Církev rozhodování, nebo lidová církev? Obhajoba pojetí církve mimo dráždivé alternativy

Autor: Christian Hennecke - Překlad: Miloš Voplakal - Číslo: 2014/1 (Studie)

Pastoralblatt, 10/2012. Zkráceno.

Slovo „nebo“ je napínavé, člověk se musí rozhodnout, zaujmout stanovisko. Simuluje alternativy, které často neexistují. Právě tak je tomu se známým párem lidová církev (Volkskirche) versus církev rozhodování (Entscheidungskirche): zde se simuluje protiklad, který vědomě zachází s ambivalencí a nepřesností.

Co je to vlastně lidová církev?

V pozadí doutná obraz církve, která se téměř kryje s celou společností. Všichni jsme – nějak – katoličtí nebo evangeličtí a nemůže to být jinak, protože vlastně neexistuje žádné rozumné „mimo“; je to jako v akváriu. Všichni spolu plavou a každý má v lidověcírkevních vodách své místo mezi osobní duchovní cestou a vnitřní emigrací, mezi historií povolání a rezignovanou indiferencí. Je to bezpochyby zdařilý model, neboť se podařila integrace, která umožňovala i předávání víry. Děti prostě vrůstají do tradice, kterou musejí bez volby převzít. Bohatství a mnohotvárnost této podoby církve, velká angažovanost mnoha křesťanů, rozkvět spolků a společenství, poutě – to je stále ještě za každou stížností, že do kostelů přichází příliš málo lidí a že svátost biřmování zdegenerovala na slavnostní akt opuštění církve.

Nejpozději od sedmdesátých let se tato lidová církev nově konfigurovala v nové společenské situaci. Když lidé vstoupili do moderního prostoru napětí mobility, svobody volby a individualizace, bylo zřejmé, že už není samozřejmé křesťansky věřit. Řada průzkumů a studie Sinusmilieu tu mluví jasnou řečí: lidová církev v klasickém smyslu už neexistuje, i proto, že pro to chybí předpoklady. V postmoderní společnosti existuje „nátlak k herezi“ (Peter Berger) – „nucení k volbě“: člověk musí volit, v co a jak věřit. Člověk to smí – a také to chce.

Tím se od té doby diferencovala vnějškově homogenní, vnitřně však vždy mnohotvárná křesťanská krajina víry a církve. A náhle tu byla i katolická verze církve rozhodování: „Kdo se účastní, zažije obec.“ Teologie obce zná tvrdé, rozhodné jádro, pravé prostředí víry, které se projevuje ve slavení eucharistie, v angažovanosti ve farnosti a v malé a zmenšující se kultuře katolické tradice, se spolky, které tradici udržují, a se skupinami mládeže. Vzniká zcela různě interpretovatelná kategorie „praktikujících katolíků“, je tu doba „dobrovolníků“ s mnoha úkoly a pokusů samostatně utvářet život farnosti. Je tu něco spolkového, co se modeluje na zkušenosti různých sdružení a vytváří exkluzivitu: lidé se znají – ti druzí jsou „cizí“. Přicházejí jen na Vánoce, jsou to příležitostní křesťané – vánoční santaklausové a velikonoční zajíčci. V této konfiguraci existuje Uvnitř a Vně.

V sedmdesátých letech se vyvíjí též „kategoriální“ církevní kultura, která vede tuto úzkou farní kulturu rozhodování do veliké šíře. Katolické školy a školky, charitní zařízení, poradny a mnoho dalšího: není to „silný kus církve“ (tak zní slogan charity v Hildesheimu)? A neangažuje se mnoho křesťanů právě v těchto kontextech? Což se právě zde, v činu i slově, nehlásá evangelium zvláště účinně? Není pochyb, že většina dnešních lidí, křesťanů i nekřesťanů, potkává církev a uzdravující poselství Kristovo právě na těchto místech. Ale vcelku se dále uskutečňuje lidová církev.

Plíživá nespokojenost s kulturou prostředí lidové církve

Čím dále postupuje proces eroze dospělé katolicity, tím víc neurčité nespokojenosti se postupně objevuje. Obraz se křiví. Vyvstává mnoho otázek: Kolik křesťanské substance je v zařízeních charity? Proč má německá církev farností tolik problémů s charismatickými hnutími? Je vlastní církev se svými často obtížnými exkluzivními předpoklady přístupu a jasnými kritérii příslušnosti opravdu obcí?

Jak je tomu s podstatou víry, jak s duchovním středem? Jak se má hodnotit často téměř trucovitý tradicionalismus? Jak to, že celá generace uvědoměle rozhodnutých nemá následovníky? Proč chybí misionářský duch? Co je s „diakonickou bezmocí“?

Církev rozhodování nemůže být alternativou lidové církve, neboť, jak bylo popsáno, nevede toto „nebo“ k cíli. Musí nám jít o nový obraz, novou perspektivu a vizi, která sahá po širším pojetí církve.

