Liturgické hnutí v českých zemích na příkladu časopisu Pax

Autor: Petr Macek - Číslo: 2014/1 (Studie)

1. Úvod

Liturgické hnutí v českých zemích nezapustilo tak hluboké kořeny jako v německy nebo francouzsky mluvících oblastech Evropy. Časopis Pax, vydávaný benediktinským klášterem v Emauzích na pražském Novém Městě ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století, představuje jeden z ojedinělých pokusů o uvedení liturgické obnovy do českého prostředí. Úsilí o prohloubení a oživení liturgického života v meziválečné církvi vycházelo u emauzských benediktinů z vlastního důkladného a slavnostního sloužení liturgie. Svým časopisem nevytvořili přísně vědecké periodikum, spíše usilovali o oslovení širší skupiny vzdělaných laiků, kterým by mohli přiblížit hloubku liturgické tradice církve. Přestože se jim nepodařilo proniknout k nejširším lidovým vrstvám věřících, zůstává časopis Pax svědectvím o cenném pokusu rozšířit znalosti o bohoslužbě a úctu k jejímu bohatství.

Emauzští benediktini působili v kontextu života církve v první polovině dvacátého století. Protínala se u nich většina vlivů charakteristických pro toto období. Na jedné straně nacházíme rozvoj teologického bádání a snahu o nalezení nových přístupů nejenom v liturgice, ale i v mnoha dalších oborech.¹ Na straně druhé přetrvávalo konfliktní sebevymezování církve vůči stále více se sekularizující společnosti a její uzavírání do myšlenkového i reálného ghetta. V napětí mezi mentalitou „obležené pevnosti“ a úsilím o nalezení dialogu mezi církví a moderním světem přesto stáli emauzští řeholníci poněkud stranou. Setrvávali plně na tradičních pozicích katolické teologie a nepřišli s žádnými radikálními reformními návrhy. Zároveň se pokoušeli o otevřené a srozumitelné přiblížení tajemství křesťanské bohoslužby modernímu člověku. Naším cílem však není v prvé řadě hodnotit význam a teologický přínos jejich práce. Spíše chceme představit tuto zajímavou součást českého meziválečného katolického světa a ilustrovat způsob myšlení tehdejší doby.

2. Liturgické hnutí

Emauzští benediktini navazovali ve své snaze o obnovu liturgického života v českých zemích na mohutný celoevropský reformní proud obecně nazývaný liturgické hnutí.² Úsilí o autentické, s tradicí církve spojené prohloubení bohoslužebného života a jeho větší otevřenost potřebám věřících žijících v prostředí modernizující se společnosti má své kořeny v první polovině devatenáctého století a vrcholí velkou liturgickou reformou II. vatikánského koncilu. Představuje široký a vnitřně diferencovaný fenomén. Na jedné straně usiluje o prohloubení vědeckého výzkumu historie křesťanské bohoslužby a jejích teologických předpokladů, na druhé straně se snaží otevřít liturgii laickým věřícím tak, aby mohli čerpat z pokladu ústředních křesťanských tajemství.

Emauzský klášter byl díky úzké vazbě k mateřskému beuronskému klášteru, jednomu z předních center liturgického hnutí v Německu, napojen na část liturgické obnovy probíhající v rámci benediktinského řádu. V něm byly snahy o poznání a prohloubení bohoslužby spojeny s obnovou řady klášterů po jejich zrušení v období Velké francouzské revoluce a napoleonských válek a s velkým rozmachem řádového života v druhé polovině devatenáctého století. Zastavme se alespoň v krátkosti u tohoto pozoruhodného oživení benediktinského života a mnišské liturgie.

Benediktinští obnovitelé a reformátoři položili liturgii a její řádné, plné a uvědomělé slavení do středu všech svých obnovitelských snah. Činili tak v situaci, kdy byl vývoj liturgie v katolické církvi latinského obřadu poznamenán dvěma určujícími historickými momenty. Prvním bylo založení novověké tradice katolické liturgie Tridentským koncilem a následnými papežskými reformami, které přinesly do bohoslužebného života církve potřebné sjednocení zmatečné a nepřehledné situace panující na sklonku středověku. Výsledkem této reformy byla jasně uspořádaná, obsahově prohloubená a do nejmenších podrobností vypracovaná liturgie. Stinnou stránkou potridentského vývoje byl silný centralismus, ustrnutí přirozeného vývoje liturgie a důraz na právní, spíše než teologický, výklad liturgických předpisů.

Druhým faktorem byly pokusy o reformu liturgie vzešlé od duchovních ovlivněných osvícenským myšlením, kteří kladli důraz na pedagogicko-etický význam bohoslužby. Reformně zaměření teologové, kněží i biskupové se ve svém úsilí vedeném snahou o srozumitelnost a přiblížení liturgie věřícím často odpoutávali od liturgické tradice církve a její teologické podstaty.³ Nesmíme zapomenout, že sedmnácté a osmnácté století přineslo také probuzení zájmu o vědecké bádání v historii liturgie, spojené s vydáváním řady především středověkých liturgických pramenů. Připomeňme alespoň zakladatelské postavy historického výzkumu liturgie z francouzské maurinské benediktinské kongregace: Jeana-Luc d’Archeryho (1609–1685), Jeana Mabillona (1632–1707) a Edmonda Martèna (1654–1739).

V reakci na ustrnutí potridentské liturgie i neautentické osvícenecké pokusy o reformu vzniká v první polovině devatenáctého století v prostředí benediktinských klášterů snaha o obnovu liturgie úzce spojené s církevní tradicí a čerpající z teologických a duchovních principů liturgického života. Zakladatelskou postavou tohoto hnutí je Prosper Guéranger OSB (1805–1875), obnovitel benediktinského řádu ve Francii po zrušení klášterů během revolučních let. V průběhu třicátých let znovuzaložil klášter v Solesmes a jeho liturgické dílo je neodmyslitelně spojeno se životem tohoto kláštera. Guérangerova snaha o obnovu liturgie ve Francii byla spojena s důrazem na římskou liturgickou tradici a úsilím o její zavedení ve všech francouzských diecézích, které dosud neprovedly tridentskou reformu.⁴

Mezi Guérangerova hlavní díla patří třísvazkové Institutions liturgiques,⁵ které byly souborným výkladem římské liturgie, jejích dějin, liturgických knih, kalendáře a mše svaté jako ohniska liturgie. Pro svou tvrdou kritiku dobové liturgické praxe se kniha setkala s odmítnutím. Pozitivnější ohlas měl rozsáhlý cyklus L’Anée liturgique,⁶ který začal vydávat v roce 1841 a na kterém pracoval až do své smrti. Cílem díla bylo popsat a vysvětlit liturgické dění v průběhu církevního roku, přiblížit věřícím vývoj a smysl liturgie a v konečném důsledku je přivést k uvědomělé a účinné účasti na bohoslužbě církve. Guérangerovi patří zásluha za nové probuzení zájmu o starověkou liturgii doby církevních otců, za obnovu gregoriánského chorálu a za snahu o oživení účasti věřících na liturgii. Ve své snaze o liturgickou obnovu skrze návrat k původní římské liturgii však stále zůstával u jejího středověkého pojetí a nepronikl k originální podobě římského ritu.⁷

V německém jazykovém prostoru stál na počátku liturgického hnutí klášter v Beuronu. Klášter byl obnoven v roce 1862 bratry Maurem (1825–1890) a Placidem (1828–1908) Wolterovými, kteří se po absolvování noviciátu v Solesmes rozhodli v Beuronu znovuoživit plný mnišský život a zároveň tak obnovit činnost benediktinského řádu v Německu. Důležitou součástí jejich programu obnovy bylo i odborné studium liturgie a publikační činnost.⁸ Prvním opatem a vůdčí osobností kláštera se stal Maurus Wolter. Po Maurově smrti v roce 1890 se stal druhým opatem jeho bratr Placidus.

