Naléhavost víry v díle Giovanniho Boccaccia

Autor: Ferdinando Castelli - Překlad: Josef Koláček - Číslo: 2014/1 (Osobnosti)

La Civiltà Cattolica, 2013. Mírně zkráceno.

Šestnáctá ekloga v Boccacciově díle Buccolicum carmen, nazývaná „Olympia“, není jen úryvkem ryzí poezie, ale je také textem, který odhaluje velké trápení otce nad smrtí svého děvčátka a trudnou situaci člověka, který si uvědomuje tíži let, jež visí jako hrozba. Báseň byla složena v roce 1360 a vzpomíná na Violantu, dceru spisovatele, která zemřela 1358 jako sedmiletá, v onom věku „in qua morientes coelos effici cives credimus“ (v němž věříme, že se stáváme občany nebes tím, že umřeme).¹

Děj: V jednom lese zalitém světlem se otci zjeví malá Olympia – tak se v ekloze nazývá Violanta –, celá září a usmívá se. On si myslí, že sní, ona se k němu přiblíží a obrátí se na něj slovy tajemné krásy: „Zdravím tě, sladká hrdosti, můj nejmilejší otče, zdravím tě. Neboj se: jsem tvá dceruška. Proč klopíš oči? (...) Přišla jsem ti osušit oči.“² Ujišťuje ho, že ji poslal Bůh a že mluví z ráje, kde se zpívají chvály na Pannu Marii a Syna. Nakonec mu doporučuje, aby si opatřil křídla, jimiž by mohl „létat a doletět až nahoru, a aby nahlédl, že vše ostatní je neužitečné“. Zmizí a nechává otce v slzách. „Kam jdeš? Kam prcháš, ó dcerko, a necháváš svého nešťastného otce ponořeného do pláče? Běda, zmizela v průzračném vzduchu a odnesla si s sebou vůni, kterou přivedla. Já půjdu v slzách ke smrti a v slzách budu žít své stáří.“ (IX, 691)

Jen stěží se pozná v Boccacciovi posledních let onen mladík, pravidelný host královského dvora d’Anjou v Neapoli, milující sladký život, dvořící se ženám, dychtící po poezii a literární slávě. Jeho mládí se proměnilo v hořké vzpomínání.

Také léta strávená v jeho Florencii, ve službě Republiky, s častými funkcemi, se mu představují poznamenaná hořkostí a zklamáními. Ony lásky, všechny prozaické a plné zklamání, především k Fiammettě, která ho zradila a pokořila; čtyři nemanželské děti, které zemřely, aniž by poznaly život, jeho nejistá hospodářská situace! Naplněn hořkostí nad podívanou, jakou ukazují obchodníci z Florencie, kteří se „perou o peníze“, zanechávají drahé přátele, děti i své domy a „odcházejí na lodích a přes vysoké hory a husté pralesy, pobádáni nenasytností“ (srov. IX, 1.137), zahořklý a zklamaný rozhodne se odejít z Florencie a uchýlit se do Certalda. Ve styku s přírodou si myslí, že se bude moci vyhnout „nudě slýchat po celé dni o podvodech a nečestnosti našich občanů (...) vychutnávat a zakoušet věčné štěstí“ (IX, 1140n). Tak končí dlouhý dopis adresovaný Pinovi De Rossi.

Během času se také Certaldo zahalí do hořkosti. V dopisu Františkovi da Brossano Boccaccio nad sebou naříká: „Ach běda! Zcela jinak by ses zdál, než jak ses vídal v Benátkách. Kůže je v celém již vyhlodaném těle vyčerpaná, barva změněná, zakalené oko, rozechvělé nohy, ruce se mi třesou“ (IX, 1243). Může se pohybovat jenom s pomocí přítele, donucen ostatně trávit čas v domě, „kde napůl živý a zbídačelý hniji v nicnedělání a nejistý sám sebou; sám v tom stojím jenom před Bohem, který může rozkázat horečkám, čekám na léky a milost“ (tamtéž). Francesco Petrarca, který zemřel před rokem, mu odkázal v závěti padesát florénů, aby si koupil dlouhý kněžský plášť a chránil se tak před chladem. Umírá v pokoji s Bohem 21. prosince 1375.

