Pojem a chápání nerozlučitelnosti manželství v západním a východním křesťanství

Autor: Miloš Szabo - Číslo: 2014/1 (Ekumena)

1. Rozvod, rozluka, neplatnost manželství

„Co Bůh spojil, člověk ať nerozlučuje.“ Tato věta z Matoušova evangelia¹ má na první pohled nejen jednoznačný obsah, ale i výklad. Právě na základě tohoto biblického tvrzení může křesťanská sakramentologie obhajovat své učení, podle něhož je manželství – mezi pokřtěnými uzavřené jako svátost² – nerozlučitelné. Proto také katolická církev nezná pojem rozvod, jímž se definuje ukončení existujícího platného manželského svazku, jak ho chápou mnohé občanské zákoníky, mj. i české civilní právo.³

Aktuálně platný Kodex kanonického práva⁴ sice uvádí tzv. rozluku manželů,⁵ jde však už v podstatě i v obsahu slova o zcela jiný a odlišný proces: nejedná se o zrušení platného či prohlášení neplatného manželského svazku, ale pouze o jakousi toleranci již existujícího stavu, kdy nadále platný manželský svazek není možné z nějakého důvodu v praxi realizovat, a naplňovat tak slib společného sdílení všeho dobrého i zlého obou kontrahentů. Tato rozluka však není dispenzí od samotného slibu lásky, úcty a věrnosti, proto manželům neumožňuje uzavření jakéhokoli jiného svazku.

Od rozvodu i rozluky se pak liší ještě prohlášení neplatnosti manželství,⁶ v němž sice z hlediska vnějších důsledků může jít o totéž jako u civilního rozvodu (proto se mezi laiky často a běžně mluví o tzv. církevním rozvodu), nicméně v tomto prohlášení nejde o ukončení (byť jen nějakou dobu) platného svazku, ale o konstatování jeho neplatnosti od samotného počátku. Záměně s procesem rozvodu může napomáhat i skutečnost, že stejně jako při rozvodu v civilním právu, i neplatnost manželství v církevní rovině vyhlašuje svým rozsudkem obvykle soud.⁷

Zatímco výše zmíněná kanonická rozluka manželství v žádném případě nepřipouští možnost nového svazku (patrně proto je tato legitimní alternativa řešení manželských problémů v praxi téměř nevyužívána), v případech civilního rozvodu u občanské autority anebo církevně uznaného neplatného manželství u autority církevní se uzavření nového manželství nevylučuje.

2. Nerozlučitelnost

Ať už manželské soužití v reálu skončí jakýmkoli způsobem, v každém případě se otevírá diskuse o možnosti či nemožnosti uzavření nového manželství, ať v rovině civilní, anebo v určitých případech rovněž církevní. Přitom podstatnými vlastnostmi manželství církevního jsou kromě věrnosti také jedinečnost a nerozlučitelnost,⁸ jejichž vědomé odmítnutí některým z kontrahentů v čase vzniku manželství může být jedním z těch případů, kdy po prokázání této skutečnosti církevní soud neplatnost tohoto svazku může prohlásit.

Je však západní⁹ pohled na manželství a chápání s ním souvisejících pojmů jediné a jedině správné?

Plných deset a půl století tvořila církev jediný celek, v němž se souběžně rozvíjelo několik kultur, tradic i mentalit, v jejichž důsledku vedle sebe žily i jiné rity než latinský, jenž se z vlivného Říma ne vždy pokojnou cestou šířil i do ostatních míst římské říše. Důležitý faktor této plurality přitom sehrává historický a časový element, protože šlo o dobu bezprostředně následující po vzniku křesťanství a uchovávající tak v sobě první křesťanské tradice, nazývané též apoštolské.¹⁰

Tyto vzájemné rozdíly se týkají nejen vnějších obřadů či disciplíny, ale také pohledů na velmi podstatné prvky teologických pojmů, plynoucích z odlišné a sobě vlastní spirituality.¹¹ Mezi nimi jsou i pojmy jedinečnost a nerozlučitelnost manželského svazku.