Beuronský klášter měl přímý vliv na liturgické hnutí v českých zemích. Během kulturního boje kancléře Bismarcka byli beuronští mniši nuceni opustit v roce 1875 svůj mateřský klášter. Nejprve se uchýlili do Voldersu v Tyrolsku a odtud v roce 1880 přišli do pražských Emauz, kde ve skomírajícím klášteře obnovili plný řeholní život. Zpět do Beuronu se část mnichů, včetně generálního opata, vrátila v roce 1885. V Emauzích ale nadále zůstala silná komunita, která se hluboce zapsala do liturgického dění v českých zemích na konci devatenáctého a počátku dvacátého století.

V druhé polovině devatenáctého století založil beuronský klášter několik dceřiných domů a v roce 1884 byla papežem schválena samostatná beuronská kongregace. Pro liturgické hnutí byly důležité především beuronské kláštery v Belgii. V roce 1872 byl založen dceřiný klášter v Maredsous. Z tohoto kláštera byl pak v roce 1892 založen lovaňský klášter Mont César. Oba kláštery se staly významnými centry liturgického života i bádání. Vycházelo v nich několik časopisů zaměřených na liturgii a její studium.⁹ Z kláštera Mont César pocházel Lambert Beauduin OSB (1873–1960), hlavní protagonista liturgického hnutí na začátku dvacátého století, který se podílel na organizování řady liturgických týdnů, konferencí a přednášek.¹⁰

S beuronským klášterem je spjatý ojedinělý pokus o vytvoření celistvého sakrálního umění, které by plně sloužilo liturgii a zahrnovalo v sobě všechny obory umělecké činnosti – výtvarné umění, sochařství, architekturu i umělecká řemesla. Hlavním inspirátorem a vůdčím duchem beuronské umělecké školy byl Desiderius Peter Lenz OSB (1832–1928), sochař, malíř, architekt a teoretik umění. Lenz vystudoval mnichovskou akademii výtvarných umění. Cesta do Říma a poznání starokřesťanského umění ho přivedlo k hledání možností jeho obnovy v kontextu uměleckého života druhé poloviny devatenáctého století. Kromě římských starokřesťanských bazilik nalezl inspiraci v umění starého Egypta a Řecka a v umění křesťanské Byzance. Nejčistším vyjádřením jeho snah o nový přístup ke křesťanskému umění je kaple sv. Maura, kterou postavil v roce 1868 v blízkosti beuronského kláštera, osm let před tím, než do něj sám vstoupil. Beuronské umění je charakteristické hledáním nadindividuální výrazové formy, která vychází z tradičních duchovních a teologických kořenů, ale směřuje až k moderní abstrakci a do blízkosti secese. Nejvýraznějším projevem beuronského umění jsou nástěnné figurální malby vytvořené na základě komplikovaného geometrického kánonu. Vedle Lenze byli dalšími nejvýznamnějšími protagonisty beuronské umělecké školy Gabriel Jakob Wüger OSB (1829–1892) a Wilibrord Jan Verkade OSB (1868–1946).¹¹

Od počátku dvacátého století se liturgické hnutí začíná stále více šířit i mimo benediktinský řád a nabývá výraznějšího pastoračního charakteru.¹² Významnými centry této epochy liturgické obnovy byly německé kláštery Maria-Laach, spojený s postavami Odo Casela OSB a Hildefonse Herwegena OSB, a Klosterneuburg, kde působil Pius Parsch. Z dalších předních osobností liturgické obnovy v německy mluvících zemích připomeňme Josefa Andrease Jungmanna SJ a Romana Guardiniho.¹³ Směřování liturgické obnovy ovlivnili také někteří papežové, především Pius X.¹⁴ a Pius XII.¹⁵

3. Liturgické hnutí v českých zemích

Liturgické hnutí v českých zemích¹⁶ nevyrostlo, na rozdíl od Francie nebo Německa, z obnovy benediktinského řádu. Benediktinští řeholníci zde začali aktivně působit na poli liturgie až po příchodu beuronských benediktinů do Emauz. Spíše se v něm odrážel pastorační zájem o lepší pochopení liturgie laickými věřícími a o jejich aktivnější účast na bohoslužebném životě církve. Podobně jako ve zbytku Evropy byl liturgický život v českých zemích na prahu devatenáctého století poznamenán vlivem osvícenských myšlenek a zasahováním státu do života církve. Josefinismus se v liturgii projevoval snahami o zjednodušení a praktičtější uspořádání bohoslužby, mnohdy ale odtržené od tradice církve. Důraz byl položen na pedagogickou a správní roli, kterou měla církev ve společnosti vykonávat.¹⁷

Jak upozorňuje J. V. Polc, v českých zemích nikdy zcela nevymizela tradice užívání lidového jazyka při bohoslužbě. Od počátku v cyrilometodějské misii, přes středověk, husitství a baroko se táhla živá tradice, která nalezla svůj autentický výraz především v lidových kostelních písních. Díky nim byla účast věřících na liturgii, přestože byla sloužena v latině, živá a věřící nebyli pouhými diváky jako ve většině ostatních zemí. Proto ani potřeba zavádět lidový jazyk přímo do liturgie nebyla pociťována příliš silně.¹⁸

Od konce dvacátých let devatenáctého století můžeme v českých zemích zaznamenat počátky snah o systematické studium liturgie. První úvahy o liturgii od J. M. Sycha a J. L. Rieglera se objevují v Časopise katolického duchovenstva v letech 1828–1831. Na ně navázal Jan Tomáš Nováček překladem německé liturgické příručky, vydaným pod názvem Posvátnosti latinské církve v roce 1834. V průběhu třicátých a čtyřicátých let pak vyšla řada dalších českých i německých knih vysvětlujících jednotlivé liturgické obřady. Samotný termín liturgika se poprvé objevil v názvu knihy J. A. Šrůtka, vydané pod tímto jménem v roce 1852 v Dědictví svatojánském. Pro rozvoj liturgického života v druhé polovině devatenáctého století byla významná Pražská provinční synoda z roku 1860, která vydala řadu nařízení vztahujících se k liturgickému životu církve, mimo jiné ke stavbám kostelů, předmětům užívaným při bohoslužbách nebo bohoslužebnému zpěvu v lidovém jazyce.¹⁹