„Očisť duši, udělej se milým Bohu“

Boccaccio neprodělal proměnu jen tělesně, nýbrž také v mravním a náboženském životě. Bargellini napsal: „Asi v padesátce, přesně 1362, naznačil duchovní motivy svého života. Upřímně se kál za svůj minulý život, odmítl své světské dílo. Považoval za velkou vinu, že napsal obscénní literární dílo. Jeho obrácení bylo pravé a vlastní. Dante byl hříšník, ale nikdy neopustil cestu vykoupení. Petrarca kolísal mezi neřestí a ctností, ale vždy byl zakotven v křesťanských pravdách. Boccaccio cítil, že jeho světácký život a následkem toho světská literatura byly mimo jakýkoliv pojem křesťanského života. Chtěl-li se spasit, musel odmítnout, zřeknout se všeho, změnit život a obrátit stránku. Oddal se přísným praktikám zbožnosti, ukáznil své chování a svá studia.“³

Jedna epizoda, uváděná Petrarkou, určila toto těžké rozhodnutí. Na jaře 1362 dostal Boccaccio podivnou návštěvu: představil se mu jeden řeholník, jistý Gioacchina Ciani, a říkal, že ho posílá Pietro Petroni, který nedávno zemřel v pověsti svatosti. Protože ho nemohl navštívit osobně, pověřil Cianiho, aby Boccacciovi sdělil, že jeho smrt je blízká. Zbývalo mu málo času, ale stačil opustit světské vášně a připravoval se na setkání s Bohem. Téměř bez sebe myslí na to, aby odmítl své knihy, ba aby je spálil. A píše o tom Petrarkovi. Odpověď, kterou dostal od Petrarky 26. května 1362, je malým traktátem moudrosti a duchovního rozlišování: „Jsi blízko smrti: zanechej myšlenky na svět, opusť jakoukoliv smyslnou starost, utni zlé návyky, očisti duši, zreformuj mravy: udělej se milým Bohu a měj hrůzu z nových neřestí; staré, od kterých ses začal očišťovat, vytrhej až do kořenů, především všechnu lakotu, která, nevím proč, je u starých lidí nejobvyklejším hříchem; na to se zaměř, tím se namáhej, aby ses shledal bezpečným a dobře připraveným v poslední den.“⁴

Hle, jak se připravovat na smrt! „Nyní, podobně jako někdo, kdo by se svěřil Lactantiovi nebo se pustil do díla Augustinova,“⁵ Boccaccio, který považoval Petrarku „za svého slovutného mistra“, upustil od svých předsevzetí, nespálil své knihy, ale dal své spisovatelské činnosti mravní a náboženský ráz. Petrarkovo napomenutí ho zaměřilo v jednání i myšlení: „Je to kouř, stín, sen, ta životní prestiž, kterou chováme, pole trýzní a smutku, a sluncem pro všechno cenné je cesta do lepšího života. Kdyby tomu tak nebylo, měli bychom mít hrůzu z toho, že jí nepohrdáme, a shledat, že je správný výrok toho, jenž řekl: Nejlepší věcí je nenarodit se, nebo alespoň brzo zemřít.“⁶

Více než vlivem napomenutí prorockého Pietra Petroniho, kterého Petrarca považoval za málo věrohodného, je Boccacciův náboženský obrat plodem setkání a napomenutí jeho slavného mistra. Krátce před rokem 1362 požádal o přijetí do řádu minoritů a později také o pověření k duchovní službě v katedrálním kostele.⁷