Zatímco pro nás, obvykle již po celé generace pevně zakotvené katolíky západního, tedy latinského obřadu, se může zdát náš výklad výše zmíněných pojmů jednoznačný a nezpochybnitelný, pro křesťanský Východ se může totéž jevit minimálně jako zvláštní uhýbání z Bohem daného ideálu.¹²

Pro nás na Západě je přirozené, že jeden muž a jedna žena jsou vzájemným manželským slibem vázáni do chvíle, než je rozdělí smrt jednoho z nich. Láska a věrnost jsou tedy z obou stran odevzdávány do okamžiku smrti. Tedy dočasně: nerozlučitelnost v našem výkladu není chápána absolutně. Existuje vnější (!) jev, který s sebou jako důsledek nese ukončení vnitřního (!) svátostného pouta. Biologická smrt kteréhokoli z manželských partnerů tak naruší exkluzivitu nerozlučitelnosti jednoho a jediného manželského páru.¹³

Je-li tomu tak, pak v téže chvíli (bez jakékoli zákonité prodlevy od smrti manželského partnera) a s okamžitou platností vzniká pro druhou stranu možnost uzavření nového, a to i církevního sňatku.

Můžeme však při jasné mysli s čistým svědomím tvrdit, že vzájemný a oboustranný manželský slib lásky, úcty a věrnosti je v naší (západní) církvi opravdu neodvolatelný?¹⁴ Platí stále ona jedinečnost, v níž po slibu učiněném v církvi a před Bohem jeden muž náleží jedné jediné ženě? A analogicky žena, která se v manželském slibu odevzdala svému muži, bude už navždy pouze jeho?

Náš západní pohled na manželství je striktní a našemu kulturnímu světu srozumitelný jak po morální, tak i po právní stránce. Morálka nám jasně diktuje, že jakýkoli rozvod mezi katolíky je nepřípustný a případné druhé manželství za života prvního manželského partnera následně vážným přestoupením Božího a církevního přikázání, a to v takové míře, že bez výjimky zabraňuje přijímání dalších svátostí, s výjimkou nebezpečí smrti. Soudní praxe zase zkoumá existenci prvků zneplatňujících manželství či překážek, přičemž se při vynášení rozsudků – pochopitelně – opírá nikoli o vnitřní svědomí manželů, ale o vnější a explicitně vyjádřená svědectví dvou lidí, kteří teoreticky mohou být nejen vzájemně smluveni, ale někdy dokonce být přímo důkladně utajenou příčinou rozpadu původního manželství.¹⁵

Zahleděni do vlastních jurisprudenčních axiomů přitom úplně pomíjíme druhou, neméně velkou a neméně důležitou složku univerzální církve, jíž jsou východní katolické církve, které jsou propojením nejen směrem k Západu, ale i směrem k (zatím nesjednocenému) ortodoxnímu Východu. Přitom nejde pouze o praxi a tradici několika malých východních uniatských církví ve východní Evropě, na severu Afriky či na Blízkém východě v Asii,¹⁶ ale o geograficky i populačně velkou skupinu církví, s níž nás až do roku 1054¹⁷ pojí společná historie i společná víra.

Bez tohoto vhledu do spirituality Východu a jeho historie se může náš (západní) výklad jevit nejen jako jediný, ale i pravověrný, přičemž z dnešního úhlu pohledu na ortodoxii a její praxi může s určitým moralizujícím nádechem podvědomě (nebo i vědomě) východní ortodoxní církve stavět do pozice heretiků, ustupujících tlaku moderní doby, když v určitých životních situacích manželský rozvod nejen dovolují, ale následně dokonce některým rozvedeným a znovu sezdaným umožňují přistupovat ke svátostem.¹⁸

3. Zdroj rozdílného pohledu

Na jakých principech staví svůj postoj (někteří) východní teologové? Má-li tento postoj nějaké legitimní odůvodnění, platné v prvotní (ještě nerozdělené) církvi, pak logicky vyvstává i další otázka: nejsou uniatské východní církve, svou spiritualitou a tradicí spojené s ostatními (nesjednocenými) východními církvemi, v předmětné otázce nerozlučitelnosti manželství k západnímu postoji víceméně dotlačeny potřebou jednotné soudní praxe, přičemž je na oltář této uniformity obětována možnost rozvoje jejich vlastního teologického chápání?¹⁹