Druhá polovina devatenáctého století přinesla pod vlivem obnovy liturgické hudby v Solesmes snahy o zavádění nezkráceného gregoriánského chorálu a omezování přílišného užívání různých hudebních nástrojů během bohoslužeb. Rozvíjelo se také větší pastorační zacílení liturgické obnovy. Průkopnickou postavou na tomto poli byl pozdější královéhradecký biskup Edvard Jan Brynych. Kladl důraz na soustavné katecheze, které měly přivádět věřící k hlubšímu pochopení liturgie a intenzivnější účasti na bohoslužbě. Své snahy vtělil do díla Soustavná liturgická kázání podle nedělí a svátků.²⁰ Na Moravě byl důležitou postavou liturgického hnutí Josef Kupka, pozdější brněnský biskup, který vydal výklady O mši svaté a O církevním roce.²¹

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se stal centrem liturgického dění pražský emauzský klášter, jehož člen Prokop Josef Baudyš zpracoval v roce 1891 první český překlad misálu.²² V období po první světové válce můžeme nalézt vedle Emauz několik dalších center usilujících o prohloubení liturgického života. Jedním z nich bylo Dobré dílo Josefa Floriana, v němž v roce 1925 vyšel český překlad knihy Romana Guardiniho O posvátných znameních. Další bylo v dominikánském klášteře v Olomouci, kde byla v roce 1930 vydána práce Gaspara Lefèbvra OSB Základy liturgie. Řada děl vznikla i na teologické fakultě olomoucké univerzity. Profesor liturgiky Josef Foltýnovský vydal přehledovou příručku Liturgika²³ a biblista Jan Hejčl zde zpracoval řadu výkladů o průběhu liturgického roku (Na slavnost Božího těla, 1927; Od Květné neděle do Bílé soboty, 1928; Týden Ducha svatého, 1930). Mezi pracemi olomouckých profesorů vyniká čtyřsvazkové dílo Františka Cínka, Mše svatá v bohoslužebném řádu církevního roku, s podtitulem Výklad misálu.²⁴ V roce 1939 vyšly Dějiny římského breviáře od B. Maliny a v roce 1947 vydal Jan Bárta OFM český překlad breviářového psalteria.²⁵

Přestože bylo ovlivněno místní specifickou situací, prošlo liturgické hnutí v českých zemích během více než sta let – od probuzení zájmu o liturgii ve dvacátých letech devatenáctého století do konce druhé světové války – obdobným vývojem jako v ostatních evropských zemích. Můžeme v něm nalézt stále se prohlubující zájem o vědecké studium liturgie, snahu o propojení liturgického života s pastorací i obnovu bohoslužebného života řeholních společenství, nejlépe reprezentovanou „beuronským“ obdobím emauzského kláštera. Emauzy a s nimi spojený liturgický apoštolát můžeme bezesporu označit za jeden z nejvýraznějších projevů liturgického hnutí v českých zemích.

4. Emauzský klášter 1880–1945

Obnovu plného řeholního života a rozvoj propracované liturgie v emauzském klášteře umožnil příchod řeholníků z beuronského kláštera v roce 1880. „Beuronské“ období bylo třetí velkou epochou v dějinách kláštera. Konvent založený Karlem IV. v roce 1347 s úmyslem uchovávat a rozvíjet tradici slovanské liturgie se v husitském období proměnil v jedinou dlouhodobě působící utrakvistickou klášterní komunitu. K obnovení plného života podle benediktinské řehole došlo až za vlády císaře Rudolfa II. v roce 1602. Druhý zásadní zlom v dějinách kláštera přišel v roce 1635, kdy byli do Emauz na základě rozhodnutí císaře Ferdinanda II. uvedeni benediktini ze španělského kláštera Montserrat. Klášter, který byl od roku 1703 opět ve správě českých opatů, procházel od poloviny sedmnáctého století a prakticky po celé následující století výraznou barokizací. Od poloviny devatenáctého století došlo k postupnému poklesu počtu členů kláštera tak, že hrozilo jeho uzavření a přeměna na nemocnici. K novému oživení kláštera došlo až s příchodem mnichů z beuronského opatství.²⁶

Již od roku 1878 probíhala za účasti císařské kanceláře jednání mezi beuronskými benediktiny a pražským arcibiskupem Bedřichem kardinálem Schwarzenbergem o převzetí emauzského kláštera. Pražský klášter dostali oficiálně do správy 1. února 1880 a již 19. března, na svátek svatého Josefa, v něm obnovili pravidelný liturgický život. Prakticky ihned po příchodu do Prahy započali beuronští benediktini s velkými úpravami vnějšího i vnitřního vzhledu kláštera a klášterního kostela. Hlavním cílem bylo vrátit Emauzům gotickou podobu a vyzdobit je v duchu zásad beuronské umělecké školy. Do Prahy přišel z kláštera na Monte Cassinu, který byl také upravován v duchu beuronského umění, početný tým pod vedením Desideria Lenze a Gabriela Wügera. Mezi hlavní výsledky snah o důslednou debarokizaci kláštera můžeme zařadit úpravu věží klášterního kostela a kompletní proměnu vnitřku kostela.²⁷ Další větší úpravy klášterního areálu byly provedeny na konci dvacátých let dvacátého století, kdy bylo podle návrhů Bohumila Hypšmana přistavěno nové západní křídlo a klášter byl po rozsáhlé úpravě nábřeží a svahu směřujícího k Emauzům začleněn do zcela nových architektonických souvislostí.²⁸

Prvním opatem beuronské éry se stal v roce 1885 Benedikt Sauter OSB (1835–1908). V roce 1861 vstoupil jako první novic do obnoveného beuronského opatství a noviciát absolvoval ještě v klášteře v Solesmes. Po přesídlení do Prahy byl nejprve převorem kláštera a o pět let později byl ustanoven opatem. Jako opat se zasloužil o rozvoj řádného řeholního života v obnovených Emauzích. Důraz kladl na důsledné provádění liturgických obřadů v duchu Guerangérovy obnovy. Protože byl vynikajícím zpěvákem a znalcem gregoriánského chorálu, dbal i na vysokou hudební úroveň emauzských bohoslužeb. Po Sauterově smrti v roce 1908 se stal opatem Alban Schachleiter OSB (1861–1937). Pokračoval sice v rozvíjení emauzské chorální tradice, ale jeho působení patřilo k méně šťastným v klášterní historii. V letech 1918–1919 musel kvůli svým vyhraněně německým nacionalistickým postojům na nátlak československé vlády Emauzy opustit spolu s dalšími dvaapadesáti mnichy. V klášteře zůstalo šedesát pět řeholníků, ale komunita se nacházela ve velmi neutěšeném stavu, na pokraji rozkladu.²⁹

Od osmdesátých let se emauzští benediktini podíleli také na vybudování a chodu kláštera beuronských benediktinek Zvěstování P. Marii u kostela sv. Gabriela v Praze na Smíchově. Klášter byl vybudován podle návrhů emauzského benediktina Ghislaina Béthuna OSB ve spolupráci s Hildebrantem de Hemptinne OSB, členem kláštera v Maredsous. Klášterní kostel, patřící mezi nejcennější památky beuronského umění, byl vyzdoben podle návrhů Desideria Lenze. Od založení kláštera v roce 1889 až do odchodu sester do Německa v roce 1919 poskytovali emauzští řeholníci jeho členkám duchovní vedení.³⁰

V polovině dvacátých let dvacátého století získal emauzský řeholní život opět pravidelný ráz. Klášter si i nadále uchovával svůj ráz jednoho z pražských duchovních a kulturních center, ve kterém došlo k řadě konverzí a zrodilo se mnoho řeholních povolání. V průběhu beuronského období klášter navštěvovali a z jeho duchovního života čerpali například Antonín Dvořák, J. B. Foerster, Karel Schulz, Alfred Fuchs nebo Paul Claudel.³¹ Život emauzské komunity byl násilně ukončen v červenci 1941, kdy byli řeholníci z kláštera vyhnáni gestapem. Při náletu spojeneckých vojsk na Prahu 14. února 1945 došlo k zasažení kláštera, zboření poloviny klášterního kostela a vyhoření konventních budov. Po roce 1945 se navrátivší řeholníci snažili o rychlou obnovu mnišského života. Jejich úsilí však bylo zmařeno v roce 1950 zrušením kláštera komunistickým režimem. Část komunity nalezla útočiště v rodišti svatého Benedikta v Norcii, odkud se po roce 1989 vrátili zpět do Emauz, aby zde opět obnovili život podle Benediktovy řehole.

