děkovná procesí a poutě, slavnostní projevy a eucharistie apod.

6. Váha a závaznost (auctoritas) sněmu závisí tedy na zástupných pravomocích a počtu zúčastněných: proto musejí být přítomni všichni církevní funkcionáři, zejména předepsaní právem, především všichni biskupové; autorita koncilu je tím větší, čím většího přijetí či konsenzu pravomocných zástupců složek společnosti se následně dosáhne: křesťanů jiných tradic, orgánů senátních, sněmovních, vládních, státní správy, soudních, vědeckých, finančních, podnikatelských, mediálních, uměleckých a dalších různých společností a hnutí.

7. Sněmovní usnesení musí splňovat další následující podmínky; musí být:

a) v souladu s Božím zjevením – s Písmem svatým (consensus Scripturis): musí být jeho interpretací. Proto souvislost Božího zjevení a sněmovního usnesení je nutno dokládat odkazy na příslušné texty Písma svatého;

b) v souladu s výroky svatých církevních otců, učitelů a světců (consensio in communione sanctorum) – musí být v duchu jednoty se společenstvím svatých. Proto je zapotřebí uvádět příklady a mínění církevních otců, učitelů a světců v souvislosti se sněmovním usnesením. Církevní společenství je totiž společenstvím svatých. Svatí mají se společenstvím pozemské církve duchovní solidaritu. Proto společenství svatých směřuje k jednotě v modlitbě s pozemskou církví;¹⁰

c) v souladu se současnými církevními rozhodnutími (consensio universitatis) obecného práva, tj. musí být v duchu harmonie se současnou univerzální církví. Je proto nutné srovnávat příslušná rozhodnutí se současným platným obecným kanonickým právem, ale je též vhodné srovnávat je i s usneseními sněmů a partikulárním právem zejména sousedních místních církví, v našem případě polské, slovenské, rakouské a německé. Je to tzv. synchronní podmínka;

d) v souladu s předcházejícími církevními rozhodnutími (consensio antiquitatis); musí být v duchu jednoty a úcty k církvi předků, proto je nutné srovnávat sněmovní usnesení se všemi předcházejícími usneseními pravomocných sněmů týkajícími se české církve, zejména ekumenickými. Je to tzv. diachronní podmínka;

e) perspektivní a nadějné (consensio eschatologiae). Musí směřovat k uskutečnění církve posledních časů, která je vlastním a posledním cílem každého jednání věřícího společenství;

f) logické a moudré (consensio sapientiae); musí být stručnou, jasnou, logickou, moudrou, všeobecnou a přesvědčivou odpovědí na časné i dlouhodobé problémy tohoto světa, na znamení časů. Duch Svatý vane, jak chce a kde chce. Proto je vše zapotřebí zkoumat a dobrého se přidržet. Proto je třeba srovnat sněmovní ustanovení i se světskou logikou, moudrostí a zákony reflektujícími společenskou situaci, které církev vnímá jako znamení časů.

Co by se mělo od sněmu očekávat?

Jak jsme viděli, plenární sněm má zaprvé úkol splnit zadání určené svolávacím dekretem České biskupské konference. Je to v první řadě aggiornamento naší církve, vyhlášené ekumenickým sněmem univerzální církve ve Vatikánu už v roce 1965, jehož uskutečnění u nás tehdejší komunistický režim nedovoloval. Má být řešením krátkodobých i dlouhodobých problémů naší církve a její sebeléčbou a závaznou perspektivou na dlouhou řadu let. Dosáhne toho všeho tento sněm?

Sněm by měl stanovit podmínky pro stálý vzrůst víry. Obnovením synodality by měl tento růst být podporován sněmovním procesem pokračujícím po skončení sněmu v častých diecézních synodách a provinčních sněmech. Plenární sněm katolické církve v České republice je totiž svoláván v odstupu 620 let od posledního českého legátního sněmu v roce 1381 a 140 let od prvního českého provinčního sněmu v Praze v roce 1860 a vůbec poprvé v nové České republice. Mezitím došlo u nás k velkým politickým a náboženským krizím, které naše církev nezvládala synodní cestou. Náš národ má tisíciletou národní, kulturní a státní identitu Koruny české. Jeho duchovní identita však není zřejmá. Plenární sněm by ji měl odhalit a rozvinout. Proto bude mít velký historický a duchovní význam a dosah i pro tento stát a společnost, takže by se měl stát také celospolečenskou záležitostí.