Žádná z položených otázek nemá jednoznačnou odpověď, pokud i po více než dvou tisíciletích trvání církve budeme její jednotu zaměňovat za uniformitu a po nechvalně známých pokusech latinizovat Východ po stránce liturgické jej budeme zbavovat i jeho vlastního myšlenkového, teologického bohatství. Na rozdíl od mnoha teologických otázek a sporů, které ve snaze zabránit šíření herezí řešily církevní synody a koncily zejména v prvních staletích,²⁰ otázka manželského souhlasu a pro jeho platnost nevyhnutelného církevního požehnání je zejména na Západě relativně nová.²¹

Východní teologii manželství přitom nelze srovnávat s protestantským pohledem na tuto instituci. Zatímco protestantská teologie zpochybňuje svátostnost manželství už v jeho podstatě, oba velké křesťanské směry, katolický Západ i (dnes) ortodoxní Východ sakramentální charakter sedmé svátosti nezpochybňují.²² Zatímco však na Západě tuto pravdu víry musel deklarovat teprve roku 1563 Tridentský koncil, nesjednocený Východ, jenž v sobě zakonzervoval křesťanskou víru prvního tisíciletí, chápe manželství jako svátost paradoxně již od samotného počátku své existence a tuto pravdu nikdy nepotřeboval potvrdit svoláním celocírkevního sněmu.

Kdy přesně však tato svátost mezi dvěma kontrahenty vzniká? Otázka nerozlučitelnosti a jedinečnosti manželství, resp. odpověď na ni, bude ve velké míře spjata s nalezením odpovědi na otázku, který prvek vnějšího svatebního obřadu je jeho prvkem konstitutivním. Vzniká manželství samotným souhlasem kontrahentů, jak se to velmi líbivě uvádí v nesčetné katolické duchovní literatuře Západu, nebo se tak děje úředním církevním (kněžským) požehnáním, jak to vnímá a jak v to věří ortodoxní Východ?²³

Obě větve křesťanství mohou své teze stavět na biblických citátech, ale i na apoštolské tradici, která je jedním ze zdrojů i katolické víry.²⁴ A právě v tradici a v jejím promítnutí do teologických, disciplinárních, liturgických i právních norem můžeme nalézt příčiny různého chápání nastolené problematiky.

4. Západ – souhlas kontrahentů

Západní pojetí se v oblasti kanonického práva z velké části odvíjelo od římského práva, platného v západořímské říši, která se v hrubých rysech překrývala s oblastmi dnešní západní Evropy a v níž se uchytilo a rozšířilo křesťanství latinského obřadu. V římském právu bylo manželství chápáno konsenzuálně, za podstatný prvek jeho vzniku byl tedy považován shodný souhlas těch, kteří manželství uzavírali. Šíření křesťanské víry, dějinami dostatečně potvrzené jako paprsky vybíhající z Říma do oblastí, kam politicky i vojensky zasahovala bývalá římská říše, automaticky s sebou neslo i výše zmíněné chápání manželského svazku a jeho vzniku, a to ještě před přijetím křesťanství původními národy žijícími v těchto oblastech.

Potřeba definice konstitutivního prvku manželství vznikla na Západě mnohem později než na Východě, a to z ryze praktických důvodů: okamžik a podmínky jeho vzniku bylo zapotřebí stanovit proto, aby se co nejvíc eliminoval počet tzv. tajných manželství.²⁵ Ta byla až do Tridentu považována za platná (i bez jakéhokoli církevního či civilního obřadu!), jejich průkaznost však byla komplikovaná. Nepřítomnost dalších osob při takovém manželském slibu dávala širokou možnost vzniku nejen sňatkových podvodů (zejména ze strany mužů), ale rovněž falešných udání (zejména ze strany žen) a neplnění manželských či rodičovských povinností, a v nemalé míře se tak postupně stávala příčinou i mnoha majetkových a společenských problémů. Právní normy, které tuto problematiku průběžně a zejména následně řešily, vycházely z již obecně zažitého předpokladu, že manželství vzniká oboustranným svobodným souhlasem, a proto neřešily otázku teologickou (kdy manželství vzniká), nýbrž pouze různě nařizovaly povinnost a způsob kanonické formy, jakou má být tento souhlas vyjádřen. Dá se tedy říci, že západní katolické kanonické právo předcházelo liturgiku a v otázce manželství dokonce určilo její podstatné prvky.²⁶

