Mozaika poctivého kněžství

Autor: Petr Střešňák - Číslo: 2013/4 (Praxe)

Perspektivy v Katolickém týdeníku 32/2007.

Když nový administrátor naší farnosti zjistil, že mám teologické vzdělání, vyzval mne, abych před tváří Boží uvážil, jak bych mohl být farnímu společenství prospěšný. (Potěšilo mě to, předchozí duchovní správce o nic takového neměl zájem.) Prázdninového všedního dne jsem mu chtěl po ranní mši sdělit svůj návrh; čekal jsem na něj před kostelem, všechny babičky už odešly, kněz však stále nevycházel. Uběhlo deset minut, patnáct. Začal jsem být v duchu ironický – čte si v sakristii noviny, nebo tam snad usnul? Potichu jsem se vrátil do kostela a spatřil kněze, jak klečí před svatostánkem ponořen do hluboké modlitby. Projela mnou vlna zahanbení i radosti. Základem kněžství je přece stálý, živý a důvěrný kontakt s trojjediným Bohem.

Po nějaké době jsem našeho kněze potkal na ulici. „Tak už jdete z práce?“ otázal se. „Ano, a kam máte namířeno vy?“ – „Jdu za paní P., jistě ji z kostela znáte, je teď nemocná, tak ji jdu navštívit.“ Opět se mi srdce usmálo – nad poznatkem, že pan farář není celé dny zalezlý na faře, že neváhá rozjet se za Kristem v podobě nemocné staré paní (Mt 25,36).

Postupem času zapadaly další kamínky do „mozaiky“ a já jsem už pokládal za docela samozřejmé, že před prvním svatým přijímáním mohu pozorovat našeho kněze v rozzářené interakci s houfem prvokomunikantů, že na pouti mužů v hornatém terénu zřetelně předříkává růženec, přestože mně se už krátí dech, že když přijde na návštěvu k mému příteli vozíčkáři, zajímá se o problematiku tělesně postižených apod.

Náš pater se věnoval také ekumeně, rekonstrukci fary v jedné ze svěřených farností, projektu nového komunitního centra… Pastorační prioritou však bylo „pomáhání lidem do nebe“, všem bez rozdílu, v duchu Pavlova výroku – pro všechny jsem se stal vším (1Kor 9,22).

Z Písma svatého víme, že je mnoho rozmanitých darů, ale pouze jeden Duch (1Kor 12,4), z praxe pak, že slabší homiletik může být obětavým a užitečným zpovědníkem třeba v nějakém zařízení pro seniory, výtečný biblista nemusí mít salesiánský vztah k mládeži atd. Za zvláštní dar, dnes obzvláště žádoucí (především ve městech) a zdá se, že ne zcela doceňovaný, lze jistě považovat i výše popsanou univerzalitu, poctivé, ryzí kněžství pavlovského typu.

Kněz, o němž píši, byl nedávno z naší farnosti po osmi letech přeložen. Neměl z toho radost, ale přijal tuto skutečnost poslušně a s důvěrou v Boží vedení. Jeho jméno ani místo působení není důležité, nejde o žádného jubilanta či muže, který by se dojímal veřejným uznáním. Je to takový věrný sluha Boží z přesvědčení. Jistě má i své chyby, ale já o nich vlastně nevím, neboť nemám žádnou potřebu po nich pátrat. Nechť je tedy tento text v prvé řadě poděkováním všem těm „bezejmenným“ kněžským pracantům.

O ledačems jsme si v posledních letech zvykli slýchávat i říkat, že je v ohrožení, krizi či „alespoň“ na křižovatce. Zajisté to platí i o kněžské službě. Pokud ovšem v našich diecézích budou přítomni duchovní mužného věku, nepodléhající iluzím, ale vykazující ty správné vlastnosti a schopnosti, je zde myslím důvod k určitému optimismu.