Marek Starowieyski, SLOVNÍK RANĚKŘESŤANSKÉ LITERATURY VÝCHODNÍ. Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura

Autor: David Vopřada - Číslo: 2013/4 (Recenze)

Marek Starowieyski, SLOVNÍK RANĚKŘESŤANSKÉ LITERATURY VÝCHODNÍ. Arabská, arménská, etiopská, gruzínská, koptská a syrská literatura. Přeložili W. Bugel a K. Mervartová, vydali M. Řoutil, J. Nováková a W. Bugel. Pavel Mervart, Červený Kostelec 2012, 369 str., ISBN 978-80-7465-021-5.

Obraz starověké církve a počátků křesťanství by zůstal dosti neúplný, kdybychom si vedle řecké a latinské křesťanské literatury a dějin alespoň nepovšimli, že i za východními hranicemi Římské říše existovaly mezi 1. a 8. stoletím další křesťanské kultury. Většina základních příruček patrologie a patrologů je z vícero důvodů pomíjí – klíčovým problémem zde zůstává jazyková bariéra, jež byla problematická již ve starověku. Poslední desetiletí však přinášejí změnu jak na poli patrologie – jako součást velkých manuálů patrologie, mezi něž patří i pokračování klasické příručky Johanna Quastena, se objevují i díla těchto východních autorů¹ –, tak na poli církevním a ekumenickém, kde právě poznání těchto starobylých církví, jejich liturgie a literatury postupně otvírá i cestu k plnému církevnímu společenství, dlouhá staletí považovanému za nemyslitelné.

Pro české badatele i zájemce o patristické dědictví je proto nesmírnou radostí pro tuto oblast zásadní počin nakladatelství Pavel Mervart, který jako 7. svazek své edice Pro Oriente vydal Slovník raněkřesťanské literatury Východu z pera koryfeje polské patrologie, prof. Marka Starowieyského.² Jak sám autor při nedávné návštěvě ČR a prezentaci svého Slovníku uvedl, význam těchto orientálních literatur lze jasně spatřit především ve dvou oblastech. Jednak se jedná o původní tvorbu těchto národů, jež má často vysokou uměleckou hodnotu (Efrém Syrský, Dějiny Arménů Mojžíše Chorénského, …) a umožňuje poznat podoby, jež křesťanství dějinně nabíralo mimo hranice Římské říše. Zadruhé pak můžeme říci, že již zmiňovaná jazyková bariéra, jež vedla ke vzájemnému odcizení, s sebou mimoděk přinesla i jeden pozitivní dopad, když nám v překladech původně řeckých (a ojediněle latinských) děl do těchto jazyků zachovala díla v původním jazyce ztracená – zmiňme tu vedle některých Aristotelových filosofických děl také např. Epideixis Ireneje z Lyonu, dochovanou v arménštině, či Život Mariin Maxima Vyznavače. Zvláštní kapitolu mezi těmito díly pak tvoří spisy neortodoxní, jež se kvůli ostrakizaci či malému zájmu v řecko-římské jazykové oblasti často nedochovaly, které však byly přeloženy již ve starověku do jednoho z těchto jazyků – a my díky tomu máme možnost poznat blíže autory, které jsme znali jen podle jména, a dokreslit tak často velmi podstatně průběh a význam důležitých teologických diskusí a polemik. Stačí zde zmínit tak významné pojmy jako gnostická nauka, manicheismus, novozákonní apokryfy, nestorianismus či monofyzitismus (miafyzitismus), jež do značné míry známe právě díky těmto literaturám, abychom si uvědomili význam této oblasti patrologie pro současné teologické bádání. Nové objevy nám umožňují doplnit obraz tak význačných postav, jakými byli sv. Antonín (listy dochované v gruzínském překladu), Nestorios (v syrštině dochovaná autobiografie Liber Heraclidis) či Theodor z Mopsuestie, jehož dílo bylo odsouzeno na II. konstantinopolském koncilu a jehož úchvatné křestní katecheze se dochovaly v syrském překladu, Severos z Antiochie, Petr z Kalliniku či Evagrios Pontský, jejichž díla se částečně dochovala taktéž v syrštině. Neměli bychom zapomenout na velké liturgické bohatství těchto východních tradic a stejně tak i na orientální hagiografická díla, na rozdíl od řeckých hagiografických textů nezasažená „reformou“ Simeona Metafrasta z 10. století, který původní řecké texty „opravil“. Biblické i jiné překlady do zmiňovaných jazyků jsou pak dnes velice ceněny i při textověkritickém zkoumání původního čtení rozličných řeckých či latinských textů. Starowieyski považuje tyto důvody za zcela dostatečné k tomu, abychom na své křesťanské bratry Orientu nepohlíželi pouze jako na „chudé příbuzné, ale jako na boháče, kteří se s námi chtějí rozdělit o své bohatství a obohatit nás“.³ V tomto kontextu a v situaci, kdy se doslýcháme o ničení křesťanských blízkovýchodních památek a jejich bohaté kultury, pak zaznívá velmi naléhavě autorův apel, aby se podařilo včas toto dědictví zachránit.

