Liturgie, ekumena a identita. Kardinál Kurt Koch o reformách liturgie z ekumenické perspektivy

Autor: Lea Herberg - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2014/1 (Ekumena)

Gottesdienst, 4/2013.

Kardinál Kurt Koch vyzval v prosinci 2012 k postavení Boží chvály do středu církevního života. Jde o impulz z ortodoxního křesťanstva, který katolická církev musí přijmout zvláště ve svých vztazích k ostatním křesťanským vyznáním. Koch prohlásil, že je nutno liturgii daleko intenzivněji poznat jako silové pole ekumenického sblížení křesťanů. Ve chvále Boží dojdou křesťané k jednotě blíž než jen v teologii.

Liturgie – silové pole ekumenického sblížení

Tím, že Druhý vatikánský koncil publikoval jako svůj první dokument konstituci o liturgii Sacrosanctum concilium, zdůraznil přednostní postavení doxologie v životě církve a též v ekumeně.

Koch, předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů, zahájil přednáškou „Římské liturgické reformy v ekumenické perspektivě“ zasedání Římského institutu Görresovy společnosti, které se týkalo liturgických reforem od Tridentu po Druhý vatikánský koncil.

Referenti přistupovali k reformám 16. až 20. století z převážně historické perspektivy, avšak s teologickým zájmem. Tím, že se Koch přidal k papeži Benediktovi XVI., který už jako kardinál požadoval „reformu reformy“, uvedl jednání do vztahu k přítomnosti a stanovil akcenty pro současné církevněpolitické debaty.

Koch ve své přednášce ukázal, že pojmy „liturgie“ a „církev“ mají téměř stejný význam: „Bezpochyby nejzřetelnějším plodem ekumenických rozhovorů, které dostaly podnět též od liturgické teologie Druhého vatikánského koncilu, je opětné objevení ekleziologicky vymezeného pojetí liturgie, resp. bohoslužebné koncepce pojetí církve. Skutečnost, že se křesťanské pojetí církve vyznačuje soustředěním na bohoslužbu, může být dnes oceněna jako obsah širokého ekumenického konsenzu.“

Průzračnost pro svaté

Liturgii popsal kardinál jako „nesobecké stání věřících před Bohem a hledění na něho“. Jen tehdy, když „liturgická adorace trojjediného Boha“ je ve středu, může být církev skutečně vnímána jako společenství věřících. I když hlavním zájmem liturgické konstituce bylo nové objevení plné a aktivní účasti všech věřících na liturgii církve, musí tato účast sloužit „průzračnosti pro svaté“ a nesmí být samoúčelná. Smysl a závažnost dostává aktivní účast teprve z podstatného obsahu liturgie, z velikonočního tajemství. Liturgie je nejprve opus Dei, jednání samotného Boha.

Koch přirovnal církev k organismu, jehož srdcem je liturgie. Ta pro církev vykonává obnovující, udržující a očišťující funkci. Právě v této „nemisionářské samoúčelnosti“ je liturgické konání církve přitažlivé a věrohodné pro stojící mimo.

Koch žádá, aby se rozvojem ekumenické liturgické vědy vstoupilo na „novou půdu“. Místo aby se jako historicky a pastorálně zaměřená disciplína zabývala historií a praxí, musí liturgii chápat jako locus theologicus, jako místo teologického poznání, a v této souvislosti jako závažnou pro podstatu církve. Jinak by se nic nezměnilo na tom, že liturgická věda „až dosud nebyla přednostním diskusním partnerem v ekumenické diskusi“.

Co znamená reforma?

Stejně systematický přístup zvolil Koch k otázce, co vlastně znamená „liturgická reforma“. Ptal se, „jak se chová to, co se míní reformou, k oné historii, která ji předcházela a následně má být reformována: jde při reformě o zlom a přerušení dosavadních dějin, takže s ní začíná něco zcela nového, nebo se má reforma chápat podle smyslu slova, a tedy se při ní má znovu nalézt původní forma oné skutečnosti, která má být reformována, takže liturgická re-forma se orientuje na té základní formě křesťanské bohoslužby, která byla založena v prvotní církvi a slouží jako vztažný bod každé liturgické obnovy?“

Kardinál na položenou otázku odpovídá tak, že zdařilá reforma se může týkat konkrétních forem projevu a úkonů, nikdy však podstaty liturgie. Podobně jako papež Benedikt XVI. i Koch srovnává liturgii s rostlinou, ne s technickým přístrojem: liturgie se nedělá, ale roste v rámci zákonitostí v ní uložených. Koch poukázal na základní rozlišení papeže Benedikta XVI. mezi hermeneutikou přelomu a hermeneutikou kontinuity a obnovy. Liturgická reforma Druhého vatikánského koncilu nesmí být pojímána jako „koperníkovský obrat“ (Emil Joseph Lengeling), nýbrž jako fáze uvnitř kontinuálního vývoje liturgie. Koch cituje Josepha Andrease Jungmanna: „Reforma liturgie nesmí být revolucí. Musí se pokusit zachytit skutečný smysl a základní strukturu tradovaných ritů a musí je dále rozvíjet při opatrném zhodnocení již existujících přístupů k pastoračním potřebám živé bohoslužby.“

Koch připomněl výzvu papeže Benedikta: probudit „vlastní dědictví Druhého vatikánského koncilu“ a učinit je plodným v současné situaci církve.

Debata o identitě

Ač bylo římské symposium výslovně pojato jako „neideologické“, stál v pozadí jednání „spor o liturgii (…) který vzplál po koncilu a trvá dodnes“. Nervózní střed tohoto sporu – otázka kontinuity a přelomu v historii liturgických reforem – se vyskytoval v mnoha historických a teologických příspěvcích. Jednání tak bylo vcelku vedeno spíše vnitřně katolickými diskusemi. Ekumenický zájem, který ve své přednášce povzbudil kardinál Koch, se tak dostával do pozadí, nebo byl dokonce popřen. Že za historickou debatou o přelomu a kontinuitě stojí i debata o identitě, bylo zřejmé z toho, že někteří referenti formulovali svá pojetí bohoslužby a církve v rozhodném vymezení vůči reformovaným církvím.