5. Časopis Pax

Časopis Pax, od roku 1928 vycházející s podtitulem Časopis pro přátele liturgie a řádu sv. Benedikta, představuje v české katolické publicistice ojedinělý příklad periodika zaměřeného na popularizaci liturgického života církve. Časopis vycházel od roku 1926 do roku 1939, kdy muselo být kvůli nepříznivým vnějším okolnostem jeho vydávání zastaveno. Emauzským benediktinům se nejenom vydáváním časopisu Pax, ale i dalšími aktivitami na poli liturgického apoštolátu podařilo vytvořit jedno z center duchovní obrody české katolické církve v meziválečném období.³²

I když podtitul časopisu naznačuje, že hlavním cílem bylo podnítit zájem o liturgii a benediktinský řád, autoři časopisu se nezaměřovali především na vnější, vědeckou analýzu liturgie, ale chtěli především dosáhnout prohloubení duchovního a plně křesťanského života čtenářů. Jak se píše například v úvodníku k ročníku 1933: „I náš časopis chce v prvé řadě přivésti lid nazpět do kostelů, k oltáři a k oběti mešní, která je duší a životem veškeré zbožnosti.“³³ V tomto krátkém citátu jsou shrnuty hlavní důrazy, se kterými se při četbě časopisu setkáváme: snaha o srozumitelné vysvětlení liturgického dění a vyzdvihnutí role mše svaté a eucharistické oběti.

Časopis vycházel do roku 1932 jako dvouměsíčník, v druhé polovině své existence pak měsíčně. Měl rozsah přibližně padesáti stránek, po přechodu na měsíční periodicitu se počet stránek lehce zmenšil. Časopis nebyl uspořádán do pevné struktury. Po úvodním zamyšlení následovala vždy řada článků. Každé číslo bylo uzavřeno aktuálními zprávami z dění v benediktinském řádu v českých zemích i ve světě. Časté bylo rozdělení delších článků do několika čísel časopisu. Některé seriály takto procházely i více ročníky.

Časopis po celou dobu svého vycházení kontinuálně pokrýval řadu rozmanitých témat: přibližování liturgického dění věřícím, prohlubování duchovního života, dějiny benediktinského řádu, zpracovávání některých biblických otázek nebo sledování aktuálního dění v benediktinských opatstvích po celém světě. V tematice a charakteru článků můžeme v období třinácti let, po které časopis vycházel, vypozorovat určité posuny. Zatímco ve dvacátých letech do Paxu přispívala řada významných osobností katolického života, přibližně od roku 1933 se zde objevují spíše méně známá jména. V průběhu třicátých let také ubývá široce pojatých cyklů, jak z oblasti liturgie, tak i duchovního života, a častěji se objevují glosy k aktuálním sociálním otázkám a postavení církve ve společnosti.

6. Autoři

Hlavní postavou spojenou s vydáváním časopisu Pax byl Marian Schaller OSB (1892–1955), jediný redaktor časopisu a autor mnoha článků. Schallerovým hlavním životním zájmem byla liturgie, její obnova a snaha o prohloubení porozumění pro liturgii v české katolické církvi. Kromě redigování a přispívání do časopisu Pax přispěl k naplnění tohoto cíle především svým překladem Římského misálu³⁴ a knihou Liturgie.³⁵ Z jeho dalších děl pak můžeme jmenovat práci o svatém Benediktovi,³⁶ která vyšla v roce 1947.³⁷

První vydání Schallerova misálu vyšlo v česko-latinské verzi v roce 1925. Misál byl pak vydáván opakovaně, naposledy v roce 1952. Schallerův překlad misálu výrazně napomohl k lepšímu porozumění mši svaté u laiků a k dosažení jednoho z cílů liturgického hnutí – aktivního zapojení všech věřících do bohoslužby.³⁸ Kniha Liturgie, která vyšla v roce 1933, částečně odráží i Schallerovu publikační činnost v časopisu Pax – některé části zde publikoval ještě před vydáním knihy (např. Jednotnost liturgická, Nádhera v liturgii, Ceremonie a další). Liturgie je uvedením do bohoslužebného života církve, které je určeno širokému okruhu čtenářů, nejedná se o úzce specializované dílo. Jeho cílem je především přivést všechny křesťany k plnému liturgickému životu v církvi: „Život Církve je ustavičnou bohoslužbou. Také náš život je jen tenkráte správně tráven, jsou-li všecky jeho okamžiky bohoslužbou. Bohoslužba Církve vyvěrá ze Mše svaté a vrací se k ní nazpět. Slavný a veřejný život Církve, jejž tráví jenom k oslavě Boha, nazývá se liturgií. (…) I náš život by tedy měl býti stálou liturgií, ustavičnou a veřejnou oslavou Boha, měl by ssáti své síly z nejsvětější Oběti, zabývat se obětovaným Beránkem, myslit, mluvit a jednat jako On, abychom mohli se svatým Pavlem říci: ‚Nežiji už já, žije ve mně Kristus‘.“³⁹

Další osobností úzce spjatou s vydáváním časopisu byl emauzský opat Arnošt Vykoukal OSB (1879–1942). Vykoukal vstoupil do emauzského kláštera na počátku dvacátého století, v roce 1901 složil řeholní sliby a roku 1906 přijal kněžské svěcení. V roce 1918 se stal převorem, administrátorem kláštera, a v roce 1925 byl po uklidnění bouřlivé poválečné situace ustanoven opatem. V červenci 1941 ukončil jeho působení v Emauzích násilný zásah gestapa. Vykoukal poté pobýval krátký čas v Plzni. 7. srpna 1942 byl zatčen a odvezen do koncentračního tábora v Dachau, kde 10. září téhož roku ukončil svůj život jako mučedník nacistického totalitního režimu. Do časopisu přispíval řadou úvodních zamyšlení a meditací i články z dějin a tradic benediktinského řádu.⁴⁰

