Ježíšova škola – pro začátečníky a pokročilé

Autor: Pavel Wágner, Václav Vaško - Číslo: 2013/4 (Dokumenty)

Pavel Wágner

Milujte se!, 23/2012.

Je zajímavé, jak zvlášť my, „tradiční“ věřící, máme zažitou představu, že to pravé setkání s Bohem můžeme prožít jen někde v kostele či klášteře, nejlépe úplně sami v hluboké meditaci, ve stavu blížícímu se téměř svatosti. A protože mnoho z nás toho není schopno, asi jsme tak trochu rezignovali na možnost, že bychom vůbec mohli něco takového zažít.

Myšlenka exercicií na moři je stará již několik let a dodnes jimi prošly stovky lidí z různých zemí, různých původů, z řad kněží i laiků. Je ale opravdu potřeba jet tisíc kilometrů někam na moře, zdolávat vlny i vítr, abychom posilnili svou víru? Možná je to dobré udělat proto, abychom vyšli Bohu vstříc a také ujeli ze svých stereotypů, opustili své malé „pevnosti“ (rodiny, práce, pohodlí), které střežíme tak, že ani Ježíš se do nich nedostane. Abychom se vydali Bohu i fyzicky napospas. Když člověk zakusí šířku, hloubku a krásu moře, pocítí nebezpečí ve vanoucím větru, začne se najednou zcela přirozeně zamýšlet, kým je vlastně náš Bůh. Najednou cítíme přímo fyzicky, že Hospodin je opravdu mocný a živý.

Ve druhém říjnovém týdnu jsem se na jednu z takových plaveb vypravil spolu s dalšími deseti muži (včetně kněze a kapitána). Cítili jsme po dlouhém období duchovní mělčiny touhu zajet skutečně na hlubinu. Tématem našich exercicií bylo proto hlubší vylití Ducha Svatého, se kterým většina z nás kromě čtyř členů posádky neměla dosud žádnou zkušenost. Přestože náš duchovní otec P. Bogdan Stępień měl poctivě připravený program, prožili jsme mnohem víc, než by se lidsky dalo do předem připraveného programu vměstnat.

Velikým zážitkem pro nás všechny bylo společenství, které jsme od začátku tvořili. Ještě nedávno jsem měl husí kůži už jen při vyslovení tohoto termínu pro skupinu věřících lidí. Má představa neupřímných úsměvů a prožívání pseudozbožnosti mě přímo děsila. Zvlášť pro nás muže jsou pojmy jako společenství bratří, vzájemná láska, objetí, porozumění, zbožnost velmi neosobní a vzdálené, patřící spíš k rysům ženskosti než mužství. Projevy lásky mezi muži jsou v dnešní společnosti tak zatíženy „homosexualismem“, že prakticky není bezpečný prostor, ve kterém by se muži mohli učit milovat druhého muže a poznávat se hluboko na úrovni srdcí či pocítit fyzický projev přátelství, jakým je třeba lidské objetí bez sexuálního podtextu.

Na lodi obklopené široširým mořem bez břehů je zvláštní atmosféra. Musíte se plně podřídit plavbě. Nemůžete si vždy dělat, co chcete, nemůžete nikam utéct a nemůžete také prakticky nic dělat bez blízkosti ostatních. Zajímavé je, že společný cíl, práce i nebezpečí, které z plavby plyne, zcela nenuceně a přirozeně lidi semkne, takže jim jejich blízkost není nepříjemná. Když do této situace vpustíme Krista, je najednou téměř hmatatelně přítomen. Bohoslužba sloužená v malém společenství a ve stísněných podmínkách v podpalubí najednou nabízí zcela nový prožitek. Lidé kolem stolu přestávají být anonymní, jejich prosby, bolesti i radosti se stávají i vašimi, najednou „vidíte“ před sebou večeřadlo, učedníky a Ježíše, který je s láskou učil i obsluhoval. Eucharistie v takové atmosféře získává úplně konkrétní a osobní rozměr. Alespoň pro mne odhalila nové dimenze, které jsem do té doby nevnímal. Eucharistie je úplným fyzickým projevem lásky, která všechno přesahuje. Pocit z této lásky byl pro nás tak silný, že nás zcela prostoupil a přemohl. V takových okamžicích je asi možné prožívat slova svatého Pavla: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“

