Co bych řekl při konzistoři (Rozhovor)

Autor: J. M. Bergoglio - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2014/1 (Dokumenty)

Theologische Quartalschrift, 2/2013.

Interview s kardinálem Jorgem Mario Bergogliem, arcibiskupem z Buenos Aires, který uskutečnila Stefania Falasca

Volba papeže Františka obletěla svět a poněkud šokovala Vatikán, překvapila Boží lid i veřejnost a rozesela radost a naději. Znamení, která učinil, ukazují, že tento muž otevřel novou stránku církevních dějin. Jaký je program jeho pontifikátu? Zdá se mi, že to papež formuloval již roku 2007. Na generální synodě v Aparecidě v Brazílii předložili latinskoameričtí biskupové sebekritickou reflexi o situaci církve a vypracovali základní rysy nové misijní pastorace (srov. Peter Hünermann, Kirchliche Vermessung Lateinamerikas. Theologische Reflexionen auf das Dokument von Aparecida, ThQ 188 (2008), 15–30). Kardinál Bergoglio byl předsedou komise, která vypracovala závěrečný dokument. Kardinál López Trujillo a kardinál Cipriani z Opus Dei na protest z Aparecidy odcestovali. Římská administrativa text zmírnila na 127 místech (srov. HK, 61 (2007), 450nn).

Papež Benedikt XVI. svolal na 24. listopad 2007 konzistoř kardinálů. Kardinál Bergoglio odletěl do Říma, konzistoře se však nemohl zúčastnit, protože musel do nemocnice kvůli zánětu nervu. Novinářka Stefania Falasca se ho v nemocnici vyptávala, co by byl na konzistoři řekl. Pokud zde nezmiňujeme krátký papežův projev před konkláve, který zveřejnil kubánský kardinál z Havany, pak proto, že rozhodující výroky jsou téměř doslovně identické se zde zveřejněným textem z roku 2007. Navíc text z roku 2007 obsahuje bližší vysvětlení slova mondanit à, jako nebezpečí pro dnešní církev.

Peter Hünermann

„Musím už odcestovat,“ opakuje stále. Ne, že by mu římský vzduch nedělal dobře, chybí mu však vzduch Buenos Aires, jeho diecéze, jeho snoubenky, jak ji nazývá. Do Říma jezdí kardinál Jorge Mario Bergoglio jen na krátké návštěvy. Tentokrát ho však donutil nervový zánět – ischias, aby svůj pobyt ve Věčném městě prodloužil. Je ironií osudu, že musel odříci účast na akci, kvůli níž letěl přes oceán – setkání s papežem a ostatními kardinály, kteří přišli na konzistoř. Kardinál hovoří se svými partnery vždy velmi srdečně. Vypráví nám, jak probíhala konference v Aparecidě, kde byl předsedou výboru pro vypracování závěrečného dokumentu, a přiznává, že by při konzistoři hovořil právě o tomto tématu. Čtěme, co vypravoval svým působivým a květnatým způsobem, jímž dokáže překvapit a strhnout své posluchače.

Eminence, při konzistoři jste chtěl mluvit o Aparecidě. Jaký význam má podle vašeho mínění Páté generální shromáždění latinskoamerického episkopátu?

Konference v Aparecidě byla časem milosti pro latinskoamerickou církev.

I když kolem závěrečného dokumentu vzplála taková polemika...

Závěrečný dokument je dokumentem učitelského úřadu latinskoamerické církve a nebylo s ním nijak manipulováno ani z naší strany, ani ze strany Svatého stolce. Bylo provedeno několik menších změn týkajících se formy a stylu, některá místa v textu byla přesunuta. Podstata však zůstala nezměněna. Klima, jež vedlo k vypracování dokumentu, bylo klimatem pravé bratrské spolupráce. Práce byla charakterizována velkým vzájemným respektem, probíhala „od báze nahoru“, ne obráceně. K porozumění tomuto klimatu je třeba uvážit tři klíčové otázky, které jsou podle mne „pilíři“ Aparecidy. Nejprve toto „zdola nahoru“, ne naopak. Bylo to možná poprvé, že naše generální shromáždění nevycházelo z předem daného základního textu, nýbrž z otevřeného dialogu. Z dialogu, který se nejprve týkal CELAM a biskupských konferencí a pak byl dále rozvíjen.

Nebyly směrnice pro konferenci nastaveny už před zahajovací řečí Benedikta XVI.?

Papež dal obecné pokyny k problémům Latinské Ameriky a zbytek přenechal nám podle motta: Teď pracujte vy! Bylo to od něho velkorysé gesto. Konference začala příspěvky 23 předsedů různých biskupských konferencí a následnou diskusí ke zmíněným tématům. Také ve fázích sestavování dokumentu měl každý příležitost otevřeně říci svůj názor. Když se hlasovalo o „modalitách“ druhé a třetí verze, bylo podáno 2240 návrhů. Bylo naší směrnicí přijmout vše, co přišlo od báze, od Božího lidu. Nesnažili jsme se o syntézu, ale o harmonii.

