Novozákonní základy a impulzy evangelizace

Autor: Ladislav Tichý - Číslo: 2013/4 (Evangelizace)

Předneseno na konferenci pořádané Českou společností pro katolickou teologii 20.–21. září 2012 na Katolické teologické fakultě UK v Praze a nazvané „Současné otázky misie a evangelizace“.

Jestliže si položíme otázku, kde máme hledat základní poučení o evangelizaci, pak jistě nelze najít solidnější odpověď než tu, která zní: v Novém zákoně. Tím nejpůvodnějším základem a zdůvodněním evangelizace není samozřejmě nikdo jiný než sám Ježíš Kristus. A on je také centrální postavou všech knih Nového zákona. Nemůžeme se věnovat všem textům Nového zákona, které se nějakým způsobem dotýkají evangelizace, ale soustředíme se na ty, které dávají důležité podněty a směrnice pro přítomnost a budoucnost.

1. Výchozí bod: Ježíš Kristus

V první kapitole Markova evangelia vypráví evangelista o počátku veřejné činnosti Ježíše Krista a přitom shrnuje Ježíšovo kázání těmito slovy: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; obraťte se a věřte evangeliu“ (Mk 1,15). Toto evangelium o Božím království a o obrácení předal Ježíš svým apoštolům. V závěru Matoušova evangelia čteme známá slova, jak zmrtvýchvstalý Kristus říká svým učedníkům: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy a křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa“ (Mt 28,19n). V tzv. dlouhém neboli kanonickém závěru Markova evangelia je Kristův příkaz jedenácti učedníkům vyjádřen takto: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu stvoření“ (Mk 16,15). Tyto texty jsou a musí být nepochybným základem, ale také impulzem pro evangelizaci ve všech dobách života církve, tedy i v současném 21. století.

My ovšem bychom jistě rádi měli k dispozici ještě nějaké konkrétnější impulzy, které se týkají toho, jak účinně evangelizovat. V evangeliích se vypráví, jak Ježíš rozesílal své učedníky během své veřejné činnosti (Mk 6,7-13; Mt 10,1-13; Lk 9,1-6; 10,1-12). Ale tyto texty lze použít ke zmíněnému účelu jen velmi omezeně, protože obsahují také nemálo pokynů, které měly platnost téměř výlučně v konkrétní situaci Kristovy veřejné činnosti a nedají se jen tak přenést do pozdější doby.

Svou pozornost tedy můžeme a vlastně musíme zaměřit na texty, které ukazují, jak vypadala evangelizace v první době šíření evangelia. A to jsou texty, které podle doby sepsání vlastně patří k nejstarším dokumentům křesťanství. Konkrétně se jedná především o listy apoštola Pavla. Jistě ani další knihy Nového zákona nesmíme zanedbat. Je ovšem důležité si také ujasnit, co se myslí pod pojmem „evangelizace“. Ohledně tohoto termínu musíme konstatovat, že v Novém zákoně se, přesně vzato, nevyskytuje. To však není příliš překvapivé. Jedná se totiž o abstraktní podstatné jméno. V jazyce Nového zákona samozřejmě existují četná abstrakta. Ale v novozákonní řečtině byly možnosti jejich tvoření a tím také jejich počet rozhodně menší, než je tomu v moderních jazycích (např. důležitý výraz πίστις [pistis], který se nejčastěji překládá slovem „víra“, znamená v novozákonní řečtině také „věrnost“ a „spolehlivost“). Ovšem pojem „evangelizace“ sám nepochybně existoval. Pokud jde o to, co pod pojmem „evangelizace“ rozumíme, zdá se, že stručnou a velmi výstižnou definici můžeme najít v konstituci Druhého vatikánského koncilu Lumen gentium v čl. 35. Tam se definuje „evangelizace“ (v původním latinském textu je „evangelizatio“, v českém překladu pak slovní spojení „hlásání evangelia“) jako „Kristovo poselství hlásané i svědectvím života i slovem (nuntium Christi scilicet et testimonio vitae et verbo prolatum)“.¹