Asi by vás zajímalo, co se vlastně dělo dál, ale k tomu, abych to popsal, mi slova nestačí a ani nevím, jestli o tom chci psát. Mohu říci jen tolik, že skrze lásku (ve významu, který jsem doposud nepoznal) došlo mezi námi k několika skutečným uzdravením, osvobozením či životním zlomům, které znamenají úplně nový životní směr. Nevěřil jsem, že je možné něco takového prožít. A pokud ano, tak jen na chvíli v euforii, po níž, když vyprchá, zůstane zase jen stará rutina. Bohu díky, mohu říci, že tomu tak není. Ano, přicházejí všední dny, ale Bůh je věrný, dary svého Ducha si nebere zpět...

Václav Vaško

Z knihy Ne vším jsem byl rád (Vlastní životopis), Karmelitánské nakladatelství 1999.

Po podepsání mého prvního protokolu o výpovědi nastala přestávka ve výsleších. Zpočátku jsem byl rád, že se aspoň vyspím. Byl to však podivný spánek. I když jsem si po několika probdělých nocích zvykl na nikdy nezhasínající prudké světlo, co chvíli mě budilo bouchání na oplechované dveře mé nebo některé z dalších cel. „Kde máte ruce?“ – „Otočte se ke dveřím!“ a podobně se rozléhalo po chodbě téměř v pravidelných intervalech po celou noc. Nicméně osm hodin spánku, polospánku, dřímoty stačilo k zotavení po celodenní únavě.

Nebyla to únava kopáče ani únava studenta před zkouškami, byla to zcela specifická únava z nejistoty, ze starostí o rodinu, z očekávání výslechů nebo naopak z jejich absence, únava z překonávání strachu, ponížení, beznaděje, z fyzické nečinnosti, z intenzivní duševní činnosti. Dva měsíce si mě nikdo nevšímal. Referent vyhrožoval: „Nechcete vypovídat? Vaše věc! My máme čas. Rok dva, vůbec se odsud nemusíte dostat!“

Izolace od světa byla dokonalá. Ani návštěva, ani dopis. Tíživá byla samota, dokud si na ni člověk nezvykl. Proti poustevníkovi jsem měl výhodu, že jsem nemusel sbírat lesní plody ani se živit kobylkami. Naproti tomu jsem neměl ani knihy, ani psací potřeby jako svatý Jeroným. Uvědomil jsem si, že izolace od drahých, od světa je vědecky propracovaná součást brain-washingu, vymývání mozků. Tak jsem se já, zvyklý na společnost, stal kartuziánským mnichem. Bez slibů, bez řeholního roucha, ale v kajícím šatu vězeňské pytloviny. Nechtěl jsem to, ale smířil jsem se s tím jako s Božím povoláním ke zvláštní službě. Odměnou jsem získal pokoj duše, jaký jsem dosud nepoznal, a nadhled nade vším, co mě obklopovalo. Zaslechl jsem, jak bachař za dveřmi šeptá bachaři: „Poď sem, koukni, von se usmívá, to bude nějakej farář.“ Vida, jakou pověst mají kněží! Povzbudilo mě to.

Ráno jsem cvičil, pokud nehlídal obzvláštní sadista. Po snídani jsem odstartoval modlitební maraton. Má ranní modlitba byla tísňovým voláním. Byla jako velkopáteční přímluvy prosbou za církev všude na světě, ale zejména tam, kde je pronásledována. Prosil jsem za svobodu národů, za jejich mravní, kulturní, hospodářský i politický rozvoj. Zcela starozákonně jsem prosil: „Bože, rozmetej komunismus, ať z toho nelidského systému nic nezbyde, ale zachovej národy, které mu podlehly, jejich kulturní i materiální hodnoty. Učiň naše děti a mládež imunními vůči demagogii nelidských ideologií.“