Byla to odpovědná práce...

Ano, a „harmonie“ je výstižný výraz. V církvi působí harmonii Duch Svatý. Jeden z prvních církevních Otců napsal, že Duch Svatý „ipse harmonia est“; on sám je harmonií. Jen on je zároveň původcem jednoty i mnohosti. Jenom Duch působí rozdílnost, mnohotvárnost a zároveň jednotu. Neboť jsme-li to my, kdo vytváříme rozdílnost, dochází ke schizmatům, a jsme-li to my, kdo chceme jednotu, dochází k uniformitě a glajchšaltování. V Aparecidě jsme společně podporovali práci Svatého Ducha. A kdo pozorně čte tento dokument, může poznat, že za ním stojí harmonicky kroužící myšlenka. Člověk vnímá nikoli pasivní, nýbrž kreativní harmonii, která vede ke kreativitě proto, že pochází od Ducha.

A co bylo druhým důležitým bodem?

Poprvé se shromáždila konference latinskoamerického episkopátu v mariánské svatyni. To samo již ukazuje velký význam této události. Každé ráno jsme se společně modlili Laudes a s poutníky a věřícími slavili mši svatou. V sobotu a v neděli jich bývalo dva až pět tisíc. Slavit eucharistii s věřícími je něco jiného než jen mezi námi biskupy. Dalo nám to pocítit společenství s lidem, pocit církve, která putuje jako Boží lid s biskupy jako jeho služebníky. Práce konference probíhaly v sále pod svatyní, takže jsme mohli slyšet modlitby a zpěvy věřících… Závěrečný dokument obsahuje též text o lidové zbožnosti: je to překrásný text a jsem přesvědčen, že byl inspirován tím, co jsem právě popsal. Když odhlédneme od odpovídajících míst v Evangelii nuntiandi, pak v žádném církevním dokumentu nebyla napsána krásnější slova o lidové zbožnosti. Skoro bych se odvážil říci, že dokument z Aparecidy je Evangelii nuntiandi Latinské Ameriky.

Evangelii nuntiandi je apoštolský list o misijní činnosti.

Ano, a právě proto je tu velká podobnost. Zde se dostávám k třetímu bodu: dokument z Aparecidy se nevyčerpává sám v sobě, není závěrem, posledním krokem, protože je tu otevřenost pro misii. Hlásání a svědectví učedníků. Chceme-li zůstat věřícími, musíme vyjít ven. Kdo zůstává věřícím, vychází ven. To je to, co Aparecida v podstatě říká, co je jádrem misie.

Můžete to objasnit blíže?

Setrvání ve víře implikuje vyjití ven. Neboť právě tím, že člověk zůstává v Pánu, vychází ze sebe. Paradoxně právě tehdy, když člověk zůstává, proměňuje se, protože je věřící. Člověk nezůstává věřící, když jako tradicionalisté nebo fundamentalisté lpí na písmenech. Věrnost je vždy změna, klíčení, růst. Pán působí změnu v tom, kdo je mu věrný. To je katolická nauka víry. Svatý Vincenc z Lerina srovnává biologický vývoj osoby, která roste, s tradicí, která zprostředkováním depositum fidei od jedné epochy k druhé roste a konzoliduje se v průběhu času: „Ut annis scilicet consolidetur, dilatetur tempore, sublimetur aetate.“

To byste byl tedy řekl při konzistoři?

Ano, byl bych mluvil o těchto třech klíčových otázkách.

Jen o tom?

Ano, jen o tom… To znamená, že bych se zmínil asi o dvou věcech, které jsou v tomto okamžiku nejvíc potřebné: milosrdenství a opět milosrdenství a apoštolská odvaha.

Co to znamená pro vás?

Pro mne znamená apoštolská odvaha rozsévání, rozsévání Slova. Zprostředkovat je muži nebo ženě, pro něž je určeno. Ukázat jim krásu evangelia, úžas setkání s Kristem… a dovolit, aby Duch Svatý udělal zbytek. Evangelium říká, že je to Pán, kdo dává semeni vzklíčit a přinést plody.

Misii tedy koná Duch Svatý?

Staří teologové říkali, že duše je jako plachetnice a Duch Svatý je vítr, který duje do plachet, aby člun plul. Impulzy a závany větru jsou dary Ducha. Bez jeho „posunu“, bez jeho milosti nepokročíme. Duch Svatý nám dovoluje vstoupit do Božího tajemství a chrání nás před nebezpečím gnostické církve, církve vztažené k sobě, a vede nás k misii.

Znamená to však také, že všechna naše řešení, všechny naše konzolidované projekty a pastorační plány se mohou zahodit?

