Křesťané a komunisté

Autor: Richard Wurmbrand - Číslo: 2014/1 (Téma)

Hlas mučedníků, 5–6/2010. Výňatky z článku. – Titulek redakční.

V roce 1989 proběhla antikomunistická revoluce v Rumunsku. Diktátor Ceausescu a jeho žena v ní byli odsouzeni k smrti a zastřeleni.

Záhy nato jsem mohl se svou ženou navštívit Rumunsko, naši vlast, a kázat v Oradeu, v největším baptistickém sboru v Evropě. Bylo tam tehdy přítomno asi 2500 lidí. Protože všichni věděli, že jsme za komunismu strávili mnoho let ve vězení, čekal každý, že pronesu řeč, která bude odsuzovat zvrácenost svrženého tyrana. Místo toho jsem řekl: „Lituji, že jsem nebyl zde, když byl Ceausescu souzen. Postavil bych se dobrovolně na jeho obranu.“

Posluchači zalapali po dechu. Pokračoval jsem: „Řeknu zde to, co bych řekl před soudem. Byl jsem nějakou dobu ve vězení s jedním důstojníkem policie z doby před komunismem. Byl to velmi zbožný pravoslavný křesťan. Často se modlil a mluvil o své víře. Byl odsouzen na dvacet let za to, že vedl za války vyšetřování proti mladému, patnáctiletému komunistovi, který rozdával protiválečné letáky. Protože Rumunsko bylo spojencem nacistického Německa, byla taková aktivita trestná. Jakou měl tento křesťan nádhernou příležitost! Měl před sebou mladého ateistu, který byl ještě dítětem. Mohl se pokusit získat ho pro Krista. Místo toho ho krutě bil, jak bylo tehdy na policii zvykem. Každým úderem upevňoval v tomto chlapci přesvědčení, že křesťanství je brutální, plné nenávisti, a že ideál komunismu, pro který se nadchl, je správný. Jméno toho mladíka bylo Ceausescu. Osobně se setkal s člověkem, který prohlašoval, že je křesťan. V očích tohoto mladého idealisty – stoupence falešného ideálu, ale přesto idealisty – bylo křesťanství viděno jako něco opovrženíhodného. Po letech se Ceausescu stal komunistickým vůdcem Rumunska. Nechal uvěznit, mučit a zabít mnoho nevinných. Nebyla jeho vina jen částečná? Kolik z nás, rumunských křesťanů, aktivně šířilo evangelium jemu podobným lidem? “ Nemohu komunismus nařknout bez dodatku: Můj hřích, můj hřích, můj velký hřích! Kvůli naší nedbalosti v získávání duší pro Krista se někteří stali kriminálníky.

„Odpusť mně i jim“

Když jsem byl v jedné rumunské věznici, vhodili dozorci jednoho dne do mé cely nějakého kněze, kterého předtím krutě mučili. Ptal jsem se ho: „Můžeš se modlit: ‚Otče, odpusť jim‘?“ Kněz odpověděl: „Nemohu. Má modlitba je:,Otče, odpusť mně i jim.‘ Kdybych byl lepším knězem, možná by bylo o něco méně mučitelů.“

Ke konci kázání v Oradeu jsem řekl: „Je správné, když odsuzujete komunismus, pod kterým jste mnoho trpěli, ale musíte dodat:,Také my jsme hrozně zhřešili.‘ Komunisté jsou lidské bytosti. Někteří z nich mohli být získáni pro evangelium lásky, kdybychom všichni naplnili to, co je pro každého křesťana povinností – získávat duše pro Krista.“ Mnozí se mnou souhlasili. Někteří mé kázání kritizovali slovy: „Wurmbrand nerozlišuje; dělá z nás stejné hříšníky, jakými jsou komunisté. My jsme však jiní.“

Ale já jsem se svému způsobu myšlení naučil od Ježíše. Když mu řekli, že Pilát nechal usmrtit některé Galilejské, jeho krajany, nemluvil bombasticky proti tomuto katanovi. (Kolik Židů se snažilo získat Piláta pro Boha Izraele?) Místo toho varoval Izraelce, o kterých věděl, že jsou hříšníci, slovy: „Nebudete-li činit pokání, všichni podobně zahynete“ (Lukáš 13,3).

Rusko

Ruskou komunistickou stranu (bolševiky) založil Lenin, člověk, který nenáviděl Boha. Jeho spolupracovník Trockij napsal, jak Lenin k této nenávisti přišel. Když byl malý chlapec, zaslechl, jak se jeho otec ptal jednoho pravoslavného kněze: „Co mám dělat se svým synem? Nechce chodit do kostela.“ Kněz odpověděl: „Bít ho! Bít ho!“ Vzbouřený Lenin si strhl křížek, který nosil na krku. Poněvadž mu připadalo, že křesťanství je k němu lhostejné a chladné, začal ho od té chvíle nenávidět.

Později Lenin napsal: „Nejnepatrnější zmínka o Bohu je horší než tisíce epidemií a přírodních katastrof.“ To je vrchol nenávisti: náboženství je horší než zemětřesení nebo třeba rakovina. Pomocí krvavé revoluce se Lenin stal diktátorem Ruska a přikazoval: „Zabíjejte! Zabíjejte mnoho kněží.“ Desetitisíce kostelů bylo zničeno, zavražděni byli nejen kněží, ale také statisíce nevinných obětí. Opakování „Zabíjejte! zabíjejte!“ je ozvěnou onoho „Bít ho! Bít ho!“, které slyšel v dětství.

Zkusme si představit, jak by to s Leninem dopadlo, kdyby tehdy slyšel, jak jeho otci dal onen kněz moudrou, laskavou odpověď a udělal si čas, aby se sdílel s chlapcem o svaté poslání církve.

Nalezly naše děti duchovní, kteří by je varovali před nástrahami života? Žil jsem v křesťanské zemi. V sousedním domě bydlel kněz. Vzpomínám, jak na nás křičel, protože ho rušilo, když jsme si jako děti hráli. Nebylo by lepší, kdyby si šel na chvilku s námi hrát? Nejsou vinni Lenin a Trockij jen částečně? V jejich pamětech není ani zmínka o tom, že by se setkali s věřícími. Před smrtí prý Lenin řekl: „Kdybych měl deset Františků z Assisi jako vzory pro lásku. Jen tehdy bych mohl Rusko změnit k lepšímu.“ Bylo však příliš pozdě.

Leninova mrtvola byla nabalzamována a vystavena v mauzoleu. Milióny lidí ze všech zemí přijížděly, aby vzdaly této mumii poctu jako bohu.

Stalinova tragédie

Lenin byl následován Stalinem, synem vroucí, ale nevzdělané křesťanské matky. Ta ho poslala studovat do semináře. Ale ne všechny semináře jsou tím, čím by měly být: líhní svatých. Učí se v nich dogmatika, církevní historie, řečtina, hebrejština, ale nikoliv sebeoběť a svatost. Stalin také pociťoval, že v semináři panuje atmosféra ruského nacionalismu, který mu dokonce nedovoloval používat gruzínštinu – jeho mateřský jazyk. Seminář opustil jako přesvědčený ateista.

Ale vaší zásluhou možná bude o jednoho svatého více a o jednu ničemnost méně…