Naděje

Autor: papež František - Číslo: 2013/4 (Téma)

Otevřená mysl, věřící srdce, Paulínky, Praha 2013, s. 106, 108, 110–111.

Prosme Ducha Svatého, jenž je schopen vepsat a vtisknout do našich srdcí veškeré dobro, ať nás obdaří darem naděje a ať jsme ochotni tento dar přijmout. Naděje je něco jiného než optimismus. Naděje se nedopouští výtržností, nebojí se mlčení, ale zapouští hluboké kořeny. Naděje je jistota, kterou nám dává Otec Pravdy. Naděje umí rozlišit dobro od zla. Neklaní se tomu, co je nejlepší, proto se neredukuje na optimismus. Nestaví na vlastní jistotě v tom, co je nejhorší, proto není pesimistická. Vzhledem k tomu, že naděje dovede rozlišovat mezi dobrem a zlem, umí bojovat, a to bez úzkostlivosti a obsese, ale s odhodláním těch, kdo vědí, že běží za jistým cílem, jak to vyjadřuje biblický autor: „Odhoďme proto všechno, co by nás mohlo zatěžovat, hřích, do kterého se člověk snadno zaplete, a vytrvale běžme o závod, který je nám určen“ (Žid 12,1). Naděje, která umí bojovat – právě o to nám jde.

Plody země, která nebyla zorána bolestí, neobstojí (srov. Lk 8,13). Zmocňují se nás různé formy marnivosti, ale v našem prostředí je tím nejběžnějším projevem poraženecká mentalita. Je to marnivost, protože raději jsme generály poražené armády než řadovými vojáky oddílu, který navzdory ztrátám pokračuje v boji.

Myslím, že nám všem se vyhlídky zkomplikují, když se máme konfrontovat s hanbou a potupou ukřižovaného Krista, což je jediná cesta naděje, která boří naše beznadějí poznamenané postoje.

Zkušenost nás učí, že duchovní vůdcové měli vždy dost práce s tím, aby očistili naše předsevzetí následovat Ježíše Krista od nejrůznějších projevů marnivosti. (…) Možná i nás v naší evangelizační práci náhle potká hanba a potupa, začneme-li konečně následovat Pána a přestaneme zkoušet býky, kupovat pole a pořádat svatby (srov. Lk 14,18-20).

Na cestě následování Pána bude naše pokora chudší, protože bude blíž tomu, co je podstatné, bude umět rozeznávat, co nám prospívá. (…) Duch modlitby a pokání nás i uprostřed protivenství povede s nadějí po Boží cestě. Vytvoříme-li prostor naději pokornou modlitbou a pokáním, kterým je každodenní a někdy i nudná práce, osvobodíme se od světských postojů proniknutých „duchovní světáckostí“ (jak ji rád nazýval De Lubac). Jsou to postoje beznaděje, protože se zakládají na bohatství, marnivosti a pýše.