Přikročme však již k obsahu recenzovaného Slovníku. Český překlad se otevírá autorovou předmluvou k českému vydání, seznamem zkratek a čtrnáctistránkovou předmluvou, která ve své první polovině nabízí přehledný úvod do studia orientální patrologie, dostupných edic textů, historiografie východních církví. Druhá část předmluvy pak mapuje prameny, z nichž autor při sestavování slovníku vycházel, a naznačuje některé problémy, s nimiž se musel potýkat a jež by proto čtenář měl mít na paměti. V hlavní části nalezneme hesla věnovaná jednotlivým autorům, případně dílům, jejichž autor není znám nebo jistý. Vedle toho nechybějí také přehledová hesla pojednávající o jednotlivých orientálních patristických literaturách, tj. arabské, gruzínské, syrské atd., ale též o hermetické literatuře, manichejských spisech a Nag Hammádí. Hesla doprovázejí také seznamy vydaných edic a sekundární literatury; čeští editoři pak velmi pečlivě každé heslo doplnili také o bibliografii dostupnou v češtině. Heslovou část doprovází obrazová příloha – reprodukce orientálních rukopisů, které čtenáře dokáží uvést do starobylosti a vyspělosti křesťanských starověkých kultur Východu.

Slovník se nakonec může pochlubit i bohatou přílohovou částí. Nejprve zde nalezneme obecnou chronologii, která v přehledné tabulce sleduje jednotlivé raněkřesťanské kultury Východu na pozadí obecných dějin mezi 2. a 13. stoletím. Následuje „Seznam biskupů (patriarchů) v hlavních církvích starověkého Východu“, proložený významnými událostmi z dějin té které církve či oblasti. Editoři doplnili slovník také o nadmíru užitečný dvacetistránkový „Místopisný výkladový rejstřík“, který obsahuje vybraná duchovní a kulturní centra východního křesťanství. Snad lze jen litovat, že tento místopisný rejstřík nebyl zařazen do hlavní heslové části.

Redakce podobného slovníku klade nesmírně náročné požadavky na editora a korektory, kteří se musejí potýkat se zhruba dvacítkou starověkých a moderních jazyků, které jsou v textu zastoupeny. Tuto neobyčejně pečlivou a náročnou editační práci na celém slovníku je třeba ocenit a několikrát podtrhnout. Zvláštní oříšek musel pro editory představovat především přepis nelatinských abeced, sjednocení rozličných podob jmen a bezesporu i dohledávání bibliografie a případných nepřesností z původního polského vydání slovníku, které popisuje rozsáhlá ediční poznámka. Nelze se proto divit, že se uživatel slovníku může občas s nějakou tou chybou setkat – jejich skromný počet je editorům ke cti. Velmi pečlivě se editoři vypořádali s přepisem jmen autorů a názvů děl; je snad pouze škoda, že si nestanovili pravidla pro transkripci řeckých jmen a názvů, jak ukazují některé příklady: „Faustus z Byzantionu“ (s. 115), „Ianouários Kandidatos“ (s. 139) či „Pistis Sophia“ (s. 244). Zvláště nesnadný úkol měli vydavatelé před sebou v podobě zmiňovaného „Seznamu biskupů“ (s. 327–341), kde vedle sebe nacházíme latinizující přepis „Justus“, „Décius“ (sic!) či „Maximus“, ale zároveň řeckou podobu s vyznačenou i nevyznačenou délkou samohlásek, „Markion“ vedle „Heraklas“ či „Dionýsios“, případně v přepisu, který neodpovídá českému úzu transkripce řeckých jmen: „Theophilos“, „Salaphakiolos“, „Kýros z Phasis“, „Apolinarios“ (sic). Občas badatel bude muset postupovat pozorně při dohledávání uvedené literatury v moderních jazycích, jmenujme namátkově v angličtině („The Syriac Renaisance“, s. 289, „Bedger, G. P. [místo Badger], The Nestorian and their Rituals“, s. 37; „Comments on on Edition“, s. 154), francouzštině („l’ascèze“, s. 99; „la nation grigorienne“, s. 129; „éveque“, s. 253), němčině („Ätiopischen“, s. 294), španělštině („la antiqua sabiduría“) či italštině („communità“, s. 39, „del martyre copto“, s. 247, „Lineamenti di patrologia Syriaca“, s. 289). Za matoucí považuji, pokud odkaz na kritickou edici děl překládá často jejich název do češtiny, což komplikuje dohledání daného vydání. Občas se překladatelé nedokázali ubránit polonismům („císař Jovián [363 r.]“, odhlédněme od chybného roku Joviánovy smrti [364]). Vzhledem k charakteru díla a náročnosti sazby se ovšem jedná o nepodstatné maličkosti.

Starowieyského Slovník se bezpochyby stane základní příručkou pro studium raněkřesťanských literatur Východu a snad se stane i odrazovým můstkem pro české badatele k ponoření se do bohatství, které toto dědictví obsahuje, aby je mohli prezentovat i českému čtenáři. Slovník by neměl chybět v knihovně žádného patrologa, zájemce o křesťanský starověk a teologa obecně. Pro českou patrologii pak zůstává vydání Slovníku povzbuzením k většímu zájmu o to, co se děje na poli polské patrologie, která za svůj rozkvět vděčí do značné míry právě inspirativnímu autorově zájmu a úsilí o podporu patristických studií a mladých badatelů. Naši severní přátelé nás totiž svou prací neustále přesvědčují o tom, že se současné patristické bádání neodehrává pouze na západ od našich hranic, nýbrž také v Polsku, jež je Česku „tak blízké dějinami, kulturou a jazykem“ a jež bohužel zůstává „zároveň i tak vzdálené“, neboť se čeští patrologové s polskými kolegy „tak málo (…) znají navzájem“ (s. 9).