2. Apoštol Pavel

Jestliže vlastní výraz pro evangelizaci v Novém zákoně nenajdeme, je pro nás důležité, a to nejen z jazykového, ale i z věcného hlediska, co napsal apoštol Pavel v Gal 2,7. Pavel užívá v tomto verši řeckého slova εὐαγγέλιον (euangelion), které my běžně překládáme „evangelium“. Ale např. francouzský originál Jeruzalémské bible (Bible de Jérusalem) překládá tento termín na tomto místě pomocí výrazu „évangélisation“,² tj. „evangelizace“ (české vydání Jeruzalémské bible zde tlumočí εὐαγγέλιον pomocí slovního spojení „hlásání evangelia“³). Celý verš, který je součástí Pavlova líčení jeho druhé návštěvy Jeruzaléma po jeho obrácení, v pokud možno věrném překladu zní: „Naopak, když viděli, že mi bylo svěřeno hlásání evangelia neobřezaným, tak jako Petrovi obřezaným…“⁴ Pavel zde navazuje na myšlenku z předcházejícího verše, kde připomíná, že apoštolové, kteří jimi byli dříve než on (srov. Gal 1,17), a uznávané sloupy (srov. Gal 2,9) mu nic dalšího k jeho hlásání evangelia neuložili (2,6). V 2,7 pak k tomu připojuje myšlenku o kladném hodnocení jeho misijní činnosti. Hovoří přitom zřejmě o určité dělbě misijní práce. Doslova mluví o „evangeliu neobřízky“ a vedle něho staví evangelium „obřízky“. Tím vůbec netvrdí, že by existovala dvě různá evangelia, protože pro něho existovalo jen jedno evangelium (srov. Gal 1,6-9).⁵ Zde se spíše hovoří o dvou různých inkulturacích.⁶ V Gal 2,7 však jde především o rozdělení působnosti: Petr se osvědčil jako hlasatel evangelia mezi židy, Pavel dosáhl velkých úspěchů při hlásání evangelia pohanům. Toto rozdělení se těžko dá chápat jen jako čistě osobní. Určitý oblastní či územní pohled zde musel také platit (Pavel hlásal nepochybně evangelium rovněž židům a Petr měl vliv také na pohany). Nejen myšlenka dělby práce, ale také využití osobního charismatu při evangelizaci má stálou platnost.

Ještě mnohem důležitější je postoj, který vyjádřil Pavel předtím v Gal 2,2. Tam hovoří o okolnostech a důvodech své druhé cesty do Jeruzaléma. Apoštol Pavel říká, že do Jeruzaléma šel „na základě zjevení“. K tomu dodává: „A předložil jsem jim evangelium, které hlásám mezi pohany, soukromě těm, kteří něco znamenají (τοῖς δοκοῦσιν [tois dokúsin]), zda snad neběžím nebo jsem neběžel naprázdno“ (2,2). Vedlejší věta, která má podobu věty obavné (v původním textu uvozená spojkou μή πως [mé pós]), ale kterou lze dobře přeložit jako nepřímou otázku, může působit potíže při výkladu. Pavel přece byl jednoznačně přesvědčen o božském původu evangelia, které hlásal (srov. Gal 1,11n). Ale onu vedlejší větu nelze chápat jen jako jakýsi taktický tah, kterým by Pavel chtěl rozptýlit pochybnost autorit v Jeruzalémě o svém evangeliu.⁷ Pavlovi zřejmě nestačilo pouze jeho vnitřní přesvědčení (srov. 1Kor 4,4), ale usiloval i o vnější potvrzení své apoštolské činnosti. To současně ukazuje, že mu šlo eminentně o jednotu církve. Jednota církve vyžaduje také zachování jednoty při hlásání evangelia. To platilo tehdy a to platí i dnes. Tento postoj apoštola Pavla není však v Novém zákoně něčím ojedinělým. V Gal 2,2 máme autentické svědectví o smýšlení a jednání apoštola Pavla. Velké zdůraznění jednoty, které se týká všech věřících v Krista, pak najdeme v Ef 4,3-6 (tj. až od nějakého pokračovatele apoštola Pavla): „a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech“ (ČEP). Úsilí o jednotu musí být základním požadavkem a stálým znamením správné evangelizace.