5. Východ – kněžské požehnání

Východní křesťanství se naproti tomu už v prvních staletích vyvíjelo poněkud jinak, a to ve všech svých oblastech, včetně spirituální, liturgické i disciplinární. A také teologické. Východní sakramentologie vychází z přesvědčení, že svátost ze své podstaty nemůže v žádném případě vytvořit člověk, a to nejen v rovině obecné (jednou, při jejím ustavení), ale ani v rovině individuální (pokaždé, když vzniká v konkrétních případech). Už v původním názvu, jakým dodnes Východ označuje svátosti (řecky mystérion, slovansky tajina²⁷), se naznačuje neslučitelnost lidského chápání s tím, co se ve svátostech odehrává. Tajina manželství je tak v mnoha ortodoxních církvích dodnes zcela logicky a bez výjimky liturgicky i spirituálně spojena s tajinou eucharistie i s tajinou kněžství.²⁸

Proto východní církevní otcové, kteří se v prvních staletích o manželství ve svých spisech zmiňují, víceméně nikdy neřeší otázku tajných manželství. Eucharistie, která nikdy nebyla pouze křesťanskou povinností,²⁹ ale především realizací nikdy nepřerušeného kontaktu Boha s člověkem, byla přirozeným místem a časem, kde se mezi křesťany mělo odehrávat, a patrně i odehrávalo, vše podstatné v jejich životě. V kontextu hlubšího zkoumání východní spirituality je tedy mínění, že se tamější historický vývoj v otázce manželské svátosti přibližuje apoštolské době i tradici víc než vývoj na Západě, velmi opodstatněné.

Tento rozdíl Východu a Západu je patrný už na první pohled v jakýchkoli liturgických obřadech. Zatímco západní (latinské) obřady více podtrhují přítomnost společenství, tedy aktivní účast věřícího lidu, východní obřady po celá staletí beze změny mnohem víc uchovávají a podtrhují symboly Boží tajemnosti a svrchovanosti, i když jim přítomný věřící lid ne vždy rozuměl a rozumí.

Stejně tak role jáhna (diákona) se na Západě postupně přesouvá z původní oblasti charitativní do oblasti pastorální a liturgické. Východ mu však dodnes ponechává původní záměr a jeho role při pastoraci a liturgii je ve srovnání se Západem velmi marginální. Jediným nositelem a představitelem Boha, jenž lidem přináší Ježíše Krista skrze učení a svátosti, je presbyter, kněz.

Je-li tedy uzavírání manželství propojené s eucharistickou svatou liturgií na Východě dostatečně doloženo, pak je zcela pochopitelné, proč od samotného počátku musel být u vzniku manželství přítomen také kněz (nikoli jáhen). Pouze kněz totiž proměňoval chleba ve víně na tělo a krev Krista a pouze on mohl svátostným požehnáním lidskou lásku napojit do lásky Boží. Protože to vše presbyter činí nikoli vlastním, ale Božím jménem, kněz tak zastupuje samotného Boha, jenž vzájemný slib od budoucích manželů přijímá.

