„Pšenice a koukol“ jako aktuální metafora

Autor: Jolana Poláková - Číslo: 2013/4 (Téma)

Dobro a zlo v církvi je „věčné“ téma. Každý s ním máme nějaké zkušenosti a každý se s ním nějak vyrovnáváme. Jeho otevřená komunikace však stále bývá v církvi spíš tabuizována, takže k ní často dochází teprve poté, co určitá potlačovaná konfrontace dobra se zlem skrytě dospěla až do neudržitelných, skandálních rozměrů. Nedobrovolné odhalení pak poškozuje nejen jednotu církve, ale i její elementární evangelizační potenciál – nezávisle na dobré vůli a pozitivních kvalitách většiny jejích členů.

Pokud chceme na stránkách teologického časopisu alespoň v největší etické a spirituální obecnosti upozornit na toto vážné téma, musíme nejprve alespoň ve zlomku ozřejmit, že víme, o čem mluvíme. Pro výchozí ilustraci proto nevyberu jakési nejisté příklady „z druhé ruky“, nýbrž některé události, jichž jsem se sama účastnila: buď se zkušeností vlastního neúspěšného působení proti nedobrému dění, nebo jako svědek ztroskotání něčí obdobné snahy – ale i jako pozorovatelka naopak naplnění dobrých úmyslů několika mně osobně známých lidí. V zájmu stručnosti vybírám příklady z poměrně jednoduché oblasti finančního hospodaření.

Stalo se, že nejmenovaný koordinátor církevní sbírky na postižené lidi platil z těchto prostředků své spolupracovníky, přesněji řečeno, svého příbuzného. – Také se však stalo, že jiný konkrétní člověk (jeho jméno není třeba smlčet: Miloš Voplakal) věnoval své celoživotní úspory na vybudování meditační zahrady pro klienty LDN.

Stalo se, že nejmenovaný ekonom v církevních službách přijal od stavební firmy úplatek ve výši 1,7 milionu korun za to, že jí svěřil renovaci věže významného chrámu, a to vlastně jenom kvůli svému úplatku, neboť nákladnou renovaci chtěl původně místo církve financovat úřad městské části. – Také se však událo, že jiný člověk (mnohým z nás známý Oto Mádr) daroval odškodné za svůj patnáctiletý pobyt v komunistickém vězení na několik obecně prospěšných účelů.

Stalo se, že nejmenovaní církevní představitelé se nechali nejmenovaným lobbistou přesvědčit o tom, že církví vlastněný podnik krachuje, což by jim eventuálně mohlo přinést ostudu. Proto přeslechli konstruktivní rady odborníků a svěřili tomuto lobbistovi nákladně honorovanou likvidaci prospěšného a ve svém oboru unikátního podniku a s tím i nekontrolovaný rozprodej jeho skladových zásob v hodnotě asi deseti milionů korun. – Také se však stalo, že jiný člověk (jménem Karel Vrána) patrně několik milionů korun církvi naopak věnoval – když z příspěvků, které po léta pracně sbíral mezi svými zahraničními přáteli, vytrvale podporoval vydávání české křesťanské literatury.

Snad není třeba pokračovat, abychom si na těchto druhově se v dějinách i přítomnosti církve nezřídka vyskytujících protikladných případech uvědomili nejzásadnější rozdíl v lidských postojích. Ale jaký může mít pro nás taková sebereflexe církve aktuální situační význam a jaké trvale motivující Boží sdělení se dá dešifrovat ve výskytu zejména oněch sice vždy jen částečných a pomíjivých, ale přesto pro opravdové křesťany i pro lidi dobré vůle mimo církev vždycky smutných vítězstvích zla? Potřebujeme snad neustálou rušivou přítomnost jeho různých forem k tomu, abychom teprve celou bytostí před Bohem i před lidmi pochopili, ocenili a dělali to, co je dobré? Náš zásadní příklon k Dobru je totiž nejvíc prokazatelný právě v setkáních s jeho opakem – který by nás proto neměl nikdy demotivovat a demoralizovat, nýbrž být pro nás výzvou k tím pozitivnějším činům…

Bez jasného rozhodnutí pro dobro bychom se mohli stát jakýmsi materiálem k libovolnému použití. V této etické zablokovanosti bychom mohli být závislí – byť třeba s vnitřním odporem – právě na lidech typu oněch „nejmenovaných“, kteří se tu a tam snaží měnit Boží a naši církev k obrazu svému. Čelit jejich nedobrému jednání – i kdyby to nemělo viditelný úspěch – proto má nepostradatelný význam přinejmenším pro zachování naší vlastní křesťanské identity.