Správná evangelizace musí mít také správný obsah. Dnes bychom jistě řekli, že obsahem evangelizace musí být celá nauka církve, jak je třeba zachycena a vyjádřena v katechismu. Ale i dnes je zřejmé a nepopíratelné, že nejen nesmí chybět, ale musí mít také správné místo a musí být dostatečně zdůrazněno to, co je základem víry a z čeho všechno ostatní více či méně logicky vyplývá a oč se všechno opírá. V 1Kor 15,3-5 apoštol Pavel připomíná to, co korintským křesťanům při svém prvním působení mezi nimi předal. Říká tam: „Předal jsem vám především, co jsem také převzal: že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma a že byl pohřben a že třetího dne vstal podle Písma a že se zjevil Kéfovi, potom Dvanácti“. Pavel pak uvádí další svědky Kristova zmrtvýchvstání. Nakonec hovoří i o sobě jako o svědku Kristova vítězství nad smrtí (15,8): „Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti zjevil i mně.“ Zde máme prvokřesťanské krédo, které Pavel při svém misijním působení zvěstoval a předával. Jeho základem je Kristova smrt a zmrtvýchvstání. To je základ křesťanské víry. To musí být jistě základem evangelizace i dnes. V teorii i v životě. V Novém zákoně máme doklady, jak tuto víru apoštol Pavel nejen hlásal, ale také prožíval. Pro něho bylo Kristovo zmrtvýchvstání naprostým základem víry v Krista, bez něhož by tato víra neměla smysl. Právě v 1Kor 15 se otázkou zmrtvýchvstání podrobně zabýval. V 1Kor 15,17 napsal: „Jestliže Kristus nevstal, marná je vaše víra.“ Je ovšem pravda, že otázkou zmrtvýchvstání se zabýval tak důkladně, protože slyšel o nesprávných a pochybovačných názorech o této otázce u některých Korinťanů. Vlastně snad i ono citované prvokřesťanské krédo připomínal také vzhledem k této pastorační otázce, takže by snad někdo mohl říci, že kdyby někteří Korinťané neměli potíže s vírou ve zmrtvýchvstání, Pavel by o něm v 1Kor možná vůbec nehovořil. Ale Pavel v 1Kor 15,3 sám říká, že ono vyznání víry „předal“, jak je také sám „převzal“, takže to nebylo něco náhodného, nýbrž podstatného. Centrální postavení víry v Kristovo zmrtvýchvstání je jasně poznat rovněž i z jiných míst v jeho listech. Např. v Řím 10,9 Pavel říká: „Jestliže ústy vyznáváš, že Ježíš je Pán, a v srdci věříš, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen.“ Tady vidíme, že z tohoto základu víry se odvíjí také vyznání víry v Kristovu (můžeme říci: božskou) důstojnost.

Mnohý dnešní čtenář Pavlových listů by ovšem mohl být překvapen, že Pavel hovoří také dost výrazně o Kristově ukřižování, a to i bez zmínky o jeho zmrtvýchvstání (např. v 1Kor 2,2; Gal 6,14). To však má svůj smysl. Pro Pavla Kristova smrt na kříži představovala pevný základ jeho víry v Krista a byla také nepochybně základem jeho evangelizace. Pavlův pohled má ovšem ve svých důsledcích podstatný význam i dnes. Podívejme se na některá tato místa.

V Gal 3,1 začíná Pavel uvádět argumenty, které hovoří pro správnost a výlučnost evangelia, které hlásal mezi Galaťany. První argument v 3,1-5 se dá označit jako argumentum ad hominem. Pavel začíná kritickým oslovením adresátů a provokativní otázkou: „Vy pošetilí Galaťané! Kdo vás uhranul?“ (3,1a).⁸ Ve své vyzývavé otázce Pavel pokračuje vztažnou větou: „jimž byl před očima vykreslen Kristus ukřižovaný“. Apoštol Pavel pak připojuje další řečnické otázky, které mají galatským křesťanům připomenout, na základě čeho přijali víru v Krista a co přitom prožili. Všechno se to stalo působením Ducha. Ale je nepochybně velmi důležité, že v Gal 3,1 Pavel nejprve připomíná Krista ukřižovaného. Slovesný tvar προεγράφη (proegrafé) by mohl znamenat také „byl (tj. Kristus) dříve popsán“. Ale tento význam se zde nehodí. V této souvislosti vyjadřuje toto sloveso činnost veřejného prohlášení nebo všem přístupného publikování. My bychom si dnes mohli představit nějaký billboard či něco podobného, z něhož by bylo všem patrné, že Kristus byl ukřižován. Ale jaká byla vlastně Pavlova činnost při tomto „vykreslení“ Krista ukřižovaného? Líčil Pavel názorným způsobem Galaťanům, jak probíhá hrůzná poprava ukřižováním? Asi stěží. Vždyť to alespoň v hrubých rysech většinou věděli, i když se o této hrůzné smrti asi mnoho nemluvilo (známá jsou Ciceronova slova o tom, že „i slovo kříž má být vzdáleno nejen od těla, ale i od myšlenek, očí a uší římských občanů“ a že „zmínka o kříži není důstojná římského občana a svobodného člověka“⁹).