Praxe propojení svatebních obřadů s mešní liturgií je dodnes na Západě a na Východě, a to i sjednoceném (katolickém), mírně odlišná. Zatímco Západ spojení manželství s liturgií eucharistie pouze doporučuje,³⁰ Východ je předpokládá v každém případě³¹ a uzavírání manželství beze mše považuje za výjimku. Zatímco v latinské tradici je žehnáním novomanželů pověřen jáhen na stejné úrovni jako kněz nebo biskup, východní tradice jáhna k tomuto požehnání nikdy nepřipouští a manželství uzavřené pouze s diákonským požehnáním by bylo neplatné.³²

Mezi dvěma křesťanskými tradicemi je v otázce manželství tedy nejen nepatrný, ale doslova podstatný rozdíl. Na Východě si svátost manželství neudělují samotní snoubenci, ale je jim udělena Bohem, jehož reprezentuje církevní autorita v osobě kněze. V pravém smyslu slova se tedy pro východní rity může používat termín „snoubenci jsou oddáni“, zatímco pro ritus západní je spíše vhodné používat termín „snoubenci se berou“.

A tak ve stejné době, kdy se křesťanský Západ zabýval právnickými otázkami manželství, východní duchovní literatura se zabývala spíše jeho liturgickými a teologickými prvky.³³ Liturgie jako centrum a hlavní projev lidské spirituality na křesťanském Východě kanonické právo předcházela.

6. Rozhoduje Bůh, nebo člověk?

„Co Bůh spojil, člověk ať nerozlučuje!“ První věta, kterou toto pojednání začalo a jejíž výklad se na první pohled jeví jako jednoznačný, tak ve své konkrétní realizaci v manželských obřadech začíná ztrácet na síle. Paradoxně však nikoli na křesťanském Východě, ale u nás na Západě.

Jsou kontrahenti manželství spojeni Bohem přímo (jak to chápe Východ), nebo nepřímo, skrze ně samotné (jak to chápe Západ)? Pokud se toto – podle katolické víry nerozlučitelné – spojení vytvořilo souhlasem samotných kontrahentů (kteří jsou v tu chvíli zástupci Boha), nejsou v analogickém postavení i v opačném případě, když se oba shodně (opět v zastoupení Boha) rozhodnou tento souhlas zrušit?

V západní tradici se církevní soud při zkoumání platnosti manželství zcela pochopitelně zaměřuje právě na kvalitu souhlasu či na životní podmínky lidí (tedy nikoli Boha), kteří předmětné manželství vytvořili. Závažnost tohoto posouzení a následného rozhodnutí je přitom velmi vysoká: ve hře je totiž právě nerozlučitelnost (a nepřímo také jedinečnost) manželského svazku. Na výsledku tohoto šetření bude totiž záležet nejen možné lidské štěstí či neštěstí, ale také definování podstatné vlastnosti předmětných osob po nabytí účinnosti soudního rozsudku: církevně (a to nezávisle na občanském právu) budou (bývalí) manželé považováni buď nadále za manžely, anebo se (opět) octnou ve zcela svobodném stavu. Chtějí-li zůstat v církvi nejen pasivně, ale i komunikačně (tedy svátostně), chtěně či nechtěně budou muset již beztak reálně rozloučení manželé buď nadále žít bez nového partnera v celibátu, nebo jim bude umožněno uzavřít nové manželství, přestože původní manželský partner žije.³⁴ Pokud je po tomto rozsudku (manželství bylo církevním soudem uznáno platným) jediným řešením dalších let (většinou nedobrovolný) celibát, tedy život bez partnera, v případě jeho porušení následuje zákaz přijímání svátostí. Ve hře je tak navíc i víra ve spásu těchto křesťanů, resp. jejich možné věčné zatracení.³⁵

Přitom proces stanovování možného (ne)rozloučení manželství je vázáno na člověka (a jeho možné selhání v objektivitě a pravdivosti) v několika rovinách a stupních:

a) jednak se bude muset zkoumat kvalita (a úmysl) toho člověka, který manželství svobodně a dobrovolně uzavíral,

b) jednak bude zapotřebí vybrat a vyslechnout lidské svědky, kteří zkoumané a tvrzené skutečnosti mohou dosvědčit, a

c) jednak musí být ustaven další lidský prvek (církevní soud), jenž se zkoumáním předmětného manželství bude zabývat.