Neřekl jsem, že pastorační systémy jsou zbytečné. Naopak. Všechno, co vede na Boží cesty, je samo v sobě dobré. Svým kněžím jsem říkal: „Konejte své povinnosti; úkoly svého úřadu znáte, převezměte svou odpovědnost a nechte pak dveře otevřené.“ Naši náboženští sociologové říkají, že se vliv farnosti uplatňuje v okruhu 600 metrů. V Buenos Aires je vzdálenost mezi farnostmi asi 2000 metrů. Řekl jsem kněžím: „Pronajměte si třeba garáž, a když seženete nějakého ochotného laika, pak jej nechte pracovat. Ať se stará o lidi v okolí, ať koná katechezi, může i rozdávat svaté přijímání, když o to bude požádán.“ Jeden farář mi na to řekl: „Ale když to tak budeme dělat, nebudou už lidé chodit do kostela.“ A já jsem se ho zeptal: „Teď chodí na mši?“ Musel doznat, že ne. Vystoupit ze sebe znamená též vyjít ze zahrádky svých vlastních přesvědčení, která se stanou nepřekonatelnými, když se ukážou jako překážky uzavírající horizont, jímž je Bůh.

To platí i pro laiky…

Problémem je klerikalizace. Kněží klerikalizují laiky a laici prosí, aby byli klerikalizováni… Hříšné společenství. Když uvážíme, že by stačil křest. Myslím na křesťanská společenství v Japonsku, která 200 let neměla kněze. Když se misionáři mohli vrátit, zjistili, že všichni byli pokřtěni, všichni církevně oddáni a všichni zemřelí dostali katolický pohřeb. Víra zůstala bez vady díky darům milosti života těchto laiků, kteří obdrželi jen křest a silou křtu vykonávali svou apoštolskou misii a plnili ji s radostí. Nesmíme mít strach záviset pouze na Boží laskavosti… Znáte biblickou historku o Jonášovi?

Nemohu si vzpomenout. Vyprávějte ji, prosím.

Jonášovi bylo všecko jasné. Měl jasnou představu o Bohu i o tom, co je dobré a špatné. O tom, co Bůh činí a co chce, kdo jsou věřící Smlouvy a kdo je mimo. Měl i recept na to, jak být dobrým prorokem. Bůh však zasáhl do jeho života jako tornádo. Poslal ho do Ninive. Ninive je symbolem pro všechny oddělené a ztracené, pro všechny periferie lidství. Pro všechny, kdo stojí daleko, mimo. Jonáš poznal, že úkol, který mu byl uložen, je pouze říci lidem, že Boží náruč je stále ještě otevřená, že Bůh je tu a trpělivě čeká, aby uzdravoval svým odpuštěním a živil svou laskavostí. Jen kvůli tomu jej Bůh poslal. Poslal jej do Ninive, on ale prchl opačným směrem, do Tarsu.

Prchal před těžkým úkolem...

Ne. Neprchal před Ninive, ale před nezměrnou Boží láskou k lidem. Ta nezapadala do jeho plánů. Bůh už jednou přišel... „a o ostatní se postarám sám,“ řekl si Jonáš. Chtěl věci vyřídit podle svého, vzít všechno do ruky. Tvrdohlavost ho učinila vězněm jeho strukturovaných soudů, navyklých metod a korektních názorů. Oplotil svou duši drátěným plotem svých jistot, které místo aby daly Bohu svobodu a otevřely horizonty větší služby druhému, učinily jeho srdce hluchým. Jak zatvrdí srdce izolované svědomí! Jonáš už nevěděl, že Bůh vede svůj národ s otcovským srdcem.

V Jonášovi se jistě mohou poznat mnozí z nás.

Naše jistoty se mohou stát zdmi, vězením, které se uzavírá před Svatým Duchem. Kdo izoluje své svědomí od cesty Božího lidu, ten nezná radost Ducha Svatého, která udržuje naději. To je riziko, které hrozí izolovanému svědomí. Riziko těch, kdo si z uzavřeného světa svého Tarsu na všechno stěžují, nebo, když se cítí ve své existenci ohroženi, se vrhají do bitev, aby se nakonec zabývali jen sami sebou a byli soustředěni na sebe.

A co se dá dělat?

Dívat se na náš lid, jaký je, ne jaký by měl být, a v důsledku toho vidět, co je potřebné. Bez předpovídání a receptů, ale s velkorysým postojem otevřenosti. Nechat mluvit Pána... Ve světě, jehož zájem nedokážeme probudit svými slovy, může vzbudit zájem jen jeho přítomnost, přítomnost toho, který nás miluje a zachraňuje. Apoštolská horlivost se obnovuje, pokud vydáváme svědectví o tom, který nás nejprve miloval.

Co je podle vašeho mínění to nejhorší, co by se mohlo v církvi stát?

To, co Henri de Lubac nazval „spirituální mondénností“. To je největším nebezpečím pro církev, pro nás, kdo jsme v církvi. De Lubac řekl, že to je „katastrofálnější než ono malomocenství, které znetvořovalo vyvolenou nevěstu v dobách volnomyšlenkářských papežů“. Duchovní mondénnost, zesvětštění, je v tom, když člověk staví do středu sebe. To rozeznal Ježíš mezi farizeji, když řekl: „…vy oslavujete sami sebe a sebe navzájem.“ [Srov. Jan 5,44.]