Sněm by měl stanovit jednotný pastorální program. Naše církev je totiž dítětem vícerých otců misionářů z 9. století: kněží aquilejského patriarchátu, iroskotské a anglosaské misie, solnohradské a mohučské metropole, konstantinopolského patriarchátu: duchovních vlivů dodnes významných (rakousko-německých, řecko-slovanských, irsko-britských, italských a polských). Duchovní dědictví našeho národa proto není jednotné. Sněm je bude muset sladit, očistit, na ně navázat a učinit hodnotným pro současné i budoucí generace. Musí zaujmout nadějné stanovisko k dějinným tradicím: k západní svatováclavské a svatovojtěšské, k východní cyrilometodějské, k národní husitské i k sekulární naturalistické. Bude to sněm dvou původem odlišných provincií, moravské a české. Sněm je svoláván ve společnosti podléhající po staletí častým konfesním a politickým převratům, provázejícím celé národní dějiny a zanechávajícím za sebou náboženskou lhostejnost a silnou sekularizaci; proto musí mít reevangelizační zaměření. Sněm české církve je svoláván až 35 roků po skončení 2. vatikánského koncilu, takže, pokud jde o jeho aplikaci do života, ve srovnání se sousedními církvemi, které ovšem volily různé pokoncilní strategie,¹¹ dosti opožděně. Musí navázat spolupráci a soužití se sousedními církvemi. V situaci historického rozdělení musí volit ekumenickou strategii. Sněm je totiž svoláván v prostředí rozmanitosti a bohatství duchovních, řeholních a historických tradic, včetně všech neveřejných forem života (privatizace víry, skrytá církev).

Sněm by měl naší církvi v naší společnosti navrátit věrohodnost a morální kredit a pro církev proto obnovit a stanovit vlastní kanonickoprávní a disciplinární řád. Proto musí mít nejprve pastorální zaměření dovnitř církve, aby našla vlastní cestu z historického a současného nedostatku konsenzů, aby se tento řád v církvi také uplatňoval. Naše církev by tak měla sněmem prokázat také našim občanům, že patří k dobrým tradicím naší státnosti a že je největším a nejstarším garantem našeho zděděného duchovního bohatství, které se všichni naši občané zavázali v preambuli naší ústavy hájit a střežit.

Toho, kdo se děsí tohoto množství práce, se ptejme, kdo tyto problémy tedy odpovědně a závazně vyřeší, když ne tento nastoupený sněmovní proces, který je k tomu jedině kompetentní.

Žijeme v čase, který je kairos této synodality. Ten, kdo studuje dějiny, potvrdí, že takový příhodný čas není každoroční samozřejmostí. Naopak, vyžaduje vzácný souběh nutných příznivých okolností: vůli všech zúčastněných biskupů, schválení Apoštolského stolce, přijetí kněžími a věřícími a příznivé politické okolnosti. To vše tu dnes máme. Opakujeme: Nebylo a nebude to vždy – v historii naší církve tak jednou za století, a některé příležitosti jsme již propásli.

Evropští biskupové nás však povzbuzují:¹² Nebojte se! Závažná situace způsobená náboženskou lhostejností mnoha Evropanů, přítomnost tolika lidí na našem kontinentě, kteří dosud nepoznali Ježíše Krista a jeho církev a nebyli dosud pokřtěni, sekularismus, jímž je nakaženo mnoho křesťanů, kteří běžně přemýšlejí, rozhodují se a žijí, jako by Kristus neexistoval, to vše zdaleka nemůže zmařit naši naději, činí ji naopak pokornější a schopnější důvěřovat jen v Boha. Jeho milosrdenství nám uděluje milost obrácení a uschopňuje nás k němu.

S vědomím této závažné situace si tedy dodejme odvahy a pusťme se do práce: „,Hle, činím vše nové!‘ Odhalit tuto obnovu, novost Ducha Svatého – to je náš naléhavý úkol! Všechny odlišné přípravné aktivity míří vedle! Příprava sněmu spočívá v tomto a sněmovní proces a účast kněží i laiků v něm by měly být ne především diskusí, ale meditací a žasnutím nad tou,novostí‘, nad tak velkým dílem Ducha Svatého mezi námi, vyúsťujícím v poznání ubohosti reality života církve ve srovnání s tímto božským plánem, burcujícím kněze i laiky k touze uskutečnit to, co Duch Svatý říká církvím dnes (srov. Zj 2,7)“,¹³ totiž přiblížení života církve potřebám doby i současné společnosti podle „znamení časů“, aby tak církev opět odpovídala na touhy a hledání našich současníků a ukázala směrnici i dalším pokolením.¹⁴

Tímto sněmem, který je současnou a reálnou zárukou působení Ducha Svatého v naší církvi, proto chtějme vytvořit nejširší podmínky pro novou evangelizaci a tak dosáhnout, aby celé naše společenství věřících se stalo „městem ležícím na hoře“ a světlo Kristovo tak zazářilo na tváři naší církve (srov. LG 1).¹⁵