„Míním vyprávět sto povídek“

V dopise Mainardu Cavalcantimu z 13. září 1373 ho Boccaccio žádá, aby nedal číst svým slovutným ženám jeho hlouposti (domesticas nugas meas). „Prosím tě, slib mi, že to neuděláš. Dobře víš, jak je v nich málo slušnosti, jak jsou proti počestnosti; tyto podněty k oplzlosti a nestydatosti působí také na silné duchy; také slavné ženy jsou puzeny ke krvesmilným aktům, navzdory tomu, že na jejich čele září posvátný stud (...) Prosím tě, dej si pozor a nech to tak, aby mé povídky četli jen baživí následovníci vášní, dychtící po tom, aby byli považováni za lidi poskvrněné studem matron. A nechceš-li chránit čest svých žen, chraň moji, jestliže mě miluješ natolik, že bys proléval slzy nad mými trýzněmi. Při jejich četbě si budou myslet, že jsem jen hnusný kuplíř, starý krvesmilník, oplzlý, pomlouvačný, nenasytný šiřitel nestydatostí. Ne vždy se najde někdo, kdo se odváží říci na mou obhajobu: Napsal to mladík, donucený vyšším příkazem (Iuvenis scripsit et maioribus coactu imperio).“⁸

Výrazy jsou tvrdé a přísné. Jsou však pravdivé? Ano, ale částečně. Vypodobňují záporné aspekty společnosti 14. století, ale zapomínají na základní inspiraci svazku, uvedenou v přemluvě: „Míním vyprávět sto povídek nebo bajek nebo podobenství nebo historek, (...) aby bylo možno poznat to, před čím je nutno utíkat, a to, co je hodno následování“ (VIII, 5).

V Boccacciově pojetí neměl Dekameron být pouze sbírkou novel, nýbrž cestou, která vychází ze zkaženosti (I. den), jež by měla ukázat důstojnost a převahu mravného a zbožného chování (X. den). A to tak, že se uchýlí k umění vyprávět, schopnému přemáhat nudu. Účinek však byl jiný. Touha po tom, bavit se vyprávěním dobrodružství lidské situace, pády, neřestmi, pokrytectvím, převýšila původní úmysl, odsunutý stranou a zatemněný, byť ne zapomenutý, ba často jasně prosazovaný, jak to vyplývá z mnoha textů.

První novela (I. den) začala vyhraněným doporučením: cokoliv se vypráví, i když je to rouhavé, nikdy nesmí dát ztratit naději v Boha. Život probíhá mezi různými záležitostmi, nebezpečnými, plnými nudy, úzkosti a námah; před nimi „nepochybně nebudeme moci, my, kteří žijeme do nich zamícháni a kteří jsme jejich součástí, odolat ani se schovat, jestliže nám neposkytne zvláštní Boží milost sílu a obezřelost“ (VIII, 25). Boží pomoc nám nemůže nikdy chybět, ani když se obracíme k prostředníkům, které chybně považujme za blažené před tváří Boha. Pan Ciappeletto je mistrovským dílem svatokrádežné prohnanosti, pokrytectví a ničemnosti. Dokáže se nechat považovat za světce. Po zpovědi, která je řadou lží a drzostí, umírá a jeden naivní bratr, který mu dal rozhřešení, vybízí věřící, aby ho vzývali jako svatého Ciappeletta, „a přitom tvrdí, že Bůh skrze něho ukázal mnoho zázraků a činí je dosud“ (VIII, 38). Zábava žen je zajištěna. Ale novela nekončí zde. Na otázku, zda je pan Ciappeletto zavržen, nebo spasen, autor novely odpovídá, že „spíš musí být v rukou ďábla, v zatracení“, ale je také možné, „že se v poslední chvíli kál a že milosrdný Bůh ho přijal do svého království“. Závěr novely: „Chvalme laskavost Boha k nám a svěřujme mu své potřeby, naprosto jistí, že jsme vyslyšeni“ (tamtéž).