Protože ani jedna z výše jmenovaných lidských komponent soudního manželského procesu nemá exkluzivitu neomylnosti, bude se muset autoritou Boží jistit aspoň konkrétní kompetentní církevní soud.³⁶

Křesťanský Východ církevní soudy v této záležitosti víceméně nepotřebuje.³⁷ Jeho tradice rozhodla jednou, jednoznačně a jasně už při samotném vzniku manželství jako instituce: Bůh spojil (pouze a výlučně) jednoho muže a (pouze a výlučně) jednu ženu, a to nejen do smrti, ale navěky.³⁸

Právě otázka platného či neplatného manželství vložená do rukou (lidské a omylné) církevní instituce vedla v dějinách církve rovněž k odloučení anglikánské větve křesťanství.³⁹ A de facto stále vede k mnoha dalším dílčím odloučením nemalého množství křesťanů, kteří jsou po nezdařeném manželském soužití v případě dalšího pokusu o nový manželský vztah odsouzeni vlastně rovněž k exkomunikaci, tedy k odmítnutí možnosti žít v církvi svátostným životem. Tento jejich stav pak trvá až do chvíle, než nastane smrt bývalého manželského partnera, jenž se tak vlastně stal přirozenou a největší překážkou nového dovoleného vztahu, v němž se stejný muž stejným slibem spojí s jinou, v pořadí již druhou či třetí ženou (anebo naopak stejná žena s jiným, dalším mužem). Počet těchto potenciálních spojení není západním právem ani tradicí nijak omezen ani zakázán.

Nemůže pak vést tato životní situace selhávajících, ale upřímných křesťanů až k absurdním rozhodnutím, kdy se člověk toužící po svátostném životě bude modlit za rychlou a šťastnou smrt toho, jemuž kdysi (i svátostně) sliboval lásku a věrnost, aby mohl opět být plněji spojen s církví? Zvláště když jiné řešení (tzn. opuštění nového partnera) by znamenalo opustit také novou rodinu a děti, k nimž ho váže přirozený lidský i Boží zákon?

A v případě vyslyšení takové modlitby nebude tento – byť nepřímý, ale přesto podle Ježíšových slov účinný⁴⁰ – způsob odstranění jedné (přirozené) manželské překážky⁴¹ zároveň novou (kanonickou) manželskou překážkou podílu viny na smrti předchozího manželského partnera?⁴²

7. Dopad smrti jednoho z manželů na samotné manželství

Západní chápání jedinečnosti manželského svazku je tedy následující: Manželství vzniká mezi jedním mužem a jednou ženou. Umře-li jeden z nich, pozůstalý partner může uzavřít nové manželství s druhým člověkem, opět však (kromě jiných náležitostí, stanovených kanonickým právem) musí být dodržena zásada: jeden muž – jedna žena. Počet těchto možných sňatků jdoucích za sebou není nijak limitován, číslovka 2 (1 muž + 1 žena) je pouze ohraničením aktuálního počtu manželských partnerů v jednu souběžnou chvíli, a to po celou dobu pozemského života, bez ohledu na to, zda naplňují obsah pojmu manželství, tj. zda tento život sdílejí společně.

Ve východním chápání manželství smrt nehraje téměř žádnou roli. Východní křesťanská církev⁴³ ve své vlastní tradici chápe manželství jako věčný svazek lásky, proto smrt jednoho z manželů nepovažuje za konec tohoto vztahu. Je-li tím, kdo přebírá rozhodnutí a slib budoucích manželů, sám Bůh, jenž jejich manželství tímto přijetím vpravdě vytváří a uskutečňuje,⁴⁴ pak je člověk tímto manželským slibem vázán nejen do konce života toho druhého, ale i do konce života svého.