Třetí významnou osobností z meziválečných dějin emauzského kláštera byl Metod Klement OSB (1889–1979). Klement vstoupil do Emauz v roce 1913. O rok později složil jednoduché sliby a přijal řádové jméno Cyril. Jeho řeholní formaci přerušila vojenská služba v první světové válce. Po návratu z války složil v roce 1917 slavné sliby. V důsledku neurovnané poválečné situace požádal o exklauzuraci a odešel do diecézního semináře. V roce 1921 byl vysvěcen na kněze. Po sedmi letech působení v pastoraci se ale opět, patrně ze zdravotních důvodů, vrátil do Emauz, znovu složil slavné sliby a přijal nové řádové jméno Metod. Ani po návratu do kláštera však neustal v činorodé aktivitě. Jeho nejznámějším dílem bylo skautské katolické hnutí Legio Angelica. Od roku 1940 do roku 1958 s přerušením v letech války působil jako farář na Sázavě, v místech bývalého benediktinského kláštera založeného svatým Prokopem. Svatoprokopská tematika a tradice slovanské bohoslužby spjaté se sázavským klášterem byla Klementovi velmi blízká. Vydal knihu svatoprokopských studií⁴¹ a pokoušel se i o oživení ducha slovanské liturgie v Emauzích. Do časopisu Pax přispíval nejčastěji úvahami o benediktinské spiritualitě a vztahu liturgie a duchovního života.⁴²

Na chodu časopisu se podíleli i další členové emauzského kláštera. Důležité místo v něm zaujímal několikaletý cyklus Dogma, liturgie a život, připravovaný Justinem Albrechtem, původně emauzským benediktinem a pozdějším převorem kláštera v Grüsavě. Dalším členem emauzského kláštera, který do Paxu pravidelně přispíval, byl Anselm Sedláček, který zpracoval řadu příspěvků s tématem církevní hudby.

Dalším známým benediktinem pravidelně přispívajícím do časopisu Pax byl Sigismund Bouška. Bouška nebyl členem emauzského kláštera, ale kláštera břevnovského a broumovského a většinu svého života působil na farách v severovýchodních Čechách. Do dějin české literatury se zapsal jako básník, překladatel a jeden z nejaktivnějších členů hnutí katolické moderny. V Paxu publikoval překlady staroprovensálské poezie a delší básnické skladby, například legendu o svatém Kryštofovi v ročníku 1927.⁴³

Z dalších známých osobností meziválečného katolicismu uveřejňujících své články v Paxu zmiňme dominikána Metoděje Habáně. V prvních ročnících časopisu publikoval své úvahy o mši svaté pod názvem Při posvátných obřadech. Do časopisu dále přispívali např. olomoucký profesor liturgiky Josef Foltýnovský nebo publicista Alfred Fuchs, jenž v duchovní atmosféře emauzského kláštera dospěl ke své konverzi.⁴⁴

7. Témata

V časopise byla v průběhu třinácti let jeho existence uveřejněna široká paleta článků, mnohdy jen volně tematicky spojených s liturgickou problematikou. Příspěvky neměly charakter propracovaných vědeckých studií, nýbrž usilovaly o přiblížení liturgických, historických a biblických otázek a problémů běžnému čtenáři. Velkou část obsahu časopisu tvořily komentáře k aktuálním obdobím liturgického roku a jednotlivým částem mše svaté. Rozbory liturgického roku se zabývala řada autorů (mimo jiné i Marian Schaller), v každém čísle jim byly věnovány jeden až dva články. Časopis také uveřejňoval řadu překladů. Pravidelně v něm vycházely ukázky z děl církevních otců od autorů klasického období patristiky, jako Řehoře Velikého, Lva Velikého, Jana Zlatoústého, až po pozdější středověké spisovatele, např. Bernarda z Clairvaux. Od roku 1937 přinášel Pax sérii překladů nejznámějších a nejdůležitějších církevních hymnů od Josefa Škráška. Kromě překladů pramenů z křesťanského starověku a středověku uveřejňoval časopis i překlady moderních autorů, nejčastěji z okruhu benediktinského řádu. Najdeme zde například ukázky z děl blahoslaveného Columby Marmiona OSB, opata belgického kláštera Maredsous,⁴⁵ nebo články jednoho z iniciátorů liturgického hnutí Lamberta Beauduina.

Opat Vykoukal ve svém článku na rozloučenou v posledním čísle časopisu z prosince 1939 řadí mezi hlavní úspěchy odborné články z liturgie a dějin řádu, sborníky liturgických týdnů, uveřejnění překladů hymnů a historické práce.⁴⁶ My se blíže zastavíme u témat spojených s reflexí liturgického hnutí, spirituální a teologickou podstatou liturgie a benediktinským řádem.

7.1. Liturgické hnutí

Se soustavným mapováním dění v liturgickém hnutí se v časopise nesetkáme.⁴⁷ Chybí i průběžná analýza toho, co liturgické hnutí znamená a co přináší do života církve. Nejsouvislejší úvahu o cílech a významu liturgického hnutí však nacházíme hned v prvním ročníku časopisu. V čísle 5/6 byla uveřejněna přednáška emauzského opata Arnošta Vykoukala, kterou pronesl na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Olomouci 6. a 7. dubna 1926.⁴⁸

Ve své promluvě označil liturgické hnutí za „charakteristické pro dnešní dobu“,⁴⁹ za soustavné a intenzivní úsilí snažící se o rozšíření porozumění liturgii a načerpání obrodných sil pro duchovní život. Za základní impulz, který vedl k rozvoji hnutí liturgické obnovy, považoval stav liturgického života v druhé polovině osmnáctého století, kdy v atmosféře osvícenství, považujícího liturgii spíše za pedagogický prostředek k mravní výchově věřících, došlo ke ztrátě porozumění pro ústřední pravdy liturgie: „kněz jako prostředník mezi Bohem a lidem, a ne pouze učitel a vychovatel; zprostředkování nadpřirozené milosti skrze liturgické konání, a ne pouze mravoučný a výchovný smysl liturgie, a chrámy jako svébytné příbytky Boží a místa oběti, odlišné od ostatních staveb“.⁵⁰ Liturgické hnutí mělo své kořeny v zájmu o dějiny bohoslužby a ve snaze o porozumění jejím teologickým principům. Cílem jeho zakladatelů bylo navrátit liturgii do pozice živého ohniska křesťanského života.

Po načrtnutí základních předpokladů pro vznik liturgického hnutí představil Vykoukal historický vývoj obrodných snah, od obnovení benediktinských klášterů v Solesmes a Beuronu, přes reformu liturgie papežem Piem X., po vznik liturgického hnutí zaměřeného na pastoraci věřících v Belgii kolem roku 1910. Poté obrátil svou pozornost k představení vůdčích myšlenek a cílů celého hnutí. Vymezuje se vůči kritice liturgického hnutí, přicházející často i z katolického prostředí, označující snahu o obnovu liturgie za projev romantismu a estetismu. Hodnotu všech snah směřujících k prohloubení liturgického života ospravedlňuje cílem, ke kterému mají směřovat: snahou o obnovení a prohloubení církevního smýšlení. Zapojení do života církve představuje podle Vykoukala ochranu před hlavními nešvary doby: subjektivismem, individualismem a materialistickým duchem. Dalším podnětem pro obnovu liturgického života je snaha o hledání věčného objektivního řádu, ležícího mimo subjektivní poznání skutečnosti každého člověka. Ideální vyjádření této touhy nachází ve středověkém filosofickém a teologickém myšlení. Přesto se podle Vykoukala stále výrazněji projevuje i v současnosti a představuje jeden ze zdrojů, z kterých liturgické hnutí vyvěrá.⁵¹