I v těch nejodvážnějších novelách je výchovný tón mnohokrát přítomen. Zaměřme se na druhou novelu. Bohatý a počestný obchodník z Paříže jménem Giannotto dělá všechno, aby obrátil na křesťanskou víru Žida Abrahama, „přímého a dosti poctivého muže“. Strmá námaha: Abraham je rozhodnut žít a zemřít jako Žid. Po Giannottově naléhání se rozhodne odebrat do Říma, aby viděl papeže, „toho, o kterém se říká, že je Božím náměstkem na zemi“. Vidět, jak žije, jak se chová, a také způsob života „jeho bratří kardinálů“. Nápad přítele znepokojí. Giannotta: Podívaná na „zločinný a nečistý život papežské kurie“ byla zničující (srov. VIII, 40). Abraham se však nevzdává. Odebere se do Říma, všechno pozoruje, pozná všechny, a „shledal, že všichni, od nejvyššího po nejmenšího hřeší chlípností (...) Kromě toho všeobecně jsou mlsní, pijáci, opilci a slouží více žaludku než ošklivá zvířata“ (VIII, 41n). Vrátí se do Paříže s ohromujícím přesvědčením: Navzdory bezútěšné římské podívané křesťanství roste a jeho víra se prezentuje mnohem „zářivěji a jasněji“.

Závěr je jasný: Katolickou církev řídí Duch Svatý; a tedy její učení je pravdivé a svaté. „I když jsem se kvůli nějaké věci, pro kterou jsem byl nesmlouvavý a tvrdý vůči tobě, nechtěl stát křesťanem, nyní ti zcela otevřeně říkám, že bych kvůli žádné věci neopomněl stát se křesťanem“ (VIII, 43), a dal se pokřtít.

I Dante měl tvrdá slova proti zkaženosti kléru, ale jeho odsouzení přesvědčuje a zaměřuje k obrácení; také Boccaccio píše Dekameron, „abychom s větší rozhodností ducha následovali to, v co nevěříme“ (VIII, 39). Stálá chuť bavit tím, že prezentuje peprné epizody a přináší na scénu života kněze, řeholníky, řeholnice a poustevníky, mu dala zapomenout, i když ne vždycky, na úmysl křesťansky pomáhat svým čtenářům.

Jedna retraktace mentality a chování

Je-li Dekameron z přísně dogmatického hlediska bezvadný, jsou-li mnohé jeho stránky jen mravně pokroucené, přesto se nedá říci, že je to dílo „k vzdělávání“. Není to však nemravné dílo. Prezentuje onu společnost – jejíž součástí jsou i kněží a řeholníci – jako ztvárněnou bezstarostností, smyslností a kratochvílí. Představení se někdy líbí, nikdy však mu není dáno zapravdu. Jeho autor píše, aby portrétoval, ne aby kazil; baví se tím, že předvádí lidskou komedii v jejích nejpitomějších a nejzápornějších aspektech, ale neospravedlňuje je. Boccaccio je autor, který nezná dramatičnost víry, jak ji znal Dante nebo Petrarca; ani nezná její hluboké radosti, její závazné volby, její nadpřirozenou novost. Je to tradiční a kulturní křesťan, ne z osobního přesvědčení, ne na základě odvážné volby. Dal se svést uměním vyprávět, které všechno dovoluje a všemu uděluje své zalíbení.

V jeho životě dojde po vydání Dekameronu k zásadnímu obratu (1355). Mluvit o „obrácení“ není správné, protože Boccaccio se vždy vyznával jako katolík; je vhodnější mluvit o retractatio (přepracování) mentality a chování. Dílo Corbaccio, napsané hned po Dekameronu, uvádí tuto retractatio a umiňuje si odmítnout literaturu, která velebí světskou lásku a neomezenou životní radost. Dílo je obecně prezentováno jako výzva adresovaná především mladým, aby se neztratili v močálu smyslnosti a aby zakotvili svou důvěru v Bohu a v Panně (Marii). Toto poselství kritika všeobecně opomenula, ale je důležité pro pochopení náboženského obratu u Boccaccia.