Všechny úzkosti a starosti světa jsem najednou vnímal jako své vlastní: „Hospodine, zbav nás válek, tyranie, svárů v národech, rozvratů v rodinách. Navrať vězně, běžence a zajatce do jejich domovů. Dej světu spravedlivý mír a ať se všude může svobodně hlásat tvé slovo. Obrať Rusko, sjednoť křesťany, dej se poznat všem, kdo upřímně hledají pravdu.“

Zvláště jsem prosil za řeckokatolíky – uniaty, tak krutě postižené ve všech zemích sovětského bloku. Modlil jsem se za misie, za Svatého otce, za arcibiskupa Berana, za biskupy, kněze, řeholníky, řeholnice, za řeholní dorost, bohoslovce, za laický apoštolát, za všechny perzekvované a jejich rodiny, za lidi vyhozené ze zaměstnání, za nemocné, trpící, umírající. Prosil jsem o ctnosti zvlášť potřebné při výsleších a před soudem: o moudrost, trpělivost, statečnost, o zachování vědomí vlastní důstojnosti. Prosil jsem o sílu odolávat náporům malodušnosti, zoufalství, pochybností ve víře. Často jsem opakoval: „Bože, ať tě nezapřu, ať nezradím nikoho, ani sebe!“

Všechny tyto prosby jsem promýšlel, doplňoval. Byla ale modlitba, která šla zcela mimořádným způsobem ze srdce, a to za Irinu a Mášenku. Byl jsem tak naplněn úzkostí o ně a něžnými city k nim, že se mi někdy až zdálo, že přímo fyzicky pociťuji jejich blízkost. Znovu a znovu jsem je svěřoval do ochrany Panny Marie, prosil za náš vztah, za zachování toho hlubokého, co nás spojovalo s nebem a navzájem. Bál jsem se, aby Irinu nezavřeli, aby jí neodebrali Mášenku, aby netrpěly nouzí, aby byly obklopeny dobrými lidmi, aby Ira dokončila studia, aby Mášenka byla vychovávána ve svobodě a ve víře.

Po ranní modlitbě jsem si dal krátký oddech, abych nabral sílu k duchovní účasti na mši svaté, na svém přijímání. Postupně jsem si vybavoval v paměti mešní kánon i další části mše, něco doslova, něco v parafrázích. Velmi se mi zalidňovalo memento za živé, kde jsem opět vedle manželky, dcerušky, rodičů, sourozenců a dalších a dalších příbuzných a přátel vzpomínal na každého, jehož jméno padlo při výsleších. Také memento za mrtvé bylo obsáhlé. Denně jsem rozjímal, nakolik mně paměť sahala, na texty evangelií. Nikdy předtím se mi tak nestýskalo po liturgii v chrámě jako v těchto nekonečných dnech samoty.

Čas od času přicházela pokušení proti víře. A já jsem si musel opakovaně zdůvodňovat, proč věřím v Boha, proč věřím v Kristovo zmrtvýchvstání, v jeho tajemné tělo – církev –, jehož je on hlavou a já, se všemi pokřtěnými a po pravdě toužícími, jeho částí. Opakoval jsem si bod za bodem apoštolské vyznání víry a pokaždé dospíval k osvobozujícímu přesvědčení, že má víra není jen zděděná, že je podepřená řetězem logických závěrů.

Silně jsem prožíval to, čemu se říká communio sanctorum, onu mystickou komunikaci živých a mrtvých spojených s Kristem. O to se opírala i má důvěra v pomoc svatých, kanonizovaných i těch, o jejichž spojení s Bohem na nebi nebo dosud na zemi ví jen Bůh. Byl jsem přesvědčen o síle jejich modliteb, ale také o účinnosti modliteb svých. Uvědomoval jsem si, že se nalézám v privilegovaném postavení a že mi vlastně byla dána mě přesahující moc. Už v prvokřesťanských dobách se vyznavači – věznění a pronásledovaní pro Krista – těšili zvláštní úctě věřících, kteří se k nim obraceli s prosbou o přímluvu u Boha.