Liturgii Vykoukal chápe jako uzákoněné konání kultu, jako úctu a řádnou poctu vzdávanou Bohu. Protože se v liturgii církev jako mystické tělo spojuje s Kristem, svou hlavou, je liturgie posvátnou řečí církve. Odráží se v ní nikoli subjektivní prožitky jednotlivce, ale objektivita životního řádu. Liturgie musí být všeobecná, katolická, musí být kultem pravdy, který nám umožňuje oprostit se od individualismu, zvyšuje náš ohled na druhé a posiluje lásku k bližnímu. V liturgii se pravdy víry předávají v živém a silném estetickém rámci. Krása liturgie přesto není samoúčelná, ale slouží tomu nejvyššímu cíli. Tomu, aby přivedla lidstvo k církvi a církev k Bohu.⁵²

Vykoukal uzavřel svoji přednášku několika praktickými poznámkami k liturgickému hnutí v českých zemích. Obnova bohoslužebného života by měla využít síly skryté v liturgii k prohloubení náboženského smýšlení i praxe. Obrací se proto jak ke kněžím, kteří by měli k obnově přispět pečlivým vykonáváním bohoslužebných obřadů a soustavným studiem a rozjímáním liturgie, tak k věřícím, které by hlubší porozumění liturgii mělo přivést k tomu, že se mše svatá stane středem jejich duchovního života. Hlavní poselství liturgického hnutí shrnul Vykoukal v závěru svého článku: „Tak nás bude Bůh navštěvovati svou milostí, jak jej budeme ctíti, konati jeho kult, jeho liturgii. Proto ji konejme s porozuměním, důstojně, nadšeně, účastněme se liturgického hnutí dnešní doby k duchovní obnově dnešního lidstva.“⁵³

7.2. Liturgické umění

Jednou z oblastí, které se časopis snažil důsledně pokrývat, bylo liturgické umění. Emauzský benediktin Anselm Sedláček v něm průběžně publikoval rozsáhlé články zaměřené na dějiny a obnovu liturgické hudby. Jeho hlavní snahou bylo vtáhnout věřící do bohoslužebného dění skrze aktivní účast na hudební složce liturgie. V úvodním článku svého cyklu Chorál liturgickým zpěvem lidu⁵⁴ vytyčil cestu k obnově liturgického zpěvu skrze návrat k prostým a jednoduchým chorálním melodiím. Vyzdvihoval vhodnost chorálního zpěvu jako lidového zpěvu pro jeho jednoduchost a nenucený rytmus. Příliš komplikovaná hudba podle Sedláčka nenaplňuje požadavky kladené na liturgickou hudbu, která by měla vést především k touze po ryzosti, vyhranění a prohloubení. Kromě obnovy liturgického zpěvu věnoval Sedláček své články konkrétním historickým obdobím a hudebním útvarům (např. Pění žalmů v křesťanském starověku, Vývoj mešních zpěvů ve středověku aj.).

Liturgickému umění se na stránkách časopisu zevrubně věnoval i Marian Schaller. Svou pozornost upřel na beuronskou uměleckou školu, jeden z hlavních pramenů inspirace pro emauzské benediktiny, a na zakladatele této školy, Desideria Lenze. V článku Liturgické umění⁵⁵ představil Schaller beuronskou školu jako dokonalé spojení umění a liturgie, které zohledňuje vnější, objektivní řád reality. Lenz netvořil nové zákony krásy, ale snažil se o nalezení zákonitostí daných Bohem, o harmonii celého díla Božího. Šlo mu o neosobní, věčné zákony krásy, do kterých umělec pouze otiskuje své dílo, aniž by konstruoval vlastní umělecké principy. Klid, vážnost, posvátnost a jistota měly vytvářet protiklad k současnému umění: „P. Desiderius v umělecké tvorbě vyšel z toho jedině správného stanoviska, že nechce utvořiti nové zákony krásy, nýbrž nalézti ony, které už Bůh dávno dal. Vodítkem mu byl výrok Ducha svatého, že Bůh stvořil všecko podle počtu, míry a váhy. Nic není v Boží tvorbě nahodilé, všecko je stvořeno nejen vzhledem k sobě, nýbrž vzhledem ke všemu ostatnímu. Tyto vztahy tvoří harmonii všeho, která je dílem Božím.“⁵⁶

Články o beuronském umění doplňuje i cyklus vzpomínek Willibroda Verkadeho, žáka Desideria Lenze a jednoho z nejvýznamnějších představitelů beuronské umělecké školy, který se podílel mimo jiné i na výstavbě a výzdobě kláštera sv. Gabriela v Praze na Smíchově. Vzpomínky byly uveřejňovány ve druhém a třetím ročníku časopisu. Verkade se v nich vrací ke svému prvnímu kontaktu s Beuronem, k postavě svého učitele Lenze i k vlastnímu vstupu do tohoto kláštera. Doplňkem k článkům o beuronské umělecké škole a dalším cyklem věnovaným uměleckým otázkám byla série článků Josefa Hennigera Příroda ve svatyni, uveřejňovaná od roku 1931, v níž se rozebírá především vztah umění a přírody a dopad jednotlivých přírodních faktorů (např. světla) na liturgický život.

7.3. Dogma, liturgie a život

Rozsáhlou reflexi významu liturgie pro křesťanský život přinášel časopis Pax od července 1928 do prosince 1931 v cyklu Dogma, liturgie a život, psaném emauzským benediktinem, pozdějším převorem kláštera v Grüsavě, Justinem Albrechtem. Celý cyklus se pokusíme představit podrobněji, protože patrně nejlépe naplňoval celkový smysl a cíl časopisu Pax – obnovu plného křesťanského života skrze liturgii. Albrecht se ve svých zamyšleních zaměřil na propojení křesťanské nauky, liturgického konání a každodenního života. Do celého cyklu nás uvádí představením liturgie jako hlubokého pramene lidského života: „(…) četnými pomáhajícími milostmi v nás budí nejvznešenější a nejdokonalejší projevy životní, jako úkony vyznání víry, úkony poznání Boha a lásky k němu, oddanosti a poddání se jemu, chvály Boží, vděčnosti, smíření, prosby, vzdávání se vlastní vůle, zasvěcení života cele službě Boží.“⁵⁷

Albrecht chápal liturgii a dogma jako most překlenující propast mezi životem a náboženstvím. Díky aktivnímu zapojení do liturgie a z ní pramenícího bohatého života může být celý lidský život přetvořen podle obrazu Kristova. Plné odevzdání života do vůle Boží se proto nutně přenáší i do každodenního života. Liturgie při tom nemůže být oddělena od dogmatu, ústředních křesťanských tajemství. Její slavení nás uvádí do hloubky základních pravd o Trojici, božství a lidství Ježíše Krista, církvi. Liturgie ale nemá vliv jenom na naše pochopení tajemství víry, nýbrž ovlivňuje naše porozumění filosofii, umění a dalším oblastem lidského konání.⁵⁸