Manželství je podle tohoto spirituálněteologického chápání stejně jako celibát považováno za konkrétní životní styl, v němž si manželé mají vzájemně pomáhat dostat se co nejvíce k duchovní dokonalosti. Na tělesné soužití se tolik důraz neklade,⁴⁵ naopak z východní hagiografie⁴⁶ jsou známy případy, kdy se oba manželé po zaopatření svých dětí rozhodli pro zasvěcený způsob života. Toto rozhodnutí nebylo důsledkem jejich biologického stárnutí nebo ztráty tělesné přitažlivosti, jak by je mohl interpretovat běžný západní křesťan, ani pohrdnutím svou předchozí životní etapou, ale logickým a přirozeným vyústěním vzájemné snahy o dokonalost, k níž se společně připravovali po splnění svěřeného úkolu přivést na svět děti a vychované je odevzdat dalším generacím, žijícím na zemi dle prvotního Božího příkazu.⁴⁷

Na křesťanském Východě se tedy manželství uzavíralo (a dodnes uzavírá) pouze mezi jedním mužem a jednou ženou na rozdíl od křesťanského Západu navíc pouze jednou. Jedině takovéto spojení je svátostné a pouze toto spojení je doprovázeno liturgií eucharistie, ve společenství s celou církví, která slavnostním způsobem vyjadřuje stejně velkou radost nad odvážným celoživotním a doživotním rozhodnutím člověka pro skutečně výlučný manželský svazek, jako je tomu i při celoživotním a doživotním slibu čistoty.

Tento manželský svazek je pak skutečně nerozlučitelný, a to ani smrtí. Umře-li některý z nich, láska, jejímž konkrétním projevem a vyjádřením bylo (a je) jediné svátostné manželství, tím nekončí.⁴⁸ Protože si (na rozdíl od chápání křesťanského Západu) samotnou svátost neudělili nupturienti, pouze si k této svátosti vybrali materii, tedy jeden druhého, nemají ani právo toto rozhodnutí zpětně jakkoli měnit, ohraničit či dokonce rušit.

8. Druhé manželství

Přesto je pravda, že v ortodoxních církevních komunitách⁴⁹ přistupují k svátostem i někteří rozvedení a podruhé sezdaní. Slevila snad východní církev ze svých přísných zásad a opravdu se přizpůsobuje moderním požadavkům dnešní doby, charakteristické určitým uvolněním mravů v oblasti partnerské a sexuální? Toto tvrzení, nepostrádající svou logiku, by mohlo být pravdivé, kdyby tato praxe na Východě neexistovala i v předchozích dobách a začala by se objevovat teprve s přibývajícími počty rozvedených a znovu sezdaných párů ve společnosti. Stejně tak nelze říci, že by zvýšený počet na Západě zkoumaných a za neplatná prohlášených manželství byl pouze důsledkem obecně absolutně vyššího počtu rozváděných párů. Množství rozvedených a podruhé sezdaných křesťanů – v případě Západu i svátostně – je vyšší mj. i proto, že dnešní žadatelé o prohlášení neplatnosti svého prvního sňatku přicházejí již mnohem lépe právně instruováni, navíc zastupování profesionálními církevními advokáty,⁵⁰ jimiž mohou být k výslechům připraveni tak, aby vypovídali způsobem, který církevním soudcům usnadní rozhodnout o neplatnosti manželského svazku.

Po rozpadu prvního manželského svazku dnes obvykle ten druhý na sebe nenechává dlouho čekat. Jak se k takovému případu staví církev východní a jak ta na Západě?

Jednou z podmínek nového platného a církevně uznávaného sňatku je neexistence žádného jiného manželského závazku: ten podle západní tradice končí buď smrtí, nebo prohlášením předchozího svazku neplatným. V takovém případě latinská církev novému (v pořadí druhému či třetímu) manželství požehná, a to i v té nejslavnostnější formě, se vší vážností, a mše (eucharistie) je kontrahentům opět doporučována stejně, jak tomu bylo i při prvním sňatku. Nerozlišuje se, zda jsou žadatelé o církevní manželství vdovci, nebo jsou civilně rozvedeni (příp. po církví anulovaném manželství).