Utvářen podle Dantovy Komedie (bloudění, očista, spása), Corbaccio vypráví o posledním Boccacciově milostném dobrodružství po uplynutí čtyřiceti let. Zamiloval se do jedné vdovy z Florencie a poslal jí dopis, aby jí projevil svou lásku. Když dostal zdráhavou a dvojsmyslnou odpověď, poslal jí druhý, vášnivější, brzo ale objevil hořkou skutečnost: půvabná vdovička dávala přednost mnohem zámožnějšímu milenci a zároveň si s ním dělali z něho posměch. Objev a zklamání ho přivedlo k tomu, aby napsal Corbaccia, který je slovním útokem proti ženě, která ho potupila, ba proti ženám, které poznal: všechny byly smyslné a nevěrné. Sklíčen a v slzách usnul, vydán napospas dramatickému snu.

Ubohý zesměšněný milenec se ocitá na cestě lemované květy, jež se promění v úděsné údolí zavalené mlhou, z níž vyráží řev divokých zvířat. Zastrašen a nevěda, jaký směr zvolit, uvidí jakéhosi muže, asi šedesátníka, který mu jde vstříc. Je to duch manžela oné vdovy, kterého mu poslalo Boží milosrdenství, aby mu přispělo na pomoc. Kvůli tomu duch opustil na čas očistec. Milým hlasem volá zbloudilého poutníka jménem a říká mu: „Jak ohavné neštěstí, jak ničemný osud tě přivedl do této pustiny? Kam zmizela tvá opatrnost, kam tvá rozvaha? Máš-li cit, kolik ho obvykle míváš, nerozpoznáš, že toto je místo tělesné smrti, a záhuby duše, což je mnohem horší? Jak jsi sem přišel? Jaká domýšlivost tě sem přivedla?“ (IX, 476n) V slzách a celý zahanbený, zbloudilý poutník naslouchá nebeskému poslovi, který se na něj obrací dlouhým proslovem, prokládaným výtkami, odhaleními a napomenutími. Hlavní idea je přesná: milostná vášeň proměňuje lidi a dělá je podobnými dravcům; ženy jsou dokonalými zvířaty, zmítanými vášněmi, schopnými skrývat, plné pokrytectví a lži ve svých ničemných pletichách proti muži. Pak načrtává odpudivý obraz své ženy, do níž je poutník bláznivě zamilován. Jak to bylo možné, že se člověk jako on, známý svým vzděláním a již pokročilého věku, zamiloval do ženy tohoto druhu?

Údolí, v němž dochází k tomuto rozhovoru, je peklo. Sem by se poutník zřítil, proměněný, aby bloudil v temnotách a byl vězněm zhoubné vášně, kdyby mu Bůh nepomohl, aby se vysmekl z toho, co ho dovedlo k zatracení. Na žádost, aby mu naznačil cestu, na kterou se má vydat, duch odpovídá takto: „Je vhodné zadostiučinit za všechny spáchané skutky, dělat pravý opak toho, cos dělal dosud, ale to chce zdravě smýšlet. Je vhodné, abys nenáviděl to, cos měl rád, a pro to, abys byl ochoten získat lásku druhého, abys udělal pravý opak (...) Tys miloval tu, která se ti zdála krásná, protožes doufal, že je rozkošná v žádostivých věcech. Chci, abys nenáviděl její krásu, protože tvou touhou bylo hřešit nebo by jí mohlo být v budoucnosti (...) chci spásu tvé duše, spásu, kterou miluješ a po níž toužíš“ (IX, 554).

Rozhovor se chýlí ke konci. Duch tuší, že je přijata jízda k „novému životu“, a vybízí obráceného, aby „upřel oči k východu a zahlédl nové světlo, které, jak se zdá, se už zvedá“. Oba opouštějí temné údolí a vyrážejí k „vysokým horám“, které se zdají dotýkat nebe. Světlo se šíří a všechno se zdá jako proměněné; úzkosti zmizely, znovu se vrátila síla, vrátila se „starodávná lehkost“. „A když mi řekl, že jsem svobodný a že mohu jednat podle své vůle, pocítil jsem takovou radost, že se mi chtělo skákat a děkovat, abych mu poděkoval za tolik velikého dobrodiní, ale on a můj sen náhle zmizel“ (IX, 559).