Albrecht postupně rozebírá jednotlivé aspekty vlivu liturgie na duchovní život. Stále znovu obrací naši pozornost k významu znalosti dogmatu a liturgie pro každodenní křesťanský život. Základní smysl dogmatu spatřuje v jeho vlivu na praktické uspořádání života, do kterého vlévá vnitřní životodárnou sílu víry. Při jeho neznalosti vzniká v našem životě nejistota, zmatek a roztříštěnost. Naopak studium pravd křesťanské víry přivádí člověka k liturgii, bohopoctě a hlubšímu duchovnímu i praktickému životu – bohopoctě modlitbou i životem.⁵⁹ Stěžejní výzvou pro křesťana je uskutečnit propojení liturgického života se znalostí víry a s praktickým každodenním životem, a tak učinit svůj život plně dogmaticko-liturgickým. Albrecht zdůrazňuje, že pro uskutečnění tohoto cíle musíme čerpat sílu především z řádu milosti a přiznat pravé místo mešní oběti, vrcholu liturgického konání. Mše se musí stát středem našeho života, v němž nalezneme ohnisko všech základních pravd. Aktivní účast na mši nás přivádí k většímu ztotožnění se s Kristovou obětí a k odevzdání našich životů Bohu.⁶⁰

V dalších článcích se věnoval širokému spektru témat spjatých se vztahem mezi liturgií a duchovním životem. Představuje typické otázky spojené s liturgickým hnutím, jako všeobecné kněžství věřících⁶¹ nebo aktivní účast věřících na liturgii.⁶² Významnou část cyklu věnuje přiblížení podstaty mše jako vrcholného projevu liturgie. Vymezuje se proti slavnostně udíleným svátostným požehnáním a sloužením mše svaté před vystavenou Nejsvětější svátostí, které zakrývají pravou podstatu eucharistické liturgie.⁶³ Dále si všímá velké komplexnosti liturgie, která se vztahuje k celému člověku v jeho duchovním i tělesném rozměru a která je jedinečným nástrojem pro přivedení člověka k Bohu.⁶⁴ Svou pozornost ale obrací i mimo bohoslužebné dění v úzkém slova smyslu, k církvi a rodině, pro jejichž obnovu je liturgie také nezbytně nutná.⁶⁵ Na cyklus Dogma, liturgie a život navázal Albrecht několika dalšími úvahami nad místem liturgie v křesťanském životě. Ústředním tématem pro něj zůstává nutnost oslavy trojjediného Boha, jako základní povinnosti našeho života. Zdůrazňuje také jednotu a potřebu rovnováhy mezi bohopoctou modlitby a bohopoctou života, které se mají dohromady stávat bohopoctou celého bytí.⁶⁶

7.4. Emauzy a Beuron

Beuronskému období emauzského kláštera a vztahům mezi mateřským německým a pražským dceřiným klášterem je věnováno jubilejní číslo Paxu z července/srpna 1930, kdy se připomínalo padesáté výročí příchodu beuronských mnichů do Emauz. V úvodním článku se emauzský opat Arnošt Vykoukal zastavil u důvodů vedoucích k příchodu beuronských benediktinů, krátce představil historii beuronské kongregace i plody působení jejích mnichů v Emauzích: „Dne 19. března 1880 vtáhlo to vojsko Páně do chrámu Emauzského, 50 mnichů plných energie a nadšení, a zaujalo strážní místa na hradbách Siónu. Emauzy byly vzkříšeny.“⁶⁷ Vykoukal upozornil na tři prvky zásadní pro obnovu mnišského života, které přinesli noví řeholníci do Emauz a které přispěly k velkému rozvoji klášterního života: „vzornou řeholní kázeň, slavný liturgický řád a umění.“⁶⁸

V čísle dále najdeme zamyšlení beuronského arciopata Rafaela Walzera, který vyzdvihl duchovní význam benediktinské řehole. Bez zacílení veškeré klášterní činnosti směrem k Bohu pozbývá vše ostatní jakéhokoli dalšího smyslu a významu: „Lidé, kteří chtějí dospět ve škole moudrosti svatého Benedikta, musí se hlásit k bláznovství Kříže. Musí,docti ignorantes – moudře neučení‘ jako jejich učitel utéci se do temna jeskyně, aby tam zřeli nové světlo, jaké nemůže poskytnout svit tohoto světa.“⁶⁹

V podobném duchu koncipoval svůj příspěvek Klášter emauzský a Praha i Metoděj Klement. Představuje Emauzy jako duchovní centrum Prahy. Díky stabilitě a vytrvalosti mnichů se může stát trvalou osou, střediskem, z kterého vychází duchovní síla pro město, v němž je postaven.⁷⁰ Duchovní inspirace, kterou je možné v mnišských bohoslužbách nalézt, zdaleka převyšuje kulturní a charitativní přínos kláštera: „V Emauzích je pro Prahu duchovní studnice nejčistšího zřídla, které nepřebernými doušky Ducha svatého ve svých svatých síních po dobu již celých padesáti let napájí žíznivé.“⁷¹

Další články se zabývají uměleckým životem v Emauzích: gregoriánským chorálem a prácí beuronské umělecké školy. Marian Schaller líčí údiv nad úpravami, které beuronští umělci provedli v emauzském kostele: „Ti páni, kteří studují dějiny umění, zalomili zoufale rukama. (…) Hotový blázinec! A co nejhoršího – ti mniši polychromovali pilíře! Slyšel jste to už někdo v dějinách umění?“⁷² Vykresluje beuronskou koncepci jako bytostně liturgickou, vyjadřující harmonii a klid v protikladu k pro něj dětinskému a rozvernému baroku. Beuronské úpravy se obracejí na prvním místě k Bohu a vytvářejí chrám primárně jako dům Boží a až poté lidský: „Beuronské umění je opravdu posvátné a kněžské umění, které mohlo povstati pouze ze zření na Boha a z ustavičného obcování s Ním. Není to umění pro člověka, nýbrž je to kreslená, malovaná, tesaná a stavěná chvála Bohu.“⁷³

7.5. Benediktinský řád

Články o dějinách a spiritualitě benediktinského řádu procházejí kontinuálně celou historií vydávání časopisu. Pax také průběžně v každém čísle informoval o dění v benediktinských klášterech nejenom v mateřské beuronské kongregaci, ale i v dalších řeholních domech po celém světě. Ilustrativní příklad o šíři témat spojených s benediktiny nabízí číslo 3/4 ročníku 1929, které vyšlo jako jubilejní číslo věnované klášteru Monte Cassino k pětistému výročí jeho založení. Arnošt Vykoukal do něj přispěl úvahou o významu benediktinského řádu pro evropské dějiny v období 1400 let mezi založením kláštera a působením emauzských benediktinů. Dále zde najdeme články z historie samotného Monte Cassina, dějin benediktinských klášterů v českých zemích, o duchovním životě benediktinů podle řehole a řádové tradice, příspěvek Metoda Klementa o řeholi sv. Benedikta jako táboře, škole a dílně dokonalosti a článek Anselma Sedláčka o roli řehole sv. Benedikta ve vývoji liturgického zpěvu. Časopis se také zevrubně věnoval dějinám českých benediktinů; historii českých klášterů zde zpracovával Václav Pokorný. Jako příloha závěrečného ročníku 1939 vyšly rozsáhlé statě Augustina Neumanna Místopis svatoprokopský v Čechách a na Moravě a Z dějin českých klášterů do válek husitských.

