Vojtěch Novotný, „BĚDA CÍRKVI...“ BONAVENTURA BOUŠE BURCUJÍCÍ

Autor: Václav Ventura - Číslo: 2013/3 (Recenze)

Vojtěch Novotný, „BĚDA CÍRKVI...“ BONAVENTURA BOUŠE BURCUJÍCÍ. Nakladatelství Karolinum, Praha 2012, 612 str., ISBN 978-80-246-2009-1.

Doc. PhLic. Vojtěch Novotný, Th.D., představuje široké veřejnosti svou novou monografii. Je rozvržena do tří základních částí a doplněna o soubornou bibliografii prací Bonaventury Boušeho.

V části první, rozvržené do devíti bohatě členěných kapitol, se autor věnuje Boušeho životu a dílu. S bravurou zkušeného historika sleduje prameny a svědectví, mapuje etapy Boušeho života od dětství přes kněžskou a řeholní cestu, věznění, Boušův vnitřní a teologický přerod, jeho „nejlepší období (1967–1974)“, tíživou dobu normalizace, období úzkostí a strachu až k období „unaveného stáří (1990–2002)“ a smrti. Čtenáři se plasticky otevírá víc než půl století našich dějin, a to nejen církevních. V životním příběhu Bonaventury Boušeho je také shrnut těžký přerod české katolické církve v období Druhého vatikánského koncilu a po něm. Epizoda v knize popisovaná jako „kauza BB“ je až neuvěřitelně smutným obrazem kritické situace tohoto období.

S životním příběhem Bonaventurovým je úzce spjat vývoj jeho teologického myšlení. To je chronologicky sledováno v části druhé, Teologická reflexe. Od prvotin zachovaných v archivech františkánského řádu, Vhledy do tajemství víry 1945–1948 (kapitola první), se postupně dostáváme k textům a teologickým tématům z let 1967–1970, Církev mezi obnovou a reformou 1967–1970 (kapitola druhá), a k úvahám o Naději katolictví v zemích českých 1970–1971 (kapitola třetí): Zde se autor pokouší vysledovat Boušeho inspirace u některých autorů českých (Durych, Mandl, a kritickým způsobem i M. Skácel) i zahraničních (Greinacher, Rahner, Ratzinger). Později jej budou inspirovat i další: Hans Küng, Dietrich Bonhoeffer a Ladislav Hejdánek, o nichž se zmiňuje na jiném místě. Hledání pravé církve 1971–1976 je námětem kapitoly čtvrté. Mísí se tu christologické, ale zejména ekleziologické úvahy. Tyto myšlenkové cesty pak ústí v syrových, ale teologicky hutných reflexích, jež autor shrnul v kapitole páté, Smrt církve a nahé křesťanství 1977–1978. Je zde mimo jiné prezentován korespondenční dialog s Josefem Zvěřinou a jeden z klíčových Boušových textů, „Paradox křesťanství“. Šestá kapitola, jejíž název, Nicméně tuto církev vášnivě miluji 1982–2002, precizně charakterizuje kulminující vývoj, sleduje syntézu zrozenou z Boušových duchovních a teologických zápasů. Neopustil svou ostrou kritiku církve, přesto svůj vztah k ní charakterizoval slovy Chardinovými: „Církev, to je mé životní prostředí. Být bez ní by byla má smrt“, a svou lásku k církvi nazval „láskou sice hořkou, ale všechno přemáhající“. V závěrečné kapitole sedmé se Vojtěch Novotný pokouší o svůj „synchronní pohled“ na Boušeho teologickou reflexi. Autor má jistě na takový pohled právo, dospěl k němu pečlivou vědeckou metodou. Ovšem i recenzentovi budiž dovolen „selský pohled“. Texty jsou fragmentární, Bouše určitě, když je psal v zápalu a tlaku událostí, nepomýšlel, že by se z nich mohla vyvozovat nějaká systematizovaná teologie. Sám, jak Vojtěch Novotný připomíná, považoval sebe spíš za kazatele a svou teologii za „teologii užitou“, ovšem „dobře a poctivě vědecky fundovanou“. Novotného synchronní pohled je jistě zajímavým pokusem, ale pro objektivnější pohled bychom potřebovali víc pramenů a klidnější dobu. To podstatné však neuniklo: „Nelze ovšem popřít, že právě určitá jednostrannost Boušovy reflexe a provokativnost jeho akcentů je neobyčejně podnětná (...) Žhavá výzva k opravdovosti a obrácení, jež prochvívá celé Boušovo dílo, je burcující,běda církvi, když se sama se sebou smíří‘, jeho nasměrování ke Kristu přicházejícímu a k Bohu vždy většímu, to vše (a mnoho jiného) zůstává naprosto aktuální.“ (s. 424)

Třetí část, skromně nazvaná Přílohy, je nesmírně cenným výborem z Boušových textů. Texty jsou řazeny chronologicky a nechávají čtenáři svobodný prostor, aby si sám dokreslil lidský (zejména dopisy z centralizačních táborů, dopis Michaelu Šloufovi a Inocenci Kubíčkovi), duchovní a teologický (viz obsáhlá dokumentace ke „kauze BB“) portrét jednoho z nejoriginálnějších teologů české katolické církve dvacátého století.

Pokud mohu vyjádřit osobní pohled, tak zcela jistě Novotného studie patří k tomu nejlepšímu, co jsem v poslední době četl, a to nečtu málo. Boušeho jsem znal dosti osobně, a tak mi četba textu plasticky a barvitě připomněla tohoto nezapomenutelného muže.

Boušovy úvahy často předjímají otázky a pokusy na ně odpovídat. I dnes je ještě těžko dokážeme domýšlet. Kritický postoj k nevěrnostem církevních struktur a jejich činitelů a přitom „vášnivá láska“ k církvi mohou mnoha lidem pootevřít pozitivní náhled na smysl křesťanství v životě i dějinách.

Kritika křesťanství jako náboženské ideologie a církve jako „feudálně totalitní struktury“ může paradoxně poodkrýt krásu její tváře.

S odstupem času se také lze z Bonaventurova bolestného zápasu poučit, jak je boj s hloupostí, nedovzdělaností, mocenskými ambicemi a ideologickými fenomény dialekticky nutný a zároveň marný, protože často je jen jejich přiživováním a ztrátou energie a času. I zde možná platí spíše ono Ježíšovo slovo: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a všude zvěstuj království Boží.“ (Lk 9,60) Cesta k budoucnosti vede jinudy.

Novotného portrét je autentický, evokující nejen osobnost, ale také celý dobový kontext, v němž Bouše žil. Tím se studie stává neocenitelným příspěvkem nejen pro dějiny české církve a teologie, dějiny mentalit a spirituality, ale je také přínosem pro české dějiny dvacátého století, zejména pro dějiny méně známých zákoutí disentu. Může se stát i jakýmsi kritickým pramenem pro korekci našich teologických úvah a postojů, pročišťujícím a k pokání sloužícím terapeutickým prostředkem, tedy duchovní četbou. Boušeho slova, z Novotného knihy tak silně znějící, ve mně probouzejí a živí, podobně, promiňte přirovnání, jako slova z textů Bernardových, chuť žít pravdivě, svobodně a autenticky lásku k „našemu Pánu“ a jeho snoubence církvi, žít obětavě a odvážně pro druhé. Proto nemohu než vřele čtení skvělé publikace doporučit.