Jako pokušení přicházela otázka: „Jak se opovažuješ pokládat se za vyznavače?“ Moudřejší já odpovídalo: „A nejsem? Copak tady nejsem pro to, že jsem v osudové chvíli nezapřel svou víru?“ Také otázku „A jsem toho hoden?“ jsem nepokládal za pokušení, ale za napomenutí, abych si o sobě moc nemyslel. Samozřejmě jsem si musel odpovědět, že nejsem hoden, nicméně jsem byl vybrán. Ale proč právě já? Odpověď na to však už spadá do kompetence Boží. On ví, proč koho k čemu vybírá. Přesto je mi úzko, zda je v mých silách zvládnout tak odpovědný úkol. Ale proč jsem najednou malověrný, vždyť vím, že Bůh dává každému, co potřebuje, aby mohl splnit úkol, pro který možná přišel na svět?

Napadl mě obraz: Kráčím v blahodárném květnovém dešti. Tím deštěm je milost Boží. Ale já se proti ní chráním deštníkem nevědomosti, lenosti, lhostejnosti, povrchnosti. Můj deštník je však naštěstí proděravělý, a tak milost, která se na mě, jako na každého člověka, vylévá, nestéká jen po povrchu deštníku, ale kape, ať chci nebo nechci, i na mě. Takže jsem nebyl nikdy úplně hluchý k tomu, čím jsem byl obdarováván. Teď však tomu musí být jinak. Pryč s deštníkem!

Mé rozjímání o tajemném společenství svatých přinášelo ovoce. Necítil jsem se na cele sám, byl jsem obklopen nebeskými přáteli. V tak dobré společnosti jsem předtím nebyl. Zejména svatý Pavel mě provázel nejen prvním rokem mého vězení, ale i v dalších letech, kdy jsem si pro každý rok vybíral patrony. Vzpomněl jsem si také na svatou Terezii od Ježíška, která, ač uzavřená v klášterní cele, stala se patronkou misií, a ty mě od dětství lákaly.

„Apoštolským“ cestám jsem si vyhradil odpoledne. Prochodil jsem desítky kilometrů: ode dveří k oknu, od okna ke dveřím, občas jsem pod oknem postál. Modlil jsem se přitom kompletní růženec, radostný, bolestný a vítězný. O jeho tajemstvích jsem rozjímal nejrůznějším způsobem, jednou že jdu v Ježíšových stopách, jindy jsem uvažoval o skutcích tělesného nebo duchovního milosrdenství, také o Desateru nebo Kázání na hoře. Představoval jsem si, že působím misijně, dnes bychom řekli evangelizačně, v Rusku, v Čechách (netušil jsem, jakým misijním územím se staneme), a modlil jsem se v Kristově duchu, aby všichni jedno byli, za pravoslavné, České bratry, husity, židy, za věřící i nevěřící, za sjednocení křesťanů, porozumění mezi národy, zejména mezi Čechy a Slováky.

V souvislosti s růžencem si vzpomínám na setkání s Hankou Vrbíkovou, dnes Plockovou: „Hele, Vašku, byla jsem za Pepíkem na Bytízu. Řekl mi, že se tam kluci modlí řetězový růženec a že by byli rádi, kdyby se do toho řetězce zapojili i přátelé venku.“ Nevěděl jsem, co je „řetězový růženec“. Vysvětlila mi, že každý, kdo se do něho zapojí, se modlí denně jeden z patnácti desátků, čímž vytvoří s dalšími čtrnácti jeho účastníky řetěz celého růžence. „Tak bychom byli duchovně spojeni my venku s těmi, co jsou zavření. Ještě mi chybí čtyři do počtu.“

Přidal jsem se, vždyť bylo hezké být v duchovním spojení s kamarády odsouzenými v prvním procesu s Katolickou akcí. Do řetězce živého růžence se zapojili také moji rodiče. Když jsem pak byl zatčen, měl jsem dobrý pocit zvláštní duchovní blízkosti nejen s mukly na lágrech, ale i s rodiči a přáteli doma.

Po večeři, která bývala v Ruzyni v podvečer, jsem si v duchu promítal film mého života. Vzpomínal jsem hlavně na mé moskevské období. Abych se příliš nerozcitlivěl, dával jsem svému vzpomínání formu literárního díla. Jednou to byl filmový scénář, jindy drama a ještě jindy první varianta toho, co nyní, po více než čtyřiceti letech, píši.