Pavel zřejmě hovořil při své misijní činnosti mezi Galaťany (a samozřejmě i jinde) velmi důrazným způsobem o významu Ježíšovy smrti na kříži. Pro apoštola Pavla se jednalo o skutečný základ a rozhodující argument pro jeho víru v Krista. Proč tomu tak bylo? O něco dál ve svém listu Galaťanům, konkrétně v 3,13, se odvolává Pavel jako na jeden z biblických argumentů pro správnost evangelia o ospravedlnění na základě víry také na Dt 21,23. Tam se říká, že je proklet každý, „kdo visí na dřevě“ (tak podle překladu Septuaginty). V rámci deuteronomistického zákonodárství se jednalo o dodatečný trest pro odsouzence k smrti. Po jejich popravě bylo jejich tělo pro odstrašení ještě naraženo na kůl. V římské době však židé vztahovali tento text z Deuteronomia také na odsouzené k smrti na kříži. Proto apoštol Pavel v Gal 3,13 napsal: „Kristus nás vykoupil z kletby Zákona tím, že se stal za nás kletbou; neboť je psáno: Proklet je každý, kdo visí na dřevě.“ Pavel, který znal dobře Zákon s četnými prokletími (kletbami) vůči těm, kteří ho nezachovávají, si sám také uvědomoval, jak tato kletba stále visí nad těmi, kteří se snaží zachovávat Zákon (srov. Gal 3,10). A najednou poznal, že ten, který byl bez hříchu (srov. 2Kor 5,21), který byl rovný Bohu (srov. Flp 2,6), sám podstoupil smrt na kříži, a tak na sebe nechal padnout kletbu Zákona. To musel Pavel – samozřejmě ve spojení s Kristovým zmrtvýchvstáním – chápat jako něco, co převyšuje všechna lidská přání a očekávání a co je vlastně důkazem Božího zásahu a působení. Pavel prostě poznal, že v Kristu na místo zákona kletby nastoupil zákon lásky. Viditelným výrazem tohoto obratu byla právě Kristova smrt na kříži.

Proto Pavel hovoří tak důrazně a někdy i výlučně o Kristu ukřižovaném nebo o Kristově kříži. V závěrečné pasáži listu Galaťanům Pavel vlastnoručně napsal: „Ať je ode mě daleko, abych se chlubil něčím jiným než křížem našeho Pána Ježíše Krista, skrze nějž je mi ukřižován svět a já světu“ (Gal 6,14). Zde je vidět, že apoštol Pavel byl událostí Kristovy smrti na kříži tak zasažen, že musel vidět i celý svět ve světle této skutečnosti. V 1. listu Korinťanům hovoří Pavel hned v 1. kapitole o pohoršení a pohrdání, které vyvolává kázání o Kristově kříži (viz 1Kor 1,18-23). Kříž znamená „pohoršení pro židy a bláznovství pro pohany“ (1,23b). Sám však jednoznačně říká: „My kážeme Krista ukřižovaného“ (1,23a). Na začátku 2. kapitoly tohoto listu pak hovoří Pavel o tom, jak vypadala jeho návštěva u Korinťanů, a přitom opět zmiňuje s velkým důrazem Kristovo ukřižování: „A já, bratři, když jsem k vám přišel a zvěstoval vám Boží tajemství,¹⁰ nepřišel jsem s přemírou slova nebo moudrosti. Rozhodl jsem se totiž, že nebudu u vás znát nic než Ježíše Krista, a to ukřižovaného“ (1Kor 2,1n). Nemůžeme v žádném případě tvrdit, že by Pavel Korinťanům nezvěstoval Kristovo zmrtvýchvstání. To je zcela samozřejmé (srov. 1Kor 15,3). Ale že zdůrazňuje Krista ukřižovaného, bude souviset také s Pavlovým jednáním a vystupování mezi Korinťany. V dalším pokračování líčení svého vystoupení mezi Korinťany totiž říká (1Kor 2,3-5): „Vystupoval jsem u vás se skleslou náladou, se strachem a obavami. A moje mluvení a kázání nezáleželo v přemlouvavých slovech moudrosti, ale v projevování Ducha a moci. To proto, aby se vaše víra zakládala na moci Boží, a ne na moudrosti lidské“ (ČLP). I když přesnou podobu tohoto Pavlova jednání neznáme, je minimálně velmi pravděpodobné, že i zde se projevuje to, že Pavel o Kristu nejen mluvil, ale také podle Krista, tj. podle zákona lásky, a ve spojení s Kristem žil.

