„Chudoba cti netratí“. Ještě k tématu TT 2/2013

Autor: Marcela Neužilová - Číslo: 2013/4 (Dialog)

Můj tatíček pocházel z velmi chudobné rodiny. Jeho rodiče odcházívali pracovat přes týden do Brna, jen na neděli se vracívali domů. Děti vychovávala tedy stařenka. V pastoušce. Podlaha byla hliněná, na noc se na ni dala sláma, překryla plátnisky a tam se spalo. Ráno se to zase uklidilo. Rodiče přinášívali dětem domů jako dárek cveky (špekáčky), jako důkaz blahobytu, na nějž vydělávají. Pro otce zůstal špekáček až do smrti symbolem jakéhosi bohatství. Kdykoli jej doma měl, nabízel mi jej: „Pojď, ochutnej!“ A mne to nesmírně dojímalo a zahanbovalo, protože jsem si představila jeho maminku, svou babičku, která vždycky, když jsem se objevila, taky zvala: „Pojď, mám hídla (jídla).“ A ukazovala hrnek sádla, chléb nebo pěry (ovocné knedlíky). Pro ni to byl blahobyt. Měla přece zásoby, už nehrozil hlad.

Dědoušek až do smrti, sotva přišel z práce, chodil na pařízky. Znamenalo to, že měl povolení dobývat v lese pařezy poražených stromů. Žasla jsem, že se nikdy nedotkl jiného dřeva, silnějších spadených větví. Prostě to nebylo jeho, ani ho to nenapadlo. Nebo česával třešně v aleji na vysokých stromech, aby vydělal dětem na sešity a knížky – chtěl, aby se staly „pány“ a nemusely dřít jako on, ale ani ho nenapadlo, aby si třešní nabral. Jen to, co mu dali. Ono „To není pro mne“ bylo i v mých rodičích jaksi samozřejmé i ve společenském životě. Nebavilo a nelákalo je to.

Myslím, že takový smysl pro čest byl ve všech chudých. Aspoň těch, co jsem znala. Moji rodiče už žili pochopitelně jinak, ale nikdy by se nedotkli ničeho, co patřilo druhým. (A za socialismu to mnozí lidé dělali vesele.) Právě tak předkové brali přirozeně to, že někdo má, druhý ne. Nezáviděli nikomu. Zní to až neuvěřitelně, možná to skutečně bylo jen v okruhu těch, které jsem znala.

Ovšem tatínek měl díky svému původu mnohé dilema jako mladý, možná i v dospělosti, když si musel vyřešit, na čí straně stát. Dědoušek jako dělník byl smýšlením socialista, babička, hluboce věřící, ne. A otec jako mladý bouřlivák byl přitahován proletářskými ideály, revolučními boji – i v literárním umění. Měl často pocit, že málem „dělníky“ zrazuje, když se s nimi stranicky neorganizuje. Naštěstí to vždycky narazilo na víru, jejíž pevnosti dala jeho maminka základ. Učení o třídní nenávisti se nesnášelo s křesťanskou láskou. Hluboce jsem si jej za ten vybojovaný svár v něm vážila. Šlo zůstat stát na straně chudých bez ideologické demagogie marxismu.

Pro člověka pohybujícího se odmala v určitém prostředí je jeho znalost předpokladem, že si jeho pečeť nese do konce života, pokud se v trucu nebo znechucení nevrtne jinam. Nebo pokud nepozná něco lepšího. Nemyslím teď hmotného. Asi je to tak i na cestě víry. Setkání s Ježíšem Kristem bývá oslňující a konečné. Bývá proto přirozené, že ten, kdo poznal chudobu, měří její optikou svět rozmařilosti, hladu po tom mít stále víc i za cenu krádeží. Ten, kdo vyšel z křesťanského nazírání, těžko přijímá to, co ospravedlňuje nečestnost a zlo. Vážím si nesmírně těch, jimž nebylo dáno vidět od začátku jasně, ale přesto se k tomu dopracovali. Boháčů, kteří dokáží nejen darovat mnohé, ale i žít „v chudobě ducha“. Nebo těch, kteří zbohatli poctivou prací, ale nezměnilo to jejich postoj, z něhož vyšli.