Jinak je tomu na Východě. Druhý sňatek je vždy, a to bez ohledu na to, zda předchozí skončil přirozenou smrtí nebo rozvodem, brán jako určité selhání a zrada na prvním manželském slibu. Proto je předepsáno, že takovému případnému sňatku nejen musí předcházet stanovené období pokání,⁵¹ ale ani samotné svatební obřady již nesmí mít slavnostní formu. Kající charakter těchto liturgických obřadů nezná výjimku. Prosba o Boží požehnání je v nich spojena s prosbou za odpuštění. Církev takovéto manželství neslaví⁵² a výslovně se nedoporučuje, aby byl druhý sňatek spojen se svatou liturgií eucharistie. U křesťanů, kteří se rozhodli jít ostatním věřícím osobním příkladem, tedy u duchovních, se druhý sňatek (a to ani po ovdovění) nepřipouští vůbec. Církevní nařízení, aby si budoucí kněz nevratně a neměnně vybral životní stav celibátu nebo manželství ještě před svým svěcením, tak není pouze disciplinárním předpisem určujícím správné pořadí těchto svátostí, ale v případě volby manželství je zároveň jejich propojením: svátost (tajina) kněžství je stvrzením předchozí svátosti (tajiny) manželství, a to natolik, že se stává nerozlučitelnou absolutně a bez jakékoli výjimky!

9. Rozdělení, nebo spojení?

Teologická východiska a z nich plynoucí argumentace církevních otců křesťanského Východu jsou možná sice méně racionální a právnická, zato více prodchnutá čtením a meditací Písma, stejně jako uchováváním původní praxe prvních křesťanských společenství z doby, kdy byly Východ i Západ spojeny v jedné církvi.

Je-li podle apoštola Pavla manželství obrazem lásky Ježíše a jeho církve⁵³ a mluví-li sám Ježíš o ideálu jedné církve a jednoho pastýře, pak může být správné pouze to manželství, kde je (absolutně) jenom jeden muž a jedna žena. Vždy, nejen v jednom okamžiku současně.

Zatím však není jeden ovčinec ani jeden pastýř. Existence vícero církví vyvolává v trpícím Božím Beránkovi bolest a smutek, vedoucí k jeho snažné ekleziologické modlitbě.⁵⁴ Předkládaný ideál (jednoho ovčince a jednoho pastýře) se nemění, realita v lidském světě je (a nadále bude) však jiná. Proto kromě povinných ideálů⁵⁵ Ježíš zároveň představuje cestu pokání a milosrdenství.⁵⁶

Má tedy člověk, jenž vskutku selhal a porušil nerozlučitelnost a jedinečnost manželského sňatku, právo na odpuštění a případně rovněž na novou šanci a nový začátek?

Západ v těchto případech sice ne vždy vysloveně, nicméně vždy aspoň implicitně vynáší jasný a jediný ortel: žádná šance (v případě platného a trvajícího manželství) na nový sňatek, ale ani na nový vztah není. Oficiálně musí v obou případech těmto lidem kněz odmítnout udělit rozhřešení.⁵⁷

Východní ortodoxní církve tuto záležitost neřeší v roli soudce, vynášejícího jednoznačný rozsudek. Netvrdí, že nebyla porušena nerozlučitelnost manželství, zároveň se ale netváří, že nové soužití rozvedených osob nevidí.⁵⁸ Nový svazek se bere pouze jako menší zlo, v duchu Pavlových slov adresovaných těm mužům, kteří zůstali bez ženy a nezvládli by být sami, a tudíž by hřešili. Pak se mají raději oženit.⁵⁹

My katolíci na Západě s oblibou deklarujeme sedmou svátost jako svátost vysluhovanou z moci všeobecného kněžství každého pokřtěného, nikoli z moci kněžství svátostného. Spravedlivost však káže uznat, že toto tvrzení a jeho následný výklad s sebou přináší i řadu úskalí.

Zkoumání východních tradic (které jsou vlastní i sjednoceným katolickým církvím, i když později přijaly silně latinizovanou formu svého aktuálního zákonodárství) stejně jako jejich myšlenkového, duchovního a teologického základu nás nemusí vést pouze k tomu, abychom dokázali lépe definovat a vysvětlit rozdíly východního a západního křesťanského manželství, ale může nabídnout pomoc (nebo i řešení?) duchovním i laikům, když nám na Západě při řešení manželských kauz docházejí síly i zákon.