Zesvětštění jako opium

Autor: papež František - Číslo: 2013/3 (Dialog)

O nebi a zemi, Paseka, Praha 2013, s. 125–128.

V imanentním pojetí komunistického systému všechno to, co je transcendentní a vyznačuje nějakou naději mimo tento svět, ochromuje práci na tomto světě. Tudíž když to člověka ochromuje, je to opium, které z něho dělá podvolující se, trpně snášející bytost, nedovoluje mu pokročit kupředu, růst. Ale takové pojetí se nevyskytuje pouze v komunistickém systému. Také kapitalistický systém má svou duchovní zvrácenost: domestikaci náboženství. Ochočuje si je, aby tolik nevadilo, zesvětšťuje je. Určitá transcendence ano, ale jen trochu, a dost. Pojetí náboženství jako opia se může vyskytovat v obou antagonických systémech, v komunistickém proto, že zde má vše pracovat pro pokrok člověka, což je pojetí, které nacházíme už u Nietzscheho. A kapitalismus zase toleruje jakousi ochočenou transcendenci, která se projevuje světsky. Pro věřící modlit se k Bohu znamená podrobit se Jeho vůli, Jeho spravedlnosti, Jeho zákonu, Jeho prorocké inspiraci. Kdežto světský člověk, který náboženství nevyznává, ale jen používá, se k Bohu obrací jen „odsud posud“, nijak zásadně. Něco jako: „Chovej se slušně, občas můžeš něco provést, ale moc to nepřeháněj.“ Takže něco jako dobré způsoby a špatné zvyky: civilizace konzumismu, hedonismu, politického ujednání mezi velmocemi nebo politickými skupinami, království peněz. To všechno jsou projevy světskosti.

Někdy se říká, že náboženství člověku slibuje lepší život, pokud tady a teď snese víc, než by měla dovolit lidská důstojnost. Fakt budoucí odměny ovšem člověka nezprošťuje povinnosti bojovat za osobní, sociální, etická práva, za práva vlasti a lidstva. Pokud někdo s myšlenkou na ráj věci snáší, aniž by bojoval za svá práva, pak je skutečně pod vlivem opia. Národy, které zakusily pronásledování a ničení – jako tři velké genocidy minulého století: Arméni, Židé a Ukrajinci – většinou bojovaly za osvobození. Někteří možná cítili, že nemají dost sil, a poručili se Bohu, aniž udělali, co měli udělat. Katolické učení říká, že lidské záležitosti mají svou autonomii, že nám je Bůh dal, a člověk se s odvoláním na ráj nemůže zbavit povinnosti pokročit dál. Musí bojovat za pokrok v každém smyslu: za pokrok mravní, vědecký, výchovný, pracovní. A bojovat je nutné, abychom se neopojili opiem.

Zdědili jsme z judaismu stejné pojetí. Židovský lid nečekal krotce na osvobození z Egypta. Energicky a bojovně se dal vést Hospodinem. Válkou se zmocnil celého Zajordání, a když chtěli Řekové hnutí potlačit, rozpoutali Makabejci partyzánskou válku. Osvobodili se tím, že dělali, co dělat měli, a zároveň se modlili. V jedné chvíli, když už byli přichystáni a báli se, poněvadž měli početně slabší vojsko, jim prorok řekl: „Nebojte se, toto je moje válka, je to válka Boží.“ Jenom v několika okamžicích, kdy měli bojovat, je toho Bůh zprostil. Bůh někdy osvobozuje od úsilí, aby ukázal svou velikost. Většinou však Bůh říká: „Jsem s tebou a ty bojuj.“ Tak Mojžíš prosil se zdviženýma rukama, zatímco lid bojoval.