8. Liturgické týdny

Důležitou součástí liturgického dění v emauzském klášteře byly liturgické týdny. První proběhl již v roce 1926, další opakovaně ve třicátých letech. V roce 1933 se konal liturgický týden s tématem liturgie jako modlitby, oběti a společenského úkonu; v roce 1934 se zaměřením na svátosti křtu a biřmování; v roce 1936 byl věnován dalším svátostem s důrazem na eucharistii a v roce 1937 se konal liturgický týden s tématem církevního roku. Emauzští benediktini svými liturgickými týdny navázali na řadu obdobných akcí ze zemí, odkud liturgické hnutí vzešlo, především z Belgie. Kromě řady přednášek byly na programu vždy i slavnostní bohoslužby, mše svaté, ranní chvály a nešpory. Přednášky vedli emauzští benediktini – opat Arnošt Vykoukal, Marian Schaller, Metod Klement a Placid Wenzel, ale i další hosté: například dominikánští otcové Silvestr Braito a Emilián Soukup, profesoři olomoucké fakulty Josef Foltýnovský a František Cínek nebo pozdější pražský arcibiskup Josef Beran a katolický publicista Alfred Fuchs. Všechny přednášky vyšly tiskem ve sbornících liturgických týdnů, které byly součástí časopisu Pax, vždy ke konci příslušného roku.

Z bohatého programu liturgických týdnů se zaměříme na úvodní přednášku emauzského opata Arnošta Vykoukala během liturgického týdne v roce 1933.⁷⁴ Vykoukal v ní navazuje na svůj článek z prvního ročníku časopisu a vrací se k podstatě a cílům liturgického hnutí. Přednáška dobře ilustruje, s jakými představami se emauzští benediktini do liturgického hnutí zapojili. Vykoukal ji zahájil sebevědomým odstavcem:

„V duchovním životě moderního světa posledních desetiletí jeví se nový myšlenkový proud, obrodné hnutí tak mocné, že bylo označeno za duchovní zjev od dávných dob nejmohutnější. Jest to stále se stupňující zájem a hluboké porozumění pro veřejnou, oficielní bohoslužbu Církve katolické, jest to soustavná a do důsledků jdoucí snaha čerpat podstatu duchovního života, milost, z prvotních pramenů, jež Církev ve svých svátostech, svátostinách a modlitbách otevírá, jest to zvláště teoretické přesvědčení, že středem veškerého života duchovního jest jenom Kristus, a proto, že prakticky jest pro křesťana nutno hledati pravdu a život v oběti Kristově – jedním slovem, duchovní život posledních desítiletí provádí nezadržitelné heslo: Vědomý a integrální návrat k liturgii Církve katolické.“⁷⁵

Poté se pokusil vysvětlit příčiny atraktivity liturgie pro moderního člověka. Vykoukal byl přesvědčen, že k liturgii ho nemůže přivést pouhý estetický zájem nebo romantické nadšení. Příčinu úspěchu hledal hlouběji, v lidské touze po bezprostředním a svobodném životě, ke kterému ho liturgie přivádí.⁷⁶ Liturgie staví člověka doprostřed Kristova života a nabízí mu proud života vycházející z kříže. Vykoukal zřetelně kladl důraz na ústřední význam Kristova konání v liturgii, bez kterého bohoslužebné jednání ztrácí svůj smysl. Pravá liturgická obnova musí primárně přivádět člověka do hloubky Božích tajemství, a tím učinit jeho život méně komplikovaným, prostším. Připomněl ale i společenský rozměr liturgie, v důsledku pokračujícího teologického bádání stále zřetelněji vystupující sociální rozměr svátostí, které neslouží pouze k osobnímu posvěcení věřících, ale k budování Kristova těla – církve.⁷⁷ Správné chápání liturgie nás podle Vykoukala přivádí i k náležitému postoji vůči autoritě a objasňuje nám vztah mezi obecným kněžstvím věřících a kněžstvím hierarchickým.⁷⁸

Opat Vykoukal uzavřel svoji promluvu vytyčením pěti principů, na jejichž základě má liturgické hnutí fungovat: Za prvé musí být zaměřeno na podstatu liturgie. Jeho středem musí být oběť mše svaté, která je pravým životem a dárkyní života. Za druhé musí být položen důraz na obětní dění při mši. Obřady, které ji doprovázejí, jsou pouze cennými pomůckami, nikoliv jádrem bohoslužby. Za třetí musí být oběť mše svaté chápána jako nekrvavé zpřítomnění oběti kříže.⁷⁹ Za čtvrté nesmíme oddělovat dogma a liturgii, posvátné liturgické dění a jeho dogmatický obsah a význam. A konečně za páté nemůžeme o liturgii uvažovat pouze teoreticky, ale musíme ji žít, aktivně se účastnit mše svaté a často přijímat svátosti.⁸⁰

9. Závěr

Vykoukalovo shrnutí principů liturgického hnutí dobře ilustruje myšlenkový svět emauzských benediktinů. Emauzští mniši usilovali o obnovu liturgického i obecně křesťanského života a o nalezení přiměřeného způsobu prezentace křesťanství modernímu člověku. Zároveň ale pevně setrvávali v tradičních postojích a teologických názorech. Jejich cílem nikdy nebyla vnější reforma bohoslužby, ale spíše pokus o přiblížení hloubky tajemství víry, z které čerpali ve svém řeholním životě. Zůstává otázkou, zda jejich úsilí bylo uzavřeným, elitářským podnikem, který nemohl oslovit širší okruh věřících ani sekulární společnost, nebo naopak potřebnou součástí církevního života, z které vycházely zajímavé podněty zvoucí k obrácení a obnově. Jistě ale neměli jiný záměr než napomoci co nejvíce lidem najít skrze liturgii cestu ke Kristu a k naplnění vlastního života: „Liturgie a liturgický duch nás ve skutečnosti vedou k modlitbě. Liturgie nás učí dobře se modliti, ona nám dává katolického ducha, ona z nás činí dobré občany Církve. Usměrňujíc našeho ducha ke Kristu, k Církvi, vnukajíc nám sociální smysl, který jest morálním smyslem křesťana, zapuzujíc co nejdále od nás zabývání se sebou samým, aby nás naučila žíti v myšlence uskutečňování díla Božího na zemi, liturgie tím, že nás učí modlitbě, utváří současně našeho ducha.“⁸¹

Abstract

Liturgical movement in the Czech lands: A case study on the magazine Pax. – The paper presents the history of the magazine Pax published by Benedictine monks in Emauzy abbey in Prague in years 1926–1939. The main aim of the paper is to show the contribution of the magazine to the development of the liturgical movement in the Czech lands. The origin and growth of the liturgical movement both in Europe and in Bohemia and Moravia is described in the opening chapter of the article. The liturgical initiative of the Emauzy abbey is set within the context of the history of this important Czech monastery with emphasis on the „Beuron period“ of Emauzy. The content and main themes of the magazine along with short biographies of the authors is presented in the main part of the article. We have focused on five important topics which the magazine continuously dealt with: liturgical movement itself; liturgical art; Dogma, Liturgy and Life – series of articles on the mutual relationship between the doctrine of the Church, its liturgical prayer and everyday life of the believers; relations between Emauzy and Beuron and articles about Benedictine order.