Doklad tohoto postoje života nacházíme ve známých Pavlových slovech v Gal 2,19b.20: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, který mě miloval a za mě se obětoval.“ I zde Pavel mluví o ukřižovaném Kristu. Hovoří v 1. osobě jednotného čísla. Ta vyjadřuje jistě to, co má být charakteristické pro všechny věřící v Krista. Ale toto „já“ není také čistě rétorické, protože Pavel jistě také svědčí výrazným způsobem o svém vztahu ke Kristu. Z jeho slov je zřejmé, že jeho víra v Krista, „v Božího Syna“, je odpovědí na Kristovu oběť na kříži, tj. na Kristovu lásku. Je to tedy víra, která „se projevuje láskou“, jak potom v Gal 5,6 Pavel sám také napsal. Zde je poznat zdroj a základ toho, jakou hodnotu a jaký význam přikládal apoštol Pavel lásce. Lásku nelze ničím nahradit, bez lásky se nelze obejít, lásku nemůže nic překonat, láska je věčná. A to jsou myšlenky, které apoštol Pavel vyjádřil v textu, kde slovo láska (ἀγάπη [agapé]) je v jeho listech nejkoncentrovanější (podle různých rukopisů devět nebo osm výskytů): v 13. kapitole 1. listu Korinťanům. Je to text jistě známý a také obdivovaný. Ale ani to ještě nemusí být zárukou a známkou jeho správného chápání a hodnocení.

Musíme přiznat, že ani v úctyhodném díle Josefa Zvěřiny Teologie agapé¹¹ se nesetkalo poselství 1Kor 13 s úplně adekvátním hodnocením. O tomto textu Zvěřina sice nejprve říká nádherná slova: „To nejkrásnější, co je v Písmě svatém, ba snad vůbec ve světové literatuře řečeno o lidské lásce, je slavná kapitola 1Kor 13,1-13.“¹² To je nepochybně velmi vysoká pochvala. Dalo by se v jistém smyslu říci, že ta nejvyšší. Ale pod „lidskou láskou“ by si mohl mnohý čtenář představit lásku jen čistě lidskou, tedy přirozenou. Zvěřina ovšem později hovoří o lásce v 1Kor 13 jako o lásce „charismatické“.¹³ To ovšem zase neodpovídá pohledu apoštola Pavla.¹⁴ Láska-ἀγάπη, o které hovoří apoštol Pavel v 1Kor 13, je pro Pavla nepochybně ta zcela nejvyšší hodnota. Ale není jen pro někoho, jak tomu je u charismat. Není také pouze pro určitou dobu, nýbrž nikdy nepřestává (srov. 1Kor 13,8), je věčná. Tato láska představuje jistě lásku, která se má projevovat v životě věřících v Krista v jejich vztazích vůči druhým lidem, tzn. jedná se o lásku k bližním. To platí specificky zvláště pro její charakteristiku, jak je vykreslena pomocí patnácti slovesných tvarů v 13,4-7. Ale nelze přehlížet, že pro Pavla byl vzorem těchto charakteristik lásky především sám Kristus.¹⁵ Ani nelze zcela odmítat myšlenku, že za podmět těchto sloves by se mohl dosadit i sám Bůh. Z oněch patnácti charakteristik lásky v 1Kor 13,4-7 asi nejkonkrétněji můžeme říci, že Kristovo jednání vedlo Pavla k uvedení jednání lásky, která „nehledá svůj prospěch“ (1Kor 13,5), protože Pavel tento postoj nejen vyžaduje také v 1Kor 10,24 a ve Flp 2,4, ale v Řím 15,3 připomíná postoj samotného Krista („Vždyť ani Kristus neměl zalíbení sám v sobě. Je přece psáno: ,Potupy těch, kdo tě tupili, padly na mne.‘ [Žl 69,10]“). Láska-ἀγάπη v 1Kor 13 je taková, že bez ní všechno ostatní nemá cenu, bez ní se nelze obejít. Tuto hodnotu, která má svůj původ v Bohu (srov. Řím 5,5: „Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán“), Pavel hlásal, ale také se snažil sám ji žít a druhé k ní usilovně přiváděl, a to jak slovy, tak i příkladem svého života.