Závěr Corbaccia je patetický: „Maličké moje dílko, došlos ke svému konci, abys dalo už odpočinek ruce“ (IX, 560). Nastane opak. V klidu Certalda se Boccaccio pustí do nesmírné práce: složí v latině – jazyce považovaném za nástroj opravdové kultury – díla bohaté vzdělanosti, inspirovaná jeho vnitřní obratem. Mezi všemi je třeba připomenout Genealogia deorum gentilium pro mocnou a trvalou náboženskou stopu, jež ji charakterizuje. Úvod končí těmito slovy: „A tedy pro tuto poslední námahu (...) jsem si vypůjčil shůry pomoc Toho, který je alfa a omega všech věcí, počátek a konec“ (IX 899). O Bohu zdůrazňuje dobrotu, „která nikdy neopouští toho, kdo v něho doufá“ (IX, 937). Tvrdí, že církev je „naše matka, která se s chvályhodným ohledem nerozhořčuje, ukazuje se jako laskavá“ vůči bloudícím (IX, 1.059), a že Petrarca je „opravdu božský muž“ (IX, 1.035). Ve svém díle Buccoliche pod závojem pastorální výmluvnosti zaznamenal chvály pravému Bohu a slavné Trojici a rozhořčení proti těm, kteří „šlapou po Petrově loďce“ (IX. 1.057).

Ve XIV. knize 7. kapitoly Boccaccio definuje poezii jako „jistou horlivost najít vybrané myšlenky a pak říkat nebo psát to, co bylo nalezeno“ (IX, 941). Takový zápal „pochází od Boha“ a dostává jej málo myslí, schopných zahlédnout pod poetickým závojem věčné pravdy. Z tohoto pojetí je možno vyvozovat, že pro Boccaccia je poezie kromě zjevení také modlitbou v širším slova smyslu.

„Ó věčné světlo a jitřenko...“

Hledání náboženských momentů v díle Boccaccia odhaluje zvláštní tóny pohnutí, vroucnosti a úžasu v setkání s Marií, matkou Ježíše. Jako Dante připisuje Panně svou spásu, „zatímco já se ničil na nízkém místě“,⁹ tak i Boccaccio, jeho napodobovatel a nadšený obdivovatel, rozezná v přímluvě Panny Marie svou duchovní lítost.

A jako jeho proslulý učitel Petrarca věnoval Panně poslední sbírku básní, Canzoniere – Panno krásná, oděná sluncem, tak Boccaccio zařadil do svých rýmů, Rime, různé části k poctě P. Marie. Již v Corbaccio vypráví, že úkol svěřený duchu, napomenout ho a spasit ho, je iniciativa „rodičky naší spásy“. Je pravda, že zbloudil v temném pralese smyslnosti, ale duch ho ujišťuje: „Ať byl tvůj život jakýkoliv, měl jsi zvláštní úctu a zbožnost k té, v jejímž lůně se skryla naše spása a která je pramenem milosrdenství a matkou milosti a zbožnosti; ano, v ní, jak v opěrném bodu, měl jsi vždy celou naději“ (IX 482).

Zemřít k životu

V závěti, kterou napsal rok před smrtí, Boccaccio uvádí, že „nic není jistější než smrt a nic není tak nejisté jako kdy nastane“.¹⁰ V jeho duchu, bolestném a zbaveném iluzí, zaznívají slova, která mu před několika lety, v roce 1362, napsal Petrarca: „Celý život moudrého člověka není nic jiného než stálé rozjímání o smrti.“ A s odvoláním na svatého Ambrože přítel tvrdil: „Co jiného je Kristus než smrt v těle a život duše? Umíráme tedy s ním, abychom s ním žili.“ Je tedy třeba věřit, že i pro Giovanniho Boccaccia takto nadešla 21. prosince 1375. Narodil se v Certaldu nebo ve Florencii, jeho otec se jmenoval Boccaccino z Chelina a jméno matky se nezná, psal se rok 1313, před 700 lety.