Poněkud nekřesťanský smysl by samozřejmě mělo nechat se zotročit bludným kruhem pouze negativního boje s negací, v němž by naše síly mohly být už natolik pohlceny nemilosrdným (a zároveň omylným) „vytrháváním“ stále rostoucího „koukolu“, že bychom mohli být už příliš unaveni či znechuceni na to, abychom sami byli „pšenicí“. Ovšem i opačný extrém, pohodlná či ustrašená narkotizace zlem (tvářícím se pochopitelně jako dobro), je pro křesťanskou existenci velmi nebezpečná: V jejím ochromujícím nebo až slepém zajetí se ztrácejí měřítka. Přestáváme být – v neposlední řadě i na sebe – přiměřeně nároční. A sejdeme-li díky tomu na scestí pokrytecké konformity, alibismu a rezignace, pak už nejsme daleko od zcela demoralizovaného „Když mohou oni, proč ne já“.

Dnešní stále ještě postkomunistický charakter naší církve – zvenčí viděný zejména jako mlčící pasivita většiny a eticky lhostejná politizující aktivita některých jejích představitelů – pohoršuje a odpuzuje zejména ty naše bližní, kteří takříkajíc „nejsou daleko od Božího království“. Nekontrolované způsoby hospodaření s církevním majetkem – které přes svou neprůhlednost nejsou pro veřejnost tak neviditelné, jak by se jejich aktérům snad mohlo zdát – představují poměrně nejistá svědectví o schopnosti naší církve poctivě uskutečnit svá současná předsevzetí o nezištné „službě společnosti“. Tím vším je utvrzován onen v českých dějinách nový, teprve na základě zkušeností z posledního dvacetiletí se prosazující obraz úřední církve jako podivné zájmové skupiny lidí, kteří víru v Boha z nějakých svých důvodů patrně jen předstírají.

Jak na to reagovat? Únikem od reality? Agresí proti „pomlouvačům“? Zpytováním svědomí a nápravou konkrétních záležitostí? Svou reakcí spolehlivě dáváme najevo kvalitu či samu základní pravdivost své křesťanské orientace.

Některé z nás vede varovný a tázavý pohled většiny českých občanů (včetně velké části katolíků) k paušální sebeobraně, která odmítá nepříjemné pravdy a nepřipouští si jakékoli vlastní selhávání. Ze zhoršování vztahů mezi církví a národem obviňuje jenom druhé („nemravný“ národ, komunisty apod.) a bez věcného, spravedlivého zkoumání, neřku-li dialogu, připisuje svým kritikům a oponentům jen podezřelé úmysly a pochybné vlastnosti. Kde v takovéto pyšné a nic neřešící strategii zůstává evangelium?

V perspektivě Kristovy radostné zvěsti, jejímž zářivým vrcholem je bezpochyby eschatologická katarze, je zřejmé, že prospěšná, milující „pšenice“ a bezcenný, svévolný „koukol“ (srov. Mt 13,24-30.36-43) rostou i v církvi – která je ostatně nejexponovanějším polem zápasů o lidskou spásu. Jejich pozemská koexistence je patrně nejúčinnější navzájem uplatňovanou výzvou k situačně někdy nesnadnému, ale eticky vždycky svobodnému zásadnímu tříbení vztahových identit. Avšak tuto pro lidský život rozhodující skutečnost, že z Boží vůle je lidské světlo vždycky nejviditelnější na pozadí tmy (v plné míře a se všemi důsledky na konci časů), můžeme ocenit jen za předpokladu, že sami jsme opravdu – to znamená i s nutným rizikem a za cenu obětí (v souladu s všeobecnou dynamikou Kristovy církve) – tam, kde nás spolu se všemi lidmi dobré vůle chce mít Bůh: s Kristem, na straně Světla, Dobra, Života.