3. Další knihy Nového zákona

Zatím jsme hovořili skoro výlučně jen o textech apoštola Pavla, a to konkrétně z jeho nesporných listů. Ale to má svůj význam. Texty z nesporných listů apoštola Pavla představují vlastně nejstarší písemnou vrstvu Nového zákona. Avšak k tomu přistupuje samozřejmě také to, že v těchto textech máme rovněž zachyceno apoštolovo osobní svědectví. A pokud jde o další knihy Nového zákona (nejen zbývající listy apoštola Pavla), můžeme říci, že Pavlův teologický pohled, jeho hodnotová stupnice i osobní svědectví se tam více či méně zřetelně potvrzují, a tak z toho vysvítá jednota Nového zákona, i když nemusí být v jednotlivých otázkách někdy tak zřetelná. Připomeňme některé texty mimo corpus Paulinum (tj. mimo 13 listů, jež mají na začátku Pavlovo jméno), které potvrzují stejné teologické zaměření, jaké nacházíme u apoštola Pavla. V Jan 3,16 pronáší Kristus v rozhovoru s Nikodémem známá slova: „Neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Jistě nepřekvapuje, že v 1. listu Janově jsou tyto myšlenky vyjádřeny také podobným způsobem: „Bůh je láska“ (4,8); nebo: „V tom spočívá láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy“ (4,10). V listu Židům je jednou z hlavních teologických myšlenek velekněžská důstojnost Ježíše Krista, který přinesl svou oběť „jednou provždy“ (Žid 7,27) a „usedl po pravici trůnu Velebnosti v nebesích“ (8,1), ale který je právě „schopen mít soucit s námi slabými“ (4,15). A co list Jakubův? Právě ona známá a pro tento list typická věta, že „víra bez skutků je mrtvá“ (Jak 2,26), se dá velmi dobře chápat jako jakási variace Pavlovy víry, „která se projevuje láskou“ (Gal 5,6).

Skutky apoštolů, které byly zatím mimo naši pozornost, jsou jasným svědectvím o tom, jak to zcela základní a podstatné kérygma o ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu si razilo cestu do světa. Skutky apoštolů kromě toho také potvrzují stálé nasazení apoštola Pavla pro práci na šíření evangelia, a to prakticky za všech okolností (srov. např. závěr Skutků v 28,31: Pavel hlásá Boží království a učí o Ježíši Kristu „zcela otevřeně a bez překážek“, ačkoliv je vězeň). Tento jeho postoj ovšem můžeme už také poznat z Pavlových nesporných listů (srov. např. výčet Pavlových útrap v 2Kor 11,24-28). A v tom je také jasně patrný souběh svědectví života a hlásaného evangelia, který je pro evangelizaci stálou výzvou.

4. Závěr

V citovaných či probíraných textech a konkrétně v hodnotách, které tyto texty zdůrazňují, můžeme najít základy i impulzy evangelizace, jak je nabízí Nový zákon. Tyto novozákonní základy evangelizace a impulzy pro její uskutečňování mají zřejmě stálou platnost. Při evangelizaci, jak už bylo řečeno, musí jít o předání celé víry, ale její základ a podstata nemůže být nějak zakryta či odsouvána. Obsah evangelia musí být samozřejmě také patrný ze života těch, kdo druhým evangelium zvěstují. V rozmanité konkurenci názorů, které se dnes šíří světem a dostávají se pomocí médií i do nejskrytějších koutů, mají věřící v Krista dosvědčovat obsah evangelia. Může je přitom posilovat vědomí, že vůči tomuto poselství není nikdo schopen nic rovnocenného postavit, protože ukřižovanou Lásku nelze ničím překonat a nikdo jí nemůže rovnocenně konkurovat. Ale právě ona by mohla být zatemněna životem těch, kdo by o ní pouze mluvili. Přitom musí být známkou hlasatelů evangelia naprostná nezištnost a duch služby. Pro šiřitele Kristova evangelia má stálou platnost samozřejmě také Ježíšův příkaz učedníkům při jejich rozesílání za jeho veřejné činnosti: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte“ (Mt 10,8).

Ve všem je samozřejmě rozhodující vztah ke Kristu. Proto nelze než přijmout výzvu i příklad apoštola Pavla a jako on vyznávat a svědčit: „Kristus je pro mne život“ (Flp 1,21) a podobně jako on ve Flp 3,10 toužit: „Tak na sobě poznám Krista i moc jeho zmrtvýchvstání a účast v jeho utrpení; a protože umřel on, i já mu chci být v tom podobný“ (ČLP). Je ten může pravdivě a účinně evangelizovat, kdo je schopen s apoštolem Pavlem věrohodně vyznávat: „Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus“ (Gal 2,20).