Na cestě k novému rozumění tomu, jak být církví

Důležitý příspěvek k takovému novému chápání přinesl anglikánský teolog a biskup John Finney.¹ Je jedním z protagonistů anglikánských snah o přiměřenou strategii evangelizace, která je od 90. let pokusem o odpověď anglikánské církve na postmoderní výzvy. Nová situace víry v postmoderních danostech vyžaduje také nové vnímání způsobů příslušnosti. Finney se při tom orientuje na tezích P. Hieberta, který rozlišuje mezi církvemi „bounded set“ a církvemi „centred set“.²

Církve „bounded set“ mohou být popsány jako společenství, která znají jasné Vně a Uvnitř, definují se tedy hranicemi. „Od nových členů se očekává: Při vstupu musí být překonán velmi vysoký práh. Uvedení do křesťanského života se může uskutečnit křtem dospělého, vstupem do církve nebo něčím jiným, co určí církev. Dále musí být viditelné, že byla překročena hranice.“³

Finney u tohoto typu církví diagnostikuje tendenčně konzervativní základní tendenci, která má i ve výbojích spíše návratovou tendenci a zároveň spíše negativní a pesimistické hodnocení světa: „Pro takovou církev je důležitá,starost o hranice‘, aby zůstaly zřetelné rozlišovací znaky.“⁴

Pohled na církve „centred set“ působí inspirativně: „Popis skupiny pomocí jejího středu. Taková skupina vzniká, když je označeno centrum a vztah k tomuto centru je faktorem, který definuje celou skupinu. Lidé se pohybují buď k tomuto centru, nebo od něho (…) Prahy, které takto definovanou skupinu odlišují od jiných, jsou nižší a méně významné a znaky, které umožňují ohraničení, jsou rovněž méně významné.“⁵

Tento popis ukazuje zřetelně – a Finney to také tak vidí – že žádná církev nebo církevní společenství se nepohybují zcela na jedné či druhé straně, ale obsahují v sobě prvky jedné i druhé podoby církve.

Koncilní vymezení budoucí ekleziopraxe

Pro náš kontext je relektura ekleziologie II. vatikánského koncilu obohacující trojím způsobem:

Nejprve a především je třeba nově pohlédnout na pojetí svátostnosti a svátostné struktury církve. Jestliže koncil v LG 1 začíná u tajemství církve, pak je zde zvolená perspektiva určující pro veškerou ekleziologii koncilu, a tím zároveň pro spiritualitu a ekleziopraxi, která z toho vyrůstá. Kristus – Světlo národů – je prostorem, v němž se děje církev: církev není myšlena ze „struktury“ ani z hierarchické základní podoby úřadu, byť je přirozeně potřebný, aby byla umožněna svátostná služba Božímu lidu. Církev je daleko spíše chápána z Přítomnosti, která působí v ekleziopraktických úkonech. Přítomnost Zmrtvýchvstalého přitom není stav, nýbrž uvolňuje poslání.⁶

V konkrétní historičnosti církve se tyto dimenze ukazují v základní eschatologické perspektivě církve: Boží lid je trvale na cestě. „Nemáme zde trvalé město,“ říká list Židům (13,14). Znamená to za prvé – téměř banálně – sebepřekročení v umírání a zmrtvýchvstání historických podob církve, za druhé však to uvádí základní perspektivu, která odpovídá typu „centred set Church“, popsanému Johnem Finneyem: střed a cíl, k němuž dorůstají všichni věřící v Krista, je Boží království, nebeský Jeruzalém.

Druhý vatikánský koncil nově uspořádal právě tento proces stávání se křesťanem v znovuzavedení katechumenátu jako normální cesty ke křesťanství. Tam, kde Druhé vatikánum bylo přijato v této perspektivě (v Asii, Africe, USA, Francii), je méně problémů s charismatickými výboji než v německé církvi. Právě tento přístup umožňuje – mimo alternativu lidové církve a církve rozhodnutí – objevit a žít stávání se křesťanem jako osobní historii povolání. Tím se stávají hranice zbytečnými. Není třeba hodnotit a vážit mezi věrnými návštěvníky kostela a křesťany z farnosti a mezi takzvanými církvi vzdálenými, ale je možné se ptát, jak, na jakém místě a pro jaké lidi jsou možné procesy růstu.

Duchovní proces Božího lidu: proti marginalizaci náročné spirituality

Taková perspektiva neplyne z žádné jednoduché strategie přestavby, spíše jde o duchovní proces. Když se mluví o procesech lokálního církevního vývoje a hledají se opce jednání, pak v první řadě jde o duchovní proces celého Božího lidu. Tím se nemíní spirituální pohlcení, nýbrž vývojová praxe posilující společné kněžství všech pokřtěných. Bere se vážně a s důvěrou, že Boží Duch je v pokřtěných živý, že v nich může a chce růst. Zkušenosti světové církve ukazují, že pro rozvoj vědomí křtu a jeho důstojnosti existují velmi rozdílné cesty, které jsou však vždycky spojeny s otázkou, jakou touhu po růstu a utváření mají lidé cestou k určitému místu formace. Nejedná se tu jen o evangelizaci, která bere na zřetel tvorbu duchovních skupin svépomoci, nýbrž – mnohem šíře – o otevřený prostor, aby víra mohla růst všude. Spiritualita, život s Božím slovem, praxe žitého evangelia, služba bližním, liturgie, která sytí, participace a rozlišování duchů – nové sebevědomí bytí církví – to vše není věcí spirituálních virtuozů, ale nárokem všeho Božího lidu. Dostat se tu na cestu potřebuje čas, potřebuje důvěru proti příliš statickému pohledu na zdánlivé nemožnosti, čekání na kairos – ale otvírá to též cestu procesům, které chrání před příliš svůdnými alternativami a dovolují dále stávat se církví.